Tváří v tvář

„Ani nevíš jaké potěšení mi dopřeješ tím, že tě teď zabiji!“ trpce jsem se usmála ale pod maskou to nebylo vidět, tudíž jestli nezaslechl trpkost v hlase, nemohl vědět jak se opravdu cítím.
Ve skutečnosti mi to takové potěšení nedopřávalo. Třásly se mi nohy a ruce, kolena vypovídala službu a celá jsem se chvěla, bohužel jen uvnitř. Nemohla jsem na sobě dát nic znát a za ty roky jsem to měla dokonale nacvičené. Byla jsem skoro jako profesionální zabiják co jde a zabije toho, koho mu přidělí ale nedělala jsem to ráda. S každým životem jako by zhasla nějaké jiskra ve mně a tohle byla poslední, která mé smysli držela pohromadě…
A teď tu stojím, naproti člověku na kterém závisí veškeré mé city. Možná to zní hloupě a prapodivně ale je to pravda. Moje láska se zakládá na něm a má nenávist, zmatek, strach i všechny tyhle pocity má na svědomí on a snad jen díky jemu jsem je pocítila, nevím.
Kdysi, když jsem byla hodně malá, jsem cítila jen jedno, samotu. Nikdo si se mnou nehrál a říkávali mi ‚velké čelo‘ ale teď vím že to co jsem pociťovala tehdy byla jen příprava na dnešní ledovou samotu.
Možná jsem se o ni tak trochu zapříčinila sama. Kdybych po odchodu Sasukeho od sebe lidi neodháněla a poté neodešla k ANBU, kde jsem dělala to samé, možná bych nebyla tak sama. Možná by mi někdo dokázal vynahradit jeho a ty pocity v mém, tehdy se tomu snad tam dalo říkat, srdci. Co je z něj teď? Kus ledu…
Ne to je blbost! Jak jinak by se teď, zrovna v tu nejnevhodnější dobu, mohlo chvět? Ano třese se ale jestli je to strachem, nevím. Spíš se bojí pocitů co přijdou po tom až udělám závěrečný tah…

Vzduch prořízlo ostré seknutí katany. Prořízlo vzduch a já právě zírala na tělo které jsem zasáhla. Padl na kolena a já se nezmohla na nic. Mé srdce divoce bušilo a mou hlavou se míhala jen jedna věta: ‚Vážně jsem to udělala?‘
Je opravdu zvláštní, milovat někoho tak dlouho a zároveň ho nenávidět, chtít ho zabít a poté… poté to uskutečnit. Viděla jsem jeho oči, ale nebyli to ty oči co jsem vídala ve snech, tyhle nebyli tak hluboké a já netušila proč. Nebylo v nich nic, žádná nenávist, žádná bolest prostě jen, prázdnota…
„Sasuke..“ zašeptala jsem.
Moje ruka se chvěla a katana byla stále zapíchnutá v jeho hrudi. Můj mozek si říkal, opravdu umírá, opravdu jsem ho zabila! Ale mé srdce doufá v to že ne, že ostří čepele neporanilo srdce. Nechce pochopit že muž, kterého jsem vždy milovala a který, i když z něj srší jen pouhá prázdnota, je pořád stejně dokonalý, tu umírá, mou rukou, mojí vinnou! Mýma rukama.
Sundala jsem si masku ale ani to s ním nepohnulo, hleděl na mě, bez výrazu, jako by už dávno zemřel.
„Sasuke..“ zašeptala jsem a v tu chvíli jsem ucítila jak mé oči zareagovali. Na mé tváři byla slza ale on jako by to ani nepostřehl. Snad ani jako by se nedíval na mě, spíše skrze mě. A to mě deptalo o to víc. Chtěla jsem zahnat ty slzy! Už za ně jsem se nenáviděla. Jako malá jsem plakala často! Tohle se mi už dlouho nestalo…
Vytáhla jsem katanu a poté znovu vytřeštila oči, v překvapení. Sasuke, ten Sasuke který tu před chvílí klečel a tekla z něj krev, ten Sasuke kterého jsem zabila, ten Sasuke zmizel!! A v tu chvíli mi to došlo. Byl to jen klon… Zatím co pravý Sasuke si klidně někam zdrhnul, já se tu litovala nad nějakým klonem.
Nezdrhnul! Protože ani ne za vteřinu poté jsem zaslechla křupnutí větvičky zpoza nějakého keře a jakmile jsem se otočila, viděla jsem siluetu muže, běžícího pryč.
Takže ne jenom, že jsem zabila klon a málem mě to položilo ale ještě ke všemu teď ví, kdo ho málem zabil. Ale ani přes to jsem se neváhala vydat za ním. Teď už si ho nenechám jen tak utéct.
Cestou mi běželo hlavou kde se naučil dělat tak dokonalé a skoro nerozlišitelné stíno-klony, to přece není samo sebou. Ale popravdě řečeno, tohle je Sasuke a i když právě v této chvíli nepociťuji strach, vím že bych měla. Dnešní Sasuke a předešlí Sasuke je jako voda a oheň, naprosto se liší a já nemám ani potuchu, co dnešní Sasuke dokáže a čeho všeho je schopen.
Znovu jsem se nechala ponížit, a co víc, ponížil mě klon jediného muže pro kterého jsem byla kdy schopna trpět.
Naplňoval mě vztek a snad právě ten mi dával sílu běžet dál a nezastavovat se. Pršelo. Lesem zněly mé kroky a proto jsem se vyhoupla na větve a skákala dál a dál.
Bylo to zvláštních i po těch letech jsem si připadala jako veverka. Ta také skáče z větve na větev, vzduch se mi dostával pod masku kterou už jsem opět měla pevně nasazenou a proklínala jsem se za to že jsem si jí stáhla.
Náhle se zastavil, cítila jsem to a neubírala jsem na rychlosti, spíše naopak jsem ještě přidala abych se co nejrychleji dostala k místu kde teď stojí.
Byl to plácek kde byli vykácené stromy. Taková malá mýtinka. Stál na druhé strany ode mě, jako by na mě čekal a také že čekal.
„Co chceš?“ houknul na mě.
„Právě si viděl jak sem zabila tvého ‚klona‘ co si asi tak myslíš že chci udělat s tvým pravým já! Kdysi si byl bystřejší!“ nadzvedla jsem obočí.
„Jsi naivní pokud si myslíš že se ti to povede!“ ujistil mě.
„Jsi naivní pokud si myslíš že to aspoň nezkusím!“ oplatila jsem mu jeho způsob a během chvilku které bez sharinganu nepostřehl jsem se dostala k němu a jeho katana, kterou měl za opaskem, byla právě pod jeho dokonalým krkem. Držela jsem jí já.
„Tam v lese dívka kterou jsem znal zabila mého klona, ty nejsi ona…“
„Jsem..“ přikývla jsem a měla jsem se na pozoru.
„Ne, ona vypadala jako Sakura a skoro jsme si myslel že to neudělá, bylo to zábavné, cítit jak se jí chvěje celé tělo a bojuje s pláčem! Ty nejsi jako ona, jsi chladnokrevná… Ty nemůžeš být Sakura!“ zavrtěl hlavou s ironickým úšklebkem.
„Máš pravdu, Sakura zemřela ve chvíli kdy jsem si nasadila na obličej tuhle masku. Už není žádná Sakura možná tak Akia Tisheu!“
„A co se stalo se Sakurou?“ zeptal se jakoby mimochodem.
„Ukázala bych ti to, ale nemám v plánu pustit tě, takže…“ omluvila jsem se a katanu přirazila víc k jeho krku.
„Co uděláš? Zabiješ legendárního Sasukeho Uchihu?“
„Legendárního, nebýt téhle mise ani bych nevěděla že dýcháš stejný kyslík jako já!“ odfrkla jsem si.
„Slečinka je drzá!“
„A pán stále živý! No nebudeme to dlouho protahovat, řekni poslední přání ať tě už konečně mohu zabít!“ ani jsem netušila kde se ve mně tato slova vzala. Ve skutečnosti jsem se cítila mizerně a to tak že hodně mizerně! Hůř než před tím, sotva jsem stála na nohou, srdce by bývalo vylétlo z mé hrudi kdyby mu v tom nebránili žebra zamaskovaná kůží. A opět jsem pociťovala třes, třásl se mi každý nerv v mém těle a sama sebe jsem prosila ať už tohle skončí. Jenže ono to nekončilo…
„Nezabíjej mě maličká..“ řekla náhle úplně jiným hlasem. Jako by vážně nechtěl zemřít. Ale nebyli tam stopy po touze zachránit se, spíš, já nevím ale tenhle tón mě dokonale mate! A hlavně to oslovení, jako by mi vrazil kolík do srdce, a bodal hloub a hloub a já cítila jak se mi bolest dere do očí, tekutou sůl, ve kterou se proměnila, jsem cítila na tvářích pod maskou.
Tentokrát jsem se zachvěla celá, ne jen uvnitř a on toho využil, vysmekl se mi a vytrhl mi katanu z ruky. Asi na mě chtěl namířit ale já v tu samou vteřinu padla na kolena a objala se pažemi. Byla mi zima a navíc jsem se třásla. Prostupoval mnou hořký pláč.
„Já to nedokážu!“ špitla jsem.
Snad na mě chtěl namířit katanu ale jestli jsem na zlomek vteřiny zahlédla jeho pohled, byl zaražený.
„Po tolika letech nenávisti a já to prostě nedokážu!“ poslední větu jsem křičela. Bylo mi z toho na nic. Jak já k tomu přijdu?
„Proč?“ zasténala jsem do ticha přiškrceným hlasem a poté jsem se zoufale podívala na Sasukeho který nade mnou stál jako nějaký bůh pomsty s katanou v ruce a sám nevěděl co se bude dít, aspoň dle jeho zmatku v očích jsem to usuzovala.
„Dřív se vám pocity dařily maskovat daleko lépe!“ prohodila jsem, jakoby mimochodem, uštěpačně.
Jeho výraz se okamžitě změnil na ten jeho typický, chladný a dokonce pomstychtivý výraz.
„Chceš se mstít? A za co?“ vypravila jsem ze sebe s pohledem upřeným do dály, pořád jsem cítila slzy a nešlo to zastavit ale už jsem zase byla jistější. Postavila jsem se abych mu lépe viděla do očí ale jeho pohled ne nezměnil…
„Mám spoustu důvodů..“ pokrčil rameny.
„To nejsou důvody!“ křikla jsem a pohodila hlavou, „Jsou to pouhé výmluvy! Pomsta není důvod ale výmluva! Nikdy si k ničemu neměl pravý důvod! Všichni se jenom vymlouvají ale na co? K čemu je to dobré!“
„Tak proč jsi teda tady?“ nadzvedl obočí.
„Dostala jsem to jako misi! Musela jsem jít!“
„Hah, opravdu? A není to jen výmluva pro skutečný důvod?“
„A to jaký?“ nadzvedla jsem obočí.
„Že si mě chtěla vidět! Kdyby si totiž nechtěla, nemusela jsi tu misi přijmout!“
„Možná,“ připustím, „ale jen proto abych tě zabila!“ dodala jsem.
„Což se ti stejně nepovedlo! Pořád jsi stejná! Otravná, malá holka kterou nemá nikdo rád a který nic neumí!“ odfrkl si.
„Možná jsem otravná, možná nic neumím ale mám srdce! Ale cítím lásku! A tu ty nikdy nepoznáš!“
V zlomku vteřiny jsem cítila pod krkem svou katanu a jeho blízkost za mnou.
„Mojí láskou je nenávist! Řekni, jaké je tvé poslední přání?“ zeptal se a jeho hlas jako by mě smířil se smrtí. Nebála jsem se! Snad proto že jsem nikdy nepřemýšlela o tom jaké to bude, zemřít! Viděla jsem zemřít tolik lidí že už to beru jako samozřejmost. Jednou přece všichni zemřou, ne?
Přesto ale mou tvář znovu smáčeli slzy, snad lítosti? Že zemřu jako dívka, která nepolíbila milovanou osobu. Ano, až teď jsem si to plně uvědomila. Jestli teď zemřu, tak kdy jindy než teď, bych si měla přiznat pravdu do očí?
„Pořádně si to zvrtala! Bože! Dává nám poslední přání a jestli ho chceš někdy políbit, tohle je naše jediná příležitost!“ ozvalo se mé druhé já.
„Tak? Nebo snad nemáš žádné?“ cítila jsem jek ostří na mém krku chladí a tlačí čím dál tím víc.
„Polib mne..“ pošeptala jsem do ticha a ucítila jak Sasuke ztuhnul. Jeho svaly se napjaly a snad se mu i rozšířili zorničky které byste v té onyxově černé černi neviděli.
Využila jsem toho a opatrně, abych nezavadila o ostří katany, ale rychle se otočila.
Jakmile uviděl mě naproti jemu, opět se zatvářil stejně chladně a nedosažitelně. Ano, i když mě teď políbí, bude stále daleko, nedosažitelně daleko.
„Myslíš si že tím polibkem ve smě probudíš nějaké city? Nebuď naivní!“
„Ne, nic takového si nemyslím, jen, nechci zemřít aniž bych věděla jaké to je, políbit tě. Jestli je tohle opravdu konec a já jsem s ním smířená, chci vědět o co mě připravíš…“ zašeptala jsem jemně.
Možná jsem hluboko v jeho očích narazila na něco, čemu by se nedalo ani ze zlomku říkat cit, ale i tak, řekla jsem pravdu!
Mlčel, stále mě hypnotizoval a čím dál víc zkracoval naší blízkost. Jako by se rozmýšlel a nebo mi dával prostor si to ještě rozmyslet. Já ale byla přesvědčená o tom co chci. Chtěla jsem vědět o co mě tento krutý anděl, připraví.
Srdce mi jako nepovel začalo splašeně bušit a Sasukeho vůně se stala omamující. Stále jsem mu hleděla do očí a pomalu ale jistě začínala cítit blízkost jeho jemných rtů. Jenže těsně před tím než se naše rty dokonale spojily, se zastavil a jen se na mě díval.
Věděla jsem o co mu jde ale na jeho rtu jsem nepřistoupila. Neurychlila jsem to ale ani jsem toho nenechala. Následovala jsem jeho příkladu. Stála jsem na místě a dívala se mu do očí. Přísahala bych že se na malý zlomek vteřiny usmál, možná že jen nepatrně ale úsměv to byl!
A poté jsem konečně ucítila jeho rty na mých. Mé ruce automaticky vystřelili k jeho vlasům. Cítila jsem chlad meče který se mi přitiskl k zádům a přitáhl mě blíž k Sasukemu. Líbali jsme se mazlivě, jen tak povrchově a přesto že jsme do hry zapojili jazyky, nešlo o žádné dravé polibky.
Cítila jsem touhu, chtěla jsem aby tento okamžik nikdy neskončil, abychom tu takhle mohli stát věčně. A proto jsem, když se chtěl Sasuke odtáhnout, zareagovala tím, že jsem si ho znovu přitáhla a znovu ho políbila.
„Ještě ne..“ zavzdychala jsem mu do úst a on můj polibek přijal.
Tohle bylo poprvé v životě co jsem políbila Sasukeho! Poprvé jsem líbala kluka kterého jsem doopravdy milovala a nechtěla jsem aby to skončilo tak rychle.
Ale jednou to skončit muselo…
„Ne ještě ne..“ zašeptala jsem a znovu mu pohlédla do očí. Měl v nich něco co jsem nedokázala identifikovat ale nelíbilo se mi to…
Ucítila jsem jak chlad na zádech odstoupil a poté jsem spatřila katanu v jeho dlani, mířící naproti mně.
„Promiň mi to, maličká..“ špitl a než sem stačila zareagovat, ucítila jsem tlak v břiše ze které jsem spadla na zem.
Ucítila jsem kovovou pachuť krve ve svých ústech a můj pohled spočinul nad andělem zkázy.
„Takhle to skončí? Tohle není happyend který lidé chtějí…“ pronesla jsem potichu.
„Všechny věci nekončí happyendem! Život není jenom o happyendech. Říkal jsem ti že pouhým polibkem se moje city nezmění!“
„An-ani tro-trochu?“ vykašlala jsem něco, co by se dalo považovat za otázku.
Zarazil se. Možná díky mému zoufalému pohledy. Jeho rysy vypovídaly o zmatení a jeho oči, nebylo v nich nic z čeho by se dalo cosi vyčíst ale něco tam přece bylo! Jen jsem nemohla přijít na to co. Můj instinkt zklamal…
Zavrtěl hlavou, snad aby se probral, nevím. Každopádně hned poté čepel katany vyjela z mého břicha a já cítila jak se mi krev rozlévá mimo mé tělo. Klesla jsem ještě hloub. Teď už jsem ležela na zemi.
„Proč si se tedy, ehehe, omlouval?“ vykašlala jsem krev která my dráždila chuťové buňky.
Sasuke si z nějakého, mě neznámého, důvodu klekl a jeho dlaň mě zastudila na tváři. Tentokrát jsem si byla jistá že se trochu pousmál. Zvedl pravý koutek nahoru a pohladil mne po tváři.
„Protože jsem to musel udělat..“ řekl a poté mne znovu políbil. Letmo mi dal polibek na rty. Vytřeštila jsem oči ale polibek mu oplatila a prohloubila jej. Netrval ovšem dlouho. Krev tekla a já začínala pociťovat únavu a zimnici. Chtělo se mi spát a klesali mi víčka.
„Není souzeno být nám spolu..“ opět jsem šeptala. Měla jsem zavřené víčka a neměla sílu je otevřít. Cítila jsem jak se zachvěla zem a Sasuke vstal. Chtěla jsem ho zastavit. Jestli teď zemřu, nechci být sama!
„Sasuke neodcházej, prosím…“ špitla jsem.
„Musím jít..“ promluvil rozhodně.
„Sasuke…“ mluvila jsem čím dál tišeji. Ani já jsem se už skoro neslyšela.
A pak jsem slyšela jeho kroky, jak se vzdalují a z plných plic, co mi síly ještě stačili jsem zakřičela.
„Tohle ještě dořešíme!“
Možná ne tady! Možná ne dnes! Možná ne v tomto životě! Ale dořešíme. Možná nám není souzeno být spolu v tomto životě ale jednou se opět střetneme a dořešíme to!
Teď jsem ale cítila jak mnou prostupuje chlad a mé srdce bije pomaleji a pomaleji. Jediné co jsem ještě stačila postřehnout před tím než jsem ztratila vědomí byli známé hlasy. Nevím čí to byli hlasy a nejsem si ani jistá tím že volali mé jméno. Teď jsem měla jiné starosti. Připravovala jsem se na její příchod. Stála jsem v černém tunelu bez světla a čekala až přijde ona. Ta která má jediná právo vzít nám život… V hrobovém tichu a černočerné tmě, stejné jako v očích člověka kterého jsem i po tom všem stále milovala, čekám na SMRT…