Zachráním ti život

Půlnoční obloha se rozlévá všude kolem. Noční větřík pofukuje a rozverně mi cuchá vlasy, jež si svobodně poletují po mých ramenou. Pouze pro tentokrát nejsou spoutané do obvyklého rozčepýřeného ohonu vysoko na temeni hlavy. Vidět mě takto lidé z Akademie, speciálně někteří současní kolegové a kolegyně, asi by dostali infarkt. Slovo současní je zcela na místě. V mé blízkosti poměrně často umírají lidé. Bylo tomu tak už od mého útlého dětství a pořád k tomu dochází, byť ne tak často. Naučila jsem se nespoléhat na nikoho kromě sebe. Nejsem týmový hráč, ale úspěšně to předstírám. Musím. Za všechno může On. Dokonce i za to, jak působím navenek. Okolím jsem totiž vnímána zcela jednoznačně a vyhraněně. Impulzivní, hyperaktivní, lehkovážná, ale inteligentní a učenlivá. Mnozí rádi připojí ještě jednu charakteristiku, s níž mohu jedině souhlasit. Skutečně jsem také krvelačná. Za to může ovšem hlavně On. On a můj pobyt v jeho područí. To díky němu jsem nyní taková, jaká jsem. Nestěžuji si, protože to není tak zlé. Nestěžuji si, protože by mi to nebylo nic platné. Zachránil mi život, aby mi ho hned na to sám zničil. Označil si mě jako nějakou trofej, ale já ho převezla. Nepodrobila jsem se – ne úplně, takže mě neovládá. Mohu mu vzdorovat a jeho pečeť mě nezotročí. Zůstala mi svobodná vůle, i když se někdy ptám, k čemu mi to je.

„Co chceš?“ houknu za sebe na maskovanou postavu opatrně se krčící ve stínu stromu, na jehož větvi sedím. Stojí mi za zády a to se mi vůbec nelíbí. Nenávidím, když mi někdo stojí za zády a pokaždé mám neskonalou chuť vytáhnout kunai a přišpendlit každého k nejbližší možné pevně ukotvené věci. Samozřejmě o té osobě dávno vím, vždyť jsem mimo jiné stopař a to vynikající.
„Chce s vámi mluvit Hokage, Anko-senpai,“ utrousí na půl úst ANBU, když jí dojde, že o ní dávno vím.

Jako speciální taktik ANBU právě zklamala, když takto hanebně nedokázala ukrýt svou přítomnost. Na druhou stranu bych o ní věděla, i kdyby byla jen stínem, jímž ji vycvičili být. Speciálně ona je jednou z nemnoha žen v Konoze, které si budu pamatovat po celý život. Ona, a pár dalších s ní, si naproti tomu bude živě a bolestně pamatovat mou maličkost. Neměla se tehdy chovat jako slepice a vše mohlo být jinak. I když… pouvažuji-li nad vším zpětně, nejspíš by to skončilo stejně jen později.

“Co dělá tvář?” zeptám se jí s očividně špatně skrývanou škodolibostí. Nebudu se skrývat a nehodlám se omlouvat. Za nic z toho, co jsem udělala tehdy a ani za nic z toho, co dělám nyní. Ona si můj soucit nezaslouží. Ne za to, co provedla tehdy. Houby mi záleží na tom, že byla teenager a já outsider bez rodiny a přátel. Neměla právo! Neměla právo na nic z toho, co udělala nebo řekla. Neubráním se tomu, aby mi špička jazyka po těch slovech nepřejela po spodním rtu. Zacítím krev, byť jen vzdáleně, která jí vaří žilami, a jsem připravena vyrazit. Nachlemtám se jí plnými a nenasytnými doušky až do té míry, že mi znesvětí rty spolu s jazykem svým typickým kovovým podtónem. Přesně jako správný predátor.
„Děkuji za optání,“ pronese zdánlivě bez výrazu. „Je to dobré.“
Pouze já vnímám, jak se její tělo napne jako luk a moc dobře vím, proč tomu tak je. Obrací se ke mně zády a chce odejít, ale zarazím ji. „Zdá se, že ses stále nic nenaučila. Neměla by ses ke mně tak beztrestně obracet zády, nemyslíš?“
Chvíle ticha se zdá nekonečná. Zpěv ptáků vyplňuje prostor, stejně jako šumění listí ve větvích a všudypřítomné stopy větru. Nakonec zvedne dosud svěšenou hlavu a promluví: „Ty bys naproti tomu neměla podceňovat sílu pomsty. Jednou ti to vrátím i s úroky, Anko. Jednou zcela určitě.“ Na to se odlepí z místa a vůbec se neobtěžuje s tím, aby ji nebylo vidět. Klidně seskočí na zem, a jakmile sedne zvířený prach u jejích nohou, vydá se cestou zpět do vesnice. Ještě předtím ale naposled vzhlédne, aby mi připomněla účel svého poslání a mou povinnost. „Hokage-sama na tebe čeká, Anko-senpai.“

Sleduji její vzdalující se záda. V pravé ruce třímá masku symbolizující mangustu. Nejzrádnější zvíře, které může být. Hadi jsou součástí jejího jídelníčku. Vím jistě, že si ji vybrala záměrně. Chce mi viditelně při každém našem střetnutí připomínat naši společnou minulost, současnost, ale i budoucnost. Mou budoucnost.

Láska je nádherná, když ji pocítíš. Neexistuje nic menšího nežli pravá láska. Kde je psáno, že to musí být ryzí city? Nenávist je pouze přetavenou negativní formou lásky. Nic víc a nic méně. Láska je jednou láska a nic mezi tím.

„Jsem ti kdykoli k dispozici, drahá,“ zasměju se a slastně přimhouřím oči.

“Anko!“ zavelí rozzlobeně hlas. Neslyším ho.
„Anko, okamžitě ji pusť,“ křičí na mě další z opačné strany. Ani ten neslyším, byť o něm vím a bolestně ho vnímám. Bolestně proto, že mě drzí v pase s nebývalou silou a brutalitou. To proto, že se mě snaží odtrhnout od toho bezvládného těla na zemi. Ani tak nepolevím a pěst mi znovu vyrazí vpřed.
„Anko,“ zazní přede mnou klidně ochranitelský hlas Třetího. Až teprve jeho slova mne zarazí v mém dosavadním počínání. Zvednu k němu prudce hlavu, takže dobře vidí mé oči, v nichž se mi zrcadlí slzy smutku a bolesti. „Nedělej to,“ pokračuje klidně, zatímco se sklání ke mně. Rozevřenou dlaň mi položí na hlavu a já cítím to teplo, které z ní začne proudit do mého těla. Teplo, síla a láska. „Přestaň si už ubližovat, Anko, a přestaň ubližovat všem okolo. Už toho bylo dost, nemyslíš?“
„Třetí, ona.. Ona mi,“ vyrážím ze sebe skrz rozbolavělé rty.
„Já vím,“ nenechá mě domluvit starší muž v bílo-červeném hábitu. V druhé ruce třímá klobouk se znakem Listové na předním dílu. „Ani tak nemá smysl, abys z ní vytloukla duši, Anko. Je mladá a hloupá. Musí se teprve naučit tě pochopit a porozumět ti. Stejně jako všichni ostatní kolem.“
„Třetí,“ vyrazím ze sebe mezi vzlyky, „jak to, že vy to chápete?“
Zasměje se mému pošetilému dotazu dřív, nežli mi odpoví. „Moudrost stáří, drahá. Moudrost stáří a zkušenosti velitele. Za svůj život jsem již poznal mnohá příkoří páchaná na lidech. Některá byla oprávněná, ale většina z nich ne. Je udivující, jak jsou lidé schopni nejvíc ubližovat sami sobě a s jakou razancí a pravidelností k tomu dochází. Čím jsme si bližší navzájem, tím více si ubližujeme. Rodiče dětem, děti rodičům. Sourozenci i partneři sobě navzájem. Vůbec přitom neplatí, že jsou ženy méně náruživé nežli muži. Právě naopak, drahá. Pouze žena totiž dokáže být dostatečně zákeřná, takže umí zasáhnout na tom necitlivějším možném místě.“
„Nerozumím, Třetí.“
„Nevadí, Anko,“ poznamená, když se narovnává do své původní výšky. „Od toho jsem tu já, abych tě všemu naučil. Povedu tě a nakonec se naučíš všemu, co bude potřeba. Nenechám tě padnout, Anko. Nemohu tě nechat padnout, jsi mé Dítě, stejně jako ona.“
„Tak už z ní slez,“ zavelí razantně ANBU, který mě pořád svírá pevně kolem pasu. Sedí se mnou na zemi v prachu celou tu dobu a drží mě, nebo se o to přinejmenším snaží, z dosahu životně důležitých orgánů. Došlo mi to až nyní. Až při pohledu na všechnu tu spoušť, kterou mám na svědomí. „Slez už nebo jí rozmačkáš hrudník, poslechni mě už přece.“ Jsem jako paralyzována jeho slovy a okamžitě ho poslechnu. „Dobře,“ pochválí mě, „pojď se mnou,“ pokračuje viditelně klidnějším tónem hlasu. „Neboj, nic se ti nestane. Osobní příkaz Třetího, tak buď v klidu a nezlob. Na jedno odpoledne jsi už způsobila dost potíží.“
„Já se jen bránila,“ vzepřu se mu a snažím se vyprostit se mu. Marně, protože jen pevněji sevře prsty kolem mého zápěstí, zatímco si mě soustředěně prohlíží.
„Co ti provedla tak zlého, že jsi ji musela takhle zřídit?“ zeptá se mě bez obalu.

Kousnu se do rtu, protože na to neexistuje jednoznačná odpověď. Nevím, jak bych to vše dokázala vysvětlit a nevím, co bych vlastně měla říct, aby to nepůsobilo v jeho očích dětinsky. Ono to vlastně dětinské také je.

“Teď mlčíš,“ popíchne mě ANBU. „Takže počítám, že mi nemáš co říct anebo spíš nechceš.“
„Tak to není,“ odpovím pohotově nazpět. „Jen nevím… no, prostě nevím, jak začít.“
Chvíli na mě hledí a pak promluví. „Nejlepší by bylo pěkně od začátku a postupně se propracovat až nakonec.“
„Řekla, že jsem zrůda,“ pronesu chvějícím se hlasem a brada mi přitom zavibruje sama od sebe.
„Prosím?“
„Řekla, že jsem zrůda a sprostý vrah,“ zopakovala jsem svá předchozí slova a upřesnila je. „Drbala v kině s kámoškami o tom, že jsem zavinila smrt stovek lidí, když jsem způsobila ten požár. Řekla o mě, že nebýt mě a mého vzteku, tak mohli všichni ještě žít. Včetně mých rodičů. Prý si zasloužím, že jsem sama a nikdo o mě nestojí.“
„A to je vše?“ pronesl klidně ninja. „Jen proto jsi jí takto zrychtovala?“
„Nějak nerozumím,“ vrčela jsem na něj. Cítila jsem, stejně jako on, že mě znovu začíná ovládat vztek. „Copak to je málo?“
Přejel si jazykem přes spodní ret. Jeho jazyk přitom zakmital rychle zprava doleva, stejně jako to udělá had pokaždé, když na vás zasyčí. „Uvědomuješ si, drahá, že ona vlastně měla pravdu?“ bezmocně zatnu pěsti, ale pořád se mi daří se ovládat. „Skutečnost je taková, že kdyby ses tehdy dokázala ovládat stejně jako nyní, nestalo by se to. Nikdo z těch lidí by nemusel zemřít. Z tebe by se nestal sirotek a rebel bez příčiny vzpouzející se jakékoli snaze o usměrnění. Pohlédneš-li na to z této perspektivy, pak musíš přiznat, že měla pravdu.“
Proti vší logice mě jeho hlas donutil zamyslet se nad těmi slovy. Byla to pravda a to poznání mě zabolelo víc než jakákoli zbraň nebo rána. „Takhle jsem nad tím nepřemýšlela,“ zamumlala jsem zhnusena sama sebou a svou slabostí.

Jeho pronikavý a vemlouvavý smích mě probral z letargie. Střelila jsem po něm pohledem a uvědomila si, že mi už notnou chvíli nesvírá ruce, ale že kráčí vedle mě s pažemi složenými na prsou. Jeho dlouhé tmavé vlasy pableskují ve slunci. Když nahne hlavu do strany, svezou se mu přes rameno a mým zrakům odhalí jasně modrou náušnici připomínající obě fáze měsíce houpající se mu v ušním lalůčku. Oči mu září nadšením a neobvyklou silou, když se vám jeho hlas vemlouvá přímo do samotné podstaty vaší duše.

„Nevadí,“ poznamená pouze. „Od toho jsme tu my, abychom tě naučili vše potřebné a správné. Jednou pochopíš, že není nutné z protivníka vyrazit dech, aby se tě obával anebo tě respektoval.“
„Orochimaru, neuč ji hlouposti už od počátku,“ pronese Třetí před námi. „Mám v úmyslu svěřit ji do tvé péče, tak mě nenuť pochybovat o svém rozhodnutí už teď.“
„Hai, Třetí, jak si přejete.“

„Jen mezi námi,“ zašeptá mi těsně u ucha a pohledem sleduje záda svého učitele. „Trvám na všem, co jsem před chvílí řekl. Do puntíku!“ Pak se narovná a o něco silnějším tónem pokračuje dál. „Vy ženy jste vážně zajímavé plémě. Nespoutané, jemné, energické, oddané a pomstychtivé. Milujete stejně vášnivě, jako nenávidíte. Dokážete drbat o nesmyslech pořád dokola a nikdy vás to neunaví. Ovšem pokud vám vaše blízká osoba svěří tajemství, které je otázkou života a smrti, nedokáže vás nikdo na světě přinutit k tomu, abyste prozradily byť i zlomek toho tajemství. Ani kdyby vám to mělo zachránit život. Samozřejmě, že záleží na každém jednotlivci individuálně, ale právě proto je to tak zajímavé. Muži takto vyhraněni nejsou a vlastně ani nedokáží být. Neexistuje na světě muž, který by dokázal být stejně nebezpečný jako ublížená nebo podvedená žena. Neskutečně opojná kombinace pro někoho, jako já. Jsem velice zvědav, co dokážeš, drahá.“
„Nezbývá mi než souhlasit,“ promluvil opět Třetí Hokage před námi, „aspoň z většinou tvých slov, Orochimaru.“

Další smích z jeho úst, již plně rezonoval v mém srdci, aniž by se o to bůhvíjak snažil. Stočila jsem pohled jeho směrem a setkala se s tím pronikavým pohledem fialově orámovaných očí. Spiklenecky na mě mrknul a ďábelsky se usmál, zatímco mi podržel dveře od kanceláře Třetího Hokage Listové vesnice. Když jsem je míjela, opět se ke mně sklonil a s ústy u mého ucha zavrněl slova naděje a příslibu. „Dám ti, po čem toužíš, Anko. Získáš nebývalou sílu jdoucí ruku v ruce se schopnostmi, které budou mimo rámec vnímání smrtelníků. Na oplátku žádám pouze naprostou poslušnost a ochotu experimentovat až za hranicemi nemožného. Jsi moje, bezezbytku. Zachráním ti život, ale budeš patřit mě a pouze mě. Jen počkej, čekají nás neobyčejné věci.“

Něco v jeho hlase mě vyděsilo, takže jsem se po něm ohlédla. Stál opřený zády o zavřené dveře a sledoval mě zpod přivřených víček. Připomínal mi dítě v cukrárně, kterému právě postavili na stůl nejoblíbenější sladkost. Na zlomek vteřiny jsem zalitovala svého temperamentu, jenž u něho nepochybně vyvolal ten zájem. Tak nějak jsem svým dětským rozumem pochopila, že je můj osud zpečetěn a že už nikdy nebude nic takové, jako před naším setkáním.

„Nevzdala jsem se tehdy jemu, nevím, proč by se měla bát tebe,“ zamručela jsem jejím směrem. Na to, jsem jí předpisově zasalutovala jako správný voják a dál se věnovala svému. Do mých úst tak putoval poslední knedlíček osamoceně se krčící na špejli. Odhodila jsem dřívko stranou a oblízla si zbytky omáčky na prstech. „Hmmmm, dobrota jako vždycky.“
Rozkošnicky jsem si protáhla ruce a znovu je svěsila podél těla. Zahleděla jsem se k obzoru a zasněně si znovu vybavila Jeho. „Seinsei… kde je vám asi konec?“ napadlo mě. „Tak by mě zajímalo, kdy se asi potkáme a jak tohle naše soaré proběhne.“ Opřela jsem se rukama o větev, abych se vzápětí odrazila a plachtila vzduchem, až dokud se mé nohy nezabořily na zemi do vyschlé půdy. Prach se znovu usadil a já se vydala směrem k středu vesnice. „Sensei, máme tu zase chuuninské zkoušky. Letos jsem na jejich průběh moc zvědavá, protože tu máme několik velmi slibných kandidátů. Myslím, že byste z nich byl na vrcholu blaha.“ Ruce jsem zabořila do kapes kabátu a svižným krokem zamířila ke kanceláři Hokageho Listové vesnice. Povinnost volá a s tím se nedá nic dělat, že?