Dívka, která řekla: "Miluji tě..." 13

Kankurou se na něj šokovaně podíval…
„CO-?!“
„Potkal jsem Sakuru…,“ přerušil ho Gaara.
„Namin… …chakrový oběh je prý zle narušený. Pokud vůbec, bude mít hodně potíží s regulací chakry. Neví, jak je to možné, nebo proč to Orochimaru tak udělal, protože by mu byla už k ničemu, kdyby nemohla být ninja. Nějaký podíl na tom mají i… tkáň na zádech je hodně porušená, bude s tím muset na rehabilitace… Navíc nemůže podstoupit další operaci na odstranění hadů z předloktí, zůstanou jí navždy a právě teď se Sakura s Hitomi a jejím týmem, snaží vymyslet něco, jak zabránit chakře, aby je aktivovala. Domnívají se, že oběh narušil Kyuubi svým odstraněním pečetě a náhlou aktivací komunikace s Jinchuurikim,“ vysypal to ze sebe.
Prudce vydechl a hlavu spráskl do rukou.
„Ještě jedno-.“
„Má vážné problémy, toť vše,“ zarazil svého bratra Gaara, a když si vzal talíř s jídlem, zavřel se do svého pokoje.
Za tohle všechno mohl on. Mohl za to, jak trpěla, za to, jak bude trpět. Rozplácl se na své dvoulůžkové posteli. Byla mu sice k ničemu, ale chtěl mít v pokoji aspoň pocit toho, že je normální. Jakmile to zjistí… Přál si spát… na chvilku zapomenout…
„Kdybych tam tenkrát byl!“ zaúpěl a praštil pěstí do polštářů.
Kdyby… nemělo cenu zabývat se tím, co se stalo… Teď bylo jeho povinností postarat se o to, co bude a nehodlal to znovu zvorat. Prázdný talíř nechal na stole v pokoji a vydal se do toho jejího. Nebyl tam od doby, kdy ji tu hledal. Krvavé stopy tam pořád byly, musejí je vyčistit, až budou mít čas. Přešel ke skříni, aby Nami do nemocnice vzal pyžamo, přeci jen, nemocniční úbor nikdy není příjemný…
Nic nenašel… No, vzpomněl si, jak ji přinesl do nemocnice - na ty cáry, co měla na sobě a hned mu došlo, proč ho tu nemá. Napadlo ho sice zajít k Temari a půjčit jí ho od ní, ale když byla jeho sestra na misi, s Kankurouem měli vstup do jejího pokoje zakázaný pod trestem smrti, takže… Nějaké své oblečení naházel do tašky a tu nechal u dveří. Dneska ho čekal první úkol: setkání s Radou.

Další dva dny se neprobrala. Sakura byla klidná, prý, že se co nevidět probudí a bude jí lépe. To Gaaru uklidňovalo, aspoň trochu. Stejně tam chodil každý den. Nemohl z ní spustit oči, protože věděl, že pokud bude nepozorný, Rada zasáhne…
„Nechám tě tu, vím, že se o ni postaráš, kdyby něco, volej,“ usmála se na něj Sakura a konečně si šla dát volno.
Bydlela u nich v druhém pokoji pro hosty, ale prakticky tam nebyla. Byla v nemocnici a snažila se své kamarádce vrátit oběh chakry do normálu… zatím bez úspěchu.
Slyšel sípání jejího přístroje na dýchání. Nic se nezměnilo. Přístroje ukazovaly stále nestabilní funkce, ale zatím se nic nezkomplikovalo. No, už ji převezli z jednotky intenzivní péče do jednolůžkového pokoje, kde byla jen častěji kontrolována. Pokoj byl zbarvený do pískové barvy. Už neměla okno za hlavou, ale bylo na protější stěně. Přešel k němu a vydechl si. Každičkou volnou vteřinu si lámal hlavu tím, jak Nami oznámit tu zprávu. Nedokázal si představit, jak bude reagovat…
„…Gaaro…“ v uších slyšel ten její sladký hlas.
Už má halucinace, měl by zase někdy meditovat, jinak to s ním šlehne.
„Gaaro!“ jako by se ten hlas stupňoval, znal každičký jeho tón.
„Kruciš, už se otoč!“ zachroptala.
Tohle se mu nezdálo… Prudce se otočil a uviděl ji, jak si prokřupává klouby na rukou a sundává si kyslíkovou masku.
„Taky přeju hezké ráno…,“ podívala se na něj.
Její oči byly pořád vybledlé a vypadala hrozně strhaně… až staře, tak z nich sršela únava.
„… …hezké ráno? Ano, jistě, hezké ráno,“ vykoktal ze sebe po chvilce.
„Jsi v pořádku?“ usmála se na něj.
Ani nevěděla, co mu tím způsobuje! Tak moc se musel přemáhat, aby si ji k sobě nepřivinul, aby ji neumačkal v náručí.
„Jsem v pořádku… jak se cítíš? Nepotřebuješ něco, hned zavolám ses-,“ jeho monolog byl přerušen.
„Nic nepotřebuju, jsem v pořádku,“ vydechla a popolehla si na posteli.
Kdybys tak věděla… Zabolelo ho u srdce, když se mu připomenula ta skutečnost.
„Je tohle pravda, není to sen?“ zeptala se ho šeptem.
Jenom zavrtěl hlavou.
„Mám strach,“ zašeptala.
Zvědavě se na ni podíval.
„Z čeho?“ nikomu nedovolím, aby ti ublížil…
Že to je sen, jen vytoužené přání… Ani bych se nedivila, kdybych tam zešílela….“
Zatnul ruce v pěst, až mu zbělely klouby.
„Nejsi v pořádku…,“ poznamenala s pohledem upřeným na jeho ruce.
„Gaaro, zapomněla jsem ti říct jednu věc, na kterou jsem přišla! Její chakrový oběh se nevrátil do normálu ani po dvou dnech, ale …..,“ do pokoje vešla Sakura a Gaara se v tu chvíli modlil, aby Nami nedocvaklo, o kom to mluví.
Bylo to zajímavé zjištění, ale myslela o hodně víc než Naruto.
„Nami!“ chytla se za pusu.
„Taky tě ráda vidím… On je tu Naruto?“ zasvítily jí oči.
„Jsi v pořádku? Bolí tě něco? Nepotřebuješ další polštáře? Jak dlouho už jsi vzhůru?“ podívala se na Gaaru stojícího u okna.
„Počkej… cože? Polštáře mám čtyři, další nepotřebuju! Vzhůru jsem asi pět minut… o kom jsi to předtím mluvila?“ pokusila se na všechno odpovědět.
Sakura se nervózně podrbala za krkem a pohled jí směřoval ke stejně nervóznímu Gaarovi.
„Víš… jedna ANBU sem byla převezena po neúspěšné misi, zasáhli její chakrový bod a tím byl narušen její oběh…,“ plácla první hovadinu, která jí napadla.
„Aha, a jak se jmenuje?“ přimhouřila oči Nami.
Přišlo jí na jejich chování něco divného, přeci jen, proč by byla Sakura tak nesvá?
„Suiko Menake,“ odpověděl rozhodně Gaara.
„První chyba, Kazekage-sama,“ zasmála se Nami.
Pozvedl obočí.
„Jsem ze skryté Listové a vašemu potenciálnímu nepříteli jste prozradil jméno vašeho ANBU,“ zakuckala se smíchy.
„NAMI!“ Sakura jí jednu vrazila.
„Já jsem tady ta nemocná!“ protestovala Nami s boulí na hlavě.
„Ty toho jenom zneužíváš! Jsi v pořádku, já to poznám!“ říkala Sakura se smrtícím pohledem, až se Nami radši zakryla polštáři.
„Hm… Gaaro potřebuju s tebou mluvit,“ otočila se na něj Sakura a vyšla na chodbu.
„Hned jsem zpět.“

„Kdo je Suiko Manake?“
„ANBU. Spolehlivá, pochopí situaci,“ díval se na dveře Namina pokoje.
„Kazekage-sama?“ vedle Gaary přistála krátkovlasá dívka v ANBU výstroji.
„Mám pro tebe úkol,“ obrátil se k ní.
Dívka si stoupla.
„Na misi ti poškodili chakrový oběh. Budeš v nemocnici do mého odvolání,“ Gaara ji studoval pohledem.
„Hai!“
„Sakuro, přiděl jí pokoj, prosím.“
Otevřel dveře a myslel si, že tu, která byla v tom pokoji, snad přetrhne vedví! Nami se pokoušela vymotat ze všech hadiček a vstát. To si dělala legraci, ne?
„CO TO DĚLÁŠ?!“ vyjel na ni a paží jí, dalo by se říct, podkopl nohy.
Rukama ji zachytil při pádu a uložil zpět na postel. A samozřejmě se nezapomněl mračit, když tohle dělal.
„Chci vsát, to dělám!“ protestovala.
„SKORO JSI MI TU UMŘELA! NENECHÁM TĚ DĚLAT VŮBEC NIC!“ zvýšil hlas.
„Co je ti? Ty nejsi v pořádku!“ i přes jeho naštvaný pohled si klekla na postel a přiložila mu dlaň na čelo.
Slastně zavřel oči.
„Máš teplotu,“ konstatovala tiše.
Zavrtěl hlavou na protest, ale tak, aby mu tam její ruka zůstala.
„Měl bys odpočívat.“
Měl bych tě chránit před Radou…

„Takže rada se prohlašuje za zahájenou,“ prohlásil nejstarší Radní.
Všichni usedli na svá místa a Gaara se zase nahodil do jeho časté polohy, když se na něco připravoval. Složil lokty na stůl a o hřbety rukou si opřel bradu.
„Pánové, i když tu není slečna Temari, začal bych projednávat výslech naší velvyslankyně z Listové, Namikaze Uzumaki Nami, pokud vím. Před dvěma týdny byla unesena a okolnosti jejího návratu nejsou jasné. Prý jste ji našel v poušti, Kazekage-sama, ale víte, odkud se tam vzala? Nebo snad máte nějaký důkaz, že ji Orochimaru nepřevedl na svoji stranu a teď nebude ohrožovat Sunu?“ propaloval ho pohledem Radní jménem Kiyoshi.
Kiyochi Sandaro, je v Radě od doby, kdy byl Kazekage jeho otec. Netajil se nijak tím, že Gaaru nemá rád a všechno mu od jeho nástupu na post jenom stěžuje. Poté, co se stal Gaara Kazekage, zjistil, že to on podporoval otce v jeho plánu Gaaru zavraždit. Je pravda, že jeho se Gaara v Namině situaci obával nejvíce.
„Nemám žádný důkaz, že by ji Orochimaru nijak nedonutil s ním spolupracovat, ale silně pochybuji o tom, že by mu pomáhala, když se k nám dostala v takovém stavu. Což mě přivádí k otázce: Jak to, že jsem nevěděl, že je to Jinchuuriki?“ přimhouřil oči Gaara.
„To nebylo podstatné…,“ Kiyochi odvrátil pohled.
Netušil, že na to Gaara přišel.
„Když jste to věděli, proč jste ji vybrali jako záruku toho svitku? Nemusela být zvládnutelná a mohla ohrozit vesnici.“
„Kazekage-sama, jak víte, jejich velvyslankyně je dcera čtvrtého Hokage a to byl nejlepší Hokage, kterého měli. Byla to nejvhodnější volba, protože tu by Listová nikdy neohrozila a navíc její ANBU složky prokazovaly, že je zcela pod kontrolou a démona v sobě nepouští ven,“ skočil jim do rozepře další Radní.
„Ale to jsme se dostali od tématu. A protože žádný důkaz nemáte, tak bych navrhl, samozřejmě až se naše pacientka probere, výslech,“ tiše se zasmál Kiyochi.
„Její stav neodpovídá parametrům,“ vložil se do toho Kankurou, který seděl po bratrově levici.
„To vím, ale nemůžete očekávat, že v tomto případě se bude čekat, až se její stav zlepší. Po Orochimarových… řekněme… úpravách se mohla stát silnější, a proto bych to udělal, co nejdříve, aby nestihla napáchat žádné škody,“ Kiyochi se rukama opřel o stůl a čekal na Gaarovu reakci.
„Kiyochi, pokud se jí něco stane, Listová si to nenechá líbit. A navíc víš, že v Listové není jenom jeden Jinchuuriki, ale dva a to je Namin bratr, Naruto. Ohrožuješ tím příměří…,“ vytkl mu Kankurou.
„Měl bych vědět, co dělám víc, než nějaké štěně,“ rýpl si Kiyochi.
„Jenže tohle štěně je boje schopný ninja, který vede loutkaře v celé vesnici. O ninjovský schopnostech toho vím víc než ty.“
„Kankurou-san, Kiyochi-san prosím, uklidněte se. Rada je tu od toho, aby se to projednávalo,“ zahřměl místností hlas Naotoa.
K němu jeho jméno sedělo mnohem víc, než ke Kiyochimu.
„Kazekage-sama, jaký máte návrh?“ otočil se na Gaaru Naoto.
„Osobně na ni budu dohlížet. Výslech se nebude konat bez mého vědomí, pokud vůbec, tak jenom, až její funkce budou odpovídat zdravému člověku,“ Gaara vstal.
„Teď je pro nás přednější bezpečí Suny, než nějaký výslech, Kiyochi,“ prohlásil chladně.
„Rada se bude konat ještě tento čtvrtek, Kazekage-sama,“ upozornil ho Naoto, než Gaara odešel.

Prudce otevřel oči. Viděla v nich na chvilku zmatek, ale když se jeho pohled setkal s jejím, vše se urovnalo a viděla tam jenom rozhodnost.
„Neodejdeš, že jo?“ zeptala se ho šeptem.
Zavrtěl hlavou na znak souhlasu. Nemohl si to dovolit. Z Kiyochiova pohledu věděl, že ji vyslechne, aniž by mu dal vědět. Nedovolí mu jí ublížit, jakkoliv.
„Opravdu ti není špatně?“ ruku mu přesunula na tvář.
Ne, když jsi v bezpečí…
Nahlas řekl jenom tohle: „Ne. Měla bys sis lehnout. Přinesl jsem ti nějaké oblečení, takže jestli chceš, převleč se. Musím ještě něco vyřešit, hned jsem zpět,“ chytil její ruku do své a na chvilku jí držel.
Potom ji jemně pustil a odešel, aby měla soukromí. Musel se vzpamatovat. Cítil se divně, ale tak, jak by se nejspíš cítit neměl. Musel to být Shukaku, ale nebylo to nic známého, o co by se pokoušel předtím.
„Jak je na tom?“ Hitomi se u něj zastavila.
„Lépe,“ s vděkem v hlase pronesl Gaara.
„Takže už je tu někdo důležitý i pro našeho Kazekageho,“ šeptala si Hitomi, když něco zapisovala do desek, které měla v ruce.
„Hitomi-sama, je možné, že ji budou chtít vyslechnout. Prosím, dejte mi, když tak vědět.“
„Kazekage-sama, o své pacienty se postarám a dokud jsou v mé nemocnici, nenechám nikomu možnost jejich stav zhoršit,“ pronesla rázně.
„Děkuji.“
„Nemáte za nic, Gaaro-san,“ usmála se.
„Už můžeš!“ slyšeli hlas z pokoje.
„Tak ji opatrujte.“
„Budu,“ šeptl si pro sebe.
„Co se tu dělo, když jsem tu nebyla? Jak jsem se sem dostala?“ ležela natažená na posteli v jeho černém oblečení.
„Nic moc,“ až na to, že jsem se do tebe zamiloval.
Poklepala na místo vedle sebe a on si tam sedl. Natáhla se pro polštář a hodlala si ho hodit za hlavu, když si ho však upravovala pod hlavou, černé triko se jí vyhrnulo, až odhalilo řadu silně vystupujících žeber pod kůží.
Gaaru ten pohled neuváděl do rozpaků, spíš ho rozzuřoval. Předtím si nevšiml, že byla tak vyhublá… Letmo se dotkl vystupujícího žebra a Naminy ruce ho hned odstrčily. Stočila se do klubíčka.
Gaara nevěděl, co na to říct.
„Takže…, co je s tou ANBU?“ převedla řeč jinam.
„Co?“
„Ta ANBU, co nemá v pořádku chakrový oběh,“ připomněla mu.
„Ano, tahle. Je na pokoji vedle, zatím se to řeší, ale jinak se nic nezměnilo,“ vymýšlel si.
„Aha, no, mám jedno cvičení, když jsem byla v ANBU, tak mě to naučila Tsunade. Můžu jí ho ukázat,“ nabídla se.
„Ty musíš jenom odpočívat!“ rázně zamítl Gaara.
„To ty musíš taky!“
„Nemusím, já se nevrátil mrtvý!“
„Ale asi sis nevšiml těch kruhů pod očima! Je vidět, že tvoje reakce jsou opožděnější, a sotva se držíš na nohou!“ mračila se.
„Zítra budu zase v pořádku,“ namítl.
Nafoukla tváře.
„Jak to, že tu je Sakura? Kde je Naruto?“ vyfoukla.
„Přišli sem, když jsi byla pryč, aby tě hledali. Sakura tu zůstala, pomáhá v nemocnici a Naruto tě šel hledat,“ vysvětloval.
„Baka.“
„Vzal jsem ti jenom svoje oblečení, v tom tvém jsem se nevyznal,“ přesunul Gaara téma jinam, protože tušil, že se to může zvrtnout.
„V pořádku. Jenom mi pověz, proč máš všechno černý?“ zasmála se.
„Nemám všechno černý,“ namítl.
„A co teda?“ zeptala se s úsměvem.
„Nebudeme tady probírat můj šatník.“
„Beru to jako výhru pro mě,“ vyplázla na něj jazyk.
Bezmyšlenkovitě se naklonil nad ní, byl hodně blízko, až cítila teplo, které z něj sálalo.
Jeho oči jí zase zbavily kontroly nad tělem. Když se do nich koukala, cítila se být jako hadrová panenka.
Chceš ji! V hlavě slyšel Shukakův smích. Silně zavřel oči, jako by ho něco bolelo a taky že jo. Hlava mu přímo třeštila. Rukama si ji chytl a svalil se na postel.
„Gaara!“ vykřikla Nami.
Sedla si a naklonila se na něj. Vypadalo to, jako by se svíjel v nehorázných křečích.
„Co je ti?!“ ptala se vyděšeně.
Neodpověděl, přemáhal křik.
„Prosím! Co je ti?!“ na nočním stolku zahlédla lavor vody s hadrem.
Matně si vzpomněla, že jí to přikládali na čelo, když měla noční můry. Natáhla se pro to, ale jedna hadička byla moc krátká. Bez váhání si ji vytrhla z těla a přesunula lavor na postel.
„Vydrž! Prosím!“ hadr mu přiložila na hlavu a doufala, že mu to pomůže.
Sestřičky zavolat nemůže, protože by s ním nic nezmohly. Co mám dělat?! Vypadalo to, že to trochu zabírá, ale stejně na ni nijak nereagoval. Jeho hlavu si položila na klín a pravidelně obklady měnila a u toho se modlila, aby to přestalo.
„No tak!“ naštvala se sama na sebe, že nedokáže dělat víc.
Místo, kde si vytrhla hadičku, začínalo bolet, ale teď byl její předností Gaara.
Asi po deseti minutách se uvolnil a Nami si mohla oddechnout. Pomalu otevřel oči a na jeho tvář dopadlo něco mokrého.
„Ty pitomče! Co to bylo?!“ její tvář byla rudá vzteky a nad hlavou mu máchala mokrým hadrem.
Z očí jí šlehaly blesky, jak byla naštvaná.
„M-Musím jít…,“ vstal tak, aby ho zase nechytla hlava a kolébavě se rozešel pryč.
„Kam jdeš?“ vydechla.
„Promiň, já musím…,“ dveře se za ním zavřely a on měl, co dělat, aby zůstal stát.
Musel pryč, pryč od ní. Něco by jí udělal, cítil to. Vyšel z nemocnice a v tu chvíli zmizel roztroušen mezi ostatními zrníčky písku. Nevěděl, jestli se u ní dokáže ovládat.

Nami nechápala, proč tak rychle odešel. Ale stejně s tím nic nezmůže. Po chvíli přišla sestřička, která jí vynadala za tu hadičku. Ale jak měla vědět, že to jsou zrovna antibiotika? Řekl jí to snad někdo? NE!
Celý den jenom seděla a byla neustále pod dozorem, ale cítila něco ve vzduchu, měla nepříjemný pocit, že se Gaarovi něco stalo.

Zrovna teď by se přirovnal ke zvířeti. Shukaku ji chtěl. Bylo odporné, co všechno mu říkal. Několikrát se nachytal, když hodlal opustit svůj pokoj, naštěstí se však zastavil, aby k ní nešel. Snažil se meditovat, aby na to zapomněl, ale vždycky mu to vytanulo na mysli. Ten pocit. Nevěděl, co má dělat.
„Gaaro, máš se prý stavit v nemocnici!“ zavolal na něj z dolejška Kankurou.
Ne, do nemocnice ne… Stejně tam musel, i kdyby se mu nechtělo sebevíc, musel tam.
Vstal z postele a sešel dolů.
„Jak je na tom naše pacientka?“ zeptal se ho Kankurou.
„Už se probrala a vypadá to s ní líp,“ chystal si tykev.
„Aha, to je dobře. Dneska tu spát nebudu, jen abys věděl.“
„Co, jdete s Kei někam?“ zeptal se svého staršího bratra.
„Na to jsi ještě mladej,“ ušklíbl se na něj Kankurou.
Gaara se beze slova vydal ven. Neustále pendloval mezi nemocnicí, kanceláří a domovem. Takový jeho stereotyp.
Jakmile však přišel do nemocnice, čekalo ho tam překvapení. Byl u recepce a viděl na Namin pokoj, když to uslyšel.
„Gaara-sensei!“ ten hlas.
Otočil se.
Stála tam s úsměvem na tváři, Matsuri, jeho žačka.
„Matsuri,“ vydechl.
„Kazekage-sama, hlásím vám, že mise byla úspěšně splněna,“ přiskočila k němu.
„Aha, tak to je dobře. Proč jsi tady?“ zeptal se jí.
„No, v kanceláři jste nebyl a říkali mi, že jste poslední dobou jenom tady, je vám snad něco, Kazekage-sama?“ dívala se na něj zkoumavě.
„Nic mi není. Měla by sis dát volno. V průběhu měsíce bys měla mít minimum misí.“
„Dobře,“ usmála se na něj a mírně se začervenala pod jeho pohledem.
Dělala to celkem často, až už si začínal myslet, že je nemocná, ovšem tak dlouho nemoc netrvá. Otočil se a než udělal jeden krok, zase se zastavil.
„Kam to jdete, Kazekage-sama?“
„Mam tu schůzku s Hitomi,“ pokračoval v cestě.
Ani nevěděl, proč jí na to odpovídá.
„Nashledanou, Gaara-sama!“ uslyšel za sebou volat.
Hitomi nenašel v její ordinaci, tak se vydal na sesternu, kde mu řekli, že je u té nové pacientky, kterou přinesl.
Nemohl tam jít, nemohl se jí potom, co mu říkal Shukaku podívat do očí.
Zaklepal a doufal, že Hitomi vyjde ven, no, pozvala ho dovnitř.
„Gaara!“ uslyšel překvapenou Nami.
Odvrátil od ní pohled, jakmile jí spatřil.
„Ano, jsem ráda, že jsi tu. Nami se mi svěřila, o tom, jak jsi tady vyváděl,“ žena před ním se na něj zkoumavě podívala.
Vyzařoval z ní respekt a on se nedivil, proč jí má Rada v úctě.
„Nic se nestalo,“ mávnul nad tím rukou.
„To teda stalo!“ vykřikla Nami.
„Ne, nestalo,“ ignoroval ji.
„Sakra já tě viděla! Co, si myslíš?! Tohle není normální!“ vřískala dál.
„Nami, uklidni se,“ pousmála se na ni Hitomi.
„Mladý muži, byl jsi krapet problémové dítě. Tvůj otec zrovna také nebyl bůhví jak dobré kvítko. Abys ochraňoval vesnici, máš v sobě písečného Bijuu. Není lehké ho zvládat, ale můžeme ti pomoci,“ položila mu ruce na ramena.
„Nic mi není, Nami jenom přehání.“
Hitomi si povzdechla. Gaaru znala už od jeho narození. Byla kamarádka s jeho matkou a Gaary se nebála. Byla na něj pyšná, že se stal Kazekagem, ale někdy si tu bolest nechával pro sebe. Doufala, že když tu mají Nami, také Jichuuriki, bude mu lépe, stejně jako když mu předtím pomohl její bratr, Naruto. Ale spíš to vypadalo, že je mu hůř.
„Dobře tedy.“
Rozhodla se mu důvěřovat.

„Hitomi! On není v pořádku! Deset minut se tu válel v křečích, takže mi tu teď ani jeden netvrďte, že je v pořádku!“ křičela Nami.

„Nami…,“ Hitomi se jí ani nedivila.

Nami ke Gaarovi cítila něco víc a musí být hrozně těžké, dívat se na to, jak vaše milovaná osoba trpí, což právě dělala.

„Koukej se na mě, když s tebou mluvím!“

„Uklidni se,“ otočil k ní hlavu.

Chladný pohled v jeho očích ji zaskočil. Tvářil se jako první den. Chladně, bez citu, nic si nepouštěl k tělu. Tohle ji naštvalo.

„Dovolte, Kazekage-sama, ale neříkejte mi, co mám dělat!“ zavrčela.
Když se chce hádat? Fajn…
„Jako tvůj nadřízený ti přikazuji, abys nestrkala noc do věcí, do kterých ti vůbec nic není,“ klidně otočil hlavu zase na Hitomi, která si tam zapisovala na papír poznámky.

Nebo to aspoň dělala, protože jejich hádka se začala přiostřovat.

„TY! Ty mi nemáš co poroučet! To může akorát Hokage,“ pohled jí potemněl.

„Asi ti to neřekli, ale jako záruka svitku, tě mám na starosti já, takže budeš poslouchat MOJE příkazy,“ zavrčel pohrdavě na oplátku jako by byla pouhá věc.
„Vypadněte!“ stiskla ruce v pěst.

Pohled zase přemístil na ni. Přístroje ukazovaly rychlejší tep. Byla naštvaná, hodně… Zůstal stát. Musela ho vyhodit a bylo by moc nápadné, kdyby odešel napoprvé.

„Neslyšel jste?“ zeptala se ho přerývaně.

„Uklidni se,“ provokoval dál.

„-něte, ihned ! Vypadněte!“ rukou si odhodila vlasy z očí, rychle dýchala.

Písek nechal rozprostřít kolem něho. Musel ji vyprovokovat.

„Tak rozuměla jste?“ z jeho hlasu čišelo pohrdání její osobou.
„Starejte se o SEBE a ne o mě. Evidentně to VY nejste v pořádku. Od teď budete pod dozorem,“ dodal posměšně.

„To radši chcípnu jako pouliční pes! VYPADNĚTE, Kazekage-sama!“ zasyčela jako pouštní zmije.

Pousmál se, vyšlo mu to. Už odcházel, když ho zastavila.

„A už se NEVRACEJTE!“ zařvala a zlostně po něm mrskla polštářem.
Ten, ale nesplnil svůj účel, protože narazil na písek. Při odchodu se na ni neotočil. Musel to udělat. Mrzelo ho to, ale nemohl jinak. Takhle ho nebude chtít vidět a tím mu ulehčí snad všechno. Hlavně Shukakua uklidní, když ji nebude mít na očích.

No, sám byl naštvaný. Prostě byl. Usedl za stůl. Ani nevěřil, že ta cesta tak rychle uběhla. Moc přemýšlel zatím, co kopa papírů tu čekala, jak překvapivé…
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Ano?“
„Gaaro to jsem já. Napadlo mě-“ dovnitř vešel Kankurou.
„Jestli se to týká Nami, neřeš to se mnou,“ vzal do ruky první papír.
„COŽE?“
„Nebude mě chtít vidět, což mi připomíná, že se o ní teď budeš starat ty,“ řekl s klidem.
„COŽE?“ zopakoval Kankurou.
„Jak to, že tě nebude chtít vidět? Proč se o ní mám starat já?“ zaraženě si sedl naproti němu.
„Pohádali jsme se,“ vzal si druhý papír.
„A kdo začal?“ zeptal se svého brášky Kankurou.
Gaara se zamyslel.
„Teoreticky ona,“ znovu se rozepsal.
„A prakticky?“
„Já.“
„Ale to se v pohodě urovná, znám celkem dobrý fígle,“ usmál se Kankurou.
„Ale já to nechci urovnat.“
„No, Nami se ti neomluví. Pokud se vůbec někdy svolila k omluvě, tak asi jenom pod tlakem Hokage,“ zamyslel se jeho starší bratr s úsměvem.
„Nechci, aby se omlouvala.“
„A co teda sakra chceš?“ nechápal mladík s líčením.
„Aby byla v pořádku a takhle je to o tolik jednodušší, že radši obětuju styk s ní,“ pozvedl oči od papírů.
„A co si o tom myslí ona?“ pozvedl obočí druhý z nich.
Gaara mlčel.
„Mám pocit, že to moc hrotíš…,“ začal Kankurou.
„Ne. Tohle není normální ani u mě, Kankurou. Nevím, jak to mám zastavit, ale to co vím je, že bych jí ublížil a to nechci.“
„Jak myslíš, ale stejně mám pocit, že by se našlo jiné řešení,“ nechápal bratrovo chování.
„No, a co jsi kromě toho chtěl?“

Ráno se probrala kolem osmé. Nikdo tu nebyl a ani Gaarův neustálí dozor ne. Byla to i trochu výhoda. Mohla vstát z postele. Kapačky měla na takových pojízdných stojenech. Vykoukla z pokoje a měla štěstí, protože tu nikdo známí nebyl. Opatrně našlapovala a mířila si to do parčíku. Když tu byla poprvé se zlomenou nohou, chodívala tam, aby si zvykala na normální pohyb. Byla bosa, ale to jí nevadilo, když tam došla.
„Nami!“ zaslechla za sebou křik.
Proč sakra vždycky někdo křičí, když mě vidí? To vypadám až tak hrozně?
Otočila se a spatřila čtyři blonďaté culíky a velký složený vějíř.
„Temari!“ usmála se.
„Kdy tě našli?“ přiběhla k ní její kamarádka a objala ji.
„Asi pře třemi dny?“ zasmála se Nami.
„A kde máš mého bratra?“ prohlížela si ji Temari.
„Myslíš toho nanicovatýho suchara, kterej je naprostej sobec a hulvát?“ zavrčela při vzpomínce na včerejšek.
„C-cože? Co se stalo?“ Temari byla cekem dost zaražená.
Nami jí to ve stručnosti řekla.
„Ale on to tak nemyslel,“ poplácala Nami po rameni.
„Mně je jedno, jak to myslel, já jsem s ním skončila a v první vteřině, kdy se budu moct vrátit domů, už mě tu neuvidíte!“ pronesla naštvaně.
Temari se kousla do rtu. Co to Gaaru zase popadlo?
Celou dobu si povídaly o všem možném. Nami chtěla vědět, co Temari dělala na misi a kdy se vrátila.
Měla prý odzkoušet nové jounini.
„Temari-sama!“ do stínu, kam si sedly na lavičku, aby měly pohodlí, přiběhla mladá dívka se světlounce hnědými vlasy.
„Matsuri! Tebe jsem věru dlouho neviděla,“ promluvila otráveně Temari.
„Dobrý den, Temari-sama, neviděla jste Gaaru?“ zeptala se jí.
Jakmile vyslovila to jméno, Nami zpozorněla. Proč se zajímá o Gaaru? Co je zač?
„Neviděla, byla jsi v jeho kanceláři?“
Bruneta přikývla.
„A mám mu tedy něco vyřídit, když ho potkám?“ usmála se na ni Temari tak, jak to dělává, když ji ta věc nehorázně otravuje.
Nami v tom viděla Shikamara.
„No, chtěla jsem si s ním jít zatrénovat,“ začervenala se.
Zatrénovat?! Nami se ta bruneta přestávala líbit.
„Aha, tak to ti nepomůžu… Pardon, znáte se?“ stoupla si Temari.
„Ne,“ zamračila se na Matsuri Nami.
„Takže Nami tohle je Matsuri, Gaarova žačka a Matsuri tohle je Nami, Gaarova ho-… Teda velvyslankyně ze skryté Listové,“ včas se opravila, aby nic nepoznaly.
„Těší mě,“ pronesla pouze ze zdvořilosti Nami.
Ty nebudeš jenom jeho žačka…
Nami si ji prohlížela od paty až k hlavě. Ochranná páska kolem krku. Růžovoučké rty a tmavě hnědé oči. Nevnímala jejich hovor, ale když jedna z nich vyslovila Kazekageho jméno, ta holka se začervenala. Oči se jí zúžily. Ne, nemůže to být jeho holka. To by… To by se takhle přitrouble nečervenala.
„Matsuri, že?“ promluvila Nami.
„Ano?“ byla z ní cítit nesympatie k této dívce z Listové.
„Až Kazekageho uvidíte, předejte mu tohle,“ podala jí malou krabičku.
„Ah… jistě, nebojte,“ usmála se na ni Matsuri.
„No, já už budu muset jít. Temari pozdravuj Kankuroua. Nashledanou,“ objala Temari, a potom se pomalým krokem vydala pryč.

Další den Nami poslušně nedělala problémy a dokonce šla na rehabilitace. Sakura s Hitomi se snažily potajmu přijít na to, jak vrátit její oběh do normálu a Gaara pracoval.
„Ha!“ praštila vší silou do boxovacího pytle.
Tohle si vydobyla u Hitomi místo rehabilitací. Musela zase nabrat svaly a trénink je nejlepší možnost. Přesmyčka nohou, obrat na ruce, výkop a zásah. Zlepšovala se každým dnem. Asi taky proto, že do tréninku dávala všechny emoce, které cítila k jedné osobě.
Loket, koleno, výkop a úder pěstí.
Musela mu ukázat, že žádnou péči nikdy nepotřebovala.
Výskok, úder nohou, přesmyčka na pravou ruku, odraz a boční kop levačkou.
Zapíchalo jí v boku. Čas na odpočívání. Vyšla z rehabilitační místnosti a mířila si to pomalu do pokoje. Věděla, že ji sleduje. No, chtěla vědět, co chce. Nahlásila sestřičce, že se jde projít a rozběhla se pryč od nemocnice do vřavy v ulicích.
Po očku sledovala dobře se skrývající osobu v plášti. Možná by ani nevěděla, kde je, ale díky tomu, že si ta osoba myslela, že ji Nami nevidí, polevila v ostražitosti. Prošla dvěma ulicemi, a potom se skryla v temném rohu, tak, aby ji neznámá neviděla.
„Kde… je?“ slyšela šeptat osobu.
Měla chuť si to k ní zezadu nakráčet a hezky zprudka jí poslat do háje, ale počkala si. Osoba se rozhlížela a Nami několikrát polil studený pot, když se dívala na místo, kde se skrývala. Vzala něco do ruky a to po chvilce zmizelo za obláčkem kouře.
O co jí jde?
Osoba v plášti se skryla pod stín domu a vyčkávala.
Písek kolem ní zavířil a z ničeho se tam objevil červenovlasý Kazekage. Nami zalapala po dechu. Jinak… o co JIM jde?!.
„Ztratila se mi,“ zaslechla mluvit tu osobu.
„Dobrá… Bude s ní víc práce, než jsem čekal… Nemohla tě zahlédnout?“ zeptal se té osoby Gaara.
Osoba zavrtěla hlavou….
Trochu sebejistá, ne? Nami se pro sebe usmála. Opustila své stanoviště a jako by se nechumelilo, si to kráčela ulicí k nim. Slyšela osobu zalapat po dechu, když si jí všimla. Šla po ulici dál, a když procházela kolem Gaary, který ji neviděl, protože k ní byl otočený zády, pronesla zdvořilý pozdrav.
A mířila si to dál. Teda na něco zapomněla…
„Kazekage-sama, příště se pokuste na mě nasadit lepšího jednotlivce. Krásný den plný papírování…,“ pronesla s úsměvem a otočila se na patě a šla v klidu dál, spokojená sama se sebou.
Ještě dlouho po pronesení těch slov, cítila Gaarův pohled na zádech. Neviděla květinu, kterou svíral v ruce.

„Kazekage-sama! Tohle vám chtěla předat ta velvyslankyně z Listové,“ přiběhla k němu jeho žačka.
Gaara pozvedl obočí, vůbec ho nenapadlo, že by mu něco poslala.
Obdržel malou krabičku, a když ji otevřel, málem mu to vyrazilo dech. Netušil, že až tak to mezi nimi pokazil. V krabičce ležela květina, kterou jí dal na jeho oslavě. Asi to přehnal, tohle nechtěl, ale už nebylo cesty zpět. Strčil ji i s krabičkou do kapsy a šel na trénink se svojí žačkou. Musel se jí zase věnovat, když byla měsíc a půl pryč na misi.

Zašla do obchodu se zbraněmi. Chtěla udělat radost Tenten a navíc bude mít svátek, takže jí pošle hezkou zbraň s věnováním.
Někdo neznámí vešel dovnitř a Nami v něm rozpoznala tu osobu, která ji měla sledovat.
„Aha, tady jste. Chtěla bych se omluvit, asi jsme to nevzali za nejlepší konec,“ usmála se na ni dívka pod kapucí.
Nami spadla čelist asi až ke středu země, tohle totiž opravdu nečekala.
„To je v pořádku. Neomlouvej se, to, že ti Kazekage přidělil mě hlídat, není tvoje vina,“ oplatila ji mile úsměv a vrátila se k vybrání zbraně.
„Já jsem Katema Jikatamo,“ nabídla jí ruku.
„Uzumaki Nami,“ přijala ji a usmála se na ni.
Katema si druhou rukou odhrnula kapuci z očí a na Nami vykoukla černovláska s oříškově hnědýma očima.
„Ale pověz, ještě pořád máš za úkol mě hlídat?“ zasmála se Nami.
„Popravdě? Ano,“ pronesla zamyšleně Katema.
„Aha, tak to jo. Ale, co už, neřešme to. Začneme znova, jo?“
„Jasně!“
„Nechtěla bys sis potom zatrénovat?“ navrhla Nami.
„No, víš…,“ ani to nemusela doříkávat a Nami pochopila.
Ten bastard!
„Kazekageho neřeš. Kdyby něco, vyřídím to s ním,“ uklidnila Katemu.
„Ale stejně, rozkaz je rozkaz,“ smutně se na Nami pousmála.
„Fajn, ale nakupovat můžeme, ne?“ zasmála se a obě dvě šly vykoupit obchody v okolí.
I když jenom málo z toho bylo oblečení.

„Kei!“ zavolala Nami na svou kamarádku, která vycházela právě z budovy Kage.
„Nami! Katema-chan!“ oplatila jim a vydala se za nimi.
„Ona tě zná?“ otočila se na Katemu Nami.
„Jasně, známe se už od dětství. Naši rodiče se přátelí,“ odpověděla Katema.
„Aha, tak to potom chápu. Sakra proč jsem tady nejmladší?“ zasmála se Nami.
„Co tady děláte?“ zeptala se jich Kei.
„Já ji hlídám, zatímco bych se mohla rozvalovat někde ve grillbaru…,“ postěžovala si naoko Katema.
„Mohla jsi to říct dřív, víš, jak tu umírám hlady?“ přeměřila si ji Nami pohledem.
„Ale Nami, je teprve půl dvanáctý,“ vyděšeně se na svou kamarádku podívala černovlasá kunoichi.
„Katema-chan, tohle pro Nami nic neznamená,“ zasmála se Kei.
„Aha, tak mě nenapadá nic jiného, než si skočit na jídlo!“ Katema dramaticky rozhodila rukama na zdůraznění svých slov.
Když tedy odsouhlasily brzký oběd, vydaly se společně všechny tři do grillbaru. Cestou dokonce potkaly Temari, která se vyčerpaně vracela s tréninku, takže se k nim také přidala. Ani ne za deset minut vcházely do restaurace a usazovaly se při kulatém stolu debatující o všem možném.
V restauraci bylo přítmí a to dodávalo příjemnou atmosféru s červenými lampami.
„A co, jak se ti vede, Katema-chan? Slyšela jsem, že jsi před měsícem uspěla u jouninských zkoušek,“ obrátila se pozornost na Katemu.
Nami se dobře bavila a užívala si zase společnost svých kamarádek. To všechno, co se stalo, jí přišlo jako skoro zapomenutá minulost a přeci jen jí to poznamenalo do konce života. Proto neustále nosila jeho věci… Její oblečení nezakrývalo všechno, co mělo. Sakuře s Hitomi se sice povedlo odstranit čepele, ale všechna tetování jí zůstala. Na předloktích a na pravé straně beder. Přišla si jako navždy označená… Jako by to na ni ukazovalo, to, že podlehla Orochimarovi. Se svým oblečením se může rozloučit a přece si nekoupila nové.
„O čem přemýšlíš, Nami?“ zeptala se jí Temari, která seděla naproti.
„Že budu muset zase procvičovat ninjutsu,“ plácla první, co jí napadlo.
Temari zalapala po dechu a rychle se napila vody. Věděla, že tohle začíná být vážné, a že Gaara ji bude muset uvést do věcí, jak se mají a ne ji udržovat ve lži, i když je sebelíbeznější…
„Ale slib mi, že se nejdřív zeptáš Hitomi, jasné?“ řekla spíše oznamovacím tónem, na který se nemohla vznést námitka.
Nami přikývla a protáhla se.
„Co takhle si někam někdy zase zajít? Třeba zítra někdy večer?“ zeptala se jich Katema.
Všechny s radostí přikývly.
„A jéje…,“ pronesla Kei a s nápadně skloněnou hlavou ke svému talíři s jídlem.
„Co?“ zeptala se jí Katema.
Kei jenom kývla hlavou ke vchodu do grillbaru.
Všechny vysunuly hlavu z pod paravánu, aby se tam podívaly.
„Musel jsem tě vytáhnout, jinak bys v kanceláři seděl věčnost a jíst se taky musí, víš? Jinak budeš takhle vyhublej napořád… Ženský potřebujou pořádnýho chlapa!“ slyšeli smích.
„Kankurou je idiot,“ potichu se zasmála Kei a všechny až na Nami se k ní přidaly.
Té ale došlo, kdo tu s ním bude. Zpoza paravánu vyšli dvě osoby. Jedna v černém oblečení a fialovém líčení na tvářích a druhá… útlejší a o pár centimetrů menší. Ta byla oblečená v červeném plášti a na zádech táhla písečnou tykev. Kankurou a Gaara.
„Já od něj nemám na chvíli pokoj,“ povzdechla si ztěžka Kei.
„Ale nepovídej, miláčku,“ otočil se k nim Kankurou.
Slyšel totiž Kei a potom ji i viděl, když se natočil bokem.
„Můžeme si přisednout?“ zeptal se jich, ale stejně nečekal na odpověď.
„Ne,“ zarazila ho Temari.
„Ježíš, ona to přežije… Navíc od Orochimara se nám vrátila vyztužená, takže jí chvilka styku s G-… AUUUUU!“ prudce zvýšil hlas o oktávu, když mu Kei začala pod stolem drtit ruku, kterou držela ve své.
„To je v pořádku, Kei,“ usmála se na ni falešným úsměvem Nami.
Evidentně to nepoznala… Naštěstí u kulatého stolu bylo místa dost. Temari seděla mezi Katemou a Kunkurouem a Nami mezi Gaarou a Kei, která seděla vedle Kankuroua.
Nami jedla mlčky a do rozhovoru se moc nemísila. Čas od času na něco odpověděla, nebo se mělce zasmála, když Kankurou dělal s jídlem psí kusy… připomínal jí trošku Choujiho. Jak moc by si přála sedět tu se svými přáteli z Konohy… Nimrala se v jídle a chuť jí nepřidávalo ani to, že na sobě cítila pohled toho přivandrovalce.
Proč se na ni dívá? Copak se diví, že na sobě má jeho oblečení? Nechtěla ho tu… vedle sebe…
Rozbolela ji hlava z toho, jak se snažila neotočit se na něj.
Najednou se otázky začaly mísit jedna přes druhou a všechny mířily na Nami, což ještě posilovalo pocit frustrace.
Nami, Nami, Nami, Nami, Nami, Nami, Nami, Nami, Nami, Nami…… ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!! Dost!
Praštila hůlkami o dřevěnou desku, rychlostí svého otce přeskočila stůl a vyběhla ven z restaurace. Běžela, vrážela do lidí…
Chtěla tu mít svého brášku, svoje kamarády. Sakura… Ta šla s nějakými doktorkami do pouště hledat nějaký blbý kytky. Sakra, vždyť je to poušť! Jak tam může něco růst?! Je to naprosto nelogické!
Běžela k bráně. Chtěla pryč teď hned! Za Narutem, za Ichiraku ramen, za vším, co znala… Co ji tu vlastně drželo? Povinnost? Ne, láska… neopětovaná a hloupá láska… Proč ho sakra ještě měla ráda? Potom všem, co jí v nemocnici řekl.

Nebyla v pořádku? No, podle něj ne. Nevěděla, co to mělo znamenat. Nějaký výsměch toho, že… že… Co?
„Madam, je vám něco?“ zeptal se jí strážný u východu ven z vesnice.
Co má povědět, když ani neví, jestli ho miluje, nebo nesnáší?
„Ne, děkuji,“ zastavila se.
„Nepotřebujete pomoc?“
„Ne, já jenom… To je jedno, nehlásili vám dnes něco o skupince z Listové, která by měla dorazit?“ zeptala se ho s nadějí v hlase.
Myslela, že by už mohl přijít Naruto.
„Ne, madam,“ usmál se na ni ninja a Nami vypoulila oči.
„O-Opravdu?“ musela se ujistit.
„Ano…,“ ujistil ji zmateně ninja.
„Arigato,“ volala ještě přes rameno, když už běžela zpět do nemocnice.
„To je ta mladá velvyslankyně ze skryté Listové… muselo ji trochu rozesmutnět, že tu nebude mít své vlastence ještě pár dní,“ vysvětlil mu to jeho parťák, protože strážný se pořád díval za mizící dívkou.

„Gaaro, budeš jí to muset říct, chce začít trénovat!“ naléhala na svého brášku Temari.
„Já jí to řeknu,“ řek Kankurou.
No, oba dva jeho sourozenci se na něj dívali pohledem, kterým by vyvraždily celou armádu.
„T-Tak ne, no…“ seděli u Gaarova stolu.
Jakmile totiž Nami utekla, shromáždění se rozpustilo a Katema s Kei šly domů.
„Jak jít to mám říct?“ zeptal se Gaara.
„Já si myslím…,“ Kankurou byl přerušen svou sestrou.
„Jé, fakt? Ty dokážeš i myslet?“ zakřenila se na něj.
„Nechte toho,“ pronesl vážně Gaara, když se Kankurou chtěl začít hádat.
„Pořád nám dlužíš vysvětlení, proč jste se pohádali,“ připomněl Kankurou.
Temari se na Gaaru taky úkosem podívala.
„Asi jsem řekl něco, co jsem neměl,“ pro jistotu si vzal do ruky papír, aby je mohl vyhnat jako, že něco nutně potřebuje udělat, kdyby se to zvrtlo.
„Gaaro… ty nikdy neříkáš něco bez přemýšlení…,“ zavrtěl jeho bratr hlavou.
„Tak jsem to řekl úmyslně,“ pokrčil Gaara rameny.
„A proč jsi to řekl úmyslně?“ sedla si mu jeho sestra na stůl.
„Mám tu práci…,“ pozvedl papír na důkaz toho, že mluví pravdu a očekával, že jeho sourozenci opustí jeho kancelář… no, nekonalo se.
Oba dva na něj zvědavě hleděli.
„Měli byste odejít,“ vzal do ruky pero.
„Gaaro…, neznám sice důvod tvého jednání, ale Nami… neříkám, že by ti neodpustila, ale bude to chtít vysvětlit a pokud ani ty neznáš důvod svého jednání, než jenom prostou ochranu před svojí osobou…. To Nami nebude stačit. Bude naštvaná, to ty víš a ještě víc ji ranní, to, že jsi jí nevěřil… A taky nechápu, proč jsi jí řekl takové věci? Copak ty ji nemi-…nemáš rád?“ začala Temari.
„Mluvila s tebou?“ pozvedl ke své sestře oči.
„Chtěla vědět, co se s tebou děje a jestli jsi to myslel vážně…. a myslel?“
„Je přehnaně starostlivá,“ řekl na svojí obranu, což Kankurou rozesmálo.
„Nevím, jestli ti to ještě nedošlo a to seš Kazekage, ale ona JE Jinchuuriki! Jako ty! Jako Naruto! A jelikož tu je Shukaku má o tebe strach už jenom proto, že určitě ví, co zažíváš! Pokud tě viděla v křečích, v tom stavu o tebe má strach každej! Natož ona!“ naštval se na něj Kankurou…
Bylo až stupidní se na ty dva nemotory dívat… Ona ho miluje, on ji miluje…. Muck a jsou všichni v klídku, ne? No, trochu litoval Nami, protože s Gaarou a vyslovením to bude sakra trvat a ještě s tou jeho opatrností…
„Takže za ní koukej jít a omluvit se, dokud ještě není pozdě a neuleželo se jí to v hlavě!“ dodal, když viděl, že to Gaara asi moc nepochopil…
„Nemůžu….“
„Ale můžeš,“ usmála se na něj Temari.

Poznámky: 

Ééé... Omlouvám se, že to tak trvalo A doufám, ž se bude líbit, Gaara mi dává opravdu zabrat a... ano našem milovaná Matsuri Shukaku je úchyl, to všichni moc dobře víme Já k tomu vlastně nic moc nemám Děkuji za podporu, kterou mě posouváte v před! ARIGATO! :3

A možná je to trochu divné, ale mě to vadí Nemusíte mi psát soukromé zprávy o tom, kdy bude další díl. Prostě až vyjde, tak vyjde, já to kvůli vám neurychlím ani nezpomalím a navíc to většinou ani nevím, takže děkuji za případné pochopení...

Katema

Tak překvápko je tu Promiň, jestli se sebou nejsi spokojená, ale tvůj charakter se rozvine, neboj