Naruto Akkipuden - 4) Časy se mění

Kapitola 4.
Časy se mění

Dalšího rána se Konohamaru probudí o něco dřív než vyšlo slunce. Rozhlédl se po místnosti a zjistí, že je tichá, liduprázdná a stejná jako když se uložil ke spánku. *Měl jsem pocit jako by tu někdo...prošel,* pomyslí si a zadívá se na vchodové dveře a poté na dveře vedoucí do pokoje, kde spí Yuno. *Ach, je čas na den plný reality... Nebude to snadné, ale musím to udělat co nejdříve. A Yuno, u té musím začít,* povzdechne si Konohamaru a vstane z lavice. Protáhne rozlámané tělo a raději zajde zkontrolovat Yuno. *Co kdyby...*
Pouze pootevře dveře a jedním okem nakoukne do místnosti. Yuno tam je. Leží v posteli s očima dokořán a hledí do stropu. *O čem asi přemýšlí... Teď by se tu hodil ten chlápek z chrámu,* pomyslí Konohamaru a ušklíbne se při vzpomínce na jeho přehnané sebevědomí.
"Yuno? Už jsi vzhůru? Ehm, já připravím něco ke snídani a pak si..." začne Konohamaru opatrně.
Dívka mu rychle skočí do řeči: "Hiruzen-san, říkal jste mi pravdu? To o dědovi a o Kitsuneo? Byla to pravda, přísaháte?" zeptá se Yuno slabým hláskem. Konohamaru sebou trhne jako by se něčeho lekl. Kouká na Yuno a je trochu zmatený. *Kam tím ta holka míří? Strávila snad celou noc ponořená v myšlenkách? Ani bych se nedivil, kdyby si na něco vzpomněla. Myslím, že jsem na správné cestě, snad Yuno nebude potřebovat ani tolik přesvědčovat.*
"Proč nic neříkáte Hiruzen-san, byla to pravda?!" zeptá se Yuno nyní trochu ostřeji.
"Ano, vše to byla pravda. Kitsuneo není bůh, je to shinobi z mé vesnice...ze země Ohně, má velkou moc, ale není bohem! Ani život nelze již nikomu zemřelému vrátit...to nedokáže nikdo," odpoví rychle Konohamaru.
Yuno ho tiše doplní: "A děda Toriko-san. Měla jsem celou noc na přemýšlení. A došlo mi to...měl meč. Ale neměl zbroj, byl bojovníkem, ale nikdy samurajem a už vůbec vůdcem. Navíc, nemohl přece přežít tu hrůzu, kterou seslal Kitsuneo na město v němž měl být pánem vrahů, že ano."
Její hlas je tichý a slabý, jako by měla každou chvíli naposledy vydechnout. Konohamaru si toho samozřejmě všiml a je na rozpacích. *Vypadá dost zničeně, co by s ní mohla udělat tato pravda? Na druhou stranu Ona na to přišla sama a ví to nejlépe, už čeká pouze na potvrzení.*
Konohamaru se rozhodně rychle a kývnutím potvrdí její slova.
"Aha, tak je to pravda," řekne si Yuno jakoby pro sebe a usměje se. Mlčky vstane z postele. V tváři je celá zelená, ale ústa se usmívají. Šouravou chůzí projde kolem Konohamara, který se jí rychle klidí ze dveří. Starostlivě se za ní dívá. *Tohle je hrozně divný. Nelíbí se mi to,* pomyslí si Konohamaru a sleduje Yuno, která přistoupí ke kuchyňskému stolu.
"Děkuji za pravdu, Hiruzen-san. Udělám vám něco k snídani, ano?" řekne tiše Yuno. Natáhne ruku na věšáček. A vezme do pravé ruky středně velký nůž. Přitom se podívá na Konohamara a daruje mu milý úsměv. Stiskne nůž pevně jako by ho chtěl rozmačkat. Vtom si to Konohamaru uvědomí. *Ten úsměv, od kdy úsměv doprovázejí slzy a bolest na tváři?! A to křečovité sevření, stejné jako když mě včera chtěla bodnout! Zatraceně ona to chce vážně udělat!*
Zděsí se Konohamaru. A opravdu. Hrot nože se v okamžiku zvedne od stolu a v rukou Yuno se obrátí proti jejímu vlastnímu srdci.
"Nedělej to Yuno!" zařve Konohamaru a co nejrychleji vyrazí k dívce, aby ji zastavil. Yuno však jeho křik zcela ignoruje. Jsou to asi nejdelší tři metry v jeho životě a nůž se k její hrudi blíží tak rychle. *Zatraceně ne!* Zbývá poslední krok, jen natáhnout ruku. Změnit směr bodnutí. Už se zdá, že to Konohamaru nestihne.
Avšak snad v poslední setině sekundy chytí její ruku a zastaví ji v bodnutí. Následně ji vykroutí nůž z křečovitého sevření a mrští jím do rohu. Yuno přepadne hrozný smutek. Oči se jí zalijí slzami, její zesláblé pěsti začnou mlátit do Konohamarovi hrudi a tenký hlásek přerušovaný pláčem začne křičet: "Proč jste mě zatavil!? Proč jste se do toho míchal?! Já si zasloužím zemřít, slyšíte! Zasloužím, zasloužím, zasloužím!" Opakuje Yuno stále dokola. Konohamaru ji popadne za ramena a zatřese s ní.
"Sklapni ty hloupá huso!" křikne na ni a uštědří ji facku, aby se probrala. *Snad to moc nebolelo, dal jsem do toho málo síly... To jsem to dopracoval, mlátit malý holky,* zhnusí se sám sobě, ale medicína měla úspěch. Facka i křiknutí mělo zvláštní účinek. Yuno se uklidnila...nebo spíš přestala vyvádět. Místo toho padne na kolena, skloní hlavu a její slzy velice rychle odkapávají na zem.
"Můžu za to já. Odsoudila jsem... Kvůli mě je děda Toriko mrtvý. Jsem zrůda!" začne Yuno vysvětlovat trochu rozumněji důvody k tomu co se chystala udělat. Konohamaru k ní poklekne, položí svoji pravici na její rameno a druhou rukou ji pomůže zvednou svěšenou hlavu. *Momentálně ji potřebuji v pořádku. Musí mi pomoci.*
"Ne ty nejsi zrůda, to Kitsuneo je démon... Využil tvé slabosti a donutil tě uvěřit lži. Znám ho, vím jaký má na lidi vliv," řekne Konohamaru.
Yuno v jeho očích najde oporu, pramínky slz se zastaví.
"Vy, že ho znáte Hiruzen-san?" zeptá se udiveně a utře si slzy. Konohamaru přikývne: "Pochází z mé vesnice. Jeho pravé jméno je Uzumaki Naruto."
Yuno jako by zpozorněla, v očích ji je vidět, že to jméno ji něco říká. "Býval jsem jeho žákem," zakončí Konohamaru.
"Ale to není možné, Uzumaki Naruto je přece..." začne Yuno, avšak Konohamaru ji přeruší.
"Mrtvý? Statečný ochránce slabých? Býval jím, kdysi... Teď je někým jiným. Nevím co se stalo, ale nyní jsou mu ostatní zcela lhostejní a považuje je za podřadné. Je hrozbou pro svět Yuno. Musíme! ho zastavit dřív než získá moc a spojence!" odpoví ji důrazně a naléhavě. *Holka, už to konečně pochop. Ta osoba není tvůj přítel, ať už je její jméno jakékoli.* A Yuno konečně pochopí.
"Takže chcete, aby jsem vám pomohla přesvědčit ostatní o tom co říkáte? Myslíte, že tím můžu alespoň z části vykoupit to hrozné co jsem udělala?" zeptá se Yuno, skloní hlavu a podívá se na své ruce. Poté její pohled sklouzne na nůž ležící pod stolem a nakonec se znovu zadívá Konohamarovi do očí.
Ten reaguje úsměvem a přikývnutím. "Rozhodně to bude pro všechny lepší než sebevražda. Je tvojí povinností pomoci tvým sousedům, tak vstaň a pojď... V noci se stalo pár věcí, které bude třeba vysvětlit," řekne Konohamaru, sundá svoji pravačku z ramena Yuno a pomůže ji vstát. Poté si dojde k lavici pro zbraně a pevně stiskne svoji věrnou Diamantovou hůl v ruce. *Chudák opičí král, už je v té podobě několik let. Měl bych konečně najít způsob jak ho proměnit zpět, už tak to od něho pěkně schytám... Pche, proč teď myslím na něco takového? Mám jiné věci na práci!* zamyslí se Konohamaru na chvíli. Poté vyrazí na cestu. Otevře dveře ven a nechá Yuno projít jako první.
"Tak, pojď za mnou. Zajdeme se pomodlit, hehe," řekne Konohamaru a vyšlápne směrem ke zničenému chrámu, kde se v sutinách tísní sedm mrtvých těl. *Asi jako demonstraci spálím to co zbylo a rovnou sebou vezmu i ta těla,* udělá si Konohamaru jasno a ohlédne se za sebe, aby zkontroloval Yuno.
Vůbec první známkou změny bylo to, že u zničeného chrámu již byla shromážděna celá vesnice. Zírali na to všechno. Někteří se třásli strachy z pomsty svého boha, jiní klečeli na kolenou a prosili s očima upřenýma do nebes, další brečeli a někteří se zdáli být hlavně hodně rozčilení. Vzduchem znělo něco ve smyslu: "Kdo se mohl opovážit? ... Kterej parchant? ... Kitsuneo-sama nás potrestá! ... To je špatné znamení! ... Konec se blíží!" a tak podobně. Konohamaru se s doprovodem Yuno prodere davem až ke chrámu. Nikdo se neopovážil vstoupit do jeho sutin. *Asi se bojí, že by si jejich bůh mohl myslet, že to udělali oni.*

Konohamaru předstoupí před všechny ty lidi a Yuno ho doprovází i tam. "Prosím, poslouchejte... Haló, chci vám něco říct!" zahučí Konohamaru docela nahlas, ale nemá to zrovna valný účinek. Někteří lidé vepředu si ho sice všimnou, ale raději se dál věnují těm zbytečným prosbám za odpuštění. Konohamaru se zamračí, odkašle si a poté z plných plic zařve: "Ticho zatraceně! Chci vám něco říct! Je to důležité, tak poslouchejte!"
Tentokrát už si ho dav konečně všimne.
"Co chceš říct cizáku? Copak nevidíš, že prosíme za odpuštění?!" ozve se hlas starého muže v slamáků, zní útočně. Konohamaru přikývne.
"Znám jméno toho, kdo zničil váš chrám a zabil kněží," řekne Konohamaru nahlas a davem to zahučí. Každý se znovu začne dívat na každého podezřívavě.
"Tím, kdo zničil stánek toho falešného boha byl shinobi ze Skryté Listové, Yoshimito Hiruzen. Jinými slovy, byl jsem to Já!" řekne důrazně Konohamaru a vesničané reagují tak jak se dalo čekat. Yuno jen udiveně vydechne: "Vy jste zničil posvátné místo?"
"A co má být?" odsekne Konohamaru a Yuno to přijme, avšak ostatní se tak spokojení rozhodně nezdají. V očích mají najednou zlobu uplně všichni. Zatínají pěsti, vyhrnují rukávy a zvedají ze země kameny.
"Ty parchante. Jak jsi to mohl udělat!?" křikne jeden mladík.
"Za to tě zabiju!" zařve druhý muž a poté se to rozjede. Lidé začnou chrlit nadávky a přiletí první kámen. Konohamaru vše co na něho křičí ignoruje a balvan, který po něm někdo hodí prostě jednoduše chyti do ruky. Poté se jich ale spustí celá lavina. Konohamaru je však všechny odrazí Diamantovou holí. *Asi jim nestačí vidět tuhle malou show, aby přestali,* pomyslí si Konohamaru. Lidé jsou sice trochu zaskočení, ale hodlají je oba nejspíš popadnout a udělat jim něco velice bolestivého.
Konohamaru složí trojici pečetí, zhluboka se nadechne a poté vychrlí velké množství plamenů nad hlavy rozčílených lidí. Ti okamžitě změní přístup. Vrhnou se na zem a krejí si hlavy před žárem. Když plamen uhasne a s ním i žár, tak lidé vystrašeně pohlédnou na usmívajícího se chlápka. *Snad jim to došlo,* pomyslí si Konohamaru a namíří Diamantovou hůl na zvedající se dav.
"C-co jste zač?" zeptá se nějaká stará žena.
"Démon!" křikne vyděšeně muž kousek vedle.
Konohamaru si jen povzdechne a promne si obočí levou rukou. *Tohle bude těžký,* uvědomí si a začne s přesvědčováním.
"Nejsem žádný démon. Jsem shinobi," Začne Konohamaru, "a ten chlápek s červenýma očima a vším tím možným uměním v tom velkým baráku, to není bůh! Je to podvodník, který zavraždil svoji vlastní ženu a zradil vlastní vesnici i zemi!" řekne Konohamaru velice dravě a zdá se, že si u lidí získal jistou pozornost.
"To je možné, ale není to jedno? Zachránil nás před samuraji a má moc zničit celou naši vesnici v jediné sekundě. Pokud by jsme jen pomysleli na to, že se mu vzepřeme, tak nás všechny spálí a po vesnici zůstane jen černá země," vykřikne ten stařík ve slamáku a všichni mu souhlasným brumláním a kýváním dávají zapravdu.
*Proč se vždycky najde někdo jako Vy?* zeptá se v duchu Konohamaru, ale odpoví staříkovi velice rychle: "Že vás zachránil? Co je to za nesmysl? Yuno mi vše řekla. O zlu, které na vás páchá. A já v tom nevidím žádnou záchranu, prostě vás chtěl podrobit a vládnout vám! Pro své vlastní ego, nic víc!" Pokračuje Konohamaru rozohněně.
A naštěstí vesničané nejsou zřejmě plně oddáni svému "bohu". Naopak, spíš se celou dobu přetvařovali a nyní jen pozvolna překonávají strach. A tak Konohamaru podpořen jejich vzpurnými výrazy pokračuje v proslovu.
"Mohu vám dát opravdovou volnost. Ten parchant v zámku je možná silný, ale já jsem silný zrovna tak. Učil jsem se u něho a překonal ho. Pokud mi pomůžete a přestanete věřit těm jeho blábolům, tak se ho zbavíte a konečně vás nebude utiskovat žádný tyran ani falešný bůh. Tak co, jdete do toho?!" utne prudce Konohamaru.
V nastávajícím tichu jde slyšet pouze ozvěna, která se rychle žene pryč. Ticho přetrvává opravdu dlouho, až z toho začíná být Konohamaru i Yuno nervózní. *Co to krucinál, vypadali tak odhodlaně a teď nic?* pomyslí si nejistě, nechtěl by se zrovna teď ztrapňovat projeven, který nikoho neosloví.
"Kitsuneovi poskoci mi zabili otce před očima, prý zradil. Jdu s váma a zakroutím krkem jemu i jeho poskokům v paláci," protne ticho jeden velice mladý hlas nějakého kluka. Konohamaru na něho pohlédne s respektem v očích a přikývne.
"Já vlastně nemám o co přijít. Dům mi shořel a obě děti si odvedl do paláce. Dojdu si pro ně!" řekne jedna žena odhodlaně. Je špinavá a vypadá opravdu jako někdo, kdo musí žít venku a v bídě, ale v očích má stále oheň a chuť bojovat.
"Já jdu taky!" křikne náš známý ve slamáku.
"Počítejte i se mnou Hiruzen-san!" přidá se další.
"Tohle je marný, jdeme všichni. Ten blonďatej spratek nás všechny pěkně vypek a pak si s náma hrál jako s hadrem. Máme mu co vracet!" prohlásí bohatě oblečený pán s velkým břichem. A rozjetí vesničané téměř současně křiknou: "Yosh!" Zatím co jejich pěsti vystřelí k nebi.
"Dobrá tedy! Potom popadněte zbraně a nástroje, je čas jít zmlátit pár podvodníků!" rozkáže Konohamaru a máchne holí. Tím umocní pokyn jako správný velitel a lidé se s křikem rozeběhnou do vesnice, aby popadli vše čím se dá praštit ozbrojenec po hlavě.
"Všichni kromě několika staříků a dětí nejspíš velice rádi půjdou udělat Narutovi z toho jeho paláce kůlničku na dříví," řekne si Konohamaru a zhluboka se nadechne uvolněnější atmosféry. Pohlédne na nebe a poté na Yuno, jenž stále stojí vedle něho.
"Nebylo to tak těžké jak jsem myslela. Zdá se, že lidé měli pouze strach a ne víru," řekne Yuno tiše a velice zklamaně. Její tón jasně naznačuje jedno.
"Viníš se stále z toho, že jsi věřila? Poslyš kdy ti Naruto řekl, že oživí tvé rodiče?" zeptá se Konohamaru.
Yuno chvíli mlčí a přemýšlí, ale pak odpoví: "Byl to obyčejný den. Sněžilo a já stála u hrobu svých rodičů. Strašlivě čerstvého hrobu. Tehdy za mnou přišel a řekl, že pokud budu věřit a sloužit, tak jednoho dne znovu uvidím své rodiče."
"Aha..." Přikývne Konohamaru zdánlivě klidně, ale krev se v něm vaří. *Ty parchante! Co si o sobě myslíš?! To měl být nějaký odporný vtip? Jasně, že se s nimi setká, až ji zabiješ... To si ze mě děláš...*
"Dobrá, tak si pro toho lháře dojdeme. Bude prosit na kolenou, aby mu každý z vesnice odpustil," řekne Konohamaru a vykročí směrem z kopce.
"Ano..." přikývne Yuno a následuje ho.
"Půjdeš s námi?" podiví se Konohamaru nad tou nejasnou odpovědí.
Yuno neváhá: "Ano, chci být užitečná. Toriko-san by šel rád a mě by to zakázal. Kvůli mě tu není a tak ho musím zastoupit!" pronese s jistotou v hlase. Tentokrát už kvůli tomu nebrečí. Rychle se s tím pro tuto chvíli smířila a je jí jasné co musí udělat.
"Dobře, tady máš," usměje se Konohamaru hrdě a předá Yuno balík s kunai, "Po nepříteli to můžeš hodit, ale taky se to dá používat jako dýka. Dá se tím blokovat i meč, ale ty se prosím od cízího ostří drž dál, ano?"
"Bojíte se o mě?" podiví se Yuno.
Konohamaru se na ni zazubí a odpoví: "Prostě nechci, abys umřela, to je celé."

Honosná pracovna. Prostorná. Stěny jsou vyzdobené zbraněmi i nádhernými obrazy, umění mistrů. Velká okna nabízí výhled na zasněžené pohoří v dáli i pustinu, která se táhne od úpatí vzdálených hor až ke zdem paláce. V protější stěně je krb, v němž plápolá mírný plamen jehož teplo alespoň trochu zmírňuje chlad pracovny. Střed místnosti tvoří velký dubový pracovní stůl a křeslo s vysokým opěradlem. Stůl je zaplněný svitky. Některé jsou ještě pevně svázané a jiné již rozbalené. Obsah svitků se různí, ale v rukou je třímá malý bledý blonďatý muž. Oči, dřív tak živé a modré jako hladina oceánu, nyní chladné, vybledlé a téměř šedé. Bělmo je až krvavě zarudlé, zdá se to bolestivé.
Odmotaný list svitku mu spadá na nohy oblečené v černých kalhotách. Stejné barvy je i svršek, který je však překrýván tmavě červeným pláštěm s rukávy. Podšívka pláště je šedivá, lem černý a na spodním konci pláště přechází v černé plameny. Muž je zaujatý svitkem, který si pročítá, když vtom se bez varování rozletí obě křídla dveří a v nich stojí sluha, starší plešatící pán ve společenském kimonu. Vypadá vyděšeně a je zadýchaný.

"Kitsuneo-sama, prosím poslouchejte, je zle!" křikne zatím co padne na kolena a ukloní se.
Naruto se příliš nerozrušuje. Pomalu zvedne oči od svitku a vstane z křesla.
"Mluv idiote, nečekej na svolení jako pes!" vyzve sluhu neurvale a skloní zrak k pravici u niž si prohýbe ztuhlé prsty.
Sluha přikývne a sdělí zprávu: "Pane, vesničané povstali. Mají nástroje jako zbraně a srocují se na návsi. Nejspíš jim někdo prozradil váš plán." Sluha je stále vystrašený, ale Naruto ani po sdělení zprávy neprojevuje přílišné starosti. Pouze přikývne.
"V tom případě jdi a zemři při obraně svého pána a paláce. Nejlépe se zbraní v ruce," řekne Naruto klidně jako by to nic neznamenalo, otočí se a zamíří ke krbu, aby přiložil polínko do ohně. Sluha to samozřejmě nebere tak klidně.
"P-pane, ale já..." začne, avšak řekl velice nevhodné slovo.
"Ale?!" zavrčí Naruto a obrátí přes rameno svůj krvavý pohled na sluhu. Ten okamžitě pochopí v jaké je situaci.
"P-p-prosím za odpuštění, bojuji pro vás rád." odpřisáhne s čelem přitisknutým k podlaze.
"Tak už vypadni ty slabošský bastarde!" řekne Naruto pohrdavě a mávne rukou směrem ke dveřím.
"Ano...samozřejmě!" souhlasí sluha a vyuklání se z místnosti. V momentě kdy za sebou zavře dveře, je bledý jako stěna. Žaludek se mu svírá a má strašný strach. Ale zamíří do zbrojnice. Musí splnit povinost a dobře posloužit svému pánu.
Naruto se mezi tím usadí zpět do křesla. Zavře oči, přiloží dlaně k sobě a soustředí se. Vnímá okolní chakru přírody a vnímá démonickou sílu Kurami. Zanedlouho se jeho kůže kolem očí začne tmavnout až je černá jako uhlí, špičáky zubů i nehty se prodlouží a zašpičatí, rty zčernají. Chvíli tak sedí se zavřenýma očima a vnímá. Nemusí pátrat dlouho, velice brzy vycítí Onu chakru, velice dobře známou jeho smyslům. Mírně se usměje.
"Výborně..." pronese si sám pro sebe a nechá ze sebe vyprchat všechnu přírodní energii. Zbarvení zmizí, zuby i nehty se vrátí do normálního stavu. Jen potěšený úšklebek zůstává.

------------------------------

Od rána se počasí rychle proměnilo. Ochladilo se, nad zemi připlul od moře šedivý mrak táhnoucí se daleko za obzor. A velice brzy se z nebe spouští hustý ledový déšť smíchaný se sněhem. Nejen obloha, ale i okolí potemní. Jako by příroda vycítila podivnou atmosféru vznášející se nad vesnicí a snažila se s ní zpřísnit.
Lidé stojí shromážděni na návsi. Sto dvacet sedm odhodlaných mužů i žen, kteří chtějí bojovat proti utlačovateli, sedícímu v paláci bývalého vrchního samuraje jenž tu vládl před příchodem Kitsuneo. V rukou třímají všelijaké zbraně. Sekery, vidle, kosy, nože a jen několik katan. Jen tak málo skutečných zbraní a ještě méně skutečných bojovníků. Dokonce ani jejich odhodlání není nekonečné. Nyní, když přiblížil čas boje, jim začíná docházet do čeho se to pouští. Jsou nervózní a nevědí co bude. Každý z nich najednou přemýšlí, jestli by raději dál nežili v útlaku toho lháře než aby zemřeli za svobodu, které se jim ani nemusí dostat.
Konohamaru to vše sleduje zpovzdálí. V hlavě se mu honí spousta myšlenek. *Dokážou bojovat? Přežije to někdo z nich? Přežiji to já? A co až se setkám s Narutem? Jaký to asi bude pocit? Už nyní jsem nervózní. Sakra...ani se mi nechce věřit do čeho se to pouštím. Nejraději bych do toho ty lidi nezatahoval, ale musím se k němu dostat dřív než stihne utéct. Kdyby mě jeho ochránci zdrželi, nejspíš by znovu zmizel.*
Z myšlenek ho vytrhnou kroky Yuno. Tváří se sebevědomě, ale její tělo jde proti ní. Celá se třese.
"Hiruzen-san jsem připraveni, ale dlouho už čekat nemůžeme," oznámí mu tiše Yuno.
"Dobrá, je čas," přikývne Konohamaru vážně a předstoupí před svoji "armádu" připravenou k boji. Okamžitě na sebe naváže pozornost.
"Není třeba dlouhých řečí, ty už jsem měl před tím..." začne Konohamaru "...všichni víte za co bojujeme. Za vaši svobodu a konečný šťastný život. Někteří zemřou, ale až zvítězíme tak na ně bude tato vesnice vzpomínat ještě za sto let! Tak hrrr na ně!" Znovu se do toho obuje a poslední větu pořádně a živě vykřikne, poté se otočí a rozeběhne se směrem k velkému sídlu. *Už není cesty zpět!*
Lidé ve zbrani ho chvíli sledují, jako první za ním vyběhne Yuno s kunaiem připraveným v pravé ruce.
"Tak zatraceně je to naše vesnice! Ten spratek nemá žádné právo tam umřít sám! Jdeme na ně!" tato slova proletí davem jako šíp a za nimi se rozezní bojovný ryk. Ty dvě stovky nohou se dají do běhu rovnou za jejich vůdcem vepředu. Konohamaru se za nimi neohlíží, křik a dupot jsou mu jasným sygnálem. Zpomalí, aby ho lidé dohnali a tak se i stane. Brzy běží po zablácené cestě směrem k sídlu, jejich protivníkem je prozatím jen bláto a mrazivý déšť s větrem. Příliš slabý na to, aby uhasil plameny zloby a touhy povstalců a nepatrný proti ohnivé vůli jejich velitele Konohamara.
Dav se brzdy dostane až na vršek kopce. Překonají nejvyšší bod a otevře se před nimi ocelový mřížový plot táhnoucí se kolem celého paláce. Za nimi už čeká mnoho ozbrojených ochránců. *Tady bych se musel zdržet, super že je mám,* pomyslí si Konohamaru a otočí se na svoji armádu.

"Bojujte hrdinně bok po boku a zničte je! Staňte se svobodnými!" křikne na své lidi a zrychlí. Neváhá a míří rovnou k bráně, nemá v plánu zpomalovat. Obránci paláce zpozorní když uvidí, že jeden povstalec vyběhl dopředu. Prostrčí katany i kopí skrze mezery mezi mřížemi tak, že není možné se do brány opřít ramenem.
"O co ti jde pitomče, nemůžeš to vyra..." ozve se hlas za bránou, ale Konohamaru nemá čas na jejich řeči: "Neotravuj!" procedí mezi zuby. *Musím to těm lidem trochu usnadnit,* změní v poslední chvíli plány a tak místo skoku provede něco velice zákeřného.
*Katon: Karyuudo no Jutsu Shořte na popel pomatenci!* Konohamaru se nadechne, smíchá ohnivou chakru se vzduchem, zažehne v plicích jiskru a vychrlí z úst plameny tak horké, že jejich žár cítí i lidé, kteří běží desítky metrů za ním.

Bílé plameny dosahující teploty přes tisíc stupňů. Plameny pohltí všechny bojovníky u brány a žár je téměř okamžitě zabije a seškvaří. Není ani slyšet křik těch, kteří byli zasaženi plnou dávkou. Ovšem v okruhu kolem místa kudy plamen prošel zůstane spousta těžce popálených a stále živých ubožáků. Horko rozžhavilo ocelové mříže do ruda a zámek u brány zrovna tak, proto Konohamaru použije Diamantovou hůl a rozrazí jí bránu, následně zapíchne jeden konec hole do části spálené země a použije ji jako skokanskou tyč na překonání zbytku živých stráží a hlavně si její pomocí dodá dostatečnou rychlost, aby doskočil až na zeď paláce. *Yosh!* Dokáže se přichytit kousek od nějakého velkého okna. Před tím než vstoupí tak ještě zkontroluje dění pod sebou. Lidé povzbuzení rozražením brány a spálením několika protivníků na popel, již dorazili. Vrhnuli se na dvůr a milosrdně dorazili ty, kteří to ohnivé peklo přežili s těžkým zraněním. Rovněž konečně vzplála regurélní bitva, jelikož zdravích protivníků zůstalo ještě celkově dost. *Hlavně to přežij Yumi! Nezasloužíš si utéct před těžkostmi života tak brzy,* vzpomene si Konohamaru, ale dál už nemešká. Úder hole roztšítí velké okno a Konohamaru se v tu ránu ocitá v bohatě zdobené chodbě. Chvíli se musí rozhlížet. *Páni ten si žije jako prase v žitě,* pomyslí si, *teď se připravím*
Zhluboka se nadechne a vydechne. Kousne se do prstu v místě jasné jizvy a udělá na dlani krvavou čáru. Složí pečetě a provede Kutchyose no Jutsu. *Tak pojďte.* Před Konohamarem se objeví dvě malé žáby v pláštích. Fukasaku-sama a Shima-sama, stará dobrá mamka a taťka z hory Myoboku v jejich šedích pláštících.
"Co se děje Konohamaru-chan? To jsi se dokázal dostat k Narutovi-chan tak rychle?" zeptá se Shima překvapeně.
Fukasaku zamlaská a zavrtí hlavou: "Mamčo přestaň Naruta tak oslovovat, není to žádné děcko, je to náš protivník."
Shima se však nedá: "Budu mu tak říkat, protože on si ode mě žádnou úctu nezaslouží."
*To se vážně chtějí hádat v této situaci?* pomyslí si Konohamaru a znervózní z nich.
"Prosím nechte toho. Potřebuji vaši pomoc, chystám se vstoupit do sennin modu," oznámí Konohmaru a poklepe si na rameno na znamení, že mají žabky zaujmout své místo. Oba si naštěstí nedělají už nic z chlapcovi nezdvořilosti a tak pomocí několika skoků vyšplhají na jeho ramena.
"Dobře hochu, začni vnímat sennin chakru," řekne Fukasaku, spojí k sobě dlaně a zavře oči. To samé udělá i Shima a Konohamamaru se též přidá. Díky vytříbenému umění vnímání to netrvá příliš dlouho. Konohamarovi se brzy objeví zbarvení kolem očí táhnoucí se však po tváři až k ústům. Prsty se mu trochu nafouknou a zploští, na nose mu vyskáče několik bradavic a i nos sám se trochu zvětší. Oči se zbarví do jasné žlutě a zornice se promění z kulaté na plochou. Nyní je vše hotovo. Žáby na ramenech nepřestávají ve vnímání chakry a tak se Konohamaru nemusí bát, že by mu došla příliš rychle.
"Zvládl to lépe než Jiraiya-chan, viď mamko?" řekne celkem hrdě a s nostalgií Fukasaku.
Shima odpoví trochu méně nadšeně: "Máš pravdu, ale stále se nemůže v dokonalosti rovnat Naruto-chan."
Fukasaku se pousměje a nadzvedne husté obočí: "Ovšem on ho dokáže udržet jen asi deset minut. Zatím co Konohamaru s námi na ramenech déle než půl hodiny," odpoví, zatím co Konohamaru otáčí hlavou z jedné strany na druhou podle toho jak ti dva mluví. *To jsou ale ukecané žáby. Ovšem mají pravdu, nemám takovou sílu jako Naruto, ale díky dědovi a babče vydržím mnohem déle než on. Teď ho potřebuji najít, to mi nikdy nešlo, ale vím že tu je. Dokážu ho vycítit, ale nedokážu určit polohu.*
"Hej, dědo a babčo. Řeknete mi kde Naruto je?" zeptá se Konohamaru a trochu se stydí, že to neumí sám. Naštěstí ani jeden z nich nemá připomínky.
"Haerg, je nad námi!" vyhrkne polekaně Fukasaku a podívá se na strop.
"Díky dědo." poděkuje Konohamaru.
"Překvapím ho jeho vlastní polívčičkou," řekne a namíří dlaně a pokrčené prsty proti sobě. V mezeře mezi nimi se zformuje rychle rotující chakra do tvaru modré koule. Když od sebe ruce znovu oddálí, zůstane koule nad pravačkou a zvětší svoji velikost třikrát. *Tak jdeme na to! Uff, to je hrozný pocit,* odfoukne si Konohamaru a zbaví se tak na chvíli nervozity, nejistoty a snad i strachu. Namíří rotující kouli chakry nad sebe, pokrčí nohy a prudce se odrazí.
"Rasengan!" křikne a hned na první pokus rozmetá strop na kusy a udělá v něm slušnou díru. *Podlaha má tak půl metru tloušťky, naštěstí jsem do toho vložil víc chakry,* všimne si když proskakuje dírou.
Nad stropem ho čeká další chodba, nikde žádný protivník, ale na rozdíl od spodního patra, zde jsou kousek před ním velké dveře. *Je tam! Cítím to, ale nic neslyším. Jenom tam hoří oheň v krbu.* Konohamaru pomalu přistoupí ke dveřím, natáhne ruku ke klice a chce za ni vzít. Najednou se celý zpotí a srdce mu začne tlouct rychle jako o závod.
"Klid Konohamaru-chan, klid je zásadní. Ztrať klid a tratíš kontrolu," připomene mu děda Fukasaku. To dodá chlapci trochu kuráže a zase nechá rozum trochu více vládnout nad tělem. *Co to dělám? Vstupuji k nepříteli... Sakra já chtěl snad zaťukat,* pomyslí si Konohamaru, zatne pěst a tvrdě udeří do dřevěných dveří. Ty okamžitě povolí. Tvrdý úder dveře vyrve z pantů a tak se v prachu poroučí na zem, kam dopadnou s hlasitou ránou. *Tak a je to tady,* projde hlavou Konohamarovi a polkne knedlík, který se mu v krku vytvořil. Obezřetně a co nejodvážněji vstoupí do místnosti. Projde oblakem prachu a vtom to uvidí. Dubový stůl, krb v rohu a velké křeslo v nemž sedí ten, po kterém již tak dlouhou dobu pátrá. Vypadá zcela v pohodě, ani náznak nervozity nebo překvapení. Sedí si tam ve vysokém křesle, loket opřený o opěradlo a pěstí si podpírá bradu. Oči šedivé a zarudlé, kůže bledá a vlasy zesvětlalé, postava stále nepříliš vysoká ani mohutná. A stále stejně mladý jako v den, kdy ho Konohamaru viděl naposledy. A ten výraz v němž se zrcadlí jakési potěšení touto situací, jako by ho to bavilo. *Naruto, ty...* Probleskne Konohamarovi v mysli, nedokáže pro tuto chvíli vyřknout ani písmenko.

"Tak jsi mě konečně dohnal, bravo Konohamaru," začne Naruto sarkasticky a tak náhle, že se Konohamaru skoro lekne.
"Vidím, že jsi přišel ve velkém stylu. Spálil jsi na popel pár pitomců, rozmlátil mi podlahu a zničil celkem hezké dveře. Necháš za sebou třeba sbořenou horu proto, aby jsi uspěl. Tak jako jsem tě to učil, výborně!" pokračuje Naruto celkem pobaveně. "Hehehe, docela zábavné nemyslíš?" položí řečnickou otázku.
To už se Konohamaru konečně sebere a promluví: "Já nejsme jako ty Kyuubi!" zavrčí rozčíleně.
Naruto se nakloní nad stůl a trochu vykulí oči, koutky úst se mu zvednou a poté se celkem hlasitě rozesměje: "Hehehe ty idiote. Já nejsem žádný podělaný Kyuubi. Mé jméno je Naruto nebo chceš-li Kitsuneo. Už žádný chatrný přístřešek pro démona, nyní je konečně Kurama plně mojí součástí."
"Ovládá tě!" křikne Konohamaru rozčíleně a praští do stěny silou sennina, takže stěna pěkně popraská.
Naruto však jen pobaveně zavrtí hlavou a odpoví: "Jako by to vůbec mohl dokázat, to já jsem jeho pánem a on je součástí mé moci! Vše co jsem udělal. Vše bylo z mé vlastní vůle. Není síla, která by mě mohla ovládnout."
Konohamaru se zhrozí slov, jenž vyšla z Narutových úst. Celá jeho víra, vše do čeho vkládal naději a vše za čím se celá ta léta honil, se rozpadlo v prach. Celého jej zaplaví pocit beznaděje. Podlomí se mu kolena na než dopadne. Nedokáže udržet chladnou hlavu. Vše si znovu uvědomil a vyhodnotil: *Všechny ty hrozné věci. Vraždy, mučení a zvěrstva. Vše to zlo. Nikdy za ně nemohl nikdo jiný, nikdy je nevykonal nikdo jiný než ten, kterého jsem až doposud považoval za oběť? Je to vůbec možné?* Začíná se celý chvět. Smutkem, ale hlavně rozčilením. Je rozčilený, že se celou tu dlouhou dobu honil za přízrakem. Chvíli se snaží něco říci, ale nakonec ze sebe dostane jen pár slov: "To není možné..." vydechne a létá očima sem a tam.
Naruto vše sleduje s podivným zalíbením. Sadisticky se usmívá a poklepává prsty na stole. Div se citovému utrpení Konohamara přímo nevysmívá.
"Smiř se s tím," odsekne Naruto, "co tu vlastně pohledáváš?" zeptá se a proplete prsty mezi sebou. Sleduje, jak Konohamaru zatíná zuby a do očí se mu žene nenávist. Vrhne po Narutovi zlostný pohled zuřivý výkřik vyjde z jeho úst: "Povodně! původně jsem tě chtěl zachránit a přivést zpět do vesnice. Ale potom co jsme viděl a slyšel mám jediný cíl. Chci tě vidět mrtvého, Naruto!"
Konohamaru vykročí vpřed a znovu se pevně postaví na nohy. Naruto klidně přikývne a odpoví: "Jestli je to tak," začne tiše, "potom se braň!" vykřikne, velkou silou kopne do pracovního stolu, který se tím úderem vznese do vzduchu. Následně provede otočku a kopne plnou silou do letícího stolu. Tím celý ten kus masivního dřeva vrhne proti Konohamarovi. Poté přitiskne dlaně k sobě a využije chvíli, kdy se musí Konohamaru bránit. Ten, poháněn zlostí i silou sennina, udeří proti letícímu stolu a zasáhne ho přesně v nejslabším bodě. Ozve se mohutné zapraskání, vyletí několik třísek a stůl rozpůlený ve dví narazí do stěny za Konohamarem. *Má zavřené oči, přechází do sennin modu. Musím ho zasáhnout!* zjistí Konohamaru, silně se odrazí od podlahy, až se prkna na nichž stál rozlomí, a vystřelí proti Narutovi. Napráhne se a chystá se to brutální silou udeřit pomocí Diamantové hole, úspěšný zásah by dokonce i Naruta mohl vyřadit z boje, avšak vtom se to stalo. Narutova kůže kolem očí zčernala, zrovna tak rty. Nehty se proměnily v drápy a špičáky se prodloužili, kůže zešedla. Otevřel oči, které se změnily z vybledlé modři do ohnivé žlutě. V posledním okamžiku zatl Naruto pěst a zvedl ruku pro obranu před drtivým úderem. Diamantová hůl narazila na jeho zápěstí. Ve tváři se mu objevil náznak bolesti, ale tento úder zablokoval. *Sakra stihl to!* probleskne hlavou Konohamarovi a tak nemešká. Provede bleskovou otočku s cílem udeřit holí z druhé strany. Naruto však tuší tento pohyb, a proto rychle tasí kunai zpod pláště a provede výpad proti holi. Kunai se sice zlomí v jediném okamžiku, ale úder je odražen.
"Moc neohrabaný!" zavrčí Naruto a vykopne pravou nohu proti hrudi Konohamara. Ten zareaguje dostatečně rychle a skřížením rukou vytvoří blok. Kop je však nečekaně silný. Konohamaru sykne bolestí a i když útok zablokoval, tak jej síla kopu odmrští až ke stěně. *Co je to zač? Jeho sennin mod je tak silný? Kde bere tu sílu?* ptá se Konohamaru sám sebe, ale vidí, že není čas na kecy. Narutův kop ho dostal až ke zdi, avšak Konohamaru toho může využít. Ještě ve vzduchu se natočí a v momentě dopadnutí na stěnu zabodne Diamantovou hůl do zdi a odrazí se, získá tak vysokou rychlost. Během letu koncentruje chakru do dlaní a vytvoří Odama Rasengan. Naruto se rozhodne v poslední chvíli a nastaví pravici proti útoku. Sám použije rovněž Rasengan, ale nestihne utvořit dostatečně velký, aby dokázal porazit ten Konohamarův. Obě modré koule rotující chakry se srazí. Místnosti proletí tlaková vlna, její síla téměř zadusí plameny krbu. Kolem dvoji se zdvihne prach a malé trosky, vytvoří se z toho všeho vír. Chvíli se přetlačují a Naruto začíná prohrávat souboj rasenganů, zatne zuby. *Mám tě?!* pomyslí si Konohamaru nejistě. Vtom však jeho pohled padne na ty děsivé démonické oči, na chvíli ztratí koncentraci a projde jím velice nepříjemný poct. Najednou zde není pouze jeden Naruto. Z úkrytu za Narutovým tělem vyskočí jeho stínový klon a v okamžiku je nad Konohamarem, který se stále přetlačuje v souboji rasenganů. Narutův stínový klon dopadne na jeho záda a tvrdě na něho šlápne. Tím ho srazí ze vzduchu rovnou na zem, donutí ho zrušit rasengan a plnou vahou na něho dupne.
Obě žáby, Fukasaku i Shima, spadnou z jeho ramen. Sadisticky se šklebící Naruto i jeho klon ropuchy nešetří, obě schytají tvrdý kop a vyletí ven z okna.
Konohamarova tvář je pokřivená bolestí a překvapením. *Do háje! Fukasaku! Shimo! k***a, začínám ztrácet sennin chakru. Nedokážu se uklidnit,* prohání se mu hlavou myšlenky zatím co tam tak leží. Dřevěné třísky rozbité podlahy pod ním se mu zabodávají do těla, Narutův klon stojí na jeho krku i zádech a ten skutečný Naruto cítí další triumf. Pohrdavě na něho shlédne a ušklíbne se.
"To bylo zklamání Konohamaru. Používat na mě formaci, kterou jsem tě naučil já? To jako vážně? Jak jsi mohl doufat, že to vyjde ty idiote?!" položí Naruto několik otázek a zavrtí hlavou.
"Měl bych tě prostě zabít. Někdo tak slabý a stupidní jako ty, mi není k ničem! Jsem vážně zklamán, že jsi nebyl schopný být mým soupeřem ani několik minut," řekne a zvedne pravou do vzduchu. Namíří dlaň vzhůru a nad ní se začíná znovu rychle otáčet chakra. Tato chakra je však plynule přemění z modré na žlutočervenou, jako plameny. Tvoří kouli a kolem ní se otáčí tři hořící prstence. Konohamaru se nemůže ani pohnout a pouze sleduje dění s beznadějí v srdci.

*To vážně zemřu takhle? Zabit svým vlastním učitelem a bývalým přítelem, kterého jsem se rozhodl "zachránit"? To je přece absolutní...to mě vážně zabije ten, který kdysi zachránil svět? Hehe, je to docela ironie. Nikdy jsem si nemyslel, že mě někdy někdo tak snadno porazí. Zatraceně...nechce se mi zemřít,* honí se Konohamarovi hlavou myšlenky na tuto podivnou situaci, kterou jsi ještě před několika minutami nedokázal moc dobře představit. Nedokáže uvěřit tomu, co se vlastně děje. Ten, kterého vždy obdivoval a obhajoval mu nyní vezme život.