Tajemné

Rain se začala pomalu probouzet, ještě se ji motala hlava, ale byla spokojená. Potom co jí unesli se tak dobře nevyspala.
Pohlédla na postel vedle sebe, byla prázdná.
Konan už nejspíš odešla, tak aby ne už dávno nebylo ráno, snídani už zmeškala a oběd už byl na stole.
Rozhodla se, že bude silná a půjde dolů za ostatními. Cestu si pamatovala, ale když dorazila na místo, kde jí ten muž chytil, zastavila se.
Zaujaly ji krvavé louže na podlaze. Nebyly zas tak velké, ale dost na pořádnou rvačku.

KAPITOLA 3 - OČEKÁVANÁ NÁVŠTĚVA

[color=#9400d3]Ukrývala jsem právě kunaie, shurikeny a otrávené jehly do svitků, když kolem mě prošla Akira do svého pokoje.
„Připravuješ se na válku, Ayame-sama?“ zeptala se pobaveně a kývla hlavou k hromadě zbraní vedle mě, ve které nechyběly ani fuuma shurikeny, kouřové bomby a dráty.

Ovládat blesk, plavat či létat? Proč ne vše?!

Pryč z Listové...

V ten den se mi zhroutil svět. Všechny mé jistoty se mi zdáli nejisté a to z jednoho jednoduchého důvodu- nějvětší z nich, Kakashiho, jsem ztratila. Cestu domů jsem probrečela a doma jsem pokračovala. J-jak? P-proč? Po celý večer jsem si podávala otázky podobného typu až jsem usla v křesle. Ale než jsem usnula, měla jsem jasno- bez Kakashiho už nechci v Listové být!

„410…410!“ opakoval si šeptem Sasuke a hledal příslušnou židli.
„410..410..4 … mam toho dost!“ naštval se.
„Hej Nori!!“
„Nori!!!! NORI!!!“
Sasukemu na rameno někdo zaklepal.
„Nori!! Twe.. ty neslyšíš?? Tu na tebe řvu jak blázen!! Pojď k nám… 410 je vedle nás!“ ušklíbl se Kotoke a sedl si ke stolu. Sasuke se plácl do čela. Jméno si prostě nepamatoval. Tiše si sedl na volnou židli s vytesaným číslem 410 na opěradle.

Dorazili ke stromu, pod nímž se choulilo několik vlků společně s Narutem. Blonďák sebou náhle prudce škubl, čímž probral všechny ostatní. Pomalu otevírali svá ospalá očka a mžourali do denního světla.
,,Rychle! Vstávejte! Něco vám musíme ukázat.” Vykřikl Kiba tak rychle, že mu bylo sotva rozumět. Vlci se pomalu došourali k nim a trochu rychlejším tempem se společně vydali k cestičce. Rozkvetlými sakurami jen stěží pronikalo slunce, zatímco jejich lístky jim přistávaly na čenichy. Po chvíli lehkého běhu se před nimi zjevily hradby Suny.

Předchozí část - Tady

Část třetí

Shenai opatrně otvírala dveře vedoucí do sídla. Našlapovala tiše, nechtěla způsobit rozruch. Itachi na ni hleděl mlčky. Kisame do černovlasého šťouchl loktem a přitom se pochechtával. Z chodby se ozvalo hlasité mužské zvolání. Pak oba ninjové uslyšeli cosi jako plesknutí a hned poté dvojí smích. „Jdeme dovnitř?“ zeptal se žralok.
„Nebuď nedočkavý, taky chci vědět, co se tam děje!“ klidnil ho Uchiha.

Ve světle plamenů se míhaly dvě postavy. Jejich stíny tančily po stěně druhé hořící budovy a poskytovaly tak náhodnému okolojdoucímu nanejvýš zajímavé divadlo.
„Saku, v pořádku?“ ozvalo se z vedlejší ulice.
„Jo. Ale tady tenhle parchant už brzo v pořádku nebude.“ zavrčel tázaný a prudkým pohybem zabořil svému protivníkovi katanu do hrudi.
„Neji?“ uslyšeli hlas Sakury.
„Hakke Hyaku Nijuuha Shou!“ ozval se druhý výkřik, který byl následován bolestným zasténáním.

Uido žila v ústraní v malém bytě na kraji vesnice. Ve středu jejího bohatě zařízeného bytu byla jednoznačně postel. Kdyby jí někdo prohledal tak by zjistil, že pod prostěradlem jsou skvrny od dávno zaschlé krve. Ano, za svého mladí si i sem vodila své cíle a na posteli v okamžiku kdy byli velmi zranitelní, je bez milosti podřízla a dívala se, jak umírají s nechápavým výrazem v očích.

Naruto ve svém úkrytu vyčkával na pravou chvíli, tušil, že už ho hledají. Musí být extra opatrný.
Ale čím déle čekal, tím víc byl netrpělivý.
Po hodince se konečně odhodlal a vyrazil k domu, kde bydlela Sakura, doufal, že bude doma sama. Celou cestu byl opatrný, kdyby ho našly tak popraví ihned. Pomaličku vylezl na balkón a otevřenými dveřmi vešel dovnitř.

„Doufal jsem, že si toho všimnete později.“ řekl Saku ztrápeně.
„Jsem totiž...“ podíval se na ně, a v jeho očích byla vidět bolest.
„Jeho bratr.“

Naruto a Sakura shodným pohybem vytáhli kunaie a Nejimu zřetelně naběhly žilky kolem očí.
„Tohle je zbytečné.Kdybych to chtěl, jste už všichni tři dávno mrtví.“ řekl Saku konverzačním tónem.
„Hej, jak’s to myslel?“ odsekl Naruto.
„Takhle.“ řekl Saku a takovou rychlostí, že to dokonce ani Neji nepostřehl, vyběhl od ohně za Naruta a držel mu kunai u krku.

[color=black][i]Víš, po čem toužím? Víš to?...
Chci jen snít....
Snít...
Snít svůj sen....
Chci, aby ho všichni respektovali...Chci, aby mnou kvůli němu nepohrdali. Protože lidé by sny neměli opovrhovat....obzvláště ne těmi cizími...

Byl teplý jarní den. Slunce svítilo, jeho paprsky pronikly oknem, narazily na krystal a zlomily se. Krystal stál na stole v pracovně Páté.
Tsunade se podívala na stěnu a chvíli pozorovala hru barev, než přišel mrak a zastínil slunce. Barvy na stěně zbledly, zeslábly a zmizely, ale když vítr odnesl mrak dále, opět se na stěně rozsvítily v celé své kráse. Tsunade přešla k oknu a chvíli sledovala ruch na ulici.

Naruto se procházel po ulici a přemýšlel o sobě, o svém původu a podobně. Nemohl už prostě žít a nevědět o svých rodičích nic. Za měsíc je mu osmnáct let a on to pořád neví. Rozhodl se a šel za Tsunade.
Byl u dveří a přemýšlel jestli zaklepat nebo tam vletět jako obvykle. Nakonec se rozhodl zaklepat. Pořádně se nadechl a zaklepal, počkal, než se ozve, nečekal však dlouho. Okamžitě se ozvalo: "Dále."
Moc nečekal a vešel. Tsunade se na něho dívala jako by spadnul z Marsu, protože vždycky tam vletí bez čekání, bez klepání, ale dnes...

Pomoc

Chvíli přemýšlela a pak mi řekla: ,,Dobře, ráda ti pomůžu, ale něco mi musíš zařídit...''
,,Co zařídit?,'' zeptala jsem se. Nečekala jsem že za to něco bude chtít, ale když to bude něco rozumnýho tak proč ne.
,,Víš... já bych...,'' začala nejistě Ino, ,,Chtěla bych se setkat s tvím sensei Risu Orenjinu.'' To mě doopravdy překvapilo. Při vyslovení jména mého sensei se Ina úplně rozzářila.
,,S Orenjinu-sensei? Tak dobře.,'' souhlasila jsem na podivné přání. Když to Ino slyšela, rozzářila se ještě víc.

Po slunečném dni přijde bouřka. Je to tak. A právě proto mír není věčný. Yin a Yang. Všechno má dvě strany. I když jednou přijde konec a tím je smrt. Musím říct, že jsem vděčná za tu šanci dýchat, být…. Prostě za život.

„Zabila?! Oh, nie! Nestačila jej Hináta? Koľkí ešte zomrú a koľkí vôbec zomreli, aby tá sa tá mrcha uspokojila!" kričal Naruto, ale v tom ho vyrušil Kiba, ktorý bez varovania vtrhol do kancelárie.
"Na-Naruto, videl som ju, ona ich zabila, je šialená!"
"Kiba, koho si videl?!"
„Tú ženu, tú istú ženu, ktorá zabila Hinátu, hneď ako ma zbadala, odišla, vyparila sa, chcel som ju sledovať, ale ono to nešlo!"
"Teraz je to už jedno, hlavne že sa ti nič nestalo," povedal Naruto a pri tom sa postavil zo stoličky, "okamžite ma tam odveďte."

KAPITOLA 2 - CO JSOU ZAČ?

[color=#006400]„Co jsou zač?“
Shlížela jsem přes svůj stůl na dva členy Rady, kteří mě momentálně vyslýchali. Jediné, co je zajímalo, byly neznámé ženy, které se tak náhle objevily při slavnostním zahájení výběru do jednotek ANBU.

„Proč jsi se vrátil?“ Starý, vrásčitý muž měřil podezřívavým pohledem mladého chlapce... ne, už muže.
„Nevím… už jsem nechtěl být zrádce!“ odpověděl po chvilce mlčení. Jeho černé oči mapovaly místnost jako by každou chvíli čekal, že z temných rohů někdo zaútočí.
„No… jelikož jsi přišel sám a my dáváme šanci všem, budiž… Sasuke Uchiha právě zemřel na misi! Tvé nové jméno je Nori!“ kývl muž, podal Sasukemu masku a zavřel složku s jeho fotografií.