Broken Rose: 21. kapitola

Opět na dně
Když jsem se probudila opět jsem byla ve škole a ve svém pokoji. Nechtělo se mi otevřít oči, protože jsem věděla, že už ho neuvidím dokud ho sama nenajdu.
Nakonec jsem se přece překonala, otevřela jsem oči a sedla si. Opět jsem byla na dně a opět jsem nevěděla, co mám dělat. Buď ho najdu sama a nebo počkám, až ho najdou tajné jednotky. Ta druhá možnost se mi nelíbila, protože než ho najdou bude to trvat roky, než když ho půjdu hledat a budu se řídit naším poutem.
Vstala jsem konečně z postele a namířila jsem si to přímo ke koupelně, kde jsem se vysprchovala a poté oblékla do čistého oblečení. Zabalila jsem si sebou potřebné věci a poté vyrazila do kuchyně, pro nějaké zásoby. Nikdo na chodbách nebyl pač byly tři hodiny ráno. Rychle jsem zašla do kuchyně vzala nějaké jídlo a pití a poté jsem měla namířeno ven ze školy. Když jsem se, už chystala otevřít hlavní dveře, něco se za mnou ozvalo.
„Chceš tam jít úplně sama.“ řekl hlas , který jsem dobře znala.
„Jo a nikdo mě v tom nezabrání.“ odpověděla jsem, a poté se koukla do úhlově černých očí, do očí které byly tak strašně moc podobné těm, které jsem tolik milovala.
„A jak se ochráníš před ostatníma démonama. Vždyť můžeme s tebou jít i my ne.“ Řekl Itachi, ale pořád mluvil pomalu a klidně.
„Nechci tebe ani Ai ohrozit.“ Odpověděla jsem, a poté se malinko usmála.
„Je to taky můj mladší brácha, takže ať se ti to líbí, nebo ne jdeme s tebou.“ Řekl a v jeho hlase byla znát, už trochu naštvanost na mojí tvrdohlavost.
„Já....“ Nestihla jsem to doříct, protože po mě Itachi hodil naštvaný pohled.
„Já budu ráda, když se mnou půjdete.“ Vzdala jsem to a konečně se na Itachiho tváři objevil úsměv.
„Počkej ještě deset minut jo. Zachvíli tady bude Ai.“ řekl a já jen kývla a poté si dřepla na zem.
A měl pravdu Ai tu byla předně za deset minut. Usmála se na mě pozdravila a poté jsme vyšli konečně na dlouhou cestu.
„Tak kudy.“ Zeptala se Ai a já se malinko soustředila.
„No jak se zdá jsou v Mlžné.“ Odpověděla jsem a oba dva kývli a všichni jsme se dali do běhu. Byla jsem na to zviklá, ale ani já s Ai jsme nedokázali běžet tak dlouho a rychle jako Itachi. Po třech hodinách jsme si dali přestávku, abychom obě dvě chytili stracený dech. Když jsme po nějaké té chvilce byly opět v poho vydali jsme se znovu na cestu. Takhle to šlo ještě dlouho dokud jsme nedorazili do poloviny naší cesty. Byla to malinká vesnička, která měla jenom kolem padesáti obyvatel. Našli jsme si hospodu, kde jsme si pronajali dva pokoje a poté zašli každý do svého.
Když jsem klíčem odemlka a poté klikou otevřela staré ztrouchnivělé dvěře, pochopila jsem proč ten pokoj stál takhle málo. Jakmile jsem vešla do pokoje rychle jsem ze sebe shodila šaty a konečně po několika dnech jsem se šla vysrchovat. Nechala jsem na sebe dopadat teplé kapky vody, které smývali všechnu špínu z mého těla. Nakonec jsem si i pořádně umyla vlasy a jenom v osušce vlezla zpátky do pokoje. Kde jsem se pořádně utřela a oblékla si jen bílou noční košilku a zalehla jsem do postele, která byla opravdu měkká a já během pár vteřin usnula jako nemluvně. Zdál se mi opravdu chnusný sen. Opět všichni umírali, ale tentokrát jsem to nebyla já kdo zabíjel, tentokrát to byl Sasuke. Byl celý odkrve a jakmile někoho zabil objevil se mu na tváři úšklebek, kterého jsem se opravdu bála. Jakmile zamířil ke mně a chtěl mě také zabít probudila jsem se. Byla jsem celá zpocená a z očí mi tekly slzy. Musela jsem ho, co nejrychleji najít za každou cenu. Rychle jsem vstala a oblékla se do normálního oblečení a rychle zamířila do pokoje, kde spali Ai s Itachim. Hlasitě jsem zaklepala a poté na vyzvání vešla. Ai seděla na posteli a Itachi byl u okna a díval se na noční oblohu.
„Taky si měla ten sen?“ Zeptala se mě po chvilce Ai a já se na ní koukla a přikývla.
„Nevím co to znamená, ale měli bychom rychle vyrazit.“ Řekl ke mně Itachi a já opět přikývla a když jsme byli všichni připravený opět jsme se vydali na cestu. Trvalo nám to déle než jsem čekala. Snažila jsem se běžet ze všech sil, ale přeci jen jsem byla člověk a ne démon.
Když jsme po několika dnech dorazili do Mlžné vesnice byla jsem čím dál víc tím nervoznější. Z hluboka jsem se nadechla a poté jsme všichni tři konečně vyšli přes brány Mlžné a vydali jsme se do středu vesnice. Bylo tu pochmůrné počasí a mě tu to připadalo jako by tu všechno umřelo. Lidé, zvířata, rostliny, prostě všechno.
Přeběhl mi mráz po zádech a já se cítila čím dál víc nervoznější.
„Měli bychom se nikde ubytovat a nechat to na zítra. Ráno moudřejší večera.“ Řekl Itachi a já s Ai jsme kývli na souhlas. Ale co nás překvapilo bylo to, že tu nebyla žádná hospoda, restaurace, prostě vůbec nic kde by se lidé mohli bavit.
„Je to opravdu peklo.“ Řekla jsem si pro sebe a opět se rozhlížela jestli něco neuvidím.
„Hledáte něco.“ Přišla k nám postarší paní. A mi se na ni podívali.
„Jo něco kde bychom mohli přenocovat.“ Řekla Ai protože já nebyla schopná slova. Ta žena mi nikoho připomínala, ale vůbec jsem nevěděla koho.
„Můžete jít ke mně. Máme tam s mužem hodně místa.“ Všichni jsme kývli a já, už jsem sotva stála na nohou. Šli jsme doprostřed ulice a zastavili jsme se u velkého domu, který tu byl asi tak největší a nejlépe udržovaný, když otevřela dveře všichni jsme stoupili dovnitř a všichni jsme se zarazili.