Romantika
Hidan se zastavil v půli cesty ke dveřím. „Krucinál! Co zas proved ten malej pidižvík?“
Bloom se k němu přitiskla. „Pu… půjdeme tam?“
„Jasně! Všichni jdem!“ ozval se Deidara a vyběhl na chodbu.
Zvuky je dovedly ke vchodovým dveřím. Konan povykovala a podle všeho se snažila Tobiho umlátit dekou.
„Itachi! Tak dělej, přiveď Kisameho!“
Nový tým sestaven
Týden se vlekl jako nic, ale Sasuke byl pořád se mnou a byl na mě tak milí, že jsem si myslela, že je snad nemocný.
„Nechceš se jít nikam projít?“ Zeptal se mě, když jsme společně leželi v posteli a já si hrála s jeho rukou.
„Ale víš, že jo.“ Odpověděla jsem a poté se na něj usmála. Oblékli jsme se a poté jsme vyšli ven. Sasuke mě chytil za ruku a jen tak jsme se procházeli po školním pozemku a povídali jsme si o všem možném.
7.kapitola
Naruto se zničehonic začal chovat divně. Jednou byl milý, pozorný. Ale pak mu něco přelétlo přes nos a začal mě ignorovat, skoro nemluvil a když jsem se ho na něco zeptala byl na mě hnusný
„Co se děje Naruto?“ Zeptala jsem se, když konečně po třech dnech přišel domů.
„Nic co by.“ Řekl to takovým tím hnusným tonem.
„Co jsem udělala, že se takhle ke mně chováš?“ Zeptala jsem se. Stočil na mě pohled a v jeho očích byl znát chlad.
Seiya nejdřív ucítil svíravou bolest kolem celého těla a následně se ten svíravý pocit změnil na vtíravý. Jen díky sedativům byl schopen zvládat bolest, kterou by cítil, kdyby pod nimi nebyl.
Otevřel oči a nad svou tváří, která byla jak z ohně ukovaná, spatřil Kagome. Jí vůbec nečekal. Ovšem pro něho to byla tvář anděla.
Chtěl promluvit, nešlo to, ústa zůstala němá, ale naznačil, že chce pít. Tak mu Kagome podala sklenici vody.
Shikamaru s úsměvem opouštěl Temařin pokoj, když od vchodových dveří zaslechl ťukání.
Mladík seběhl energicky schody za doprovodu kárání od mámy typu Nedupej po těch schodech tak a vyrazil otevřít.
Za dveřmi stál nějaký chlapec, nemohlo mu být víc než šest let.
Shikamaru se na něj podíval kritickým pohledem, než řekl: „Ano??“
Chlapec slušně odpověděl: „Dobrý den je tady pan…“ Po očku se podíval na lístek a pokoušel se správně přečíst jméno. „…pan Naba, ne Nara….hmmmmmmmm....Nara….“
Část 6. Neji - ,,Ochrana a cesta domů ,,
Byakuganem vidím, že je konečně konec tohohle rozruchu. Otočím se na Hinatu. Má zavřené oči. Nikdo nikde. Skláním se k ní a lehce ji líbnu na rty. Náhle je otevře.
,,Neji, co se tu stalo?“ ptá se mě.
V tu chvíli co dopověděla větu, přicházejí ostatní.
,,Děkuji, Neji. Kdybys nepřišel a nevzal jsi ostatní…nevím co by se stalo.“ obviní se Naruto.
,,Dobrá práce Neji.“ uznává Kakashi-sensei.
Dýchání se mi zrychluje.
Pomalu jsem mu přesunula ruce na paže a nechala je odpočívat na jeho ramenou předtím, než jsem jednu přidržela na pramínku blonďatých vlasů za jeho uchem a druhou jsem ho hladila po tváři.
Ani jeho ruce neležely jen tak nečinně v klíně. Ačkoli jedna zůstala na mých zádech, vlastně spíš na krku, druhá se probírala mými vlasy. Konečky prstů mi v kruzích jemně třel zátylek, až jsem se zachvěla. Nikdy bych neřekla, že se mi to bude tak líbit.
V Listové se konal novoroční večírek u Ino doma a to by nebyla Ino, aby (s velkou pomocí Tenten, že) nevymyslela velmi zvrhlou a kontroverzní zábavu. Byla to hra, která se jmenuje 7 minutes in heaven (v Čechách jsem o ní v životě neslyšela) a jde zhruba o to, že se přítomným pánům rozdají čísla, která si pak losují děvčata, a s pánem, který vlastní příslušné číslo, je pak dívka zavřena na sedm minut do temného kumbálu a mají se tam políbit či provádět cokoli chtějí, jelikož to nikdo nevidí a nikdo se to nikdy nedozví.
Ten den jsem si zapamatoval až do konce života. Je 31. srpna před třemi lety. To datum je samo o sobě zvláštní tím, že na něj slavila narozeniny Tenshi. Jenomže dnes to bylo jiné. Vzpomínáte si, jak jsem Vám říkal, že já a Tenshi jsme byli výborní ninjové?
Dívala jsem se po třídě a pozorovala jsem ostatní. Seděla jsem vedle Aiko, mojí nejlepší kamarádky.
Mé jméno je Hyuuga Anne a pocházím z klanu Hyuuga, což je asi jasné; je mi 12 let a jsem o jeden rok mladší než můj bráška Neji. Vypadám taky skoro jako on, mám dlouhé hnědé vlasy, v očích byakugan... pravý Hyuuga, řekla bych.
„Tým 5! Warashi Ai, Tereshi Nobu, Hamakasi Katashi.“ Řekl pozvolna a zmínění se zaradovali. Jak já bych si přála být genninem!
„Vsaď se, budeme poslední.“ Vzdychla Aiko a já se jen ušklíbla.
V Listové se konal novoroční večírek u Ino doma a to by nebyla Ino, aby (s velkou pomocí Tenten, že) nevymyslela velmi zvrhlou a kontroverzní zábavu. Byla to hra, která se jmenuje 7 minutes in heaven (v Čechách jsem o ní v životě neslyšela) a jde zhruba o to, že se přítomným pánům rozdají čísla, která si pak losují děvčata, a s pánem, který vlastní příslušné číslo, je pak dívka zavřena na sedm minut do temného kumbálu a mají se tam políbit či provádět cokoli chtějí, jelikož to nikdo nevidí a nikdo se to nikdy nedozví.
Každé ráno mě chodil navštěvovat syn feudálního pána. Přišel přesně v devět hodin, pozdravil, optal se, jak se cítím, a pak si sedl do křesla a začal malovat. Nosil si s sebou jen svitky a štětec s tuží, protože jeho barvy zůstaly v lese. Bylo mi sice divné, proč si nevezme jiné, ale u něj už mě toho moc nepřekvapovalo. Tentokrát mi ani nevadilo, že chtěl znovu kreslit mě. Ptala jsem se ho sice, proč se opět pokouší o kresbu člověka, když sám přiznal, že to neumí, ale odpověděl mi, že ho přepadla náhlá inspirace.
„Ďalší zápas, Hyuuga Hanabi a Uzumaki Naruto.“
Súperi sa na seba pozreli. Ešte pred chvíľou stáli a sledovali zápas, zápas po ktorom mal nasledovať ten ich. Nastal čas.
„Môžeš ísť so mnou?“ spýtala sa mladšia zo sestier Hyuuga. Nečakala na odpoveď a odchádzala z čakárne dvermi.
Když jsem doletěla k Hidanovi, tak jsem viděla přesně to, co jsem si myslela. Hidan běhal za tím hňupem a oháněl se po něm kosou a on zběsile uhýbal, já jsem mezitím opatrně klesla k zemi a proměnila se zpět a ty děcka hodila na zem a zvolala:
"Hej Hidane, jak jsi na tom?"
"Dobře, ale chybí mi jeho krev!"
"Ježiš, ty taky nejsi schopný něco udělat normálně a tradičně, že?"
"A co ty? To mi neříkej, že si je zabila tak rychle."
Itachi seděl na útesu, přemýšlel. Pod ním se o skály tříštily vlny, jež sem přivál vítr. Po tvářích mu stékaly průzračné slzy. Prožil toho tolik a přesto nesměl zemřít. Jako kdyby to bylo všechno naplánované. Něco ho nutilo přežít, jakýsi neznámý důvod. Pocit, že ho ještě někdo bude potřebovat. Nevěřil tomu. Podobný pocit měl už tolikrát, ale…
Poznámka: Jestli nevíte, kdo to je Yamashiro Aoba, tak teď je ten pravý okamžik si ho vygooglit 
A... zamilovat se do něj, jasný?? 
Zabíjení se Narutovi zamlouvalo, čím dál víc a vyhlédl si jednu malou vesničku, kterou chtěl povraždit a zabít všechny obyvatele.
Nic netušící vesničané pracovali, jako obvykle, ale jeden z nich měl tu výhodu, že vycítil nebezpečí, ale i tak pro tuhle vesničku nebylo záchrany…
„Nezdá se ti, že je dnes poněkud ticho?“ zajímal se mladík.
„Ne, i tyto dny nastávají, jako bys tyto dny neznal.“ Dal mu kázání starší.
Ľadovým domčekom sa ozývalo pochrapkávanie zmiešané s praskaním dreva. Vonku stále zúrila fujavica a vnútri bolo veľmi príjemne. Hoci sa zdalo, že všetci spia nebolo tomu tak. Kakashi bol hore, vo svojej normálnej podobe a kochal sa pohľadom na nádhernú, spiacu, bielovlasú ženu. Neodolal a pohladil ju po tvári.
