Tragedy from the Konoha

Náš příběh začíná v době, kdy mezi sebou klany Uchiha a Senjuu nejvíce soupeřili a nenávist mezi Hashiramou a Madarou narůstala. Hrou osudu nebo náhody se do sebe zamilovali dva mladí lidé, kteří přes svůj nízký věk byli postiženi hrůzami války.
Byli to Uchiha Sasuke, syn Madary, a Senjuu Kazeyuki, dcera Hashiramy.
Potkali se na bitevním poli, kdy si oba dva náhodně zachránili život.
„Díky moc, bez tebe bych umřela,“ poděkovala Kazeyuki, která byla na pokraji sil a vítána pomoc, jí přišla vhod. Aby na to vzápětí ona zachránila život jemu. Ovšem při pohledu do jeho očí byla ztracena, cítila podivné chvění a celé tělo volalo po něm. Tohle ještě nikdy nezažila.
„Nemáš zač, přeci jsme oba z Konohy,“ řekl Sasuke, okamžitě si všiml, že je to krásná dívka. Její oči vypovídaly o strachu ze smrti, který ještě před několika vteřinami cítila. Trochu mu připomínala Hashiramu.
„Jsme a dovol, abych se představila, jsem Senjuu Kazeyuki, a ty?“ zajímala se.
Sasuke se zděsil, protože pocházela z konkurenčního a nenáviděného klanu Senjuu. On sám pocházel z druhého klanu Uchiha. „Uchiha Sasuke,“ Kazeyuki se napřímila a naježila, ovšem nějak se nedokázala na něj zlobit, zvláštně ji přitahoval. Proti tomu nebylo úniku. Sasuke to cítil úplně stejně.
„Potkáme se ještě?“ ptal se s nadějí v hlase.
„Nevím,“ řekl velice nejistě. Jenže se na ní usmál, tak jasně jako byste odhrnuli mraky a vyšlo slunce. V tu chvíli by mohla umřít a nelitovala by svého života. Ráda by pro něj zemřela, aby se takhle usmál.
Nechtěl se s ní vidět, ale když potkáte svůj osud, nelze se mu bránit, je silnější a vždycky podlehnete a padnete na kolena.
Není na výběr…
Není úniku…

Od té chvíle na sebe mysleli, neustále a znovu se potkali po třech letech, když Sasuke trénoval a Kazeyuki se rozhodovala, kde započne svůj vlastní trénink.
„Ty?“ podivila se.
„Co tady děláš?“ řekl odměřeně Sasuke, nechtěl k této dívce, tedy, už ženě, nic cítit. Nechtěl trpět po celý zbytek života pro nenaplněný cit. Pro něj bylo pozdě…
„Chci trénovat,“ odbyla ho také chladně, byla zklamaná, že jí tak přivítal. Zdál se jí jiný, jako by to nebyl ten milý muž, kterého tehdy potkala, a který jí zachránil život.
„Já taky, ale tady je jedno místo jen pro jednoho.“ Byla to pravda.
„Fajn, já jdu a myslela jsem si, že budeš lepší než tvůj otec, který tak nesmyslně začal tuhle válku mezi našimi klany!“
„Ty máš, co říkat, proti tvému otci se nesmí nic říct, protože je hokage! Mám toho dost! Chci to změnit! Ale bez tebe se mi to nepodaří!“ jaký to zvrat.
Kazeyuki se otočila a nevěřícně na něj hleděla. „T-To myslíš vážně?“ svitla ji naděje, že by mohli být spolu… milovat se bez ohledu na to z jakého klanu pocházejí.
„Ano, chci tomu udělat přítrž a ukončit nenávist, snad naše láska, tomu pomůže. Můžeme se scházet tady, nikdo sem stejně nechodí, budu tě učit a trénovat, chceš?“ nabídl ji tuhle možnost pro chvilkové štěstí, které by se, možná stalo realitou.
S radostí jí přijala. Objali se a jejich rty poprvé splynuly v polibku. Tímto se zpečetil jejich osud a další události.

„Mám pro tebe novinku, budeš se vdávat!“ oznámil Hashirama své dceři.
„C-Cože? Já myslela, že jsme se domluvili, že si ho najdu sama!“ řekla zoufale Kazeyuki.
„Já vím, Kaz, že jsme se na tom domluvili, ale Hyuuga klan na tom trvá, abychom se ještě více spojili proti těm rebelům Uchihům. Říkám to nerad, ale je to nezbytné.“
„To mi nemůžeš udělat! Já ho nechci!“ a utekla na jejich tréninkové místo, kde ležel vzkaz.

Moje milovaná Kazeyuki,
je mi velice líto, že Ti to nemohu říct do očí, ale jsem zasnouben a příští měsíc se budu ženit a možná je to dobře, že Ti to neříkám osobně, neunesl bych pohled do Tvých skleslých očí. Mám misi, ale za čtyři dny se vrátím, tak na mě k večeru čekej na tomto místě, chci Tě vidět. Toužím po Tobě. Chybíš mi.

Kazeyuki se rozplakala a dopis si přiložila na prsa, slzy jí ukolébaly k spánku, usnula v této poloze. Probudila se až ráno, rychle spěchala, aby rodina nepojala podezření…

O čtyři dny později – domluvené místo a čas

„Mám pro tebe taky špatné zprávy, také se budu vdávat. Za tvého věčného rivala Hyyugu.“ Sasukemu se zatmělo před očima, radost za shledání kalila tahle zpráva.
„Neboj, já budu bojovat, až do samotného konce. Nevzdám se tě, na to tě příliš miluji, ale když si představím, jak se tě dotýká, jímá mě žárlivost a nenávist k němu.“ Objal ji silně.
„Mě nikdy neztratíš a také nebudu jeho, zažehni ve mně neuhasínající plamem, který nikdo jiný nevyvolá a neuhasí.“ Požádala ho.
„Je to v pořádku? Opravdu jsi si jistá? Přeci jen…“ ještě jí dal šanci.
„Ne, rozhodla jsem a já si již poradím, ale teď nemluv a dej mi zapomenout… alespoň na chvíli.“ Sasuke už nemohl dále odolávat a dal se strhnout vášní k ženě, kterou miloval nade vše. Zemřel by pro ni, jen, aby ona mohla žít…

O dalších pět let později

Sasuke a Kazeyuki - potajmu se scházeli - se opravdu snažili, aby to jejich klany akceptovali, že nechtějí sňatek z donucení, ale manželství z čisté a nevinné lásky… Nevyšlo jim to.
K tomu Kazeyuki zjistila – před svatbou – že čeká dítě, Sasukeho. Neřekla mu to a on se nikdy nedozvěděl, že by měl potomka.
Kazeyuki se vdala měsíc před zimou a Sasuke byl tou dobou již ženatý…
Tehdy nastal ten obrat…

„To je konec?“ zeptal se Sasuke.
„Ano, musíme tohle šílenství skončit, jinak nikdo z nás nebude šťastný, i když tě miluji, tak nemůžu takhle žít. Pochop mě, prosím,“ slzy se jí řinuly po tváří a ona neměla sílu je zastavit, celým tělem jí proudilo zoufalství, bezmoc, strach.
„Já vím, bez tebe nežiji, pokud na tom trváš, tak mi dovol poslední milování s tebou, ať můžu v nás opět zažehnout ten plamen. Jako tehdy.“ Políbil ji a ona se mu bez dalších otázek vydala na milost a nemilost.
Tohle je sbohem, pomyslela si, ještě více se rozplakala a propadla se do zoufalství. Tehdy zemřelo její srdce společně s vyvrcholením… Pak mu dala nenápadně do kapsy dopis, ve kterém mu vše vysvětluje…
Odešla a naposledy se podívala na spícího Sasukeho, už ho nikdy neuvidí.
Nikomu nic neřekla, akorát svému manželovi, že se jde projít… nic víc. V šatech měla ukrytou rituální dýku.

Probudil se a nikde ji nenašel. Vydal se v poklidu domů, kde ho čekala nemilovaná manželka. Toho dopisu si všiml, až bylo příliš pozdě něco změnit.

Můj milovaný a nejdražší Sasuke,
již nemám sílu pokračovat v tomhle životě, kde nemůžeme být spolu, i přes naše snahy vše urovnat. Možná to zní šíleně, ale vzpomínáš si na naše místo, kde jsme se poprvé potkali? Chci tam jít a připomenout si chvíle, kdy jsem si myslela, že štěstí je na dosah ruky. Nechci Tě již nutit, abys dodržel slib, který si mi dal, oprošťuji Tě od něj.

Došlo mu k čemu se chystá, okamžitě, jako šílenec se rozběhl na to místo, nevšímal si vloček, které poletují kolem.

Kazeyuki promlouvala k dítěti. „Promiň, že se nedočkáš svého života, ale snad jednou Tě budu moci donosit a být s tvým otcem šťastná. Dnes to není ta pravá doba. Narodili jsme se v nesprávnou chvíli a čase.“ Na slzy neměla dost sil, podívala se kolem sebe. Tady jsem mohla zemřít, aniž bych poznala sladkou a hořkou chuť lásky, možná jsem měla tehdy umřít, pomyslela si.
Jako by to bylo včera, pořád ho tam viděla. Jak tam stojí a usmívá se tím svým úsměvem. Natáhla ruku, aby ho mohla pohladit. Obraz se rozplynul.
Rozhalila si kimono, zabalila dýku do tkaniny, namířila si ji na břicho, bez zaváhání si jí zabodla do těla.
„Odpusť… Sasuke,“ to byly její poslední slova.

Sasuke se dostavil na místo tragédie jen pár chvil, co zemřela. Doufal, že to stihne včas. Nestihl.
Snažil se jí oživit. Marně. Rozeřval se jako raněné zvíře, volal její jméno. Políbil ji na chladné rty. V tu chvíli také zemřel žalem, smutkem a jeho srdce se rozpadlo na kousky.
„Proč, si to, ty hlupačko, udělala? Co mám dělat? Když si žila, měl jsem naději, že se opět uvidíme, ale tys to vše zahodila. Dobrá.“ Opatrně vytáhl dýku, tkanina se rozprostřela a ztuhl překvapením, bylo tam napsáno, prosté slovo: „Osud.“ Vzal tkaninu a znovu jím obalil dýku, vzal svou lásku do náručí a také se probodl.
Takto je našli, když je úzkostně hledali. Našli je po dvou a půl měsících, kdy vytrvale sněžilo a vál silný vítr, jako by je příroda chtěla ochránit od dalšího utrpení. Vypadali jako, když spí…
I přes to všechno je tenhle čin neusmířil, ale právě naopak ještě více přilil oleje do ohně.
Pohřbili je kupodivu vedle sebe, aby se mohli znovu probudit a zkusit své štěstí ještě jednou…

Takto se skončil jejich příběh, aby se o několik desetiletí mohl znovu opakovat lidem jmény: Uzumaki Kushina a Namikaze Minato…
Osud je bizarní a není na výběr…
Není úniku…