Naruto Musume – část 28 – Milovaní

S chtíčem po moci netrpělivě čekala, co dalšího jí démon poví. Ale on jako by schválně mlčel a neříkal zhola nic. Jaké mělo jeho chování význam, proč ji tak trápil, vždyť jí přece šlo o každou vteřinu. Ztrácela tu trochu trpělivosti, kterou ještě měla. Byla rozzlobená více a více a její hněv začal ohýbat prostor okolo ní, ale ještě ani zdaleka nedosahoval svého maxima. A její hněv se stával její silou.
Když démon, který jí pozoroval a zarputile mlčel, pociťoval na vlastní kůži ohromnou sílu, které každým okamžikem přímo před jeho zraky roste, ježily se mu chlupy hrůzou. Měl ji zastavit? Nebo ji měl ještě chvíli nechat podusit? Jednoznačný recept na vytvoření démonické síly neexistoval. Ještě chvíli vzdoroval strachu, který kolem sebe šířila a pak s ohledem na osobu, které byla jeho žalářem, musel nově rodícímu se démonovi zarazit vypouštění hrůzy.
„Nemusíš být netrpělivá, všechen čas je jen a jen tvůj,“ řekl démon.
V tu chvíli explodovala síla jeho démonické dcery a vzrostla ještě více. Nedokázal porovnat, kolikrát byla silnější než on nebo další démon, který mu naháněl strach a který byl doposud jediný silnější. Jakousi silou byl zatlačen až na mříže svého žaláře a nemohl se pohnout ani o milimetr.
„Že mám čas?! Vzal mi Nagata! Musím ho okamžitě dostat zpátky!“ Křičela na svého démonického liščího otce.
„Čas tady plyne rychleji než ve skutečném světě,“ vysypal ze sebe ve strachu.
Drcení pomalu povolovala, začínala se učit jak kontrolovat svou sílu. Sjel z mříže na zem, a kdyby potřeboval dýchat, tak by se nadechl, ale pouze s úlevou si oddechl. Položil se na zem, aby byl co nejníže u toho malého démonka s nepředstavitelnou silou. Už ji nechtěl provokovat, ale potřeboval ji pozorovat, aby věděl, jak jí má pomoci v získání její pravé síly, tak aby se sama nezničila.
„Tak budeš něco dělat nebo ne?“ Řekla stále rozzlobeně.
„Zkoumám, co jsi za démona a tedy jak tě naučit používat tvou sílu abys při tom nezešílela a nezničila celý svět,“ řekl chladně a dál se snažil rozpoznat v jejím novém vzhledu znaky toho, čím se stala.
„Výborně, tak si pohni, nemám na tvoje kraviny čas!“ Ztrácela zase rychle nervy.
„Říkal jsem ti už, že tady čas plyne rychleji než ve skutečném světě, ne?“ Byla jeho odpověď.
„Tak schválně o kolik rychleji?“ Zeptala se ledově.
„Rychlost se mění a někdy se přiblíží plynutí času ve skutečném světě, ale teď když jsi tady ty, tak jeden rok zde je jedna hodina v reálném světě,“ vysvětlil veliký démon.
„Cože?“ Nechápala celá šokovaná.
Jestli tady mohl uplynout jeden rok a v opravdovém světě jen jedna hodina, byl celý čas světa pouze její. Netušila jestli se má radovat, anebo obávat, aby nezapomněla na to, co je skutečné. Démon vypadal, že konečně vypozoroval vše, co potřeboval a trénink na démona mohl začít. Nejdříve musel vše své žákyni vysvětlit.
„Takže začneme Naruto, trochu teorie na začátek a pak už nebudeš vědět, kam dříve skočit. Budeš tvrdě makat,“ řekl démon s potměšilým úsměvem.
Ona všechno odkývala a rychle byla připravena i psychicky.
„Existuje několik druhů démonů. Démoni s převážně destruktivní silou jako já a Juubi, démoni ovládající různé přírodní elementy nebo jejich variace, jako třeba Shukaku, Isobu, Son Goku. Dále existují démoni, kteří nemají žádnou vlastní sílu a přiživují se na lidské nenávisti a nakonec démoni, kteří mají vlastní sílu, ne destruktivní ani elementární, ale úplně něco vlastního. Mezi ty poslední patří Matatabi a Gyuuki… A taky Rikudou,“ vysvětlil vše liščí démon.
„Rikudou,“ procedila zlostně mezi zuby.
„Problémem jsi však ty. Jsi Kategorie sama pro sebe,“ řekl lišák.
„Teď si protiřečíš Kuramo,“ na to Naruto.
„Vím, ale jsem si naprosto jist, že ty nespadáš přímo do žádné z těchto kategorií. Vládneš destruktivní silou stejně jako já, jen máš ještě svou vlastní unikátní schopnost. Asi po svém druhém otci,“ řekl.
Naruto ale nechápala, co to tady na ni ten démon hraje. Jak mohl mít takové znalosti, když byl tak dlouho dobu zavřený ve svých jinchuuriki. Byla si jistá, že si musel všechno na místě vymýšlet, jen aby ji okrádal o drahocenný čas. Chtěla znovu začít zuřit, jen jí naštěstí došlo, že tady je v podstatě uvnitř své matky, takže by ji mohla svou nerozvážností a vztekem v podstatě zabít, kdyby zničila pečeť, co držela démona v jejím těle. Svými rudými zraky se tedy otočila na svého démonického otce a čekala, až jí všechno pořádně vysvětlí. Jen jedna myšlenka jí přeci nedala. Jakou schopnost měla po svém lidském otci?
„I kdybych ti jako zárodku člověka nepředával svou chakru a při tom by se ti staly všechny ty tragédie ve tvém životě, tak by se z tebe stal démon stejný jako Rikudou. Schopnost, kterou kromě mé destruktivní síly máš, sis nevědomky zvolila sama. Pravděpodobně si ji ještě neuvědomuješ, ale ohýbáš kolem sebe prostor. A když k tomu přidáš destruktivní sílu, kterou máš po mně, tak můžeš kdykoliv roztrhat celou planetu na kusy,“ řekl s obavami z následků Kurama.
Jeho nyní již plně démonická dcera usoudila z jeho slov, že bude asi hodně silná a že by si s ní neměl nikdo pohrávat a zároveň nemohla brát svou sílu na lehkou váhu. Nyní i ona cítila nutnost naučit se s ní zacházet, protože jestli mohla zničit celou planetu, tak by společně s tím zahubila vše, co je jí drahé.
„Takže Rikudou je teď slabší nežli já?“ Zeptala se po chvilce.
„Těžko říct. Možná byl původně slabší nežli ty nyní, jenže nezapomínej, že má sílu Juubiho. A i kdyby byl slabší, tak jeho původní schopnosti, které díky Juubiho síle nesmírně posílily, byly oproti tvému ohýbání prostoru značně rozmanité a jen on sám ví, jak moc jich bylo,“ varoval Kurama.
„On je ten poslední, koho chci podcenit,“ řekla Naruto a šlo na ní poznat, že už se trochu uklidňuje.
„Tak se do toho dáme, ať nemarníme čas,“ řekl Kurama.
Naruto pozorně poslouchala vše, co jí ještě musel říct, aby se mohla pokusit ovládnout svou sílu. Pod vedením svého démonického otce se nejdříve musela naučit kontrolovat své emoce, tak aby dokázala vyvolat démonickou sílu, když potřebovala a zároveň jen přijatelné množství, které byla schopná ovládnout. Byla na místě, které si nemohla dovolit zničit. A tak čas Naruto utíkal velice rychle. Nepoznala, jestli je den, či noc, Slunce ani Měsíc zde neexistovaly. Kurama jí opravoval, když něco udělala špatně, překvapivě měl učitelský talent. On jediný věděl, kolik času uplynulo v tomto světě a kolik ve světě skutečném. Konečně měla své emoce a s tím i sílu pod kontrolou, avšak ani zdaleka nebyla připravena používat svou démonickou sílu vědomě. Blížila se další Kuramova teoretická lekce.
„Takže Naruto,“ řekl.
„Ano,“ odpověděla.
„Uplynula asi hodina, co jsi sem dorazila. Svou sílu už máš pod kontrolou, jen netušíš, co tvá síla doopravdy je,“ řekl znovu tajuplně Kurama.
Naruto se nemusela tázat, překvapeně vypadala dostatečně. V její vlastní hlavě pobíhala spousta myšlenek, nad tím co to tedy mělo znamenat. A pak si uvědomila, kolik času uplynulo. Nezdálo se jí to jako hodina ta doba, co zde byla. Vzpomněla si, předtím říkal, že jedna hodina v reálném světě je jeden rok tady. Následně jí došla další hrůzná věc. Soustředila se tolik na svou vlastní sílu, že málem zapomněla na svého syna, který musel být více nežli hodinu unešený zatracovaným Rikudouem. Nával vzteku a mohla klidně začínat se svým tréninkem nanovo, naštěstí Kurama byl milosrdný a dokázal ji v čas uklidnit. Pak ji ještě upozornil, že se nemůže nechat takhle vytočit pouze při pomyšlení na toho zmiňovaného únosce, protože má v plánu se sním střetnout a nemůže si dovolit prohrát.
„Abychom se tedy hnuli z místa,“ pokračoval Kurama.
Naruto dávala bedlivě pozor.
„Co jsi za démona, už víš, jak kontrolovat rozsah své síly taky umíš, ale co je ironií, tak nevíš, co ta tvá síla ve skutečnosti je,“ řekl lišák.
„Nevím?“ Divila se Naruto.
„Jestli víš tak řekni, ale pravděpodobně se mýlíš,“ řekl Kurama.
„Je to chakra, jak si mi řekl před rok… hodinou,“ na to Naruto.
„Ano je to chakra, ale jaká chakra?“ Zeptal se.
„Démonická,“ na to sebejistě Naruto.
„Co je démonická chakra?“ Pokračoval Kurama.
„To je přece úplně jasné, je to chakra, kterou mají démoni,“ odpověděla Naruto a už si připadala jako zpátky ve škole, kde se jí vyučující snaží při zkoušení nasměrovat správným směrem, ale ona přesto stejně neví.
„A v čem se tedy liší od té lidské, když je démonická?“ Zeptal se lišák.
„Aha, tak to tady po mně chceš. Démonická chakra má na rozdíl od lidské dvě složky, kladnou a zápornou. A ty chakry musí být v nějakém poměru, aby démon něco zmohl,“ řekla Naruto, když se jí konečně vybavilo to krátké cestování, které prožila s Jinchuuriki.
Najednou jí ale bylo smutno. Konečně si vzpomněla i na ně o ně taky přišla. Ne jen o Gaaru, kterého milovala, ale i své další přátelé na kterých jí záleželo, avšak nebyla schopná cokoliv pro ně udělat. Nechtěla na ně nikdy zapomenout, ale cosi malého jí našeptávalo, že se musí soustředit na své vlastní dítě, které je v nebezpečí. Plakala pro své přátele a milovaného, ale musela se vrátit tam, kde mohla ještě něco udělat a věřila, že ti, na něž myslela, by jí v jejím snažení podpořili. A taky si vzpomněla na jeden slib, který kdysi dala, i když už bylo částečně pozdě jej splnit, tak ho hodlala dodržet. Hned, jakmile zachrání své dítě.
„Správně Naruto a o tom to celé je. O tom poměru mezi chakrami,“ řekl souhlasně Kurama.
Poslouchala dále jeho vysvětlování, stále více a více se vžíval do profesorské role. A šlo mu to. Musel vysvětlit k čemu která chakra slouží, jaký ten správný poměr chaker pro danou činnost a všechny ty náročné věci, které i kdyby Naruto pochopila, tak je bude muset trénovat. A okamžitě po teorii se do toho i dala a stále myslela na to co je pro ni podstatné, na svého syna. Myšlenky na něj její mysl nerozrušovaly, mohla se díky tomu ještě více soustředit. Měla jasný cíl.
Bez spočinutí trénovala celou svou sílu. Bylo jedno, kolik dní tady v tomto světě uplynulo. Vždy když už si pomyslela, že by snad mohla ovládat veškerou svou sílu, přesvědčila se o opaku, jako by ta síla neměla žádných hranic, co jen bylo špatně? Nemohla na to přijít a začala se tím trápit. Ale vzdát se nemohla, zatím si pamatovala proč. Byla snad až tak přespříliš silná, jak tvrdil kdysi její démonický otec? Bála se toho.
„Copak se děje Naruto?“ Zeptal se jí liščí démon.
„Řekni mi, jak to, že ani já sama nedokážu říct, jak moc jsem silná?“ Bála se odpovědi Naruto.
„Záleží na tom, jak nad svou silou uvažuješ. Možná jsi teď démon, ale jestli pořád o své síle přemýšlíš jako člověk, tak ji nikdy plně nepochopíš a můžeš všechny ohrozit. V tvém případě všechny jako úplně všechny, ale to už jsem ti kdysi říkal,“ vysvětlil Kurama.
„Ale jak mám přemýšlet jako démon?“ Ptala se Naruto.
„Na to přijdeš sama časem,“ řekl tajuplně liščí démon.
„Ale já čas přece nemám?!“ Na to zoufale Naruto a její mysl se čím dál tím více upínala k jejímu Nagatovi.
Naruto opravdu netušila, co dělat. Byla šílená strachy. Mohla na strach zapomenout, protože už zde byla dlouho, ale zároveň věděla, že čas ve skutečném světě utíká o mnoho pomaleji. Její Nagato byl stále pryč a ona nemohla nic udělat. Co si jen měla počít.
„Uplynulo šest hodin, co jsi sem dorazila. S tím jak jsi teď, se při troše štěstí dokážeš dostat do něčího snu,“ řekl náhle Kurama.
„Šest hodin?! Nagato se bude určitě za chvíli probouzet. Co mám dělat?! Musím ho okamžitě zachránit!“ Panikařila Naruto.
„Ano, ale když se o to pokusíš nyní, jako člověk se silou démona, tak mu jenom uškodíš,“ řekl lišák.
„Co mám dělat? Co mám dělat?!“ Stále zoufale panikařila Naruto.
Prvotní šok z únosu jejího dítěte už měla dávno za sebou. Možná dokonce více než sedm let. Ani ona nevěděla, jak rychle tady pro ni plynul čas. Jenže nyní najednou neměla dost času. Musel zachránit svého syna, ale nemohla. Démon v ní běsnil, mohla se z toho zbláznit.
„Poslouchala jsi mě Naruto?! Říkal jsem, že zvládneš někomu vstoupit do snu, se svou současnou silou, tak koukej mazat za Nagatem a nějak slušně připravit ho na to, že byl unesen, ale že ho rozhodně zachráníš!“ Zvýšil hlas na Naruto její démonický otec.
V tu ránu byla Naruto zase při smyslech, nadávala sama sobě do hysterické ženské a také na to, že jí to zamlžilo zdravý úsudek. Jenže to tak nějak od sebe očekávala. Okamžitě chtěla vyrazit, ale netušila, kudy má jít a hlavně, kde se nachází cíl její cesty. Kde byl její Nagato?

Před několika hodinami byl unesen, ale zatím o tom neměl žádné ponětí. Jak by také mohl, když spal. Tuto noc se mu však zdál ten nejkrásnější sen jaký, kdy mohl. Slyšel v něm promluvit svou mámu a nejenom to. Mohl se s ní radovat, tak jak to ve skutečnosti nebylo možné, ale právě kvůli tomu sladkému snu si dával na čas s probuzením.
Ten, který jej unesl, se podle díval na pětileté dítě, které někdy v budoucnu mělo posloužit jeho ambicím. Nepatřil mezi ty, kteří se nemohli dočkat splnění svého plánu a byli zbrklí. On měl všechen čas tohoto světa, takže mu nevadilo si ještě několik desítek let počkat, až i to škvrně bude připravené zaujmout své místo v jeho plánu. Ale čekal, že někdo jiný bude v nadcházející blízké budoucnosti reagovat na to, co dnes, spíše již včera provedl. Malý spáč se ne a ne probudit a on měl dost času na to připravit všechno, co potřeboval, aby si jej dítě, pokud to bylo možno, oblíbilo a zapomnělo na svůj předchozí život. Jen proto, aby jej mohl přetvořit podle své zkažené vůle. A pak už byl jen krůček k nesmrtelnému životu.
Ani sám netušil, že by mohl mít ještě nějaké emoce, ale očividně se radoval. Od první chvíle, co se po staletích probudil a viděl svět zprostředkován očima jedné dívky. Pamatoval si na ten okamžik dobře, velice dobře. Běsnila, šíleně běsnila, jako démon, jako on sám nebo Juubi, když spolu bojovali. Měla podobu jedné části Juubiho, které on stvořil. Měla i stejnou chakru jako ta jedna devítina Juubiho, ale přesto stále byla člověk. Ano v tu chvíli znal celý svůj plán, který hodlal uskutečnit. Vše mu vycházelo do posledního detailu. Už ani necítil přítomnost té, kterou využil nejvíce. Možná proto se radoval a možná proto cítil pro ni i smutek, protože přeci jen ona byla tak trochu jako on sám. A on byl tak trochu jako ona. Podobnost v tom kým byli, byla zarážející, ale ona si na rozdíl od únosce svého syna vybrala bolestivou cestu hrdiny. A jako většina hrdinů, které znal, nedorazila do cíle a skonala někde na cestě. On se proto rozhodl kráčet po úplně jiné cestě.
Poslouchal jen klidné oddechování toho malého človíčka, který jako spousta dalších zapadalo do jeho dlouhodobého a strašlivého plánu. Jedni z těch, kteří byli v jeho plánu a neměli o tom nejmenší ponětí, proti němu celou dobu potají zbrojili, alespoň si mysleli, že o jejich plánech nikdo nevěděl. Jenže on měl celý svět ve svých spárech a nebylo místa, o kterém by nevěděl. Proto věděl, kde a jakým způsobem se ti lidé zbavovali zbytků po svých tajných rejdech. Kde se zbavovali těl, které po nich všude zůstávala. A nebylo tedy divu, že před pěti lety, přesně jak naplánoval, se zbavili i jednoho těla, které potřeboval pro svůj plán. A nyní, když měl vše k uskutečnění svého plánu na svém místě, se toho těla chopil a nasadil si jej jako masku a ovládal jej jako loutku.
Malý bezbranný človíček již téměř procital, ale místo toho, aby se probudil, jej zastihl ještě jeden sen. Opět byl na oslavě svých pátých narozenin, dort byl z větší části sněden, dárky byly dávno rozbaleny a on se v tom snu probouzel po odpočinku hlavou v mámině klíně. Cítil její ruku na své hlavě, jak jej jemně hladí po vlasech, aby jej neprobudila a mu se dobře spalo. Ještě chvíli tedy předstíral, že spí a pak se prudce s úsměvem protočil, vyskočil a v tu ránu seděl vedle své mámy po boku. Zkusil jí celou obejmout kolem pasu a skoro se mu to povedlo.
„Už jsi vzhůru?“ Divila se jeho máma.
Nagato kývnul a stále se usmíval, jak jenom mohl. Poslouchal hlas své mámy, cítil její dotek a vše v tomto snu bylo tak reálné, že mu to přišlo jako skutečnost. Jeho prarodiče se pravděpodobně někam vytratili a on byl doma jenom se svou mámou.
„Už pět let, rosteš jako zvody Nagato,“ říkala si zasněně pro sebe jeho matka.
„Mami?“ Divil se Nagato ne vědom toho, co se ve skutečnosti děje.
Nedokázala najít slov jak mu odpovědět. Byla nešťastná, nechtěla nechat svého syna jít prožívat každý den noční můru. Nechtěla, aby musel prožívat to, co ona. Nechtěla, aby jakkoliv trpěl, přesto tento sen bylo to jediné, na co se zmohla, to jediné, co teď bylo v jejích silách. Vychutnávala si tuto chvíli, kdy se alespoň ve snu mohla doopravdy setkat se svým synem. Cítila ho svýma rukama, slyšela jeho hlas, mohla s ním normálně komunikovat. Byla kvůli tomu šťastná i nešťastná zároveň, protože i když teď mohla tak to byl jenom sen.
„Dáme si ještě kousek?“ Zeptala se Nagatova máma a podívala se na stále chutně vyhlížející dort.
Nagato přikývl a pustil se jí, aby jim mohla naložit porci. Přišla k dortu a ukrojila pořádný kus, naložila jej na talířek a vzala k němu dvě menší vidličky, aby nemuseli jíst rukama a při tom se neupatlali od sladké dobroty.
„Je výborný!“ Řekl Nagato, když snědl další kousek.
„To opravdu je,“ usmála se na něho a mlsala spolu se svým synkem.
„Opravdu se ti ten dort povedl, mami,“ řekl Nagato, když dojídal poslední kousek z talíře.
Jenže v tu chvíli se už jeho matka neudržela. Věděla proč, nebylo to skutečné, byl to jen sen, ona žádný dort upéct nemohla, protože její tělo leželo zcela bezvládně na lůžku. Stékaly jí slzy z očí a bylo jí úzko. Svíralo se jí srdce i hrdlo. Čas, který tady mohla s jejím Nagatem strávit se rychle krátil a ona vůbec netušila, jak ho má připravit na hrůzy, které ho čekají. Byla rozzlobená na sebe, že tomu nemohla zabránit.
„NAGATO!“ Pevně ho objala, vzlykala a nechtěla ho pustit.
Malý Nagato byl zmatený, co to jeho máma dělala. Nerozuměl tomu. Byl chytrý, tušil, že je něco špatně, jen si neuvědomoval, že toto je v jeho snu. Ale i na to velice rychle přišel, měl všechny svoje vzpomínky, vzpomínky na svou mámu, jak jenom nehybně leží, jak nemůže vůbec nic udělat, ani promluvit, ani pohnout víčky. Také se pevně chytil svojí snové matky a nechtěl ji pustit, jenže jeho snění končilo a ona se mu rozplývala pod rukama.
„Musíš být statečný Nagato! Já vím, že budeš, jsi můj a Gaarův syn. Vydrž! Najdu tě sluníčko moje, přísahám, že tě zachráním!“ Říkala zoufale, když se před ním rozplývala do prázdna.
„Co se děje, mami?!“ Měl nepředstavitelný strach Nagato.
„Miluju tě, Nagato,“ byla poslední slova, na které se v tomto snu zmohla tím nejkrásnějším hlasem, kterým uměla.
Dál už z jejích poloprůhledných úst nevycházela žádná slova, i když se snažila mluvit a utěšovat, ale její syn Nagato ji neslyšel. Snažil se zachytávat poslední kousky toho nehmotného, co byla jeho matka. A pak, těsně předtím, než se definitivně rozplynula, mu její ruka rozcuchala vlasy a ústa políbily na čelo. Více už jí nebylo.
„Mami!“ Probudil se, se slzami v očích a neskonalým žalem v srdci Nagato.
„To je dobré. To je dobré,“ řekl vlídným hlasem jeho maskovaný únosce.
Nagato cítil lidský dotek, někdo u něj byl objímal ho. Zvláštním způsobem to byl hřejivý pocit. Vystrašený Nagato se uklidňoval, netušil proč, ale ta osoba mu nepřipadala cizí. A pak se tomu muži podíval do tváře. Už jej viděl, kdysi na fotkách. Nevěřil vlastním očím, ale byl to opravdu on. Měl stejnou tvář, musel to být on.
„Odpusť mi Nagato, nikoho jsem nedokázal ochránit,“ řekl s hranými zoufalými slzami neštěstí a tiskl k sobě unesence.
„Ta-Tati?“ Nechápal Nagato, jak by mohl jeho otec být naživu, když měl podle všech umřít ještě před jeho narozením.
Mlčeli oba dva. Únosce čekal, až jak bude Nagato reagovat, aby jej dokázal správně přesvědčit o tom, za koho se vydává. Nagato nevěděl, čemu má věřit. Těsně předtím než se probudil na tomto zvláštním místě, o kterém nevěděl zhola nic a setkal se, se svým údajně mrtvým otcem, jej varovala ve snu jeho matka, která se nemohla ani pohnout. Komu nebo čemu z toho měl jenom věřit.
„Co se stalo?“ Chtěl vědět Nagato, když konečně reagoval na slova falešného otce.
„Oni všichni… Jenom kvůli mně. Jenom kvůli mně, teď jsou…“ Snažil se říct, ale selhával mu hraně hlas.
Nagato neměl ani ponětí, o čem může jeho otec mluvit. Jaký mají jeho slova význam a zdali, mu vůbec může věřit, protože přeci jen měl být dávno mrtvý a pak ty slova jeho matky. Varovné slova jeho mámy mu zatím nedávala smysl.
„Zachránil jsem jenom tebe,“ pokračoval Nagatův otec, když se mu vrátila předstíraná odvaha.
Malý Nagato se strachoval o to, co se mohlo stát lidem, které miloval, na kterých mu záleželo. Muselo se něco stát, protože by nyní jeho domnělý otec takto nemluvil.
„Co se stalo?“ Odvážil se po chvilce Nagato se sevřeným hrdlem.
Maskovaný únosce jej objal. Když už mu Nagato nemohl vidět do obličeje, tak se šklebil, ani netušil, že bude mít takovou radost, že i to děcko dělá přesně to, co po něm chce, aby dělalo. Už musel jenom dokonale zahrát a přesvědčit ho, že všichni ti, které znal, které miloval, zemřeli. Zemřeli rukama jeho nepřátel, tak aby chtěl sílu se jim pomstít. Nagato takovou sílu mohl získat, mohl být silnější než kdokoliv jiný, silnější než kdy jaký démon byl, jen to v něm probudit. A probudit v Nagatovi jeho démonickou sílu bylo celé, co jeho únosce chtěl.
„Písečný Nagato, jediný žijící člověk, který rostl na Juubiho a mojí chakře. Nagato, ani tvoje matka Uzumaki Naruto se nenarodila s takovým potenciálem. Měl bys mi být vděčný, udělám z tebe boha, než přijde můj čas,“ říkal si v duchu Nagatův únosce.
„Všichni v Listové, oni… Oni už nejsou,“ řekl falešný otec.
Nagato kroutil hlavou, nevěřil mu. Nemohl mu věřit, vždyť přece večer šel normálně spát a zdál se mu ten krásný sen. Jak by se mohlo něco stát všem, které miloval? Nerozuměl tomu. Bylo mu úzko. Chtěl popřít vše, co slyšel, ale ze ztrápeného výrazu svého otce poznal, že mu nelže, i když maskovaný únosce lhal. Ale Nagato věřil svému otci a ne svému únosci, který se za něj maskoval. Oněmělý bolestí, které se nedalo zbavit, seděl na studené zemi a v nepřítomném výrazu mu stékaly slzy z očí. Nebyl schopný naříkat, nebyl schopný strachu, nebyl schopný nenávisti, nebyl schopný zhola ničeho. Jen sedět a být v šoku, to jediné Nagato dokázal. A pak to v něm propuklo, po chvilce sevřené hrdlo povolilo a malý Nagato řval bolestí v srdci. Falešný otec ho objímal a snažil se ho předstíraně utišit. Po dlouhém nářku Nagato vyčerpáním usnul. Ten, který ho unesl, mu nijak neulehčil. Do jeho snů mu promítal všechny ty vymyšlené strašné obrazy destrukce Listové a zvláště si dal záležet na tom, jak do nicoty mizí jeho prarodiče a jeho tak milovaná matka. Chtěl, aby si Nagato myslel, že to jsou jeho vlastní vzpomínky, aby v něm vytvořil nenávist, kterou musel ten človíček v sobě probudit.
Nesmál se, nebylo mu ho líto, znovu zapomněl na své emoce, znovu je vymazal, aby se mu nepletly do jeho plánu. Jen se soustředil na to, aby Nagato viděl vše, co měl. I on se mohl dopustit chyb, kdyby byl příliš arogantní a příliš nepozorný. Nagato se převaloval z jedné strany na druhou, nespalo se mu dobře, aby taky ano, když měl noční můry o tom, jak se celý jeho známý svět rozpadá a tříští na milióny kusů. Ale i když Nagatovi promítal všemožné obrazy hrůz, tak on sám je neviděl, vše záleželo na představivosti Nagata, záleželo jen a jen na jeho vlastním mozku, jak ty informace zpracuje a co uvidí. A potom se malému Nagatovi ozvala v noční můře znovu ta slova jeho matky. Znovu mu řekla, že jej miluje.
Jakmile se probudil tak, ten co předstíral jeho otce, tu pro něj znovu byl. Nagato potřeboval utišit od někoho, komu mohl věřit a komu jinému mohl věřit, kromě svého otce, když už na tomto světě neměl nikoho jiného mít. Jeho pohled se změnil, stále byl smutný a vyděšený, ale tentokrát se podobal výrazu, který měl jeho otec ve své tváři. A ten, co předstíral jeho otce, byl tím výrazem právoplatně nadšen. V malém človíčkovi rostla nenávist a s tím také síla, která prozatím dřímala v jeho nitru.
„Kdo to udělal?!“ Chtěl hned vědět malý Nagato, nepatrnou zlobou se mu třásl hlas a kdesi v hloubi duše popíral, že se to mohlo doopravdy stát.
„Ti co unesli mě, Akatsuki,“ na to falešný otec.
Název to byl věru strašidelný pro dítě, kterým Nagato byl. Jak se s tím měl vypořádat, co on mohl udělat, byl přeci jen jenom malé dítě. Uvědomoval si to, jak ve skutečnosti slabý. Chtěl s tím něco dělat, jen nevěděl, co může udělat. A právě na takový okamžik čekal jeho únosce. Čekal, až Nagato bude chtít sílu něco změnit, někomu se pomstít.
„Společně je dostaneme,“ řekl únosce, když už si myslel, že Nagato je připravený slyšet tato slova.
„Společně?“ Zněl překvapeně Nagato, protože mu nebylo jasné, jak by on pětileté dítě mohl udělat něco proti lidem, kteří byli nepředstavitelně silní.
„Ano, společně, budu tě učit! Jsi, můj a Narutin syn. Dokážeš věci, o kterých se jiným ani nesní,“ řekl strašidelně natěšený Nagatův únosce a opravdu si představoval, jak Nagato za několik desetiletí, až získá kontrolu nad svou nekonečnou silou, vyhlazuje se záští Akatsuki.
Nagato se obával, protože stále netušil, co se ve skutečnosti děje. Věřil svému otci a nechal se od něj vést a neměl nejmenší ponětí, kdo se ve skutečnosti skrývá ze jeho tváří, jaké monstrum. A monstrum se okamžitě dalo do ničení Nagatovy zatím nevinné duše.
„Nebude to lehké Nagato, možná jsem jim posledně unikl, ale jestli oba hodně nezesílíme, tak se jim nebude moci pomstít,“ začal s učením maskovaný únosce.
Nagato přikývl a snažil se svůj smutek přeměnit v nenávist proti Akatsuki, kteří mu vzali všechny, které miloval a kteří milovali jeho. Ale z nějakého neznámého důvodu mu to nešlo a pak si vybavil slova lásky jeho matky, právě ta jej vzdalovala od nenávisti. Měl snad na ně zapomenout, aby se mohl pomstít, nebo byla jeho máma stále naživu? Čemu z toho mohl věřit? Netušil, ale rozhodl se, že musí zesílit, ať už pro kterýkoliv důvod.

Listová se probouzela do nového rána. Nikdo ve vesnici neměl tušení, co strašného se v noci odehrálo a jak moc to změní spoustu lidí. Jako obvykle se probudil dříve než jeho žena, ale i tak stále vedle ní ležel a čekal, až se probudí i ona. Měl romantickou povahu a zároveň kdesi hluboko pohřbený strach, že i ona by se nemusela jednoho dne probudit, ale na to teď nemyslel. Políbil ji na tvář a poškrábal strništěm, které si nemohl, tak krátce po probuzení stihnout oholit. Ať už ranní polibek nebo spousta ostrých bodlin po ránu, probudili jeho ženu.
„Jak ses vyspala?“ Ptal se jí.
„Výborně, možná jsem jen nemusela sníst včera tolik sladkého,“ přiznala se k tomu, že s dortem zhřešila, i když to byla právě ona, kdo si nejvíce pochutnal.
Usmál se nádherným úsměvem jako vždy. A i když už se na jeho tváři rýsovaly vrásky ze starostí i věkem, pořád to byl právě ten úsměv, kterému před lety podlehla. Když byli spolu a se svým vnukem, tak nemuseli myslet na všechny utrpení, které ve svém shinobi životě zažili.
„Jenom doufám, že dneska nebude Nagato po všech těch sladkostech hyperaktivní,“ strachovala se trochu o své pohodlí.
„To abych raději rychle zmizel do práce,“ provokoval.
„Nebo by si mohl zůstat doma, ty můj Hokage,“ řekla.
„Ani nevíš, jak to zní lákavě,“ on na to.
„Půjdu vzbudit Nagata,“ nabídl se ochotně a po dalším letmém poškrábání na tvář šel probudit svého vnuka.
Protáhla se, a když byl její manžel takový hrdina, tak jí nezbývalo nic jiného než jít nachystat snídani pro svoje dva chlapy. On mezitím šel do druhého patra jejich bytu, probudit zmiňované vnouče. Ale proč právě prarodiče vychovávali svého vnuka, co se stalo jeho rodičům, že se o něj nemohli postarat sami? Nezáleželo na tom, platilo to pro všechny shinobi stejně. Došel k pokoji a zaklepal na něj, jestli už náhodou není jeho vnouče vzhůru, aby mu nevstoupil do jeho soukromí. Ale nikdo se neozýval, takže malý spáč pravděpodobně ještě spal. Nedivil se, že jeho vnuk stále ještě spí, přeci jenom včera oslavovali jeho narozeniny dlouho do noci. Vstoupil tedy dovnitř s úsměvem na tváři, ale ten okamžitě zmizel. Jeho vnuk nebyl v pokoji, lůžko bylo dokonale ustlané a na něm dopis. Co to mělo znamenat? V první chvíli netušil, protože již několik let byl Hokagem v době míru. Sebral dopis a zoufale se dal do čtení. Nikdo jej nepodepsal, ale byl tam požadavek. Výměna vnuka, za manželku jinchuuriki. Ať už se to v něm bralo kdekoliv, lomcoval jím vztek. Jak se někdo mohl dostat do vesnice, kdokoliv kromě spojenců by okamžitě musel spustit poplach, ale nechtěl věřit, že to mohl být kdokoliv ze shinobi aliance, prostě nemohl. Nebo mohl?
Ale zlost vystřídaly obavy, jak to měl říct své ženě, už tak za život přišli o hodně. A rozhodně jí nemohl říct o tom, co je požadavkem únosců nebo, kde je zmíněné místo výměny, protože ona by se tam okamžitě vydala. Dopis schoval důkladně, tak aby jej neviděla a s tvrdým výrazem ve tváři sešel dolů.
„Kde máš Nagata?“ Zeptal se stále neinformovaná Hokageho manželka.
Přišel k ní a pevně jí chytil za obě ramena. V tu chvíli už věděla, že je něco špatně, udělal to samé už jednou předtím, když jí říkal, že jejich dcera byla ztracena při misi. Kroutila hlavou, protože si nechtěla připustit, co tušila. Bála se toho ta moc.
„Kushino... Nagato byl unesen,“ oznámil jí manžel stroze.
„Proč?“ Zeptala se.
„Nevím,“ on na to a šel se odebrat do své kanceláře, aby mohl zajistit všechno, co musel, aniž by zatím věděl, co to bylo.
„Co mi nechceš říct Minato?“ Ptala se sama sebe Kushina a rozhodla, že to bude ona, kdo to sdělí své dceři.
Avšak odvahy se jí nedostávalo, musela se o tom poradit se svým démonem, který snad mohl mít nějaká vhodná slova. Stála u pečeti, tak jako nespočetně krát předtím a za mřížemi hledala ty rudé zářící oči, které by jí naznačily démonovu přítomnosti.
„Kuramo?“ Zeptala se jen pro jistotu, jestli i její démonický přítel nebyl náhodou unesen.
„Ano Kushino?“ Na to démon.
„Netvař se, že nevíš, co se stalo,“ na to Kushina.
„Vím moc dobře, co se stalo, ale opravdu si myslíš, že to musíš říct Naruto?“ Na to démon.
„Je to jeho matka, musí to vědět,“ na démona zděšeně Kushina.
„A ty si myslíš, že tě slyší? A i kdyby tě bývala slyšela, co by jí pak drželo naživu, ha? Ona, která nemůže vůbec nic, protože se její tělo nemůže pohnout. Pak bys definitivně přišla i o ni,“ řekl démon a přitom se neuvěřitelně přetvařoval, už to bylo několik let, co lhal lidem.
Doufal, že nic z toho nezapomenul. Kushina byla vzpamatována, démonova slova zněla logicky a měla reálný strach, že by mohla přijít ještě i o svou dceru tentokrát definitivně.
„Co mám tedy dělat?“ Netušila naprosto zoufalá Kushina.
„Nech to na svém manželovi. Musíš věřit, že Nagata najde,“ odpověděl démon.
„Asi.... Asi máš pravdu... Co jsem to jen za matku?“ Byla mimo Kushina a loučila se s démonem.
A když definitivně zmizela, vedle obrovských strašlivých rudých liščích očí se objevil pár naprosto stejných zraků.
„Byla jsi celkem krutá ke své matce, Naruto,“ na to nově objevyvší se oči.
„Já vím, ale ať už budou hledat jakkoliv, nedokážou Nagata najít,“ odpověděla jmenovaná a smrskávala se do své původní podoby.
„A jelikož ty potřebuješ čas a nerušný prostor na to, abys zjistila jak být démonem, chtěla jsi, aby mě tvá matka nenáviděla a nechodila sem tak často. Proto si k ní byla krutá,“ na to démon.
„To jsem tak průhledná?“ na to se smutkem v hlase Naruto.
„Ne, ale být na tvém místě snažím se o to samé,“ řekl Kurama.
„Díky za pochopení,“ na to Naruto a šla pokračovat v hledání svého démonického já.
Kushina si byla vědoma toho, co jí démon řekl. Nebylo jí to po chuti, ale pravděpodobně měl pravdu, i tak však šla navštívit svou dceru v nemocnici. Ani nevěděla proč, tam jde. Nejspíše kvůli svému vlastnímu svědomí. Dorazila k nemocnici ve stejnou chvíli jako její manžel.
„Minato?“ Divila se Kushina, co tady její manžel dělá.
„Řekněte mi, co děje s mojí dcerou?“ Řekl rozzlobeně, tak jak ho nikdo neznal Hokage.
„Něco se stalo s Naruto?“ Strachovala se Kushina.
Samozřejmě, když beze stopy a bez poplachu zmizel její vnuk, mohlo se to samé stát i její dceři? To snad ne, to už by bylo příliš, kdo byl to mohl vydržet? Během chvíle se objevil lékař starající se o Naruto a naznačil jejím rodičům, aby ho následovali. Šli rovnou k jejímu pokoji. Lékař otevřel dveře a jim se naskytl pohled na nekonečné množství přístrojů, na které byla jejich dcera napojena.
„Co to má znamenat?!“ Rozčílil se Minato ještě více.
„Jsou to nezbytné přístroje, které udržují vaši dceru naživu, Hokage-sama,“ odpověděl na to lékař a obával se, co bude následovat.
„A... A proč je teď potřebuje, včera přece ještě sama dýchala,“ řekl Minato.
„Ano, to ano. Ale vzhledem k nezvyklému stavu vaší dcery byla tato možnost pravděpodobně jen otázkou času,“ řekl doktor.
„Jak, proč? Co se změnilo?“ Nechápala Kushina.
„Dříve jsme u vaší dcery zaznamenávali, alespoň slabou mozkovou aktivitu. Ale poté, co se jí dnes krátce po půlnoci zastavilo srdce, se aktivita mozku již neobnovila. Proto je na přístrojích, abychom udrželi její tělo naživu,“ stále doktor pevným hlasem, ale i jemu se příčil zlomený výraz ve tvářích jeho milovaného Hokageho a jeho manželky, které právě nyní viděl.
„Ona to ví, ona to o Nagatovi ví,“ řekla zklíčená Kushina.
Minato i Kushina tušili, co znamenal stav, ve kterém se nyní nacházela jejich dcera. Nepřipouštěli si to, ale v samotné podstatě věci věděli, že jejich dcera je mrtvá.
„Může její mozek zase... Fungovat?“ Zeptal se Minato.
„Naděje existuje a osobně tomu chci věřit, ale čím déle to potrvá tím hůře. Největším problémem je, že my s tím nedokážeme nic udělat, záleží to čistě na vaší dceři,“ na to lékař.
„Chápu... A jak dlouho ji dokážete jak teď je udržet naživu?“ Pokračoval v sebezraňujících otázkách Minato.
Kushina už raději ani nechtěla vnímat a jenom šla držet svou dceru za ruku, protože to bylo stejně jediné, co nyní mohla udělat.
„Jestli žádný další z jejích orgánu nevypoví svou funkci, tak v lepším případě možná i dvacet až dvacet pět let, ale to se takto říct nedá,“ řekl ošetřující lékař.
„Rozumím... Může tady žena zůstat?“ Byla poslední Minatova otázka.
„Doporučuji to. Měla by na ni mluvit, držet za ruku, cokoliv, aby se Vaše dcera chtěla vrátit,“ na to lékař.
„Slyšela jsi ho Kushino?“ Otočil se Minato na svou ženu.
Kushina přikývla a v takovéto situaci rozhodně odmítala mluvit o tom, že Nagata někdo unesl, na to neměla srdce. Minato potom zcela bezduše vyšel před nemocnici a v tu ránu byl u sebe v kanceláři. Okamžitě po něm se objevilo několik dalších shinobi.
„Hokage-sama,“ ohlásili se.
„Zjistěte, kdo z Aliance je zodpovědný za únos mého vnuka,“ řekl Minato temným hlasem.
Žádný z shinobi jej takovým tónem předtím neslyšel mluvit a ještě více byli zaskočeni tím, že zmínil shinobi Alianci jako viníka zmizení jeho vnuka.
„Hokage-sama, kdo z Aliance by měl důvod unášet vašeho vnuka?“ Zeptal se maskovaný shinobi.
„Ten, kdo chce démona v mé ženě,“ na to Hokage.
„Ale to chtějí Akatsuki, ti za to musejí být zodpovědní,“ na to muž věku Hokageho dcery.
„Jenže oni to nemohli provést. Musel to udělat někdo z Aliance, protože nespustil poplach, když vnikl do vesnice,“ na to druhý nejstarší muž ze čtveřice.
„Není o čem diskutovat! Prostě najděte mého vnuka nebo alespoň nějakou stopu, která by nás k němu mohla dovést!“ Nakázal přísně Hokage a shinobi se rozplynuli pryč.
„Proč si s námi osud takhle hnusně pohrává!“ Říkal si v duchu rozzlobený Minato a začínal nenávidět celý svět.
Hlavu mu plnily myšlenky o tom, kdo to mohl udělat, kdo zradil shinobi Alianci, kdo se spolčil s Akatsuki. Jestli si to ještě dobře pamatoval, tak za všechno utrpení v jeho životě mohli právě Akatsuki. To oni mu přizabili dceru a kvůli tomu ji pokládali za mrtvou, to kvůli nim se v ní splašil Juubi a ona pak přišla o chakru a kontrolu nad svým tělem. To oni jí unesli manžela, který byl to jediné, co jí zase postavilo na nohy. To protože chtějí démony, tak Nagato zmizel a určitě proto je jeho dcera již v podstatě po smrti, už z ní zůstalo jenom tělo nic víc. Chtěl je okamžitě odstranit, ale jak by sám mohl, když naposledy, co se s nimi střetli, tak ani celá vesnice nedokázala jednoho z nich porazit.
„Nagato má teď přednost úplně přede vším! Musím se soustředit na to podstatné,“ snažil si urovnat myšlenky Minato.
Ale stejně dobře věděl, že až vypátrá, kde se jeho vnuk Nagato nachází, tak vyhlásí válku celé Akatsuki a všem, kteří se k nim přidali a do jednoho je vyhladí. I kdyby mu to mělo definitivně strávit duši, tak ti zrádci zahynou.
Čas však plynul a ani jeho elitní tým nebyl schopen vypátrat jedinou stopu po jeho vnukovi. Jako by se do země propadl. Na druhou stranu jeho tým odhaloval všechna tajemství v jednotlivých vesnicích Aliance a vždy s úděsem podával zprávy svému Hokagemu, když zjistili, že i ta daná vesnice, kterou prověřovali, se ve skutečnosti přísahala svou loajalitu Akatsuki. A jedinými ninja vesnicemi, které stále zůstávaly věrné Alianci, byly Písečná, Oblačná, Mlžná, samozřejmě Listová a také samurajové nezradili svůj ideál. Zbytek vesnic však stál proti nim a kdokoliv z nich mohl stát za tím únosem.
Původní Minatův plán byl takový, že Aliance zlikviduje Akatsuki jednou provždy, ale s tím kolik skrytých vesnic zradilo, by akorát vypukla totální válka a Akatsuki by ji zajisté otočili ve svůj prospěch. Uplynuly tři roky ode dne, kdy byl Nagato unesen a blížil se stanovený termín výměny, za jinchuuriki. Samozřejmě, že Akatsuki nechali výměnu, až za tak dlouho, aby měl Hokage dost času na to, aby si zjistil, jak to ve skutečnosti s Aliancí je, alespoň to si Minato myslel. Musel se rozhodnout, obětovat vnuka nebo manželku? Nemohl ani jednoho. Nechtěl Nagata ještě pohřbít, i když už to byly tři roky a Akatsuki vůbec nevěřil, že by jeho vnuka nechali tak dlouho naživu. Zajisté chtěli válku.
„Tak ji mají mít!“ Řekl nahlas Minato a okamžitě začal jednat.
„Doufám, že mi někdy odpustíte. Miluji vás všechny, ale co bych to byl za Kageho, kdybych upřednostnil rodinu před zájmy světa!“ Říkal si Minato a v tu chvíli se mu lámalo jeho kdysi odhodlané a spravedlivé srdce.
A byla válka, přesně taková jakou ON potřeboval. Uvažoval, že by bylo ideální, kdyby Akatsuki dokázali pochytat všechny bijuu, ale silně o tom pochyboval, protože síly obou stran byly vyrovnané a válka mohla trvat klidně několik desetiletí, než by došlo ke kompletnímu vyhlazení všech.

Seděl v jejich jeskyni na kameni, jako vždy a soustředil svou mysl, v rámci svého tréninku. A najednou pocítil, že je to ono, ta síla, kterou celé ty roky hledal. Byla jenom jeho a on ji okamžitě uchopil, přivlastnil si a už ji nehodlal nikdy pustit. Jeho únosce sledoval počínání svého uneseného s radostným výrazem. Konečně objevil svou sílu, tu kterou mu postupně jako plodu předával. Byl z toho šťastný? Ne, nebyl, protože necítil žádné emoce, úplně prázdno.
„Teď už tu sílu jen spoutat, ještě několik let a bude dokonale připravený,“ liboval si, že syn jemu podobné ženy, která pravděpodobně před lety opravdu zemřela, je tak šikovný a objevil svou sílu dříve, než bylo naplánováno.
„Jsem připravený, otče,“ řekl unesený svému maskovanému únosci.
„Kdepak Nagato, věděl, jsem, že tuhle sílu budeš mít, ale sotva jsi ji objevil, musíš se ji naučit používat. Kdybys tam za nimi šel teď tak se nemusíš vrátit a já tě nehodlám nechat se střetnout s nepřítelem, když nejsi připravený. Mám už jenom tebe,“ řekl za obličejem mladíkova otce.
„Bude mi sedmnáct, otče, jsem připravený!“ Protestoval Nagato.
„NE! Věk v tomto případě nic neznamená. Vím, že ještě můžeš zesílit!“ Na to maskovaný únosce.
„Ale jak, vždyť už jsem přeci získat tu sílu z legend!“ Byl netrpělivý Nagato.
„Sotva jsi ji získal. Jistě, že jsi silný. Ale ještě ne tolik jako tvoje máma... Ona prostě byla neuvěřitelná,“ říkal předstíraně zamilovaně falešný otec.
„Prarodiče mi říkali, že byla nepředstavitelně silná, ale jak to? Vždyť pořád mohla jen ležet?“ Nechápal Nagato, který si svou mámu ani nemohl jinak pamatovat.
„Bylo to dávno předtím než ses narodil... Měla chakru démona a chvílemi také byla pěkný démon, někdy z ní šla hrůza. Ale měla daleko větší srdce než všichni lidé a démoni dohromady, záleželo jí úplně na všech na lidech a démonech bez výjimky. A díky démoní chakře a těmto pocitům dokázala být silnější než kdokoliv, nikdo ji nedokázal porazit,“ řekl únosce.
„Tak jak tedy přišla o svou chakru?“ Zeptal se Nagato.
„Strašlivý démon jí ovládl a ona aby zachránila svou kamarádku před tím démonem, odvrhla svou chakru i s démonem pryč. Toho démona v ní vyvolali Akatsuki,“ vysvětlil maskovaný únosce.
Nagato zrudl vzteky a jeho vlastní démoní síla tím zase o něco povyrostla. Únosce maskující se za jeho otce věděl, že ještě několikrát bude muset Nagata pošťouchnout kupředu s nenávistí, než bude připraven. Viděl Nagatovi na očích, že už nyní má strašnou touhu pop krvi Akatsuki, ale ještě ho musel trochu podusit. A tak tedy připravoval svou oběť velice pečlivě a s chutí. Ale musel být a něj i milý, aby jej velice inteligentní mladík neprokoukl.
„Zítra máš narozeniny Nagato. Vím, že budou opět skromné, ale alespoň si odpočiňme od tréninku,“ navrhl únosce.
I když byl Nagato stále rozčarován z toho, co slyšel o své mámě a o Akatsuki, tak narozeniny pro něj byly svaté, protože vždycky tajně doufal, že pak třeba ve snu znovu uvidí svou mámu, tu kterou viděl před dvanácti lety, tak která mu poprvé v životě řekla, že jej miluje. Právě tu si pamatoval a také si pamatoval jejích slov, že si pro něj přijde a ať je statečný, avšak v průběhu let se to stávalo čím dál tím více pouhým snem, který se mu kdysi zdál.
„Dorazíš snad zítra, mami?“ Ptal se v duchu sám sebe.
Když dotrénoval, šel okamžitě spát, byl tak vyčerpaný, že se na nic jiného nezmohl a taky věděl, že tak rychleji nastane další. Jeho únosce si trénoval falešné úsměvy, aby mu je Nagato věřil. A pak přišlo ráno. Nagato se probudil a cítil se opravdu čerstvý. Právě dnes se v podstatě stával dospělým, ale to mu nevadilo, aby se necítil výjimečně jako vždy v den svých narozenin. Byl jako první vzhůru, asi z nervozity, jeho únosce hrající jeho otce vypadal, že stále ještě spí. Jenom to předstíral. A pak náhle se prostor u nich v jeskyni zkroutil, ohnul, okolní vzduch se změnil a něco nepředstavitelně silného se objevilo v jejich bezpečném úkrytu. Nagatův únosce byl v tu ránu na nohou, protože nikdy necítil takto silnou démonickou přítomnost, ani svou ne. Zatím se nebál, porazit tu stvůru mohl, pravděpodobně to musel být nějaký dávný démon, který se po tisíciletích probral k životu. Musel být Naprosto bez mysli a ještě omámen, pro něj žádný problém.
„Co to bylo, otče?!“ Lekl se Nagato, že by na ně někdo mohl útočit.
Avšak po prvotním šoku, začínal poznávat ten pocit, který má z neznámé přítomnosti. Byl to stejný pocit, který nezažil již celou věčnost. Ale před svým otcem to raději zatajil. Skála okolo nich se pokroutila a uprostřed ničeho, úplně ve vzduchu se obvil kruh ukazující do nicoty. Ani únosce, ani Nagato to nepoznávali, ale byli připraveni okamžitě jednat. Za pár okamžiků po vytvoření portálu šlo uvnitř rozeznat postavu, byla to žena, musela to bát žena. Chvíli na to šly vidět i barvy, zlatá a rudá. Oči a ruce rudé, zbytek zlatý a měla snad plášť, až po zem? Ne to byly její dlouhé vlasy. V tu chvíli portál zmizel, ale pocit, který z ní únosce měl nikoliv. Byla tady, byla někde tady. Prudce se otočil na Nagata viděl tu postavu, jak jej láskyplně objímá.
„Nagato, vyrostl jsi,“ řekla ta žena krásným hlasem.
„Mami?“ Nechápal Nagato jak to, že je jeho matka tady, když podle jeho otce měl být mrtvá.
A ona jej navíc nyní objímala, cítil její hřejivý dotek. Únosce byl překvapen. Ano byl překvapen, nic takového nebylo v jeho plánu. Byl přece neskutečně opatrný a Naruto celou tu dobu necítil, musel by ji cítit, kdyby byla v tomto světě. Ne zaručeně musela být mrtvá. A jak jej vůbec dokázala najít? Nechápal už vůbec nic, ale rychle přišel na to, že musí v Nagatovi vzbudit vůči ní nedůvěru, aby se potvrdila jeho lež a on společně s Nagatem by ji snad mohli porazit. I když tím, že by ji mohli porazit, si nebyl jistý, protože její síla byla mimo jakýkoliv změřitelný rozsah.
„Nagato! Není to tvá matka. Akatsuki už museli shromáždit všechny ostatní démony a dát jim podobu Naruto. Nikdy jim to neodpustím, že ji tak zneužili!“ Vykřikl pln falešného rozhořčení a nenávisti.
Nagato byl zmaten. Cítil příjemný pocit z objetí své matky, ale zároveň věřil falešným slovům svého dokonale maskovaného únosce. Reagoval na slova svého otce a vysmekl se z hřejivého objetí, i když nechtěl a postavil se k němu.
Naruto se otočila na Nagata a pak konečně viděla, co za stvůru to stojí vedle něj a za koho se zamaskovala.
„Rikudou!“ Procedila mezi zuby, když viděla obličej svého milovaného Gaary.
V tu chvíli se skála nad nimi otevřela. Nerozpadla se, prostě se ohnula ven, takže stáli uprostřed kamenné arény. Oči jí plány rudě a její ruce také. Vlasy divoce vlály všude okolo. Vystartovala proti němu, chtěla mu servat Gaarův obličej ze kterého si udělal masku. Stejně rychlými reflexy jako měla ona, jí cestu zablokoval její syn Nagato. Rikudou v obličeji Gaary se Naruto za Nagatovými zády vysmíval, už zase na chvíli v její přítomnosti pociťoval emoce.
„Nedovolím vám Akatsuki vzít mi i otce!“ Zuřil Nagato stále pomatený falešnými slovy Rikudoua.
Ale to už Rikudou s obdobnými slovy vyskakoval před Nagata, jen aby zabránil té stvůře se dostat k jeho synovi. Na jeho slovech nebylo ani špetka pravdy. Naruto proti němu znovu vyrazila s vražedným úmyslem a vytasenými pařáty a Nagato jí znovu skočil do cesty, čekal, že jej ta stvůra dostane, protože už neměl čas reagovat. Rikudou se děsil, že v tomto momentě jeho tak dlouho připravovaný plán zkrachuje. Nagato byl odhozen, to Rikudou viděl.
„Přišla jsem si pro tebe Nagato, konečně... Miluji tě zlatíčko moje,“ řekla tím samým tónem a hlasem, který Nagato znal.
Naruto ohýbala nejenom prostor, ale také do jisté míry i čas a proto mohla říct úplně beztrestně tato slova svému synovi, aniž by nepovolané oči cokoliv viděly.
„Opravdu jsi stejná jako já, nyní už ano. Dokonce jsi zabila vlastního syna. Počkat omráčila, je docela odolný, díky mě,“ řekl vychloubačně.
„Přišla jsem si pro tvůj život, nic jiného mě nezajímá,“ řekla Naruto a lhala, protože věděla, jak by měla reagovat, Kurama jí to řekl.
„Za dvanáct let jsi získala docela slušnou sílu, ale vyžaduje to čas, ji umět pořádně používat,“ na to Rikudou svým vlastním hlasem.
„Tady jseš na omylu mladíku... Trvalo mi to více sto tisíc let, než jsem dokázala ovládnout celou svou sílu,“ řekla Naruto.
„Sto tisíc? Nesmysl... Prostě jsi odvrhla své tělo a to ti zamlžilo mysl, už jsi nepoznala ani vlastní dítě! Teď jsi úplně stejná jako JÁ, démon,“ na to Rikudou a nechtěl věřit tomu, že by ona mohla mít ve zkutečnosti daleko větší sílu.
A Naruto zuřila dál a ještě více strašlivěji. Její běsnění neznalo hranic. Možná byla silná, ale příliš divoká. Najednou Rikudoua zasáhla, ani netušil odkud a strhla mu půlku Gaarova obličeje, bolestí neřval, protože to necítil. Naruto pokračovala v párání z toho, co zbylo z Gaary.
„Rozsápala vlastního manžela!“ Vysmíval se jí stále Rikudou.
Bylo jasné že Naruto nezvládala svou vlastní sílu. Hrála to na něj dobře. Když se dostala přez slupku, kterou tvořilo Gaarovo mrtvé tělo, začínal Rikudou konečně její zásahy blokovat. Její spár byl téměř u něj, ale rychle vytvořil bariéru a Naruto byla odražena. A hned se na něj řítila znovu jako vzteklý pes. Bariéra kolem něj stále byla, ale tentokrát jí Narutin pařát prošel skrz, jako by tam ani nebyla a rozpůlila Rikudoúv obličej až k pasu. Tentokrát byl i on zraněn a v neskutečných bolestech se povalil na zem. Naruto už, ale nezajímal. Otočila se směrem k Nagatovi a pomalu k němu plula vzduchem. Rikudou byť v bolestech a pomalé regeneraci si všiml výrazu v její tváři. Už opravdu ztratila všechnu soudnost a chtěla zabít Nagata, ale to nechtěl dovolit, chtěl jeho tělo, tak moc, že klidně přijde o část své síly. Okamžitě byl zase v celku, i když o něco slabší a vyřítil se na Naruto.
Nagato se postupně probíral, proč jej jeho vlastní máma omráčila, to netušil. Viděl, jak se k němu blíží, vypadala spokojeně a krásně se na něj usmívala. Vztahovala k němu ruku, aby mu pomohla vstát. Byl tak šťastný, jeho máma si pro něj opravdu přišla.
Naruto bojovala s Rikudouem, jak jen dovedla. Boj to byl ukrutný, ale pak vycítila, že se její syn probírá. Nemohla pokračovat v boji, dokud ho nedostane do bezpečí a taky od všech hrůz, kterých se na Rikudouovi pravděpodobně dopustí.
Ve chvíli, kdy už měla Nagata na dosah Ji někdo chytil za hlavu. Nemohla se najednou pohnout. Co se dělo, zase bylo všechno špatně.
„Pošlu tě k tvému hnijícímu tělu, Uzumaki Naruto. Připoutám k němu zpátky tvou duši. A jelikož je tvé tělo mrtvé, tak zemřeš. DEFINITIVNĚ!“ Křik na ni Rikudou a ona byla odsávána někam pryč nepředstavitelnou silou.
Daleko větší silou než kterou mohla její schopnost ohýbání prostoru vytvořit. Rikudou soudil, že je mrtvá z jednoho prostého důvodu, její duše se stala démonem a chtěla zničit vše na čem jí, jako člověku záleželo. Proto, aby to udělala, muselo být její tělo mrtvé.
„NE!“ Křikl Nagato, kterému vyklouzla ruka jeho matky z ruky i když ji pevně svíral.
Slyšel slova, co ten muž řekl. Neznal ho, a přesto mu byl povědomý. A pak to Nagatovi došlo, protože nebyl hlupák, byl to ten, co jej tady dvanáct let trénoval, ten co se vydával za jeho otce. Rikudou se musel snažit zachrámit, co se dalo.
„To jsem já Nagato tvůj otec, takhle doopravdy vypadám,“ snažil se Rikudou.
„Zabil jsi mi mámu,“ na to Nagato se slzami v očích.
„Chtěla tě zabít! Už to nebyla tvoje máma!“ Stále se snažil napravovat Rikudou.
„Chtěla mě vzít domů!“ Zuřil Nagato.
Zuřil jako nikdy předtím. Měl démonický původ více než kdokoliv jiný, jeho síla rostla a rostla. Rostla šíleným tempem přímo tady před Rikudouem. Byl fascinován. To co by trvalo ještě několik desetiletí, se podařilo Nagatovi dosáhnout během několika málo okamžiků. Byl čas pro Rikudoua. Konečně. Konečně! Konečně si mohl vzít Nagatovo tělo jako své vlastní, přivlastnit si jej a dosáhnout tak pravé nesmrtelnosti. Byl již připraven, ale Nagato na něj zaútočil nečekanou silou. Rikudou od Nagata odletěl a prorazil i skalní masiv, který ohnula Naruto. Nagato už v ten moment letěl za ním, aby mohl pokračovat ve svých zběsilých útocích a dokončit, co jeho matka započala.
Rikudou zaútočil na Nagata a on použil stejný útok, aby ten Rikudouúv vykryl. Takhle mohli bojovat do nekonečna. Rikudou Nagata zabít nemohl, ale čekal na moment, kdyby jej mohl pohltit, tak jak měl v plánu. Na druhou stranu Nagato usiloval o Rikudoúv život. Nagato ťal, ale bez účinku, ať už útočil seberychleji a zběsile, tak na Rikudoua žádný z jeho útoků neměl účinek, proč tomu tak bylo.
„To nemá fyzické tělo?“ Napadlo najednou Nagata.
Bylo to jasné, jeho protivníka žádný z jeho útoků zabít nemůže, protože nemá tělo, které by jeho útoky mohly zasáhnout. Čím by ho mohl dostat z toho, co znal? Ničím? Jasně že ničím, přece jenom Nagata neučil se bránit proti němu.
„To co použil na mámu, myslím, že chápu, co udělal!“ Řekl si v duchu mezi vyměňováním různých ran a útoků Nagato.
Plán měl hotov. Prudký výpad, proti Rikudouovi, vyšel přesně, jak chtěl. Ale Rikudou měl rovněž dobrý postřeh a, když viděl o co se Nagato snaží, zděsil se. Ta technika, to mohl být jeho konec. Vytvořil kolem sebe tu samou bariéru jako při boji s Naruto. Nagato ji také uměl vytvořit, ale projít tou bariérou se nedalo. Stáli proti sobě a civěli na sebe ve svých bariérách a oba promýšleli další kroky. Oba mohli všechno ztratit. Nagato byl rozrušen a stejně tak i Rikudou, ten z nich kdo první nalezne klid, vyhrál. Ale jak najít klid v takovéto situaci na to jeden člověk nestačí.
„Miluji tě Nagato,“ ozvala se Nagatovi v hlavě slova jeho matky.
Pomalu zavřel oči. Výdech. Tma. Otevřel oči. Nádech. Ucítil hřejivý pocit se rozlévat po celém svém těle. Cítil se tak moc dobře, tak šťastný, tak... Tak klidný. Mrkl a otevřel oči naplno. Vyskočil proti Rikudouovi. Nagatova pravá ruka směřovala na Rikudouovu hlavu, ale bariérou proniknout nemohla. V poslední chvíli, těsně předtím, než měl Nagato definitivně narazit do bariéry. Zaplála jeho pravá ruka rudě stejně jako jeho levé oko. V bariéře se vytvořila nicota, kterou Nagatova ruka pronikla přímo na Rikudouovu hlavu.
„Táhni ke svému mrtvému tělu!“ Křikl Nagato a Rikudou byl tažen někam pryč stejně jako předtím Naruto.
Rikudou řval bolestí a hrůzou, že i on by mohl zaniknout. A jeho utrpení se ještě zvětšilo, protože z něho bylo vytrženo cosi černého a to bylo taženo úplně na jinou stranu než Rikudou.
„NEEEE!“ Řval, ale jeho vlas zanikal v dálce.
Nagato se vyčerpáním svalil na zem. Bylo mu úzko, tentokrát už doopravdy, protože jeho máma zemřela. Slyšel to, její duše byla připoutána k jejímu mrtvému tělu a tak umřela už definitivně.
„Pomstil jsem tě,“ řekl si spíše pro sebe a usnul vyčerpáním.

Hrůzou rozrazila oči. Cítila čísi dotek v levé ruce. Kdo to byl? Snažila se pootočit hlavou, šlo to ztěžka a bolelo to. Proč? Proč ji pohyb tak zmáhal? Ne pohyb hlavy jí nezmáhal, bolel, jako by hlavou nehýbala roky. Byla to její matka, kdo vedle ní seděl a držel ji za ruku. Dívala se na dveře, jako by každou chvíli někoho čekala, nějakého nezvaného hosta. Chtěla promluvit, ale nemohla, něco jí překáželo v ústech. Trubice, proč? Pomalu zvedala volnou ruku a snažila si vytáhnou to zařízení z úst. Podařilo se. Ústa otevřela, pohnula rty i jazykem, ale zhola nic nevyšlo z jejích úst a rozbolelo ji z toho v krku. Pak jí začínaly docházet všechny souvislosti, začínala se rozpomínat, co se jí vlastně stalo. Jestli si dobře pamatovala, tak tohle nemohla být nemocnice v Listové, tady byl nižší strop, žádné okna a umělé světlo. Její matka musela být opravdu velice soustředěná na ty dveře, že nereagovala ani na stisk své dcery, jejíž tělo bylo dlouhé roky v kómatu, či v podobném stavu.
Dveřmi někdo proletěl dovnitř. Byl to její otec a ve dveřích se krátce po něm objevily, postavy v nepříjemně známých pláštích. Její otec přiražený na zdi se jen stěží stavěl na nohy. Musel ochránit ty, kteří mu byli drazí, tedy alespoň ty, kteří mu zbyli. Okamžitě musela jednat. Její oslabené tělo okamžitě zregenerovalo, použila na to jen nepatrnou část své síly. Ti v pláštích chtěli vejít dovnitř, ale celý pokoj před nimi zmizel pryč. Její rodiče byli v šoku. Nad hlavou širé nebe, šlo na něm vidět kouř, z mnoha ohňů zkázy. Dveře se skácely na podlahu.
„To ty Minato?“ Divila se její matka.
„Já ne Kushino,“ nechápal její otec.
Kroutil nad tím hlavou a stále byli oba ve střehu až si nakonec všimli, že jejich dcera je vzhůru. Je vzhůru a naživu. Zázrak? Byly jejich první myšlenky.
„Naruto?“ Nechtěla věřit vlastním očím její máma a skočila jí kolem krku.
„Neblázni, musí být neuvěřitelně oslabená, polámeš jí kosti!“ Řekl poněkud příliš pozdě její otec.
„Jsem v pořádku nic mi není... Nagato?“ Lekla se najednou Naruto, když si vzpomněla, kde zůstal její syn.
Ale Rikudoua necítila, naopak cítila slabě přítomnost někoho s podobnou chakrou jakou měla. Nagato spal, to z toho dokázala poznat.
„Víš... Nagato... On...“ Snažila se ne příliš brutálně říct Kushina.
„Unesli ho Akatsuki, před dvanácti lety,“ řekl stroze Minato, který se hodně, kvůli válce a ztrát v rodině, změnil.
„Minato!“ Napomenula ho Kushina.
„Unesl ho Rikudou. Ale ten už není, Nagato se o něho postaral,“ řekla s klidem v hlase Naruto.
„Cože?“ Nechápali oba její rodiče.
„Je to dlouhý příběh, raději mi řekněte, co se děje tady?“ Zeptala se Naruto, protože ať se dívala jakkoli byla válka.
„Aliance se rozpadla, všechny malé vesnice a Kamenná se přidali k Akatsuki, zbytek Aliance zůstal, necelých dvanáct let jsme ve válce,“ na to Minato a začínal se podivovat sám nad sebou, kdy jeho hlas získal takový odpudivý a neveselý tón.
„Pobiju Akatsuki, jak jsem jim slíbila a bude konec,“ řekla Naruto a hrabala se z postele.
„Cože?!“ Lekli se její rodiče.
„Když jsem k nim ještě patřila a Pein nám oznámil, že druhou fází plánu je pochytání všech démonů, k vytvoření hromadné zbraně, aby mohl být mír, tak jsem jim přísahala, že to nedovolím, moc se mi to nepovedlo,“ řekla Naruto smutně při vzpomínkách na ztraceného Gaaru.
„Dobře,“ na to Minato, který už také chtěl ukončit tuto zbytečnou válku.
„To nejde vždyť se sotva probrala!“ Lekla se Kushina.
„Zapomněla jsi snad, čí je to dcera?“ Pousmál se Minato na svou ženu, jako už opravdu hodně dlouho ne.
Kushině ten úsměv vehnal slzy do očí, protože viděla, že se jí Minato, do kterého se zamilovala, pomalu vrací zpátky. Už mohlo být jenom dobře. Naruto vstala z postele, měla na sobě jenom nemocniční košili a to nebylo zrovna vhodné vybavení k bitvě. To jí vrátilo do vzpomínek. Vzpomněla si, jak ještě jenom s Gaarou podnikli nájezd na Kamenné jinchuuriki, tehdy by si ani nepomyslela, že by kdy s Gaarou mohla být natož mít s ním dítě. Otevřela skříňku a tam opravdu k jejímu překvapení bylo kompletní ninja vybavení včetně oblečení. V tu ránu to měla na sobě a její rodiče zírali.
„Společně? Jako kdysi?“ Zeptala se Naruto svých rodičů.
„Samozřejmě,“ souhlasili oba.
Ani dlouho nemuseli čekat a Akatsuki k nim dorazili sami. V plné sestavě. Pět nových Peinů a s ním všichni ostatní.
„Jdou hodně těžko zabít, musíš z nich dostat, kousek Juubiho, který je dělá nesmrtelnými,“ řekl Minato.
„Díky tati, to nebude problém, moc dobře ty kousky vidím,“ odpověděla Naruto.
„Hokage vydej nám jinchuuriki devítiocasého a ukončíme tenhle nesmysl,“ zavolal na Minata Pein.
„Nikdy!“ Na to Minato.
„Pak nám nedáváš na výběr,“ řekl Pein a naznačil svým kumpánům, že se mají připravit k boji.
Akatsuki, ale cítili poněkud nejistí. Viděli tři postavy. Dvě ženy a Minata. Jedna z nich byla jejich cíle, jinchuuriki devítiocasého, Kushina. Kdo byla ta druhá? Nepoznávali její chakru a to je mátlo. Vzdáleně jim připomínala Juubiho a Rikudoua a svým vzhledem Uzumaki Naruto, ale ale přece nemohla stát na svých vlastních nohou, ověřili si to tolikrát, že její mozek přestal před dvanácti lety fungovat.
„Není to moc milé uvítání Peine,“ řekla Naruto a pomalu kráčela k Akatsuki.
„To není možné, ty jsi mrtvá!“ Křikl na ni.
Jak pomalu kráčela, tak teď najednou stála přímo u nich. Oči plály rudě a stejně tak i její ruce, zbytek se koupal v záplavě zlaté. Pět Peinů, které si nepamatovala, zničila tak, že po nich nic nezbylo ve stejnou chvíli, co se objevila u členů Akatsuki.
„Neříkala společně?“ Zeptala se Kushina Minata.
Ten jenom krčil rameny a sledoval poněkud hrůzostrašně vypadající představení své démonické dcery.
A Akatsuki měli nahnáno, protože netušili, co se stalo. Cítili z Naruto sílu, takovou strašnou sílu jako nikdy předtím.
„Co jsi zač?“ Zeptal se zbylý Pein.
„Démon,“ odpověděla Naruto.
„Jak je to, ale možné, byla jsi úplně bez chakry, v kómatu, bez mozkové aktivity. Jak je to možné?!“ Chtěl vědět medicíny znalý Orochimaru.
„Moje duše nebyla,“ odpověděla mu.
„Co to tady zbytečně protahujeme, všechny dohromady nás porazit nemůže!“ Křikl Deidara na ostatní a obě jeho ruce byly pryč, jen co na něj Naruto letmo obrátila svůj pohled.
Čekali, až se jeho zranění zregeneruje, protože díky Juubiho částem byli nesmrtelní a zranění se zregenerovalo opravdu rychle, jenomže ruce tělu nepřirostly. Deidara společně s ostatními Akatsuki valil oči. Jak to bylo možné, všechny jejich tělní části se měly zregenerovat přirůst zpátky na původní místo.
„Cože?!“ Řval Deidara.
„Jsou na místě, kde na ně ani Juubiho síla neplatí,“ řekla klidně Naruto.
Akatsuki opravdu nechápali, o co tady jde. Dokázali ještě nějak překousnout to, že je Naruto zpátky mezi živými a normálně se tady před nimi promenáduje. Také by ještě dokázali přijmout, že je démon. Zůstávala jen otázka, jak moc silný démon?
„Jestli sbíráte démony, protože se bojíte Rikudoua, tak to děláte zbytečně, Rikudou dnes zemřel, rukou mého syna. A opravdu nechci znít namyšleně, ale když jsem s Rikudouem bojovala, tak on se bál mě,“ řekla jím s klidem Naruto.
Akatsuki jí však nevěřili a zaútočili na ni ze všech stran najednou. Naruto však stála kousek od nich a oni se zranili navzájem svými vlastními technikami. Rychle zregenerovali a hnali se znovu na Naruto. A jí jich bylo líto. V jejich vlastních šílenství, v jejich vlastním přesvědčení a strachu se stali monstry dříve, než si uvědomili. Původní cíl Akatsuki byl možná šlechetný, ale z toho už nic nezbylo, kromě několika bláznů, kteří se hnali ani sami nevěděli za čím a kvůli tomu vtáhli do svého šílenství celý svět. Než doběhli k Naruto popadali na zem, mrtví. Kousky Juubiho z nich včetně srdcí, ke kterým byly přichyceny byly pryč a Akatsuki zahynuli. Naruto se podívala na oblohu, začalo pršet. Otevřela oči a poslala svou myšlenku všem těm, kteří bojovali, aby toho zanechali a šli domů. Válka skončila.
Už zbývalo jen jedné. Naruto seskočila dolů z útesu, na kterém stála a rychle jako vítr utíkala k místu, kde spal vyčerpáním její syn.

Procházela tmavými chodbami podzemního komplexu, který byl spíše bludištěm. Procházela zcela bez světla, ale ona ho nepotřebovala, viděla dokonale i v takové tmě, jaká byla tady. Šla stále hlouběji a hlouběji, celou na nikoho nenarazila a věděla, že ani nenarazí, by tady úplně sama. Ale, co zde hledala? Co jí přitahovalo do této tmy? Jaký poklad? Nahoře zuřila válka a toto bylo tajné sídlo nepřítele, ale nikdo zde nebyl, jenom ona vkrádající se do temnoty. Až našla to místo, které už několik let hledala. Byl tady, obrovský v celé své kráse. Přišla k němu a uvolnila pečeť, která na něm byla. Vytrysklo z něj osm proudů chakry, každá jiným směrem. Ale v tu chvíli, kdy těch osm zmizelo, vletělo dovnitř něco jiného, daleko většího než těch osm. Rozšířila se jí víčka, i když pořád viděla stejně dobře, bylo to údivem. Kolik let jenom strávila honbou právě za tím, co se tady objevilo samo. Nemohla tomu věřit. Byl to snad zázrak?
Hromadilo se to na jednom místě, a když to tam bylo všechno, tak z toho velkého majestátného, ale i strašidelného kusu odpadlo něco menšího. Běžela k tomu, chtěla vědět, co to je. Nabíralo to podoby člověka? Byla si jistá. Když byla podoba dokončena, vyčuhovalo z něj deset chakrových ohonů. Viděla, že je to zcela nahý, muž? Okamžitě byla u něj.
„Konečně,“ řekl.
„Taky tě miluji,“ odpověděla mu po té dlouhé době.
„Děkuji,“ řekl a brečel by štěstím, kdyby věděl, co to znamená.
Ona brečela za ně za oba.

Dorazila k místu, kde její syn spal na studené skále. Sedla si k němu na zem a jen se na něj dívala. Hladila jej po vlasech a usmívala se na své štěstí.
„Kdo tě učit ustýlat si na zemi?“ Ptala se a myslela na své rodiče.
On se pomalu probouzel a cítil tu příjemnou přítomnost přímo při sobě. Věděl, kdo to je, kdo jej drží v náručí a hladí po hlavě.
„Mami, taky tě miluji,“ řekl.
Naruto v tu chvíli byla nejšťastnější osobou na světě.

KONEC.