Rozhodnout se Kap. 27.

Uskočil neustále měnícímu se písku a reflexně se chytil za bolavé místo, které ho drželo vzhůru až moc jistě. Jen co na polštářcích prstů ucítil jemný obvaz, ruku okamžitě odtáhl za svá záda, neboť se mu v hlavě dunící ozvěnou ozval hlas jeho matky, který jej přísně varoval před roztrháním čerstvých stehů.
Bolest nebyla hlavní problém, to byl ten kluk před ním, kterého neviděl poprvé v životě. Nebál se, ale nebyl si jistý na svých vlastních nohou, protože zatím nevěděl, co má podniknout proti pohyblivým pískům.
Byl překvapený, jakým odstrašujícím výrazem na něj soupeř mířil. Sice měl na čele rudě nakresleno slovo láska, přesto cokoli nenapovídalo o jeho náklonnosti k tomuto citu.
Naruto vytáhl jeden ze svých kunaiů pro přemístění a nechal jej volně podél těla, stejně jako svou ruku. Měl divně nepříjemný pocit od žaludku, už jakmile vstoupil na bojiště, začal jej trýznit. Jak se měl bránit proti písku, to byla ta základní otázka, protože kdyby se jakkoli zbavil jeho obrany a zároveň i útoku, ten kluk vypadal jako párátko, snadno by jej srazil s Taijutsu. Až do krve si skousl spodní ret, jak ho štvala hádanka ležící přímo před ním.
Rozlousknutí přišlo dříve, než by očekával a nemusel hnout ani prstem, jenom uši a zrak odvedly svou každodenní práci. Uslyšel signál, který úspěšně upoutal jeho pozornost. Hvízdnutí, jež vycházelo z nejbližších tribun, bylo od jeho matky.
Počkala si, až se na ni podívá a bezhlasně vyslovila jediné slovo. Tomuto oznámení mohl nacházet jedině spokojený úsměv dotyčného, protože nyní mohl použít svou vlastní plnou sílu. Jenomže informace nebyla úplná a Yugito to nechtěla měnit, neboť věděla, kdyby se její syn dozvěděl, že bojuje proti jednomu z nich, odmítl by pokračovat. Avšak kluk, kterého měl za soupeře, nevypadal na to, co by od něj bylo očekáváno, a to ústup. Buď to zjistí sám, nebo bude v boji pokračovat i tak. Pohodlně se usadila na tribuně a zakoukala se do celého následujícího boje. Věřila mu, neměla jinou možnost.

Nyní věděl, kam má kunai hodit, získal jistotu, kterou potřeboval, protože se mohl bránit za každých okolností. Sám se podivil, jak ho taková běžnost dokázala rozveselit, nabral chuť zabojovat si, byl si jistý, že bude mít kvalitního soupeře. Přimhouřil oči a svou zbraň hodil stejným směrem, kterým se vydal sám.
Rudovlasý soupeř mu poslal k patám písečnou vlnu, která se vinula vzduchem jak ve výšce tak po zemi. Měla ho trošku popohnat a nasměrovat na připravenou past, to byl účel. Naruto se nechal vést věcí, která mu lehce zrníčky písku hladila nohy.
Na části celého bojiště byla menší vrstvička písku, Naruto se právě blížil k místu, kde ho bylo nápadně málo. Usmál se, sotva dva metry vzdálenosti jeho nohou a ostrůvku písku se začala tvořit velká vlna. Vlna, jež ho pronásledovala, ho obklopila z obou stran, tak aby nemohl zabočit a vyhnout se překážce stojící před ním. Ve chvíli, kdy měly masy rozdrtit jeho tělo střetnutím, objevil se mezi nimi bílý neprostupný kouř, který i tak okamžitě pohltil písek.
Zornice Gaary se rozšířily, byl to klam a on ho neprokoukl. Ani ne sekundy po jeho neúspěchu přišel útok pravého nepřítele.

Naruto se ze svého úkrytu přemístil nad něj a v rukou jímal katanu. Lokty měl u hlavy, napřahoval se, jak to šlo. Žlutý písek, který se kolem Gaarových nohou neustále točil, vytvořil nad svým poručníkem tvar skořápky, na místě předpokládaného dopadu zbraně. Písek se přestal vířit a srazil se k sobě, aby získal sílu a hrubost. Když se obrana a útok střetly, začala skořápka praskat, meč ukázal, co skrývá uvnitř, neboť první náraz, který písek rozbíjel, byly přívaly větru, z něj vycházejících. Nové a nové, sice malé, ale obrovsky silné proudy větru nepřestávaly, dokud nezbývala jen poslední vrstva ochrany, kterou dokonala sama čepel a Narutova síla.
Kousky, co zbyly, se po zemi rozsypaly jako střípky skla, i stejný zvuk vydaly. Avšak Gaara si kolem své ruky nechal obalit písek a sám zastavil další postup meče. Sevřel ho do dlaně a čekal, až se jeho soupeř vzdá své dobyté pozice. Kdyby vyčkal další okamžik, Gaara by na něj poslal svou techniku i takto do výšky. Naruto se svého meče prozatím vzdal, ale ne pro možnost ústupu. Nohy přiložil na velkou ruku a odrazil se do boku. V letu vytáhl svou druhou katanu a bočním sekem se pokusil ohrozit protivníka. Byl ale moc dlouho na jednom místě, písek správně odhadl jeho další reakci a proto svého pána okamžitě ochránil tlustou neporazitelnou stěnou. Naruto jen přimhouřil oči, úspěch tak primitivní taktiky neočekával, ale stále ohrávaná obrana jej už štvala. Cukl s první katanou a vytrhl ji z pevného sevření, svou zbraň by mu určitě nepřenechal.

Nechtěl, aby na něj šlo vidět, skryl se tak, že ho ani Gaarovo písečné oko nemohlo najít. Pozoroval svého soupeře z dálky a přebíral poznatky minulosti. Stěna, co ho stíhala, se nyní rozpadala velmi pomalu. Nejspíš spotřebovala všechnu svou chakru na rychlý přesun před svého pána. Ještě záleželo, jak moc písek ovládá sám jeho protivník. Dávno už pochopil, že technika je z velké části samostatná, ale ta ruka, kterou použil kluk, nemohla být výtvorem jen prostého neživého mechanismu, bylo to až moc logické na pouhý písek. Tak to asi uděláme následovně…
„Fuuton: Stříbrné ticho,“ zašeptal a sepjal ruce v několika pečetích. Toto jutsu bylo opatření proti Gaarovu oku, které se mohlo kdekoli zformovat a celkem přesně sledovat jeho pohyb a také pro stížení všeho, co se mělo v budoucnu odehrát. Od okrajů bojiště, kde se střetaly zdi se zeminou, začala vycházet šedá mlha. Zaměstnáme ho…
„Kage bunshin no jutsu!“ nekončil, „Fuuton: Větrné tornádo!“

**********************************************************************

„Zatraceně!“ nemohla si pomoci, už to tu bylo zase, „Kairo, ty nebudeš jednoruká!“ Švihla hlavou na pokyn, který se již nějakou dobu pravidelně opakoval. Shizune přistoupila a otřela své sensei čelo, které bylo zkrabacené soustředěním a zmáčené od potu úsilím. Z rukou Tsunade vycházela zelená léčivá chakra, kterou doplňovala sterilizovaná místnost uvnitř nemocnice, kde se nacházely. Shizune chystala všelijaké balzámy a obvazy na čas, až bude hlavní záchrana horní končetiny dokonána.
„Shizune!“ ozvalo se ze sevřených úst léčitelky. Volaná sebou cukla a znovu přispěchala k lůžku. Všimla si natažené ruky Tsunade, v níž držela dlouhý pás původně bílé látky, která však nyní byla hnědá, neboť byla pokryta mastí. Shizune přikývla a převzala úkol, který spočíval v podchycení znovu spojených částí ruky a pevným sevřením celého obvodu.
„Udělej to rychle, víš, co by se mohlo stát,“ připomněla jí a věnovala jí letmý pohled. Znovu přikývla a zkousla ret. Byla to sice zdravotnice, ale šlo přeci o Kairu, jejich Kairu. Od začátku rány, která byla blíž rameni, začala obmotávat látku. Pod kůží šly vidět rudě zjizvené čáry, které vypadaly jako žíly, jež se táhnou svisle podél těla. Takto postupně došla až k místům, kde pracovala Tsunade a její technika. Potily se jí ruce, tuto nebezpečnou fázi chtěla mít za sebou. Stále pokračovala, když ji její učitelka zastavila.
„Ne! Počkej! Jedna tepna mi stále chybí!“
„Ale…“ třepal se jí hlas.
„Ne!“ Trvalo to příliš mnoho sekund, přes bandáže, které nestihly být utáhnuté, začala pronikat krev.
„Tsunade-sama!“
„Utáhni to, rychle!“ Okamžitě udělala uzel a tím zastavila další krvácení, riskovaly však jinou věc, která se naplnila. Kaira začala přidušeně kašlat, probudila se bolestí, kterou jí působily manévry na těžce poškozené ruce. Instinktivně se chtěla násilím zvednout. Černovláska to zaznamenala a přidržela ji ve vodorovné poloze. Kaira zběsile dýchala, zbytek musela vydržet vzhůru, nebylo návratu.
„Klid, zachráníme tě…“ řekla polohlasem Tsunade. Doufám…

**********************************************************************

Svůj klon úspěšně schoval doprostřed tornáda, tak aby se však nezničil sám. Technika se napoprvé střetla se zdí a částečně ztratila svou rychlost, i tak stále pokračovala.

Vyvolal něco silnějšího.
„Vzdušná písečná obranná stěna!“ Ze země, jako by z ničeho, povstala obrovité jutsu, které se zpovzdálí zdálo být nepřekonatelné.
Dvě moci se střetly a opět poskytly velkolepou podívanou. Jak vítr, který nárazem změnil směr, tak písek, jenž cestou nabral s sebou, naplnily celý prostor. I tohle skrytý klon dokázal přežít bez úhony, Naruto totiž do něj dal dost chakry, aby vydržel téměř vše.
Rukou se chytl za vrchní okraj stěny a přehoupl se přes ni. Přitom hodil svůj kunai přímo na Gaaru. Ten nepravost svého protivníka poznal. Už pochopil, že ten pravý by na něj přímo neútočil.
Poprvé za celý souboj chytil kunai do svých rukou. Vrátil mu ho v rychlém letu zpět. Prostá výměna předehrávala něčemu většímu. Narutův náhradník jej napodobil, avšak přidal k jedné zbrani další. Poslal je do boku, ale vprostřed dráhy změnily směr přímo na Gaaru. Znovu se stalo to samé. Klon se během těchto sekund stále přibližoval k nepříteli. Když kunaie opět byly ve vzduchu, zrychlil a přemístil se do jejich dráhy, kde je těsně před Gaarou sebral. V otočce seknul dvojitě, první šla pravá ruka, neboť to byla jeho lepší a měla větší šanci.
Jako gejzír proti čepelím vytryskl písek. Po odvedení své práce byl hned na zemi a Gaara na něj ze svých rukou poslal menší lavinu. Dorazila k nim však tíživá mlha. Dvojník posílil narůstající neviditelnost tím, že pod jejich nohy hodil malou bombu s plynem. Vítr po chvilce mlhu zvedl do výšky, ale svůj účel splnila. Gaarovi se ztratil z dohledu jeho dočasný protivník, ale počítal s tím, vždyť nešlo vidět ani na krok před sebe. Nechal pod své nohy shromáždit písek, aby ho mohl nad neprostupnou oblast vznést.

Dostal se do půlky, když nad hlavou uslyšel pohyb. Dokázal to, přestože se všude šířil zvuk naštvaných lidí na tribunách, kteří se rozhořčovali nad tím, že jim unikne důležitá část boje.
Vzduch, to byl Narutův živel, vždycky. Gaara v prostoru najednou zaznamenal obrysy pěti naprosto stejných klonů, musel hodně zvrátit hlavu, aby je alespoň zahlédl. Jeden zmizel a další začal hýbat rukama. Nevěděl, na kterého z nich se má soustředit, zničit je všechny najednou bylo v této chvíli nemožné.
„Suiton: Tlakový proud,“ zvolal jeden z nich. Použil však jen minimum vody, co se skrývalo ve vzduchu, neboť byly mimo dosah podzemních zdrojů. I když padaly dolů a přibližovaly se ke Gaarovi, dokázaly zpomalit svůj pád zhuštěním pevných částí atmosféry pod jejich nohama. Určitě neuměly létat. Voda mířila obrovskou rychlostí přímo na Gaaru, ten uhnul až na okraj obláčku písku. Technika narazila do plochého povrchu a skrz na skrz zvlhl. Změnili jsme podstatu, teď! Pochopilo všech pět. Nepatrně se usmály, objevil se nepřehlédnutelný bílý kouř. Věštil jediné, z pěti byly čtyři.
„Jdem na to,“ myšlenky si mezi sebou posílat nemohly, proto vše muselo být řečeno nahlas. Nedošlo jim, že vlastně přemýšlí naprosto totožně. Zbyl jediný hlídač Gaarovy polohy, ostatní se vypařily stejně rychle, jako se tu objevily.
Vzal si na každý ukazováček tři kunaie a hodil je svisle k zemi pod Gaaru.
„Bum!“ ozvalo se zpod písku, který se najednou roztříštil do všech stran. Gaara překvapením mírně pootevřel ústa. Jeho cesta nyní mířila dolů. Jediný Naruto, který mu dělal společnost, se vydal střemhlav za ním. Nyní se nesnažil vzduch pod sebou zpomalit, naopak zrychlit, aby neztrácel krok. Složil pár pečetí.
„Fuuton: Síla jehlic!“ křikl. Uspíšil jejich vytvoření a poslal je přímo na něj. Vše muselo být ultrarychlé, aby celý plán stihli uskutečnit dřív, než budou dva metry nad zemí. To byl předpoklad, který Naruto vytušil, blíže zemi by totiž mohl pracovat se svým pískem. Následující kroky jej napadly ze sekundy na sekundu, jak on miloval improvizaci a na úrovni, kde se oba ninjové nacházeli, to nešlo jinak.
Gaara nevěděl, jak se má bránit, stále se nacházeli v mlze, která sice spravedlivě oběma ztěžovala vše, co dělali, avšak Kanji jasně věděl, jak v tom má chodit. Ten kluk proti němu musel mít příšernou výdrž a zásobu chakry. Bylo načase spoléhat na jeho štít, doufal, že vydrží vše.
Jehly, které byly chladné a ostré, navíc stvořené z pouhého vzduchu, ještě neviděl. To bylo vedlejší, teď do něj tato síla bušila a nepřestávala. Žduchalo ho to do ještě větší rychlosti, to však bylo pro druhou stranu pouze plus. Na malých částech jeho těla se tvořily praskliny až díry, které zbyly po zničení jeho tenkého písečného štítu. Útok ustal, určitě ale nebyl poslední. Díky větru, který těch několik vteřin kolem něj vířil, udělal místo v okolí jeho těla, tak viděl šedá oblaka, jež ho obklopovala. Proto viděl, jak se z mraku mlhy objevil kunai, který se mihl nad jeho krkem. Naprázdno polkl. Pohyb ve vzduchu byl obtížný, avšak kolem sebe cítil zrníčka nerostu, jenž mu byl tak blízký. Proto se dokázal vzpřímit a být připravený na boj.
Přiblížil se k zemi o několik desítek centimetrů, když proletěl kolem kunaie. Zkusil ho chytit, ale nepovedlo se, někdo ho předběhl. Zaznamenal tvar hlavy, ale vše bylo až moc rychlé. Dostal tvrdou ránu nohou do hlavy. Musel jej trefit nějakým plíškem na opánku, co měl na noze, neboť mu blízko rudého tetování začala téct krev. Jeho tělo se točilo a ztratilo i tu poslední kontrolu nad sebou. Ani chvíle to nebyla, když se v prostoru objevil další kunai, nebyl sám, na druhé straně byl také jeden. Znovu byly oba dva uchopeny jejich vlastníkem. Tentokrát to neměl být boj na rány, ale na krvavá zranění. Jeden mu tupým koncem kunaie zlomil levou klíční kost a druhý se po chvíli pokusil zasáhnout ostrou čepelí kunaie nepřítele do boku. Gaara však podvědomě svolal všechen písek, co se atmosférou řítil s ním a vytvořil menší placku nad místem, kde měl Naruto udeřit. Obě techniky se trefily přesně, jen jedna byla silnější. Narutova ruka. Sice s menší silou, ale prořízla část kůže těsně pod žebry. Poté osoby oddělil vítr. I poslední se vypařil. Nyní byl ve vzduchu sám, protože byl tři metry nad zemí.

Hromadily se mu vzpomínky, které získal za své klony a teď dorazily i ty poslední. Byl připraven. Poslední dva kunaie už také dopadly na svá místa.
„Suiton: Vodní podzemí.“ Ruce přiložil k zemi, která se pod jeho dotykem prohla jako malá vlnka a pokračovala takto do všech stran, poté se však hned bez změny vrátila do své rovné polohy. Tělo se zvednutím prachu padlo na zem. Neviděl to, jen se snažil řídit zvuky, stále se pokoušel udržovat svou techniku mlhy, nevěděl ale, jestli vydrží, soustředit se na dvě věci naráz tak dlouho. Zmizel.
Technika měla stejný princip, jako tehdy s Hyuugou, ale musel dávat větší pozor, nevěděl, co může čekat. Ze země jej vzal za oblečení a stáhl dolů k sobě. Sám odplaval do černého ústraní. Poděsil se nad tím, co viděl. Tělo, které ještě před chvílí držel, bylo pevné. Toto však byl jen ztvrdlý písek, který se po částech rozpadal a vznášel se nahoru. Rozum říkal, ať to nedělá, ale nemohl si pomoci, musel se ho dotknout. Okamžitě ho napadlo, jestli je to vůbec člověk. Nejdříve pochyboval, ale poté svou myšlenku zavrhl. Vždyť z něj ještě předtím tekla krev. Teď po ní ale nezbyly jediné památky.

**********************************************************************

Budila se v bolestech, ale přesto její mysl pracovala na plné obrátky. Když otevřela oči, musela se zasmát té neskutečné nostalgii, která se na ni okamžitě navalila. Už tu byla zase, stejná okna, závěsy a bílé stěny, jako by se sem prach bál vstoupit, bál se smrti, po níž to tu všude páchlo. Převrátila se na bok, aby se nemusela znovu podívat do toho okna. Neuvědomila si, že si lehne na svou poraněnou ruku. Zaúpěla a zpod sebe ji vytáhla, necítila prsty, proto se zděsila, že jí od loktu chybí zbytek.
Nescházel, jak byla šťastná. Bílou sádru přivinula na svou hruď a zakryla ji peřinou. Chtěla se stočit do klubíčka, avšak s nohama nešlo pohnout. Na svých kotnících cítila něco, co je stahovalo. Nuceně se posadila. Svou ruku si stále chránila, jak duchnou, tak zdravou druhou končetinou, která ji podpírala. Jak zjistila, nohy měla suchým zipem přitisklé k posteli, nebyly to takové ty nemocniční stahovací prostředky pro blázny. Ona měla jednoduchou možnost nohy uvolnit. Rychle cukla za jeden konec a to stejné udělala s druhým. Nohy okamžitě přisunula blíže k tělu a zase si schovala svou ruku, co nejblíž svému tělu a teplu.
Venku nebyla zima, to jen jí, cítila chlad. Snažila se skrýt před světem. Kolena tiskla k žebrům a mezi nimi byly jen ruce. Bála se je ukázat světu, protože tyhle ruce poprvé zabily. Netušila jak, ale věděla, že budou pykat. A jí už nezbýval žádný život navíc.
Jen nechápala, proč tento pocit vždy přicházel tak pozdě. Hlavu sklonila ke kolenům.
Potřebovala jen pár minut, možná hodin. Dostane se z toho. Zvládnu to, zvládnu… To přece oni byli ti zlí… Nechtěně se dostala k otázce života a smrti, bála se jí, ale přesto zapřemýšlela.

**********************************************************************

Z nepodstatné hromady písku k nebi rostl majestátný démon. Ano, došlo mu to, kluk, se kterým bojoval, byl jeden z nich, vlastník jednoocasého. Až moc mu byla známá jediná věta, jež mu matka jednou za čas připomínala. Proti démonu může bojovat pouze démon. Bál se, že tento předpoklad nedokáže překonat. Ustoupit nemohl, souboj zašel až moc daleko. Musí ho porazit, jinak nebude k zastavení. Ale následující boj nesmí nikdo vidět. No, vlastně skoro nikdo.
Seděl a opíral se o strom, nabíral síly na to, co plánoval. Byla to výzva, které měl rád, ale tahle přišla v nevhodnou chvíli, protože nešlo couvnout. Bude muset zkřížit pěsti s vlastním člověkem, vždyť on už to ale udělal. Zakroutil hlavou, nesměl nad tím přemýšlet tak dopodrobna.
„Tak fajn, jdem na to,“ takovéto řeči mít musel, pouštěl se do boje o svůj život, zhluboka vydechl, „Kage bunshin no jutsu!“ zvolal. Před ním se okamžitě objevilo jeho pětinásobné já. Jenom na sebe kývli, každý znal své místo. Pravý Naruto se postavil a letmo se podíval za sebe, nevěděl z jakého důvodu, ale Gaarův démon neměl plnou velikost. Možná si jeho soupeř uvědomoval, že tady v aréně by puštění ocasého démona znamenalo katastrofu, bůhví však, co měl skutečně v plánu. Gaara do půli těla šel vidět na samotné hlavě, byl ale v nějakém transu.
Došlo mu, že cíl útoku bude dostat se bez úhony navrch a spícího probudit. Rychlý výdech následoval po dlouhém přemýšlení, vyčerpávalo ho to. Zmizel, to byl signál i pro ostatní. Dva klony se v letu blízko země objevily u písečných nohou. Kunaie, jenž měly schované za zády, hodily na mohutné končetiny a zmizely. Nebyly to obyčejné zbraně, tohle byly kunaie s výbušnými lístky. Démon si toho nevšímal, takové malé útoky, pro něj nebyly podstatné, nebo si spíš nevšiml malých papírků na čepelích. Následoval okamžitý výbuch, to jej zarazilo, odstřelilo mu to půlku podpory celého těla, zavrávoral.
Musely nějak zaměstnat jeho velké ruce, aby se dostaly nahoru. Stejné klony, které zajistily předchozí výbuch, se přemístily k horním končetinám písečného monstra. Napadla je náročná akce, avšak velmi účinná. Změnily si svou podstatu hmotných dvojníků, po chvíli úplně zmizela. Zůstala jen čirá chakra, kterou jim pravý Naruto věnoval. Modrá zář, tak to aspoň v mlze vypadalo, se vmíchala mezi písek na obou rukách. Čekala na svou příležitost.

Změna jejich spolubojovníků jim byla oznámena okamžitě po jejich částečném zrušení. Neměnilo to dosavadní plán, naopak, pouze ho zlepšilo. Jeden z nich se pobaveně usmál, párkrát svým důvtipem a vynalézavostí překvapoval sám sebe a tohle byla ta chvíle, kdy se to povedlo. Všichni tři se objevili při sobě ve stínech stromů. Šlo to jak má, jen zde byl jeden velký problém. Neskutečná rychlost písku, která se vracela na své původní místo. Naruto napočítal šest sekund. Jako vždycky, napadlo jej jediné řešení, vložit všechno do jednoho kombinovaného útoku. A ještě tu byla jedna důležitá věc. Nemohl otálet. Právě teď by se mu hodil naprosto jiný element, než ten, který měl za vlastní. Pokrčil rameny, no co už, musel vytáhnout svitky se zemní podstatou chakry. Vyvolal další klon a ten se okamžitě změnil v myš. Svitek byl nachystaný, jeho obsah nechal vpustit do svého těla. Bylo to nebezpečné, chakry, která nebyla v symbióze s jeho podporovanými živly, se potřeboval bleskurychle zbavit.
„Doton: Pohřebiště,“ sepjal ruce a znalecky kývl na šedou krysu. Ta se rozutekla k působišti techniky, které se mělo zanedlouho zjevit.
Země pod nohama obrovského tvora se začala měnit. Jako odnikud vzala vodu a měnila se v husté a neprostupné bahno, které mu pohlcovalo končetiny a smíchávalo se dohromady, aby části jeho těla pod povrchem ztrácely tvar, nemohl je vytáhnout, natož zformovat znovu. V tuto chvíli dorazil na místo maskovaný Naruto a začal kontrolovat celou situaci. Znovu se změnil, tentokrát na svou pravou lidskou podobu. Použil chakru na vytvoření jednoduché větrné techniky, která celou bažinu spolehlivě vysušila a písek z démonových nohou pohřbila se všemi památkami po nějakém použitém jutsu. Pravý Naruto obnovil své klony, aby mohly dostat nové informace a pokyny. Poslal je do vzduchu, byly tam také jako podpora, kdyby se náhodou něco nepovedlo. Teď však svůj úkol dostaly.
Sám se vydal, jak nejvýš mohl. Všichni měli stanovený čas, který museli bezpodmínečně dodržet, když selhal jeden, znemožnil druhému postup vpřed. A nejvíc tomu, co chtěl zaútočit přímo na Gaaru. Démon rozprostřel písek všude kolem sebe, aby byly jeho manévry rychlejší a přesnější. Zahalený ninja se nemohl ve vzduchu přemisťovat, jak chtěl. Potřeboval pevný bod, který se tam však nenacházel a stanovit si jako cíl povrch těla démona, byla až moc jasná sebevražda. Při čekání, než uběhnou nezbytné sekundy, si vytvořil cestu ke tvorovi ve tvaru mývala díky ostrůvkům zhuštěného vzduchu. Nebyly normálnímu člověku viditelné. Pokud by se však oči na místa zaměřily, šly by vidět anomálie s odrazem světla. Teď to nedokázal ani stvořitel techniky, jen odhadoval jejich polohu, neboť zde, sice v menším měřítku, ale stále, panovala technika šedivé mlhy. Stalo se tak kvůli jeho snížené pozornosti na tuto techniku, chakra, kterou nyní zaráz používal mu už tak přidávala spoustu starostí, které zvládal tak, tak.

Následující kroky měl vcelku dobře promyšlené a naplánované, podmínky, které si sám dokázal připravit, byly stabilní.
Čas vypršel, byl na řadě on, konečně, vždycky nesnášel čekání. Vydal se do šedé tmy velmi odhodlaně, věřil si. Démon měl být zaneprázdněn, proto odhadl, kde se může nacházet hlava jeho soupeře a neváhavě se proti ní vrhl. Místo toho, aby uviděl rozmazané obrysy vršku tvora, z boku jej něco plesklo k zemi, v šoku se nestačil přemístit a nyní již jasná ruka jej obemkla v sevření. Instinktivně proti ní dal své ruce a snažil se prsty před ním odtlačit, až po chvíli mu došlo, že je to zbytečné. Své ruce měl sice venku ale jeho hruď až kolena svíral nepřekonatelný písek. Vycenil a zatnul zuby, přičemž hlavu zvrátil v záklonu, právě démon provedl stisk své pěsti a on byl jako ovoce, ze kterého měla zbýt jen slupka. Nejenže mu to přibližovalo kosti k sobě, ale nedokázal se pořádně soustředit na to, jak se má z toho dostat. Navíc mlha už byla skoro pryč, to mu moc nenahrávalo, když jej napadla jediná možnost úniku.
Nejvíc byl zklamaný ze svých klonů, jak bylo možné, že nezajistily jeho bezúhonnost ve fázi, kterou jim ponechal jako pokyny. Čekal na odpovědi, které měly za nějakou dobu dorazit do jeho hlavy.
Tvor házel rukou do stran, jak jen mohl, snažil se, aby dotyčný ztratil vědomí. Naruto měl tuhý kořínek, sice nevěděl, kde je vpravo a kde vlevo. Přesto se stěží dokázal podívat tam, kam nechtěl ani náhodou. Ke skladišti té krvavě rudé chakry, zhnusila se mu okamžitě, jak ji spatřil, ale neměl na výběr. Démon může bojovat jedině proti sobě rovnému, což on byl, démon.
Ještě dřív než si tu chakru vzal, rozhlédl se zkoumavě kolem sebe. Ano, dokázal jeho techniku navrátit zpátky, jinak by díky Raikagemu mohl zemřít hned a ani se nesnažit tenhle vynucený boj vyhrát. Vmžiku jeho zmožené tělo obalila rudá záře, chránila jej a spalovala písek, co byl kolem něj. Vzal si jen tolik, kolik potřeboval na únik. Nikdy nechtěl víc, než kolik bylo nezbytné. Propadl dolů a letěl vstříc tvrdé zemi. Naštěstí ruce démona byly v té chvíli nízko posazené, jinak by pád nedokázal přežít. Rozhodně ne ve stavu, v jakém se nacházel, o jeho naprosto zničené noze nemluvě.
Podvědomě si to nechtěl připustit, ale chakra Kyuubiho ho zachránila, i když ho léčila jen několik sekund, možná dohromady minutu. Teď zmizela, nechtěl ji, nikdy. Došly k němu, ty očekávané vzpomínky. Sám pro sebe si řekl jen pouhé aha. Už zase to podcenil, celou situaci, podcenil ocasého démona a nenáviděl se za to, stejně jako s Kyuubim před pár měsíci. U něj to tehdy byla odhodlanost, teď mývalův zrak a neproniknutelnost písku.
Bomby na něj kupodivu fungovaly, u normálních technik s živly tomu bylo naopak. Proto nebyl pomalu na kusy, když se k němu pravý Naruto přiblížil. Měl totiž bouchnout vedví. Řešení jej napadlo až po delší době. Byl tu však jeden velký problém. Nebyl schopný se ani zvednout, vážně. Díky Bohu, byl na jak jemu, tak démonovi neznámém místě. Mohl tu zůstat. Jen, kdo se za něj aspoň pokusí tento souboj úspěšně dokončit. Volba padla na jeho věrnou Stínovou techniku, dá do ní vše a nic si nenechá, to je jediná možnost. Ústa měl otevřená vůči zemi, dalo by se říct, že ji v podstatě lízá, jak potupné. Čelist dal k čelisti a vyvolal pět klonů, byl jeho konec, může se je pokusit udržet aspoň pevnou myslí, ani už oči neudržel proti té zemi. Dvojníci ho tam nechali, museli to udělat za něj.
Rozdělili se dvakrát po dvojicích a jeden se vydal sám nahoru, znovu. Tentokrát se to muselo zdařit. Dvojice dělaly to stejné, jen na jiném místě a s jinou polohou cíle.
„Fuuton: Větrné tornádo!“ křikl a vytvořil techniku okolo svého společníka. Ten na něj kývl hlavou. Dal ruce před sebe a posouval techniku směrem k démonovi. Ten si toho všiml a pokusil se jutsu zašlápnout. Jeho noha se však rozvířila do vzduchu pod náporem větru, co se točil. Stáhl ji zpět, a proto se mu mohla obnovit. Zkoušel to znovu a znovu, věděl to, stěžoval jim další postup, na obou stranách. Stvořitelé jutsu se oba zrušili, nedokázali ten nápor udržet a navíc spotřebovali všechnu chakru, teď to bylo na posledních třech. Techniky nyní sice nebyly kontrolovány, ale již byly tak blízko cíle, že nemohly změnit směr. Vstoupily přímo do těla démona a dělaly mu v podpoře jak hrudi tak nohou velkou paseku.
Ale i ty byly omezené, vevnitř byl ještě větší tlak na písek než venku, dlouho to nevydržely a démon ještě stále stál. Přišly na řadu klony. Jako nedávno ztratily svou podstatu a nechaly za sebou jen svou chakru. Konečně to vyšlo. Jejich předchozí já tam nechaly vodní podstatu. Oni si vybrali jen tu větrnou, v Narutově těle se tyto dva elementy snášely, mimo něj ne. Vznikl z toho výbuch mocí, který měl za následek z velké části zničení písečného těla mývala. Obě chakry byly všude, kromě hlavy, kam se ani jedna nedostala. Obrovský výbuch ohlušil všechny přítomné na pár stovek metrů. Písek se rozletěl do všech stran, nebylo možné, aby ochránil médium, které ho drželo na tomto světě. V tuto chvíli přišel na řadu poslední klon Naruta, praštil Gaaru do hlavy a vymanil jej ze spánku, který mu celou dobu dělal starosti. Písek, který zbyl z hlavy a krku se mu vrátil do tykve na jeho zádech a oba padali díky gravitaci dolů. Klon se nepokoušel odporovat, on skoro žádnou chakru nedostal, jen na přemístění nahoru. Neměl moc síly, za chvíli bude pryč i on, jen potřeboval dostát konec jeho soupeře a odpískání tohoto celého finále.
Mlha se okamžitě vypařila, nadobro. Klon dopadl do dřepu a vrávoravě s výdechem a nádechem se postavil do mírného předklonu, kdy se opíral o svá kolena. Teď byli zase všem na očích. Malou chvíli před ním dopadlo Gaarovo tělo a nepřestávalo se třást. Už z něj zase tekla krev, řekl si konečně, protože věděl, že je znovu člověkem. Oba byli neschopni pohybu, jenže on stál, vítěz byl jistý. Sudí kývl na dvojníka. Ten si otřel z čela studený pot.
„Zatraceně…“ pronesl do země a proměnil se v kouř. Všechny oči nyní vyhlížely vítěze, kdy vyleze z úkrytu s posměšným úšklebkem, to se však nestalo.
Pokaždé, když se k němu vrátily kousíčky chakry z jeho klonů se jeho hruď nepříjemně zvedla a s chraptivým nádechem sílu přijal, tak se mu doneslo o jeho vítězství. Na to však neměl ani pomyšlení, nebo snad radost. Sám věděl, že byl zralý na nejmíň deset kapek zázračné žluté tekutiny. Dokázal to, převalil se na záda, to aby už nemusel neustále vdechovat ten hnusný prach ze země. Bylo to tak ubohé a přitom přirozené.
„Mami… pomoc…“ zašeptal do temna, které viděl. Volaná, jako by ho snad měla slyšet, přišla, ne, ona věděla, že ji její dítě potřebuje, cítila to.
Každý chtěl vidět vítěze, nikdo ho však nespatřil. Nikomu nepatřil potlesk za tento boj.

**********************************************************************

Její oči se otevřely do chladné temnoty. Již byla kolem ní větší zima, než v jejím nitru. Zapomněla na svůj čin, povedlo se jí to, aspoň částečně, pro tuto chvíli. Hledala odvahu a sílu pro svou myšlenku, kterou musela uskutečnit. Její tělo na to nebylo připravené, mysl však již nedokázala dále přežít ten trýznící pocit nevědomosti, který ji bezútěšně sužoval. Byla tu naděje, kvůli níž se celou tu dobu tak snažila, naděje, co ji nutila pokračovat. A teď byla na dosah. Bolesti její ruky a v podstatě celého těla byly nežádoucí. Pomalu se posadila a nohy spustila kolmo k zelené podlaze z linolea. Svět se točil a točil, ztrácela se v něm. Ne na dlouho, bylo to, jako když poprvé použila Hiraishin no jutsu. Už uměla se svou hlavou pracovat, vytěsnit nepříjemné myšlenky a na nějakou dobu potlačit bolest. Hluboký výdech předcházel jejímu procesu zvednutí. Nakonec to nebylo tak těžké. Na židli vedle postele spatřila hromádku oblečení. Usmála se, Tsunade nejspíš bylo naprosto jasné, že tu její svěřenka nezůstane, i když by ji zde přišpendlila kolíky ze železa. Ledabyle na sebe naházela jakékoli kusy látky, co by ji aspoň zakryly. Upřímně jí to teď bylo jedno, šla by klidně v košili, jen by ji asi po půl hodině někdo uviděl a stejně přivedl sem, to ani náhodou nechtěla způsobit. Sem se již nevrátí, věděla to. Zmizela, hledala místo ve vzpomínkách, kde ho viděla, kde vyděsil on ji a ona jeho též. Musí k němu najít cestu. Našla to místo, otevřela oči a stála tam.

Měl čelenku Skryté Oblačné, to je ten poslední pokoj... Ať je tam prosím sám, prosím... Lehounkými krůčky se vydala chodbou, ubytovací pokoje zde nebyly, musela přejít do jiné části celého komplexu. Začaly se jí třást a potit ruce. Šla při zdi, stále neměla úplnou kontrolu nad svým tělem, ale bylo tu něco horšího. Děsila se toho, že se mýlí. Zakroutila hlavou, ale začala pochybovat. Před očima se jí začaly zjevovat otázky, na které neměla odpovědi. Hledala fyzické znaky, jenž by mohli mít společné. Ale nemohla si vybavit jeho oči, vlasy, nebo snad výšku. Předtím se soustředila víc, jak ho obejít a pořádně zkopat Saihiho. Byla tam, v té chodbě, kde ještě nedávno chodila po boku Remino. Koutek úst se jí zkřivil nad touto myšlenkou. Zbývaly jí ještě troje dveře, když ty, kterých se tak bála, se otevřely. Přitiskla svá záda ke zdi a nehodlala se hnout. Byla zaskočená, když viděla vycházet jí tak známou blondýnku s ponurým výrazem na tváři. Vztáhla rukou jako do brašny pro kunaie, ale ta se buď stala vzduchem, nebo na jejím boku nebyla. Její hlasité zasténání vyvolalo pozornost kunoichi z Oblačné. Švihla po ní překvapením pohledem, nejspíš vůbec nezaregistrovala přítomnost další osoby. Kaira nevěděla jak, ale vytušila její úmysl. Vyrazila k ní svižným krokem a ona nevěděla, jestli má utéct, nebo se problému postavit. Nedokázala se rozhodnout, proto nic neudělala a dočkala se nebezpečné blízkosti blondýny. Kaira povytáhla obočí, bylo tu snad něco, co jí nedocházelo? Proč se zrovna tahle o ni zajímala? Z toho už také nechtěla dále dělat otázku. Žádná ale stále nechtěla začít nevyhnutelnou konverzaci. Větší kuráž měla ta starší a zkušenější.
„Co tu chceš?“ zazněla ta základní otázka.
„Odpovědi. Co tys měla s tím nebožtíkem Saihim, mrcho?“ odsekla, ale tázací větu jí oplatila.
„To ti nemusí dělat vrásky. Copak jeho odpravení? Nečistá prácička Kairo, víš, že ani tady tě trest nemine!“ Byla na ni až moc informovaná, nehodlala se s tím smířit.
„Uhni!! Jdu zjistit pravdu!“ vykročila vpřed, ale byla zastavena silnou rukou.
„Nikam nejdeš! Žádná pravda není a jeho ani neuvidíš.“ Zpozorněla.
„Kdo jsi, že mi můžeš rozkazovat?! Kdo jsi, že o nás víš?!“

Už nebyl důvod, proč se skrývat, navíc jí to všechno tak strašně moc chtěla vpálit do obličeje, že nevěděla, má-li se držet zpátky. Rudovláska ji předběhla.
„No jasně... Kdo byli ti, co mi ho ukradli? Kdo mě málém zabil? Nevím proč, ale zdá se mi, že to víš!“ A měla pravdu, našla tu osobu, která znala odpovědi.
„To máš vědět sama. A ne, já to nebyla,“ povolila svůj tvrdý výraz, toto na té rudovlásce přece jen uznávala. Přesto její přítomnost nedokázala snášet, připomínala jí až moc jasně pohřbenou minulost, kterou zakopala již hodně dávno.
„Jsi sensei toho kluka? Mého bratra?!“ třásl se jí hlas a přeskalovala v tématu, jak si její dedukce zamanula.
„Vypadni! Vypadni, okamžitě! Než ti něco úmyslně udělám!“
„Nic nebude! Budu tu stát u okna, u dveří, dokud on nevyjde a ty mi neodpovíš! A pokud se mám pro to bít, tak to udělám, o tom nepochybuj!“ byla odhodlaná a neodbytná, což se jí nemohlo hodit nikdy víc, než v této chvíli a s touto osobou před sebou. Všimla si, jak žena zatnula pěsti a nehty se jí zarývaly bolestně do dlaně.
„To ty sis ho nechala vzít z náruče, vzdej se jeho najití blbko! Nenapadlo tě, ze třeba nemá zájem?! Co?!“ pěnila, přesto se však držela , jak mohla.
„Kdo by nechtěl rodinu!“
„Co když ji má?“
„A to jako jakou, tebe?“ zasmála se, pro ni to bylo ironické. Urazila ji, takže jí to došlo.
„Cože?! Proč se s tebou vůbec sakra vybavuju? Je to můj bratr, musí být se mnou.“
Zasmála se a zakroutila hlavou.
„Ty to nechápeš, co? To ty sis ho nechala vzít! To tys ho nechala na pospas osudu! A skončil u mě! Starám se o něj, miluji ho jako matka a také jsem jeho matka! Dobrovolně ses ho vzdala, přiznej si to a nech ho být!“ Slzy se jí najednou objevily na víčkách a chtěly ven. Nenáviděla se za to všechno a musela to napravit.
„Nech mě! Musím za ním, musím mu říct pravdu, a že žije mezi lháři.“ Rozběhla se.
„Kairo, stůj!“ přiskočila k ní a rameny ji spojila se zdí.
„Radím ti dobře, nech nás být. Pro něj jsi jen další problém, který ví, že je Jinchuuriki. Kairo? Víš ty o něm něco? Víš, co má rád a co nesnáší? Dokázala by ses o něj postarat? Dokázala bys ho chránit? Chápeš tu povinnost, i když si tak mladá? Myslím, že ne! Potřebuje někoho, kdo mu rozumí, když řekne, nemůžu toho démona ovládat. Potřebuje někoho, kdo ho miluje. Já bych za něj položila život.“ Rozbrečela ji, doslova, už zase měla mokré tváře a nemohla tomu zabránit. Pomalu se sesouvala do sedu.
„Ale to hlavní je, to ty ses ho vzdala, je to jen tvá chyba. Kairo, on nepotřebuje sestru, která mu i tak řekne, že všichni jsou mrtví a v jeho životě zůstane obrovská díra a zrada. Která je nestabilní a neustále se psychicky hroutí.“ Na chvíli si obě udělaly pauzu, obě byly naštvané a udýchané.
„Nepotřebuje sestru, ale matku. Je to jen kluk. Běž pryč!“
Vyhrála, ta hnusná, odporná a manipulativní blondýna vyhrála. Neměla argumenty, rty se jí chvěly, nebylo slova, co by dokázala říct celé. Nenáviděla krutou pravdu, které nikdy nebylo dost. V podstatě jí řekla vše, co si potřebovala uvědomit. Přijde k němu a bude pro něj cizí, nebude jí věřit, vždyť má svůj neotřesitelný život. Určitě. Viděla, jak se blondýna ztratila jejímu zraku v těch dveřích, těch dveřích... Nevzdala se, potřebovala si vše v klidu promyslet. Chtěla jít domů, kde je však domů? Její rodiče byli mrtví, k nim se připojila i Temi. Ohlédla se, hledala svůj domov.
Našla ho, došla k němu po čtyřech. Opřela se o dřevěný rám a složila ruce mezi kolena. Věděla, že tam je. Za jejími zády, je tam. Kdyby ji to aspoň uklidnilo, ale ne. Cítila se ještě hůř, neodešla však. Výčitky, které se na ni nahrnuly, musela zvládnout, teď a tady. Nikdy jindy. Teď a tady. Najdu k němu cestu...

Obě musely ochránit to, co měly.

Poznámky: 

Ahoj, omlouvám se, ale vězte, není jak jinak bych se Vám dokázala odvděčit za ty komentáře, hvězdičky, než tím, že by tu ty kapitoly byly dřív, ale prostě to nejde, vážně to nejde a za to se Vám omlouvám, nekončím, nekašlu na to, jen už mám na ty kapitoly jiné nároky, než když jsem začínala.
Jak jinak, než doufám, že vše, co v ní je, stálo za to dlouhé čekání... .

P.S.

Jsem totální magor... Tahle kapitola má 5981 slov, ale já doufám, že jste si je užili, dělala jsem je pro Vás... :wink:

Tato kapitola patří všem, kdo ji přečetli, strašně moc Vám za to děkuji a další díl tu bude, stopro , ahoj, mějte se a smějte se, ať už bylo v tom vysvědčení cokoli, blahopřeju Vám