Srdce na kusy: 2.část Černá vdova

Uido žila v ústraní v malém bytě na kraji vesnice. Ve středu jejího bohatě zařízeného bytu byla jednoznačně postel. Kdyby jí někdo prohledal tak by zjistil, že pod prostěradlem jsou skvrny od dávno zaschlé krve. Ano, za svého mladí si i sem vodila své cíle a na posteli v okamžiku kdy byli velmi zranitelní, je bez milosti podřízla a dívala se, jak umírají s nechápavým výrazem v očích.
Stála nahá u zrcadla a dívala se na svoje zestárlé tělo. Na vrásky v obličeji, povislá prsa a břicho, které se začínalo zvětšovat. Pořád byla hezká a i teď jí ženy o 20 let mladší záviděly její tělo. Ona však srovnávala s tím, co byla dřív. V dobách kdy muži byli ochotni zemřít pro jedinou noc strávenou s ní a ona byla známá jako Černá vdova. Krásná, ale smrtící žena bez citů. To nebyla zase úplná pravda.
Pohlédla na jednu s fotek, co zdobily její byt, a ucítila onen známý pocit v podbřišku. Na fotce byla ještě mladá tak dvaceti pětiletá s mužem, který jí držel kolem pasu. S jediným mužem, kterého milovala, a taky s jediným mužem kterého nikdy nemohla mít. Jako jediná vůbec věděla, že žije. Všichni ostatní mysleli, že je již dlouho mrtvý a pokud by někdy zjistili, že je na živu uspořádali by na něj lov. Nejnebezpečnější muž světa a muž, který jí byl posedlí a chtěl jí zajistit mládí a nesmrtelnost. Uchiha Madara!

Kushině se svět zúžil do jediného okamžiku. Cítila jen Samatsova ústa na těch svých. Okamžik po mnoha úderech srdce skončil a jejich ústa se od sebe oddělila.
Podívala se na něj mírně zardělá na tvářích a snažila se vyčíst, co si myslí z jeho tmavých očí. Bylo v nich mírné překvapení a hlavně obdiv.
„Co? Co?“ zašeptal zmateně.
„Políbila jsem tě a zdálo se mi, že se ti to líbilo,“ vysvětlovala mu Kushina jako malému školákovy. Ve svém překvapení jí přišel tak roztomilý.
Rozhlédl se po okolí. Sestřička z nemocnice, ke které se tak měl, už byla dávno pryč a jemu to vůbec nevadilo.
„Proč si mě políbila?“ zeptal se.
„Protože když jsem tě viděla z jinou tak mi došlo, jak moc mi na tobě záleží a jak moc tě mám ráda!“ odpověděla se zvláštním ohýnkem v očích.
„Hned jak jsem tě poprvé uviděl, jsi mě zaujala. Po prvních rozhovorech jsem poznal, že jsi něčím výjimečná. Kvůli tobě jsem se pohádal a nakonec i serval s Aikenem. Ty ale nic. Myslel jsem, že nechceš tak obyčejného kluka jako jsem já a ty se svojí krásou si můžeš vybírat,“ šeptal jí sladká slůvka do ouška.
Uido jí vždycky říkala, že muži a chlapci říkají takové věci, jen aby dostaly ženu. Také říkala, že vhodnému komplimentu se žádná žena neubrání. Měla pravdu! Kushina by teď pro Samatsa udělala cokoliv.
Políbila ho znova.
„Víš, že o tobě nic nevím. Třeba jako to že nevím ani odkud jsi,“ řekla mu.
„Jsem z jedné z velkých vesnic,“ řekl a pak se zatvářil jako by řekl už moc.
„A z jaké?“ zeptala se Kushina, ale on jí místo odpovědi políbil a ona na svou otázku zapomněla.

Kushina prožívala velmi šťastné období. Bylo jí s ním dobře. Věděla, že pokud bude mít problém, tak bude mít na koho se obrátit. Zval jí na různá zajímavá místa, o kterých do té doby nevěděla a také na zajímavé akce.
Měla akorát strach, že Aiken její kamarád jí už nebude chtít vidět. To se, ale taky mýlila. Dlouho se mu vyhýbala, ale pak na něj jednou narazila.
„Ahoj,“ řekla a trochu se bála jeho reakce.
„Ahoj! Slyšel jsem, že sis už vybrala,“ smutně se na ni usmál.
„Slyšel, když je toho plná vesnice. Ta sestřička mě navíc popsala jako krvežíznivou stvůru a nemocnice je velká drbárna,“ pomyslela si ironicky.
„Vybrala a teď se na mě zlobíš co?“ zeptala se opatrně.
„Nezlobím, jen je mi to líto, ale já se s tím nějak vyrovnám,“ odpověděl jí tentokrát už s veselejším úsměvem.
Kushina ho radostí objala a do ucha mu zapištěla „To jsem moc ráda,“.

Jedině co jí dál trápilo, bylo občas tajemné chování Samatsua. Pokaždé když se ho zeptala na něco z jeho minulosti tak to zamluvil nebo jí jinak umlčel. Docela jí to štvalo. Ona mu přece říkala vše. Začala pátrat v čase, který nestrávila s ním. Jediné co měla, bylo, že pocházel z jedné z velkých vesnic. Bylo dokonce i za Uido, ale ta nic nevěděla. Pouze se celou dobu zvláštně usmívala.

Jinak ale byla šťastná, až do jednoho dne.
Byla u sebe doma a pomáhala rodičům uklízet. Zrovna vytírala podlahu v předsíni, když kdosi zaťukal.
„Mami já otevřu,“ zakřičela přes celý byt a otevřela dveře. Za nimi stál Aiken a vypadal jako by právě uběhl maraton.
„Co se stalo?“ zeptala se vyplašeně.
„Stalo se něco strašného. V celém městě se povídá, že někdo odnesl svitky s našimi tajnými technikami. Říká se, že to byl Samatsu,“ vypravil ze sebe sípavě.
„Cože?!“ zařvala Kushina a vyběhla z bytu, přičemž srazila Aikena. Běžela přes město, až k bytu kde bydlel Samatsu. Nemohla tomu uvěřit. On by jí přece neopustil. Před dveřmi jeho bytu už stála jednotka ANBU.
Jediná myšlenka jí táhla hlavou „Opustil mě!“
Běžela pryč a přes slzy co se jí drali do očí, skoro neviděla. Neuběhla však daleko. Někdo jí zatáhl za ruku do postraní uličky, ani se nebránila.
„Uklidni se děvče!“ vyštěkl na ní nepříjemně řezavý hlas jejího Senseie Uido.
„An…no,“ vydala ze sebe roztřeseným hlasem.
„Podvedl tě, využil tě, zranil tě a hlavně ponížil tě a ty si to necháš líbit?“ ptala se jí nemilosrdným hlasem, který Kushina zatím neznala.
Její smutek jako mávnutím proutku vystřídal vztek. „Ne!“ řekla už teď rozhodně.
„Takže jdi a dojednej spravedlnost,“ vyzval jí její mrazivý a naléhavý hlas.
„Ale jak?“
„Jdi k němu. On tě k sobě pustí a řekni mu, jak moc ho miluješ, a že radši půjdeš s ním. Pak až bude myšlenkami jinde tak ho zab a vezmi svitky,“ tlačila na ni Uido.
„To ale nemůžu,“ slabě namítla Kushina.
„Proč ne?“ vyjela na ní Uido až se Kushina skoro skroutila do klubíčka. „Podvedl tě, využil tě, zranil tě a hlavně ponížil tě,“ opakovala. „Zradil vesnici a tebe a teď bude jen platit.“
„Máš pravdu!“ Kushina byla už přesvědčená, že on je ten špatný, ten nejhorší.
„Výborně!“ zvolala Uido „Dám ti jeden malý nůž, jeho výhoda je v tom, že je obdařen pečetí způsobující, že ho člověk může uložit uvnitř svého těla.“
Rukou zatlačila na svoji levou paži a najednou měla v ruce malí nožík. Na místě odkud se vynořil, po něm nebyla ani stopa.
„Díky,“ poděkovala a přijala zbraň. Pak se rozběhla směrem k hlavní bráně.
„Mířil směrem ke Konoze,“ zavolala za ní ještě Uido.

Najít ho nebylo tak těžké, jak si myslela, že bude. Neutíkal před ní, ani se jí neschovával. Vlastně na ni čekal.
„Kushino!“ zavolal na ni z velkého stromu a ona se strašně lekla. Uvědomila si, jak moc byla neopatrná. Mohl jí zabít! Snažila se, aby to na ni nebylo vidět.
„Jak si mohl odejít?“ zapištěla na něj.
Skočil dolu hned k ní.
„Musel jsem. Byla to mise od mé vesnice,“ snažil se ospravedlnit.
„Ale já tě miluju a myslela jsem, že ty mě taky,“ tiše zakňourala Kushina. Její sebeovládání bylo to tam.
Objal ji. „To víš, že tě taky miluji,“ utěšoval jí „ale musel jsem splnit závazek vesnici.“
„Odešel jsi bez rozloučení,“ Kushina už neskrývaně brečela.
„Musel jsem. Kdybych se loučil tak bych neodešel. Nemohl bych tě opustit. Teď prosím odejdi a nedělej mi to ještě těžší. Až se příště potkáme, budeme nepřátelé.“
„Nech mě jít s tebou!“ se slzami v očích prosila „Nechci a nemůžu bez tebe žít!“
Objal jí. Nemohl se dívat, jak brečí a do ouška ji šeptal „Promiň! To víš, že můžeš jít se mnou.“
Kushinu zaplavil nádherný pocit. Nevěděla, jestli ho zvládne zabít, ale v hlavě jí stále zněla slova Uido „Podvedl tě, využil tě, zranil tě a hlavně ponížil tě“.
Chvíli stala v jeho objetí a pak se vydali směrem ke Konoze.

Běželi dlouho. Používali různé zkratky a triky na matení soupeře.
Kushina byla nucena uznat, že by nebyla schopna ho dohnat. Jen málo shinoby s její vesnice by to zvládlo. Většinou to byli staří a velmi zkušení ninjové.
„zajímalo by mě, jak by s ním držel krok Aiken,“ zamyslela se za rychlého postupu lesy směrem ku Konoze.
Teprve až když se smrákalo, tempo zvolnili. Nakonec až když se úplně setmělo a objevily se hvězdy, našli místo na přespání.
Byla to mýtina v borovicovém lese. Měsíc a hvězdy svítily na jasné obloze svým nažloutlým jasem a osvětlovaly tak mýtinu svým měkkým světlem. Spleti větví staletích stromů, okolo stojících, vytvářely trošku děsivou, ale hlavně tajuplně krásnou a fascinující hradbu chránící mýtinu jakoby před okolním světem. Uprostřed mýtiny stál osamocený jelen. Hrdé to stvoření, hrdé na to že nemusí nikoho poslouchat a je pánem lesa. Mocné paroží pyšně vztyčené k obloze odráželo jako zrcadlo světla oblohy.
Kushina se podívala na Samatsa. V jeho obličeji byl jakýsi zvláštní nádech klukovské rozvernosti. V jeho temných očích hrály plamínky zvláštní hru a rozcuchané černé vlasy se vlnily v lehkém větříku.
„Psst!“ potichu ji vyzval k mlčení a rukou zastavil její pohyb.
Kushina se zastavila a celá rozechvělá sledovala dění před sebou. Jelen sklonil hlavu a ukousl kousek trávy. Pak zvedl hlavu k obloze a vydal ze sebe zvláštní hluboký tón. Nejvíce to snad připomínalo hluboký štěkot velkých psů. Zvuk se nesl nad lesem a odrážel se od překážek. Trvalo několik minut, než zvuk úplně dozněl. Podívala se znova na Samatsa. Jeho zrak fascinovaně směřoval na jelena. Kushina se k němu přivinula a on ji jen tak mimochode objal.
O kousek dál zapraskalo několik větviček a na mýtinu vyskočila ladná laň. Jelen se na ni podíval a přispěchal k ní. Ona se o něj jen otřela bokem a rychle odskočila. Jelen jí následoval, ale znova se nedočkali ničeho jiného než pouhého letmého dotyku. Laň odskákala do hlouby lesa a jelen jí následoval.
„Pojď,“ vyzval jí a za ruku jí vedl doprostřed mýtiny. Pod nohama jim šustila hebká na krátko spasená tráva.
„Samatsu,“ zašeptal měkce jeho jméno. V odpověď ji položil ruku na tvář a druhou jí jemně prohrábl vlasy.
„Miluji tě,“ tiše vykřikl.
Kushina mu položila ruce na hruď a trochu se odtlačila, aby se mu mohla podívat do očí.
„Já tebe taky,“ řekla a její rty vyšli vstříc jeho polibku.
Pak je přemohla vášeň.

Leželi na trávě, nazí a oba měkce dýchali. Zarudlé tváře a oči svítící jako lucerničky byli znakem toho, co se právě stalo
„Co teď budeme dělat?“ zeptala se udýchaně Kushina.
„Půjdeme do mé rodné vesnice. Do Kamenné. Ke Konoze jsem šel jen proto, abych zmátl. Tam předám svitky a budeme žít spolu.“
To Kushině připomnělo, proč za ním vůbec šla. „Zrádce to je!“ Ozývalo se jí v hlavě. Nechtěla to poslouchat, ale hlas v její hlavě se nenechal umlčet.
„Podvedl tě, využil tě, zranil tě a hlavně ponížil tě,“ zněl jí v hlavě neodbytní hlas Uido „Podvedl tě, využil tě, zranil tě a hlavně ponížil tě,“ znovu a znovu, až umlčel všechno ostatní. Musela se rozhodnout a to hned.
Co je důležitější? Láska nebo tvoje rodná vesnice? Osobní štěstí nebo prospěch celku? Kushina se možná rozhodla dobře.
Zatlačila prsty na své stehno a do dlaně jí vjela rukojeť malého nožíku. Švihla rukou a ostří přiložila na krk nepřipraveného Samatsa. Trošku ho řízla. Jen pár kapek krve se rozlilo po jeho krku.
Sykl bolestí a v jeho očích se zračilo naprosté překvapení.
„Co?!“ vykřikl překvapením.
Kushina se na něj smutně podívala. Rvalo jí to srdce, ale věděla, co musí udělat.
„Zradil jsi vesnici a já tě nemůžu pustit, abys utekl se svitky s naším tajemstvím,“ promluvila pevným a sebejistým hlasem.
Podíval se jí hluboko do očí a uviděl pevné rozhodnutí smíšené s lítostí.
„To chápu! Já tě taky nechtěl opustit, ale musel jsem. Vím taky, že toho budeš do konce života litovat,“ řekl rozechvělým hlasem. Smrt byla blízko.
„Nezapomenu na tebe!“ slíbila a tak potvrdila jeho slova.
„Stojí za tím Uido že?“ zeptal se a ona mu odpověděla kývnutím hlavou. „Nepropadni čárům té čarodějnice.“
„Nějaké poslední přání?“ zeptala se.
„Polib mě!“ zašeptal.
Jak lehké a přitom těžké je zabít. Stačil jediný pohyb a z hrdla se mu valila krev. Přitom to Kushinu tolik bolelo. Víc než cokoliv v životě.
Políbila ho a jejich jazyky se naposledy spletli v milostné hře. Líbal jí jako by z ní chtěl vysát duši. Postupně jak mu odcházeli síly, se z vášnivého polibku stal letmý dotyk. Pak mu spadla hlava a jejich ústa se rozpojila.
Naposledy vydechl a Kushinino srdce se rozletělo na kusy.