Cesta za štěstím - 04 - Zaplať

V půlce cesty Naruto s Hinatou přibrali Kyuubiho.
„Kudy?“ zakřičel zadýchaně Naruto a sotva na něj pohlédl. Kyuubi zabočil doprava a Hinata s Narutem ho následovali. Bylo jim jasné, že to nemůžou stihnout, přesto však byli zklamaní, když ulička zela prázdnotou.
„Nestihli jsme to,“ vydechla Hinata, kterou ti dva zasvětili během cesty. Kyuubi neřekl nic. I tak to bylo deprimující, když to řekla Hinata, tak proč by to měl opakovat? Naruto si však odmítal připustit, že selhal.
„Ještě není všechno ztraceno,“ oba dva k němu vzhlédli napůl s nadějí, napůl se na něj dívali jako na šílence. Ale jeho úsměv je přesvědčil. „Babča by to ještě mohla zastavit.“
A tak se všichni rozběhli k budově Hokage.

„Bábi Tsunade!“ vtrhl do kanceláře Naruto. Kancelář však byla prázdná, až na Shizune, která u stolu třídila nějaké dokumenty.
„Naruto-kun?“ vzhlédla. „Potřebuješ něco?“
„Kde je Tsunade-sama?“ zeptala se Hinata a ráznost v jejím hlase nepřekvapila jenom Shizune. „Říkala, že musí něco zařídit, či co…“
„A nevíš, kam šla?“
„Do sklepení,“ všichni se po sobě podívali. Shizune si až pozdě uvědomila, co právě udělala. „Ale tam nesmíte!“ Jenže tuhle větu, už nikdo neslyšel. Uvažovala, jestli se má pokusit je zastavit, ale sotva se zvedla, zatočila se jí hlava, až se musela zase posadit.
Tsunade bude zuřit, jestli zjistí, že jsem jim to řekla já. Ale při představě, že tyhle papíry budu muset dělat ještě zítra…. Povzdechla si a zavřela oči. Ukazováčky si promnula spánky, jako by tím mohla zastavit tepající a stále sílící bolest hlavy, kterou zahnal jen pořádný spánek nebo hrnek silného kafe.
Tohle bude ještě dlouho noc, pomyslela si unaveně a radši se dala do práce.

Haruno Sakura nemohla usnout. V hlavě se jí stále proháněly myšlenky na Sasuke a byly jako rozdivočení býci v rodeu. Ani za nic je nemohla zkrotit.
„Do háje,“ zaklela a mrskla polštářem po svém stínu. „To se musel vracet zrovna teď?“
Ale ať byla rozhořčená jakkoliv, nedokázala nic nedělat. Oblékla si svůj ninja-úbor a vyšla ven. Vítr jí okamžitě odehnal tělesné teplo. Naskočila jí husí kůže, ale nechtělo se jí vracet se do domu, tak si jen přitiskla šaty víc k tělu a rozběhla se tam, kde zajisté najde dostatek práce.
„Ahoj, Shizune-san!“ pozdravila hnědovlasou poměrně mladou ženu, která se hrbila nad stolem, taktak, že ještě neusnula.
„Sakuro-san?“ zamumlala hlasem zamlženým potřebou spát. „Ty taky jdeš zachránit toho mladého Uchihu?“
„Uchihu? O čem to mluvíš?“ zeptala se a přistihla se, jak jí myšlenka na to, že by Sasukeho mohla ztratit, vyděsila.
„Právě teď ho soudí.“
„COŽE?!“ vykřikla a otočila se na patě. Zmizela skoro stejně rychle jako ti před ní.
„A zase jsem na to sama,“ povzdechla si Shizune a rozhodla se, že kávy nebude potřebovat šálek, ale alespoň litr, aby dokázala tohle dodělat.

Naruto s Hinatou a Kyuubim brali schody do podzemí po dvou, někdy i po třech. Brzy se dostali do absolutní tmy. Vlhký studený vzduch je uhodil do nosu jako nečekaná pěst. Vzpamatovali se však rychle a bez okolků zamířili po široké chodbě tam, kde tušili podle světel lidskou přítomnost.
„Přestaňte!“ zakřičel Naruto a dveře se prudce rozletěly. Malá místnost osvětlená jen jednou blikající zářivkou měla tvar čtverce. Uprostřed, blíže k nejzazší stěně stál vyvýšený stupínek a na něm u nízkého konferenčního stolku seděla překvapená Tsunade. Kolem ní se nacházeli lavice a stolky, kde mnoho lidí vynášelo rozsudky. Většinu z nich Naruto v životě neviděl, ale také tam bylo pár lidí, které poznával. Majitele obchodu se zbraněmi pro ninji, nejznámějšího soudce pro nukeniny nebo také vůdce klanu Hyuuga, který ho probodával nenávistným pohledem bledých, téměř až příznačných, očí, tolik podobných očím jeho lásky. Přitom však úplně jiných.
„Naruto!“ uslyšel Sasukeho hlas a teprve teď si ho všiml. Ležel na stupínku, pod Tsunadiným stolkem. Měl spoutané ruce ke kotníkům a byl donucen buď ležet, nebo sedět v podivné poloze. Jeho obličej se rozzářil, když je uviděl. Brzy však zase pohasl.
„Buď zticha, Uchiho,“ pronesl tiše a bez emocí jeden z ANBU, který stál po jeho boku a přiložil mu ostří ke krku.
„To stačí!“ zaječela Tsunade. Stoupla si a uklidnila tak šepot v místnosti. „Co tu děláte? Tohle je přísně tajné jednání!“
„Jdeme se za něj zaručit.“ Odpověděl Naruto a odvaha spolu s odhodláním, které z něj vyzařovalo, způsobilo, že se v místnosti znovu rozproudil horlivý šepot. „Ticho!“ zakřičela znovu Tsunade, aby si zjednala pořádek. Pohled však neodtrhla od Naruta. V náhlém klidnu místnosti její slova vyzněla hrozivě. „Víš, co to obnáší?“
„Ano.“
„Dobrá,“ řekla. „Není-li nikdo proti…“
Hiashi se však postavil a zamračil se. „Já jsem proti. Podle mě se Sasuke Uchiha provinil podstatně horšími činy, než jaké by mohl zachránit jeden život. Navíc musíme přihlížet k tomu, že Uzumaki Naruto byl ten, kdo ho do vesnice přivedl. Není tedy jasné, jestli v tom není něco osobního. Jeho život, byť je to Kyuubiho Jinchuuriki, výměnou za život Uchihy klanu Hyuuga připadá zanedbatelný.“
„Cos to řekl?!“ rozlítil se Naruto a chtěl se na něj vrhnout, ale Tsunadin varovný pohled i Hinatina ruka ho zarazila.
„Dobrá,“ vzala si slovo Tsunade. „Kolik tedy životů navrhuješ, aby bylo možné zaručit se za Sasukeho Uchihu?“
Hiashi se podíval po svých nejvyšších podřízených. „Nech nám chvilku, nechť se poradíme.“
„Budiž.“
Chvíli nebylo slyšet nic, než šepot a dohady. Pak se Hiashi obrátil znovu na Tsunade a v očích mu vítězně jiskřilo. „Klan Hyuuga se shodl na počtu třech lidských životů výměnou za život Sasukeho Uchihy.“
Nyní už Tsunade chápala důvod, proč musel Hiashi tak těžce potlačovat spokojený úsměv. V místnosti byli pouze dva lidé, kteří by se na něj mohli zaručit. Ale doufala, že se stane zázrak.
„Dobrá tedy. Nyní zvedne ruku ten, kdo se zaváže nad životem Sasukeho Uchihy, posledním žijícím potomkem klanu Uchiha, syna Fugaku a Mikoto Uchiha, bratra Itachiho Uchihy a bývalým členem týmu 7.“
„Já, Uzumaki Naruto, syn Namikaze Minata, Čtvrtého Hokageho, a Uzumaki Kushiny ze země Vodních víru se zavazuji k přijetí částečné viny výměnou za život Sasukeho Uchihy a souhlasím s veškerými tresty, jaké by mě stihly v případě, že by se Sasuke Uchiha opět stal nukeninem nebo spáchal jakýkoliv trestný čin.“
„Já, Hyuuga Hinata, dcera Hyuuga Hiashiho a Fumiko, sestra Hyuuga Hanabi se zavazuji k přijmutí částečné viny výměnou za život Sasukeho Uchihy a souhlasím s veškerými tresty, jaké by mě stihly v případě, že by se Sasuke Uchiha opět stal nukeninem nebo spáchal jakýkoliv trestný čin.“
„Já, Kurama známí jako Kyuubi no Youkou, devítiocasý démon, se zavazuji k přijatí částečné viny výměnou za život Sasukeho Uchihy a souhlasím s veškerými tresty, jaké by mě stihly v případě, že by se Sasuke Uchiha opět stal nukeninem nebo spáchal jakýkoliv trestný čin.“
Hiashi už nedokázal skrýt svůj spokojený úsměv. Naruto tušil, že tohle prohrají už ve chvíli, kdy se střetl s jeho samolibým úsměvem.
„Bohužel, Kyuubi no Youkou není člověk, jeho hlas tedy neplatí. Tsunade-hime, víte, co to znamená, že?“
Tsunade polkla, před tím než promluvila. Doufala, že se jí nebude třást hlas. „Ano, Hyuuga Hiashi. Vím.“ Odmlčela se, aby se ujistila, že dokáže mluvit jasně a čistě. „Tímto je tedy prohlašuji Sasukeho Uchihu vinným a určuji mu trest podle paragrafu 54 z mezinárodní dohody o trestních činech, odstavec A…“
„Dost!“ Všichni vzhlédli. A to i Naruto, Hinata a Kyuubi. Dveře se dnes již podruhé otevřely, aby se mohl stát zázrak. Ze stínů se vynořila mladá kunoichi. V očích měla strach, ale i odhodlání. Zelené oči v šeru zářily, jako oči nějaké velké kočky.
„Sakuro,“ překvapeně zamrkala Tsunade, div, že nespadla ze svého místa. „Co ty tu děláš?“
Sakura však neopověděla hned. Přimhouřenýma očima podrobně přezkoumala místnost. Podívala se na Naruta, Hinatu, Kyuubiho a pohledem se zarazila na předmětu tohoto jednání. Když se nadechla, všichni zadrželi dech. „Je pozdě se zaručit za Sasukeho Uchihu?“ Tsunade se podívala na Hiashiho. Jeho kyselý výraz mluvil za vše. Velmi rád by nechal Sasukeho odsoudit, ale nemohl porušit zákony.
„Ne, není,“ odvětil nechtěně vedoucí klanu Hyuuga. Sakura se usmála. Položila si ruku na srdce a řekla: „Já, Haruno Sakura, dcera Kizashiho a Mebuki Haruno, se zavazuji k přijetí částečné viny výměnou za život Sasukeho Uchihy a souhlasím s veškerými tresty, jaké by mě stihly v případě, že by se Sasuke Uchiha opět stal nukeninem nebo spáchal jakýkoliv trestný čin.“
Tsunade po tváři přeběhl úsměv. „Tímto tedy prohlašuji Sasukeho Uchihu za nevinného! ANBU, rozvažte ho. Řízení je u konce.“ Usmála se, očividně spokojená, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.
Když byl Sasuke Uchiha konečně zbaven pout, promnul si zápěstí a připojil se ke svým přátelům stojícím u zdi.
„Ještě moment,“ zabránila jim Pátá v odchodu. „Je potřeba, abyste se zítra dostavili ke mně. V pět hodin večer přesně.“ Zdůraznila. Všichni přikývli, protože nikdo neměl náladu ptát se na to důvod. To uvidí zítra. „Na shledanou,“ rozloučili se, když jim Tsunade dala na srozuměnou, že je to vše, vyšli schody, proplížili se kolem spící Shizune, které nepomohla už ani velmi silná káva, a nadechli se svěžího venkovního vzduchu. Pro tentokrát byl trest zažehnán. Alespoň to tak vypadalo.

„Díky,“ poděkoval jim Sasuke a tvářil se vděčně jako štěně.
„Nemáš zač,“ usmál se na něj Naruto a dal mu takovou herdu do zad, až to vypadalo, že si Sasuke nechá udělat rudé tetování od štěrku na zemi.
„Co to doprčic děláš?“ vyprskl, sotva nabral balanc. Nato se Naruto, Hinata, Kyuubi i Sakura rozesmáli.
„To není vtipný,“ urazil se Uchiha.
„Nekecej, Vůdce jedince klanu Uchiha,“ zakřenil se Kyuubi a nechal Sasukeho poklidně soptit nepříliš lichotivá slovní spojení.
„Ztichni, Nibifile!“ zaječel nakonec Sasuke, až si Naruto pomyslel, že bude zázrak, jestli neprobudí celou Konohu.
„Komu říkáš Nibifile! Ty… ty… ty… Kachno!“
„Jaká kachna?“ podivil se Sasuke.
„Kachna. Tvoje vlasy vypadaj jak kachna.“
„No dovol!“
„Dovolím.“
„Náhodou, moje vlasy jsou cool, že jo, Naruto?“
Naruto se zatvářil, jakože rozhodně souhlasí s Kyuubim, ale pro klid na duši řekl: „Když si to myslíš…“
„Náhodou si to myslím!“
„Nechtěl si říct,“ zeptal se Kyuubi, „že zrovna náhodou myslíš?“
„Ne nechtěl,“ odsekl Sasuke.
„Neřekl bych.“
„Ty bys neřekl spoustu věcí.“
„Hah, ty zase náhodou myslíš, co?“
„Jakou náhodou? Co to má zase co společného s kachnou na mý hlavě?!“
„Takže přiznáváš, že máš na hlavě kachnu?“ zeptal se Kyuubi a šibalsky se usmíval. Sasukemu začala z hlavy (kachny) stoupat pára.
„K-Y-U-U-B-I!“ procedil skrz zuby a jal se ho pronásledovat s uškvařenou kachničkou místo účesu.
Naruto, z jedné strany zaměstnaný Hinatou, se pouze usmíval. Zdálo se, že se nic nezměnilo, přesto začínal mít zlé tušení o tom, co se zítra bude dít.
„Nemysli na to,“ usmála se na něj Hinata a přitulila se k němu. Naruto jí políbil do vlasů. „Jistě, moje malá princezno.“ Hinata zrudla a Naruto jí znovu políbil. Tentokráte na rty. Sakura je pozorovala a připadala si sama, i když… nemusela by být. Myšlenky jí zaběhli k tomu podivnému stvoření, které se právě snažilo Kyuubiho stáhnout z kůže a zaplavil ji podivný pocit neskutečna. Zaručila se za něj. Nebýt jí, šel by sedět nebo ještě něco horšího. Bylo to divné, že jednou měla větší moc než Uchiha… Že ji Sasuke potřeboval. Bylo to prostě na hlavu.
„No nic, my půjdeme,“ zívl Naruto. Rozloučil se se Sakurou, pískl na Kyuubiho, který měl právě co dělat, aby unikl osudu Sasukeho přednožky, a ruku v ruce s Hinatou a odešli směrem k centru. Sakura zůstala sama. Povzdechla si. Naruto si našel holku a teď je všechno jinak.
„Co tak smutně?“
Vyjekla a dopřála pozorovateli pořádnou bouli na hlavě. Teprve potom si všimla, koho praštila.
„Sasuke?“ překvapeně zamrkala. „Promiň, ale nevěděla jsem, že tu ještě jsi.“
„Jistě, má oslňující přítomnost je většinou přehlédnutelná…“
Sakura se usmála a Sasuke byl rád, že ji dokázal rozesmát.
„Změnil ses,“ zkonstatovala po chvilce.
„A to je dobře nebo špatně?“
„Nevím,“ pokrčila rameny a utichla. Jejich kroky křupaly ve štěrku s pravidelným křup-křup-křup. Sasuke i Sakura nevěděli, co by měli říct. Ticho začínalo být tíživé.
„Děkuju, že ses za mě zaručila,“ usmál se na ni, ale jinak než tím chladným úsměvem, jaký znávala. Tenhle byl plný optimizmu a v očích mu hrály jiskřičky. Sakura dlouho mlčela, až došli k jejímu domu. Zastavili téměř zároveň.
„Vlastně ani nevím, proč jsem to udělala,“ odvětila a náhle jí připadaly strašně zajímavé její boty. Černovlásek věděl, že nemluví jenom o tom zaručení a oči k ní vyslaly něžný pohled, který na(ne)štěstí neviděla.
„To nevadí, já nechvátám,“ uklidnil ji. Sakura vzhlédla a studovala jeho obličej, jako by chtěla rozlouskat nějaký tajný jazyk. Byla naštvaná sama na sebe, že se nemůže rozhodnout. Ještě nikdy něco takového nezažila. Nervozita se jí zauzlila v podbřišku. Než promluvila, musela si odkašlat, aby její hlas nezněl roztřeseně. „Ale není to vůči tobě fér, já…“
„To opravdu nevadí,“ zopakoval a chytil její drbnou ručku. „Jsem rád, žes mi odpustila alespoň takhle.“ A přitiskl si ji ke rtům. Sakuře naskočil roztomilý ruměnec. Sasuke její ruku pustil a zamával jí. „Tak dobrou noc.“ Růžovláska omámeně přikývla. Uchiha se otočil a vydal se pryč, těsně před tím, než vešla do domů, to otočila a rozběhla se za ním. Říct, že byl překvapen, když jí uviděl, by bylo slabé slovo.
„Sakuro, co…“
„Já…“ najednou jí došla řeč. Co vlastně chtěla říct? Dívala se do jeho očí tmavších než obloha a náhle v krku měla úplně sucho. „Já… Já…“
„Ty?“ zakřenil se, ale oči se mu smály. Sakura zase zrudla a nejistě si začala žmoulat kus látky.
„Chtěla jsem se tě zeptat, jestli… prostě…“ Sasukemu její rozpaky neušly a neodolal pokušení jí dál potrápit.
„Ano?“ přiblížil se k ní. Uhnula pohledem.
„Prostě…“
„No?“
„Já…“
„To už si říkala…“
„Nech toho,“ rozmrzele ho odpálkovala a odstrčila ho od sebe.
„Copak?“ odvětil s hraným překvapením. Tím číše jejího sebeovládání přetekla.
„Chtěla jsem se tě jen zeptat, jestli bys nechtěl spát u mě, když ještě nemáš byt, ale jestli nechceš, stačí říct. Já ti to vnucovat nebudu!“ rozkřikla se a naštvaně oddupala. Sasuke chvíli překvapeně zíral, pak se rychle natáhl a chytil ji za zápěstí. Cukla s sebou.
„Co chceš?“ vyštěkla. Oči se mu ve tmě leskly jako dva leštěné onyxy.
„Myslelas to vážně?“
Uklidnila se, přesto Sasuke z jejího postoje vyčetl nervozitu. „Budeš muset spát na gauči, ale… Ano, myslela.“
„Beru to,“ souhlasil tiše. Tentokrát bylo na Sakuře, aby překvapeně vydechla.
„Vážně?“ Sasuke se uličnicky usmál. „Rozmyslela sis to snad?“
„Ne.“ Odmlčela se, jako by chtěla ještě něco dodat, ale nakonec to vzdala a rezignovaně řekla: „Tak pojď.“
Sasuke neprotestoval a vplul za Sakurou do jejího malého bytečku.
Začínalo se to pro něj jevit velmi dobře a nemohl se dočkat, až se zase jednou pořádně vyspí.