Bloom - 22. kapitola - Nesmiřitelní

Ostatní se ještě bavili, když loutkář vedl ninju v masce pryč. Když se konečně dostali k laboratoři a červenovlasý mu poručil lehnout si na „nemocniční“ lůžko, vydechl úlevou. Důkladně ho prohlédl, nemohl si dovolit nic zanedbat.
„No, to tedy zírám! Infarkt v tvym věku?“
Kdyby měl brýle, zaručeně by si je teď sundal, aby se podíval, zda nejsou rozbité. Jedno z Kakuzových srdcí, která tak rád nosil na zádech a používal při boji, bylo poškozené a Sasorimu neuniklo, že kapičky krve zacákaly podlahu. Vykoukl ze dveří a přesvědčil se o tom, že z „místa činu“ vede klikatá krvavá stopa, jak se s ninjou potácel. Ušklíbl se, nemohl si prostě pomoct.
„Nech si ty vtípky, jasný?“ Kakuzu napřáhl pravačku a zasípal.
„Prostě to jedno srdce máš prasklý. Holt alkohol a koukání na krásný holky není dobrá kombinace,“ uchechtl se pro sebe. Bylo vidět, že v jeho maskovaném společníkovi se hromadí vztek. Sasori mu s ledovým klidem nastavil tvář. „Jo, prašti si do mě, jestli ti to udělá dobře, velmi rád ti tu ruku pak zasádruju.“
„Přestaňte si už ze mě utahovat!“ zabručel maskovaný nevrle.
„Vy? Nevěděl jsem, že je tu ještě někdo další! Už nepij, Kakuzu!“ Loutkář se přímo královsky bavil.
„Dyť víš. Všichni to na mě zkoušíte,“ pokusil se ninja o vysvětlení.
„Vážně? Kdo ještě kromě mě?“ zajímal se červenovlasý a přisedl si k němu.
„Hidan,“ zněla odpověď.
„Ale, prosim tě! To už je přece zažitej zvyk!“ Loutkář se ušklíbl a dodal: „A od týhle chvíle máš zakázáno koukat na tu naší zelenovlasou krasavici,“ rozhodl.
Kakuzu kývl a potěžkal si zničené srdce. „Byla to pěkná makačka ho získat,“ vztekal se.
„No jo, tak už to v životě chodí. Máš všechno a pak se objeví nějaká sexbomba a…“
Nenechal ho domluvit, prostě se zvedl a odešel. Sasori vzal srdce do ruky, prohlédl si ho kritickým okem a odklidil. Samotnému mu nebylo moc dobře. Ten den si uvědomil vlastní bezmoc.

Deidara seděl v Bloomině pokoji, divoce rozhazoval rukama a vykládal, co ho zrovna napadlo. Zelenovlasá se na něho dívala a smála se, připadal jí roztomilý. Ještě chvíli ho pozorovala a pak mu věnovala krátký polibek. „Běž už spát, hlupáčku,“ řekla mu na rozloučenou.
S reptáním se zvedl. Otevřela mu dveře, vystrčila ho z pokoje a vlezla si pod peřinu. Chvíli se převalovala, než zjistila, že tentokrát asi neusne.

Ten nápad přišel znenadání a stejně rychle ho i uskutečnila. Vyplížila se z pokoje a na chvíli se zaposlouchala u jedněch dveří, které zůstaly otevřené. Bylo z nich slyšet fistulkovité pískání a hluk, jako když se medvěd pokouší ve svém brlohu zvedat. Bloom raději ani nechtěla vědět, čí že ty těžkopádné pohyby vlastně jsou. Nechtěně zavadila o dveřní rám, a i když si toho kopnutí a zašelestění šatů Zetsu všiml, nezjistil, kdo ho pozoroval ve spaní.

Konan byla poněkud překvapena, když se ninjové druhého dne chovali přímo ukázkově. Byli tak unavení, že neměli čas myslet na hlouposti. Náramně si pochvalovala, že si ji tentokrát skutečně nikdo nedobírá.

Bloom nejistě brala za kliku ode dveří, které vedly do blonďáčkova pokoje. „Nechal sis mě zavolat?“ Zmateným pohledem přehlédla místnost, loutkář v ní seděl sám, nohy pokrčené, a pohrával si s rukama.
„Ano, tebe,“ prohlásil temně a nezvedl přitom oči od podlahy.
„Něco se stalo?“
„Zavři dveře!“ vyštěkl místo odpovědi.
Udělala to sice dost neochotně, ale přece. A pak, rychleji, než by od něho čekala, vyskočil, surově jí stiskl ruku a přimáčkl ji ke stěně.
„Co to děláš?“ Pokusila se mu vykroutit, ale svíral ji pevně. Měl pořádný vztek.
„Myslíš si, že je legrace si tu se všemi pohrávat? Co sleduješ tímhle vším?“
„Já… já…“ Bloom začala koktat. „Asi jsem úplně pitomá, ale… vůbec nechápu, o čem mluvíš!“
„Ale vždyť ty víš!“ zasyčel jí do obličeje. „To, cos předvedla včera, jak ukázkové, skoro až na zvracení! Flirtovat s každým z Akatsuki, myslel jsem si, že máš víc rozumu.“ Pustil ji a natáhl si nohy na postel, ruce si dal za hlavu. Chvíli se na něho dívala mlčky, pak usedla k němu. „Zmiz odtud, nebo se zvednu a pak si mě nepřej,“ zabručel. Neposlechla. Místo toho ho začala hladit ve vlasech. „Čeho si asi tak myslíš, že tímhle dosáhneš?“ zabručel otráveně a zamrkal.
Zpozorněla. „Ty brečíš?“
„Ne, to jsou slzy vzteku!“ odsekl a po chvíli dodal: „Jednou jsem se rozhodl a udělal něco, co už se nedá vrátit. A teď mě nech!“
Zvedla se a ještě se na chvíli zastavila u dveří. „Ty a já… jsme stejný. Bez budoucnosti, s životem beze smyslu,“ zašeptala a vyklouzla na chodbu.