Zrůda část 6. - Odhalené souvislosti

Po slunečném dni přijde bouřka. Je to tak. A právě proto mír není věčný. Yin a Yang. Všechno má dvě strany. I když jednou přijde konec a tím je smrt. Musím říct, že jsem vděčná za tu šanci dýchat, být…. Prostě za život.
Pár měsíců uplynulo od posledního střetu s tím skřetem z Uchiha klanu. Přesto vím, že tam někde žije, dýchá a nepochybně spřádá plány na pomstu. Dám krk za to, že chce získat Kyuubiho, který je stále (a hodlám ho tam nechat navždy) nezvaným hostem v mém těle. On to ale potom ani člověk nevnímá. Je to jako s novou katanou. Chce to čas, než vám padne přesně do ruky.
Jenom pořád nechápu, jak ksakru mohl vyváznout z tak přesně mířené rány. Kyuubi má sílu a ještě ten náraz do stromu. Když ne četné zlomeniny, tak alespoň bezvědomí a vyražený dech bych čekala. Nebo, že by…. Stínový klon? Těžko říct. Nejsem tak zběhlá v technikách a termínech.
Samozřejmě moje zranění byly ty tam. Hinshu je velice šikovný léčitel. A s jakou péčí a láskou se o mě staral. Představte si světlo v temnotách. Tak takhle na mě působil jeho úsměv. Tak upřímný a něžný. Neměla jsem moc co dělat. A jelikož nechtěl, abych odešla, tak mě zaučoval na svoji profesi. Ani nevím, co mě na něm tak uchvacovalo. Původ neměl a peníze také ne. O to se tenkrát dbalo nejvíc. Ale zas na druhou stranu, já taky nebyla žádný feudální lord.
Měla bych se perfektně, kdybych nebyla posedlá, že na mě za každým rohem vyskočí Madara a další boj začne. Nazývejte mě magorem, bláznem a bůhví čím ještě, já se hlásila k paranoikovi. I když mi nebylo jasné, jak by mohl, cítila jsem jeho Sharingan v mých zádech. A to často. Problém byl, že si toho všiml i Hinshu, což jsem opravdu nechtěla.
Jedna věc mi vždy vrtala hlavou. Hinshu se neptal. Nikdy. Prý mě našel těžce zraněnou, ale nezeptal se, co se mi stalo. Kdo jsem, kde jsem se vzala, či můj životní příběh. Byl odlišný Od Rikkudoua, který chtěl vědět všechno, až po krevní skupinu. Hinshu se o mě zajímal, to ano, ale neptal se. Nehledal informace. Stačila mu moje fyzická přítomnost, aby mě měl rád a věřil mi.
Jediné, na co se zeptal, bylo moje jméno. A potom mi už jen říkal Lianne – hime. Což mě uvádělo do rozpaků. Ale i přesto jsem udělala chybu. Věřila jsem mu, aniž bych o něm věděla všechno. Byl to shinobi. Jen zapudil svojí sílu. Jeho rod – Namikaze – býval všeobecně obávaný klan po celé zemi. Kdekdo by se jich býval rád zbavil, ale ti, co to zkusili, zemřeli. Nevidím do budoucnosti a proto mě spojitosti Namikaze – Konoha nějak extra nelákaly. Jenže, když mi zatajil skutečnosti, že je shinobi, třeba je Madarův spojenec. To by leccos vysvětlovalo. Hlavně to, že se nikdy neptal…. Nicméně, já se ho nezeptala také, jelikož své shinobi schopnosti ukázal nejspíš nevědomky, že ho pozoruji.
Ale nebyl. Moje paranoia přerostla únosnou mez. Protože viděl, že mě něco trápí, zeptal se.
“Tak co je s tebou?“
“Proč se ptáš? Zvykla jsem si, že to neděláš…. Takže asi je něco v nepořádku.“
“To mi řekni ty. Na každé drobné zašramocení jdeš do pozoru, jako bys očekávala útok nebo tak něco…“
“Neznáš mě, tak to raději nebudeme řešit..“
“Třeba právě to chci změnit… chci Tě poznat… ,“ jeho blízkost mi byla příjemná, ale i přesto jsem ho odstrčila.
Podle jeho výrazu ho to trochu zarazilo.
“Dlouhý příběh…. Nechci Tě obtěžovat… ,“ zvedla jsem se k odchodu a považovala rozhovor za konečný.
Jenže to byl jen můj dojem, protože mě chytil za zápěstí a se zvláštním způsobem se na mě podíval.
“Třeba ti můžu pomoct….“
“Řekněme… že je tu jeden člověk, který mi chce ublížit…. A vím, že někde je a hledá mě…“
“Kdo?“
“Jak jsi mě našel…. To on mi to způsobil… všechna ta zranění… a jeden démon…“
“Démon?“
“Je z jedné legendy prý…“
“O ocasatých démonech?“
“Ty to znáš? ,“ zeptala jsem se udiveně.
“Jistě… legendy a historie mě přitahují… a co je s ním?“
Dramatická odmlka - “Jednoho mám v sobě….“
“Jsi Jinchuuriki?“
“Kdo to je?“
“Člověk, který v sobě nosí zapečetěného démona.“
“To já nejsem… získala jsem ho náhodou… a zdá se, že má psychická síla mu nedovolí odejít…“
“Hádám, že z toho nemá radost…“
“Nemá.. a kdyby mohl ven, už nežiju…“
“A kdo je ten člověk?“
“Uchiha Madara…“
“COŽE?! Ten bastard!“
“Ty ho znáš?“
Hinshu rozčileně vstal a zatnul pěst. Nikdy nebyl takhle rozčilený. Šel z něj strach a vyzařovala chakra.
“On… kdysi jsem měl snoubenku… jenže .. pak se ona zamilovala do jiného a opustila mě. To mě přirozeně zdrtilo. Jenže… o pár měsíců později zemřela…. rukou svého „milovaného“…“
“Koneko…“
“Ty … jaktože znáš její jméno?“
“Viděla jsem mu do hlavy… vzpomínek…. Zabil jí, protože ona mu zabila jeho určenou snoubenku… ale nikdy ji prý nemiloval…“
“No já to vím, ty také… ale celkem je nám to nanic… kdyby se mi ten parchant dostal do rukou…..“
“Těžko… stojí za ním celý klan… a podle toho, co říkal, ani s nějakým pomstychtivým člověkem za její smrt nepočítá…“
“Heh.“
Náhle začal vát lehký vánek, který si pohrával s mými vlasy. Hinshu ztichl…. Bylo vidět a cítit, že přemýšlí.
Osmělila jsem se ho tedy zeptat: “Proč jsi mi to nikdy neřekl?“
“Hm? Co máš na mysli?“
“Že…. Že jsi shinobi…“
“Já… nechtěl jsem… být jím mi přineslo jen problémy a smrt mých milovaných…“
Jelikož jsem nic neříkala, jen jsem sklopila hlavu, tak pokračoval: “Tebe to tak moc trápí, že jsem ti neřekl vše?“
“Já.. víš…. Trápí mě to, protože nejsem v bezpečí a pak náhle objevím, že umíš něco, co jsem netušila… zajímalo by mě, co ještě skrýváš…. ,“ dodávám trochu obviňujícím tónem.
“Bojíš se, že bych ti snad ublížil? To bych… NIKDY neudělal…. Věř mi! ,“ a přiskočil ke mně.
Jeho oči… tak hluboké, tak upřímné. Náhle mi připadalo jako největší blbost, že on by mi mohl lhát, nebo snad chtít ublížit. Jakmile ale uviděl moje oči, jak se vpíjejí do jeho, uhnul pohledem a trochu poodešel. Skoro jako by toho gesta litoval. To mě zmátlo. Pocity se ve mně mísily.
Trvalo dlouhých pár minut, než promluvil a ani tomu bych nevěřila, kdybych neviděla, jak se jeho rty hýbají: “Asi bychom ho tedy měli najít….“
“Já… promiň, asi jsem ti nerozuměla.“
“Měli bychom najít Madaru a zbavit se ho.“
“Dobrej vtip…. Velmi dobrej… ,“ dodala jsem napůl uštěpačně a napůl nevěřícně.
“Myslím to vážně..“
“On po mě jde… chce mě zabít… a ty nás tam chceš nalákat jak prasata na porážku?“
“No… stejně tě jednou najde… a pak to bude buď ty nebo on.“
“Víš ty vůbec, jak je silnej?!“
“Já to vím… a víš, co já dokážu? ,“ usmál se.
Dobře no, dostal mě: “Nemám páru.“
“Vyrazíme tedy zítra… buď připravená.“
Ehm no dobrý… nevím, co má v plánu a jestli máme aspoň tu malou minimální šancičku uspět. Ale je to asi na nás. I když fungovat jako návnada pro toho magora se mi nechce líbit. Jenže v podstatě Hinshu má pravdu… stejně to jednou bude já nebo on. Teď mám alespoň jistotu, že v tom nejsem sama. Doufám, že je opravdu tak silný, jak tvrdí. Spousta lidí jenom natahuje krky a když dojde na věc…. Ale néé…. Opravdu jsem to o něm řekla?

Tma. Všude tma. Pak světlo! Ne, to jen někdo otevírá oči.
“Páni, mě bolí hlava… a to všechno kvůli tý mrňavý holce. Možná jsem ji trochu podcenil. A s Kyuubim…. No ten tam byl neočekávaný. Zajímalo by mě, kde je a kde je ona…. Něco mi říká, že žije… a to mě pak určitě vyhledá… ,“ ušklíbl se.
“Jenže… tentokrát mám pro ni překvapení…. ,“ a protočil v prstech zvláštně zbarvený shuriken.