Ve spárech smrti 30: Utrácení

Lesem jsme šli... asi dlouho. Vlastně jsem neměla nejmenší ponětí, nevnímala jsem nic než prostředí kolem sebe. Prohlížela jsem si stromy, jejichž jména jsem ani neznala, poslouchala zpěv ptáků, dýchala čistý vzduch. Všechno ostatní šlo mimo mě. Když se mě Deidara na něco zeptal, jen jsem zamručela a nevšímala si ho. Asi jsem ho tím trochu ranila, ale v té chvíli mi to bylo docela jedno. Kakuzu už neřekl ani slovo. Zato Ulízanec pořád něco omílal. Bylo to otravné, ale nějakým záhadným způsobem se mi podařilo ho odstrčit do pozadí tak, aby mě při mém rozjímání nerušil. A nebyla jsem jediná, kdo to udělal. Ti zbylí dva ho zřejmě taky vůbec nevnímali.
Probralo mě až to, když jsme se zastavili. Zamrkala jsem pod tou náhlou změnou a rozhlédla se. Les jsme měli za sebou. Teď jsme stáli na nějakém vysokém a strmém kopci, přičemž se přímo pod ním nacházela nevelká, poklidná vesnička s malými domky. Vypadala mile. I z téhle dálky jsem v ní zahlédla lidi. Někteří mizeli nebo naopak vycházeli z obchodů, jiní jen procházeli ulicí nebo stáli a povídali si. Doléhal ke mně šum a mírný hluk ulic, všude ovšem vládl příjemný klid. Už teď se mi ta vesnice zalíbila.
Vykročila jsem vpřed, když zničehonic Kakuzu natáhl ruku a zastavil mě. Překvapeně jsem se na něj podívala. Nic neřekl, jen se na mě tak nějak zvláštně zahleděl a pak se jako první vydal z kopce dolů. Protočila jsem nad tím oči a vyměnila si s Deidarou úšklebek, nic jsem ale neřekla.
Pomalu jsme tedy kráčeli dolů. Byl to opravdu strmý kopec, jen hladká skála a zrádné sesouvající se kamínky. Nikde ani trs trávy nebo snad vyčouhlé větve, které bych se v případě nouze mohla chytit. Všichni mí ,společníci‘ neměli vůbec žádné problémy, jen mně to šlo trochu zhurta. Bez chakry nebo své druhé podoby jsem se jen tak tak udržela na nohou. Snažila jsem se nespadnout hlavně proto, že kdybych se potom jako míč skutálela dolů, Kakuzu by to naprosto bezdůvodně považoval za pokus o útěk. Musela jsem tedy sebrat všechny své síly a udržet pochybnou rovnováhu.
Když jsme byli po chvíli dole, dost se mi ulevilo. V příštím okamžiku jsem však ihned zapomněla na onu nepříjemnost. Stáli jsme u nějakých starších domků, jenž lemovaly východní část vesničky. Bylo tu trochu šero, hlavní ulice byla o hodně světlejší. Proto jsem nadšeně vkročila do tmavé uličky, abych už mohla vidět první obchody a hlavně lidi. Byla pro mě strašná nuda potkávat za den maximálně dva obličeje, které jsem už vídala i v nočních můrách. Nemohla jsem se dočkat téhle změny.
Tentokrát mě Kakuzu nezastavil, nicméně se držel za mnou jako nějaký stín. Nevšímala jsem si ho. S poťouchlým úsměvem jsem se dívala pořád dopředu. Po pár krocích jsem pak konečně překročila hranici stínu a vstoupila přímo doprostřed hlavní ulice.
Místní se na mě podívali, nicméně ne podezřívavě nebo nějak překvapeně. Jen mě krátce přelétli očima a dál si mě už nevšímali. Každému druhému jsem se zadívala do obličeje. Byli tu spíš starší lidé. Mladé dospělé nebo děti jsem nezahlédla. Otočila jsem se dokolečka a pořádně se rozhlédla kolem sebe. Po obou stranách ulice byly malé obchody, dvě restaurace a pár barů. Zaznamenala jsem taky jedno květinářství. Jinak tu nebyl ani jeden obchod se zbraněmi a ninja potřebami tak jako u nás. Ani mě to nepřekvapilo.
Bez optání jsem vběhla do nejbližší Zeleniny. Uvnitř to krásně vonělo... Žádná zatuchlina ani jiný zápach, jen vůně čerstvé vlastnoručně vypěstované zeleniny a ovoce. Usmála jsem se a vykročila k pultu s jasně červenými rajčaty. Hned nato upoutal můj pohled krásně zelený salát. A ta kukuřice! Tohle místo byl ráj pro moje oči.
Zatímco jsem do proutkového košíku vybírala jen nejdůležitější suroviny, vstoupili dovnitř ti zbylí tři. Rozhlíželi se trochu podezřívavě. Zřejmě ještě nikdy nebyli v obchodě s potravinami nebo co...
„Pojďte mi někdo pomoct s tou rýží,“ zavolala jsem na ně přes půlku obchodu. Těch cizích pohledů, které se do mě v té chvíli opřely, jsem si nevšímala.
Deidara ke mně vykročil, načež s heknutím popadl velký pytel rýže a přehodil si ho přes rameno. Ještě jsem vzala pár kousků ovoce, krabičky čaje a vydali jsme se k pokladně. Najednou mi Kakuzu zastoupil cestu. Pohlédla jsem na něj, obočí mi zacukalo, jak se chtělo stáhnout. Pak ale překvapeně vystřelilo vzhůru, když mi do košíku jen mlčky přidal pár lahví sake. Ušklíbla jsem se a obešla ho. Když jsem se hodlala postavit do malé fronty, někdo mi položil ruku na rameno. Ohlédla jsem se. Byl to zase Kakuzu.
„Co je?“
Nic neřekl, jen trhl hlavou ke dveřím.
„Vždyť už to bude, jen zaplatíme a můžem jít.“
„Nic platit nebudem,“ zahuhlal.
„To už tu jednou bylo...,“ pronesla jsem otráveně a otočila se zpět. Po chvíli jsem vytušila, že se zamračil. Nejistě jsem na něj opět pohlédla.
„Jdeme bez placení,“ zavrčel.
Nevěřícně jsem na něj vykulila oči. Opravdu tohle řekl? „To nemyslíš vážně, že ne? Kdo si myslíte, že jste, že nemusíte platit?!“ křikla jsem pohoršeně. Tentokrát se na nás otočili všichni.
Nervózně se rozhlédl, načež do mě zabodl tvrdý pohled. „Jsme Akatsuki, děvenko, my nepotřebujem platit za žádnej pitomej nákup. Jdeme!“ Už se otáčel, ale já ho chytla za paži a trhnutím ho přitáhla k sobě.
Rozzuřeně se zamračil. „Co si myslíš, že děláš?!“
Klidně jsem mu pohled opětovala. „My zaplatíme,“ pronesla jsem pevným hlasem.
„Máš černý svědomí? Tak ty lidi kolem povraždíme a bude,“ pronesl Ulízanec klidně. No, vlastně to zařval na celý obchod, čímž vyvolal mezi ostatními zákazníky tichý poplach.
V duchu jsem zpanikařila. Nedala jsem to však najevo, místo toho jsem ty hulváty probodla načervenalýma očima. Začalo mi být najednou trochu horko. „Nebo se proměním, zabiju já vás a pak ti, Kakuzu, vezmu peněženku a dám jim všechny tvé peníze.“
Vrhl na mě opovržlivý pohled. „To si vážně myslíš, že nějakou peněženku u sebe mám? Tak to jsi ještě naivnější, než jsem si myslel.“
Nevěřícně jsem na něj vytřeštila oči. Vzápětí jsem se zuřivě zamračila. Dělal si ze mě srandu! Tak to mu teda nedaruju...
Otočila jsem se na jednu starší paní, která náš rozhovor sledovala s obavou v očích. Jakmile jsem se k ní sklonila, ustrašeně sebou cukla. Usmála jsem se, abych ji uklidnila. „Mohla byste mi tohle na chvilku podržet, prosím?“ Natáhla jsem k ní ruce s košíkem.
Trochu nejistě si mě prohlédla, nicméně přikývla a vzala košík do rukou. Otočila jsem se zpět ke Kakuzovi. Věnovala jsem mu krátký, nicneříkající pohled, načež jsem vyšla z obchodu. Zarazil se. Pak za mnou vykročil, stejně jako Ulízanec a Deidara, který okamžitě shodil pytel rýže z ramen.
„Co děláš?“ zeptal se mě obr.
„Jdu zpět do sídla,“ odpověděla jsem klidně.
„Co to jídlo?“ zavolal za mnou Ulízanec.
„Necháme ho tam, když taky pak skrblík nechce zaplatit.“
Chvilku ani jeden z nich nic neříkali. Mířila jsem do té malé uličky, když zničehonic mi Kakuzu zase zastoupil cestu. Zvrátila jsem hlavu a pohlédla mu do očí.
„Co máš sakra za problém? To ti tak vadí, když nezaplatíme za jeden pitomej nákup?“
Zamračila jsem se. Chtěla jsem mu do tváře zakřičet, že je to ignorantskej bastard, ale tuhle část jsem radši vynechala. „Ty vůbec nemyslíš dopředu. Pokud teď nezaplatíme, příště, až budeme zase potřebovat něco nakoupit, nás odtud vyženou s vidlemi. A pokud je zabijete, kdo se o tohle všechno postará? Pak už nebude vůbec žádné jídlo k nakoupení a vy budete muset chodit až do nevím jaké vesnice, protože tahle by byla vyhlazená... A to kvůli, jak jsi sám řekl, pitomému nákupu!“
Sklaplo jim. Ti dva za námi zarytě mlčeli. Kakuzu na mě kulil zelené oči a třásl se po celém těle. Na čele mu vystoupla žíla. Zatímco jsme všichni čekali na jeho odpověď, v duchu jsem tipovala, kdy ta žíla praskne. Nepraskla.
Zuřivě zafuněl, zpod pláště vyndal nadutou koženou peněženku o velikosti školního sešitu a mrsknul ji po mně.
Chytla jsem ji do jedné ruky, až to plesklo. Pak jsem se na ni zadívala, načež jsem do něj zabodla nevěřícný pohled. „Ty jsi strašnej,“ zamumlala jsem, rychle se otočila a vrátila se do obchodu.
„Řekni to ještě jednou a zabiju tě!“ zařval za mnou.
„To sotva, když mám tvou peněženku,“ křikla jsem přes rameno a na důkaz ji zvedla nad hlavu.
Když jsem překročila práh obchůdku, zaslechla jsem, jak zuřivě něco odkopl a jak se mu Ulízanec posmíval, načež nastala ostrá hádka. Ušklíbla jsem se. Vzápětí mi však úsměv zmizel, když jsem viděla, že fronta se ani o centimetr nepohnula. Všichni nás totiž otevřeným vchodem sledovali.
Nejistě jsem se usmála a s poděkováním vzala od té paní svůj košík. Když jsem se pak tázavě zahleděla na pokladní a ostatní zákazníky, všichni se s trhnutím dali do pohybu. Sklonila jsem hlavu a ušklíbla se. Pak jsem popadla pytel rýže za jeden cíp a po krůčcích postupovala vpřed. Konečně na mě po chvíli došla řada. Paní u pokladny si mě prohlížela trochu nejistým a podezřívavým pohledem, ale když jsem jí zaplatila na yen přesně, usmála se a popřála mi hezký den. Z obchodu jsem pak vyšla zase dobře naladěná. A taky se třemi taškami přeplněnýma zeleninou a ovocem a jedním pytlem rýže, který jsem musela táhnout po zemi.
Předala jsem Ulízanci pytel, Deidarovi tašky a vydala se k dalšímu obchodu.
„Hej! Kam to zase jdeš?“ zavolal na mě Kakuzu.
„Pro maso. Nebo chcete jíst jen zeleninu?“ Zastavila jsem se a klidně se na ně podívala.
Blonďák s Ulízancem ho okamžitě zpražili pohledem, kvůli čemuž musel rezignovat. Nasupeně něco zanadával.
Otočila jsem se a vkročila do menšího řeznictví, kde jsem nakoupila trochu vepřového a dvě kuřata. Přibyly ještě nějaké ryby, lahvičky sojové omáčky, koření a ještě pár dalších drobností.
Nakonec jsem Kakuzovi předala stále nadutou peněženku a těm dvěma další tři tašky.
„Kolik jsi utratila?“ obořil se na mě Kakuzu.
Pokrčila jsem rameny. „Už ani nevím... Tak pět tisíc yenů?“
Vytřeštil na mě oči. „Cože?! Jak si tohle sakra představuješ, takhle utrácet mý peníze!“
Nevzrušeně jsem si ho změřila. „Jako pokladník Akatsuki jsi teda v mých očích totálně pohořel...,“ zamumlala jsem a hned spustila, aby nestačil vybuchnout. „Vy jíte pořád v restauracích, že? Jelikož je vaše práce dost riziková a vyžaduje hodně energie, nemůžete si pochopitelně dovolit nejíst. A vojenské pilulky jsou teď děsně drahé... Teď počítej se mnou, Kakuzu. Lehce podprůměrné jídlo by pro jednoho z vás stálo tak... sedm set yenů? To je miska rýže s přílohou a sklenkou nekvalitního sake. Pokud tedy vezmeme celý měsíc, utratíte dvacet jedna tisíc yenů za jídlo v restauracích. A to jen pro jednoho člověka! Nehledě na to, že by nechutné blafy, které tam poslední dobou vaří, mají energetickou hodnotu tak nízkou, že by vám vystačila jen na pár hodin.
Pokud vám ale budu vařit já, nejen že budete zdravější, silnější, ale ještě ušetříte. Z tohohle mála vás totiž budu krmit po celý měsíc. Utratila jsem pouhých pět tisíc yenů a uživím tím všech deset členů. Schválně si zkuste vypočítat, kolik by Akatsuki utratili za měsíc, kdyby všichni členové jedli v restauracích. To byste zkrachovali spolehlivě. A vlastně se divím, že se to ještě nestalo...“
Nastalo ticho. Všichni tři na mě vykuleně civěli. Očividně jsem udělala dojem... Kakuzu najednou začal horoucně počítat, Ulízanec neměl nejmenší ponětí, co jsem právě řekla a Deidara si mě uznale prohlížel. Sama jsem se musela pochválit, ačkoli najevo jsem nedala znát nic. Možná, že ty geny nebyly zas tak špatná věc...
„Odkud tohle všechno víš?“ vyhrkl na mě obr.
Pokrčila jsem rameny. „Znalosti a praxe v obchodě... Ale stejně nám to nepřivedlo žádné zákazníky.“ Stáhla jsem obočí. Hned jsem však ty vzpomínky hodila za hlavu a zahleděla se na Kakuza. „Nuže?“
Nejistě se ošil. „Co jako?“
„Budu moct chodit každý měsíc nakupovat? Protože vy se v tomhle sotva vyznáte a myslím, že mě Kápo brzo pustí za slušné chování... Navíc, až ochutná moje jídlo, sotva mi to zakáže.“ Ušklíbla jsem se.
Obr rezignovaně svěsil ramena. Jasné znamení porážky! V duchu jsem začala jásat. Navenek jsem se však jen usmála, otočila se a vydala se z vesničky pryč.
„Hej!“ křikl za mnou Ulízanec.
Otočila jsem se na něj.
Ukázal na tašky a pytel rýže u jejich nohou. „Co s tímhle?“
Pozvedla jsem obočí. „Tak těžké to zase není, nebo jo?“
„Já nebudu tahat žádný pitomý tašky, nejsem tvůj sluha,“ ohradil se uraženě.
Pokrčila jsem rameny. „Já to nosit nebudu, dost už, že z toho budu vařit. Pokud to ale nechcete nést... Tak jídlo nebude no, velice jednoduché.“
Vzápětí všichni tři popadli celý náklad a vydali se za mnou. Opět jsem se ušklíbla. Jak předvídatelné pro bandu vrahů s prázdnými žaludky...