Příběh dítěte lásky- 12. kapitola

Pryč z Listové...

V ten den se mi zhroutil svět. Všechny mé jistoty se mi zdáli nejisté a to z jednoho jednoduchého důvodu- nějvětší z nich, Kakashiho, jsem ztratila. Cestu domů jsem probrečela a doma jsem pokračovala. J-jak? P-proč? Po celý večer jsem si podávala otázky podobného typu až jsem usla v křesle. Ale než jsem usnula, měla jsem jasno- bez Kakashiho už nechci v Listové být!

Ráno jsem se vzbudila plně odhodlaná Listovou opustit. Ano, strašně jsem sem chtěla, ale bez Kakashiho... Budou mi chybět lidé, ale jinak to tu nevydržím. Ale stejně si myslím že jsem pro všechny jen přítěž, přetvařují se abych měla pocit že jsme kamarádi. Tahle myšlenka mě ještě víc posílila. Dobře, odpoledne odejdu!

Po snídani jsem se šla projít. Potkala jsem Naruta, Sakuru a jejich týmového kolegu Saie. Mohla bych poznat ještě více lidí kdybych tu zůstala... Ne, nikdo tu o mě nestojí. Viděla jsem Shikamaru jak jde s Choujim, možná pozorovat mraky. Mraky, ty mi budou chybět. Nejenom mraky, všechno co vidím, ale... Odejdu a dost!

Na oběd jsem si naposled zašla do Ichiraku ramen. Pan Teuchi na mě byl milý jako vždy.
,,Aido-san, tady je tvůj Melodický ramen.,'' řekl mi s úsměvem když mi podával pokrm. I on hraje svoji přívětivost? Určitě. I když to mělo být naposled, svůj ramen jsem si nemohla pořádně vychutnat. Naposled ramen, naposled v Ichiraku... Nostalgie mě pomalu dostávala. Nad mísou ramenu jsem si vybavovala všechno co jsem stalo. Na setkání s Narutem a Sakurou, na cestu do Listové, na setkání s Kakashim a spoustu dalších věcí. Zase na mě spadl zával otázek a já propadla depresi. Musím co nejdříve z Listové, pak už to bude lepší.

Z Ichiraku jsem šla přes silnici domů. Když jsem viděla svůj byt, nechtělo se mi ho opustit. Za ten měsíc co jsem tu žila mi připadal víc jako domov než dům ve Vodopádové. Bude těžké se s tím rozloučit. Pomalu jsem si začala balit. Moc toho nebylo a tak jsem byla rychle hotová. Sedla jsem si do křesla a.... spala jsem.

Hodiny odbíjejí druhou. Jejich zvuk mě zbudil a já se lekla. Už je správný čas na to abych vyrazila. Batoh jsem si dala na záda, zamkla dveře a klíč dala pod rohožku, vyšla z hlavních dveří a vydala se vztříc návratu do Vodopádové. Procházela jsem ulicemi s pocitem že tu jsem naposled. U brány měli hlídku Izumo a Kotetsu.
,,Kampak, kampak.,'' zakřičel na mě Izumo když jsem vyšla z vesnice.
,,Já-.,'' nestihla jsem dokončit jelikož mě něco za mnou přerušilo.
,,Aidooooo!,'' ječela za mnou Ina. Ach, na Inu jsem úplně zapomněla.
,,Kde se to touláš? Dyť víš že jsem s tebou chtěla jít na trénink tak proč jdeš pryč?,'' zeptala se mě když mě doběhla.
,,Já...'' nedokázala jsem jí říct důvod.
,,Ale snad by si někam nechtěla jít?! Tvůj sensei tě očekává a navíc si mi to slíbila. To my chceš zkazit nejkrásnější den v životě?,'' dojímala mě Ina. Sensei očekává... Na Orenjina jsem ani nepomyslela. Tolik času mi dal, asi by byl hodně zklamaný kdybych se jen tak vypařila.
,,Tak pojď rychle, dneska bude super den!,'' pobídla mě Ina a vyrazila. Super den... Jen pro ni... Ale vlastně jen díky mě. Začala jsem o tom uvažovat a tak jsem si řekla, že ještě jeden den v Konoze mě nezabije. Vždyť jaké by to bylo kdybych jí zkazila nejlepší den v životě?

Orenjino-sensei na mě čekal před Hokagy.
,,Vidím že s sebou vedeš kamarádku.,'' začal se svím oslnivým úsměvem. Ina byla rudá.
,,To je Yamanaka Ino, dneska jsem ji s sebou vzala na trénink.,'' představila jsem Inu a ona se začlala ještě víc červenat.
,,Hmm, ty jsi z klanu Yamanaka, to máš podobné schopnosti jako Aida.,'' konstatoval a Ině se už podlamovali kolena.
Nakonec už nechal Inu být a řekl mi: ,,Tak, můžem začít s tréninkem.''

Dnes jsem překvapivě hodila 10 terčů z 10. Ina tam opodál seděla a koukala se na nás. Sensei byl ale nějak rozrušený.
,,Aido, nezměnilo se u tebe něco v poslední době?,'' zeptal se mě. Tato otázka mě zaskočila, proč se na ní sensei ptá?
,,Nevím... asi nic.,'' odpověděla jsem a on se znovu zamyslel.
,,Jen maličkost, že třeba máš větší hlad, nebo že se změnila tvá povaha.,'' řekl mi a já si ulevila že to myslí takhle, nerada bych se mu svěřovala s Kakashim.
,,Aha... No vlastně od třetího dne tady jsem začala sama od sebe brzo vztávat což je divné, já vždycky spím dlouho.,'' vzpomněla jsem si. Zatím mi to nepřišlo podezdřelé, ale Orenjino něco tušil.
,,O čem přemýšlíte sensei? Na něco jste přišel.,'' ptala jsem se a byla jsem celkem rozrušená jestli náhodou se mnou něco není.
,,Asi ano... pojď ke mě.,'' pobídl mě. Když jsem k němu přišla řekl mi, ať mu ukážu levou paži. Chvíli ji prohlížel a pak řekl: ,,Jak jsem si myslel, někdo ti podstrčil posilující a zklidňující lék.'' C-co? Lék?
,,C-co??? Jak?,'' ptala jsem se vyděšeně.
,,Někdo ti dal injekci s dvěma typy léků. Jeden posilující, díky němu se zlepší taijutsu ale zhoršuje přestnost a druhý zklidňující nastavený na určitou věc, ten ti z mozku vyřadí myšlenku na něco nebo někoho. Funguje to asi měsíc,'' vysvětlil mi princip drogy která kolovala v mém těle.
,,Injekci? To určitě ne, to bych pocítila, injekce nesnášim a tak i malou bolest vnímám.,'' oponovala jsem mu.
,,Nemusela jsi si jí všimnout, tyhle injekce jsou často nastaveny tak aby pacient nic nepocítil.,'' řekl mi a já byla čím dál tím víc zmatená, ,,Ten kdo ti to dal určitě bude chtít zopakovat dávku a tak musíš jít co nejdřív do nemocnice, tam ti na to pomocí léku nastaví imunitu a ty proti tomu budeš odolná..'' Proč by mi to někdo podstrčil?
,,Vidím to že budeme končit.,'' dokončoval svůj projev, ,,A ještě jedna věc Aido, zítra v deset u Hokage-sama, budeš mít první misi.'' Cože? Misi?
,,Jste si jistý že-.''
,,Ano jsem.,'' přerušil mě Orenjino, ,,Ty jsi úplně jiná kategorie a tak přeskočíme mise typu zbírání odpadků ve třídě D a přejdeme rovnou k obtížnějším úkolům, počítám tak s B.'' Až když Orenjino odešel tak mi to docvaklo pořádně. To my tak věří? To jsem tak dobrá?
Když zašel tak daleko až ho nebylo vidět i Ino vztala a přešla ke mě: ,,Rovnou B? Tak to je dobrý, nepochybuju že to s Orenjinem-san zvládneš!'' O tom jsem také nepochybovala.
,,Já už půjdu, co ty?,'' zeptala jsem se.
,,No... Já... Se půjdu trochu projít.,'' odpověděla mi nejistě. Bylo mi jasné, že chce sledovat sensei a ani jsem jí v tom nebránila. Ino odběhla směrem kam šel a já vyrazila na druhou stranu.

Přemýšlela jsem. Orenjino ve mě má důvěru a to mě těší. Vlastně jsem chtěla opustit Listovou, že... No, možná si to rozmyslím, je pěkné vidět lidi kteří mi věří a nemusí to být jen Kakashi. Na Kakashiho zapomenu, je tolik dalších lidí se kterýma se budu moct spřátelit!
Zůstanu a Listovou neopustím!

Doma jsem si vybalila batoh. Těch pár věcí jsem si naskádala zpět na jejich místo. Je pěkné vydět že jsem opět doma. Jak jsem se se vším loučila, jak jsem nad vším přemýšlela a nakonec tu zůstávám. A jsem ráda. Ale pak mě napadlo že zítra budu mít misi a tak jsem si opět zabalila nejnutnější. Mezi věcmi i moji flétnu, třeba mi s ní sensei poradí. Už jsem chtěla jít hrát, ale pak jsem si vzpomněla že bych měla zajít do nemocnice. Jsem zvědavá jak mi to půjde až nebudu mít lék, třeba to úplně změnilo mé schopnosti. Všeho jsem zanechala a šla.

V nemocnici zrovna byla Sakura. Pověděla jsem jí důvod mé návštěvy.
,,O tom mi říkala Tsunade-sama, běž na ošetřovnu, já za chvíli příjdu.,'' řekla a já tak udělala. Když se vrátila nesla tác s velkou injekční stříkačkou.
,,Ehm, tak já asi zase půjdu.,'' vykoktala jsem ze sebe když jsem jí viděla.
,,Proč?,'' zeptala se mě Sakura.
,,No, víš já se bojím injekcí.,'' přiznala jsem.
,,Ale ta injekce neni pro tebe, ty budeš léčena jinak.,'' uklidnila mě. To jsem si ale oddechla, už pohled na tu velkou zbraň ve mě vyvolával mloby.
,,Lehni si.,'' pokynula mi Sakura a já tak udělala. Přistoupila ke mě, sundala si jednu rukavici a pomocí zelené čakry mi ošetřovala rameno. Chvílema to bolelo, ale já jsem statečně na sobě nedala nic dát.
Pak si navlékla rukavici a řekla: ,,Je to hotovo. Kdyby ti někdo chtěl dát stejný lék tak na tebe nebude působit. Ale pozor, zvýšil tvé fyzické možnosti a tak se nediv kdyby jsi byla méně zdatnější. Udělám ještě nějaké testy na podrobnosti léku, ale ty budou do pár týdnů, měsíců, to se nikdy přesně neví.''
,,Jo, mockrát děkuju Sakuro.,'' poděkovala jsem a odešla. Skvěle, mám to za sebou. Tohle to byl zvláštní den, probudila jsem se jistá že odejdu a usnu s pocitem radosti. Kakashi ať se jde třeba vycpat, já budu skvělá kunoichi i bez něj!