Jak zachránit život 3

Předchozí část - Tady

Část třetí

Ponurou a špinavou místností se nesly hlasité zvuky kovu bijícího o kov. V nenápadném intervalu, jednou, dvakrát třikrát … Vytvářela se tím taková zvláštní, monotónní melodie. Jako ukolébavka … I když to bylo hlasité, dívka cítila, jak pomalu usíná. Bum, bum, bum … Pořád, stejně. Nedalo se jinak. Když matky zpívají svým dětem na dobrou noc, děti usnou jenom, když matka zachová rytmus, když zachová tón … Když bude zpívat pořád stejně. Tyhle dva kovy také zpívaly. Temnou, zvláštní a drsnou ukolébavku. Kdysi tatínkovo umění obdivovala, ale teď, když už to sledovala hodinu v kuse, pořád připravená vyskočit a pomoct, když jenom seděla na židli v rohu, zaprášeném rohu a do nosu se jí vlévala pachuť kovu …
Jiskry. Byly tam, s každým bouchnutím se narodily nové. Jako drobné hvězdy, které vytvořil člověk … Ohnivé hvězdy, které jí tak moc připomínaly praskající oheň. Při kterém vždycky po nocích sedívala s bráškou … Vedli ‚inteligentní‘ debaty o tom, kdo je chytřejší a kdo toho umí víc, kdy se vzájemně rozesmívali, ale Kushina vždycky vydržela vzhůru dýl, až do noci. Měla to před očima. Ten oheň, který se jí vytvářel z padajících jisker odlučujících se od kovů, svého brášku, který spal na zemi, s úsměvem na rtech … Svého brášku, zvědavého brášku. Nejlepšího brášku na světě …
Toro …
A oheň plápolal dál. Zůstala tam sama, její bráška spal. Vždycky jí byla taková zvláštní zima. Když si s ním povídala, ani to necítila, ale když usnul nebo odešel, naštvaný, že mu řekla, že ona je lepší, vyšší a starší, osaměla a zima ji nepříjemně kousala do kůže.
I teď je mi zima …
Zase …
„Kushino!“ zaznělo najednou a dívka si uvědomila, že zvuk bijícího kladiva se zastavil. Dokonce i ty jiskry, které sledovala, byly pryč … A ten oheň, u kterého teď chvíli byla …
„Cože?“
Ztratila se v myšlenkách. Ale teď bylo na čase vrátit se.
„Neposloucháš mě?“
„Pro-promiň,“ zvedla se rychle na nohy. „S čím ti mám pomoct?“
Otec potichu vzdychl a kývl hlavou k prázdnému vědru u dveří.
„Běž prosím ke studni,“ smutně se usmál. Teď se pořád smutně usmíval … A ona cítila, že ji potřebuje. Rozhodla se, vždycky mu pomáhat. Být na blízku … Být s ním.
Dívka zvedla vědro ze země a zatáhla za kliku. Na chvíli se zastavila … Věděla, že když vyjde z té místnosti ven, zasvítí jí do očí světlo. I když se slunce ještě pořád schovávalo kvůli zimě, přece jenom, byl den … Zamračený, šedivý a ponurý den. Ale když trhla víc a malou skulinku zvětšila tak, aby mohla projít, couvla zpátky. Do očí se jí vlilo spousta světla … Víc než čekala … Protože …
„Hned budu zpátky,“ otočila se a vyběhla ven. S úsměvem na rtech. S opravdovým úsměvem.
Protože vysvitlo slunce. To znamenalo, že zima definitivně odešla. A znovu přišlo jaro. Konečně …
Ještě chvíli musela mrkat, aby všechny ty nadbytečné paprsky vyhnala ze světa, který viděla. Tak, aby tak zůstalo jenom tolik, kolik by jí dovolovalo vidět. Zlatavé světlo… To, které jí tak scházelo. Příjemně hřálo do obličeje, jako předtím. Jako kdysi …
Zlato se vpíjelo všude. Dokonce začaly kvést první květiny … Zvláštní … Byl kolem nich nějaký neurčitý barevný opar. Modrý, oranžový, dokonce i jakýsi černobílý … A nahnědlý, a v trávě se válelo spousta fialových kvítků, které se po nové trávě plazily jako malá háďata. Jako ve světě fantazie … Jako kdyby tohle všechno byla jenom fantazie … Ale nebyla. To věděla jistě. Protože tohle bylo jaro. Období, které jí předtím přišla tak samozřejmé … A teď z něj měla ohromnou radost.
Usmála se ještě zářivěji. Jenom ať si svítí! Svítí a svítí! A žádný mrak ho neschová! Žádná mlha ho nesmí zakrýt … Dobrých deset let! Do další zimy. Zimy … Jak hnusně tohle slovo znělo.
Ještě pár kroků po písčité cestičce. Studnu měli blízko a s každým novým krokem, pod kterým křupal písek, cítila víc vůni vody. Někdo říká, že voda nevoní, ale jí voněla … Všechno jarní prostředí kolem zahánělo ten čistý pach přímo k ní.
Sehnula se nad kamenným obloukem, vědro přivázala na silný provaz, spustila ho dolů a sedla si vedle studny na zem Nepříjemně studila, ale jí to bylo jedno. Dočista jedno. Natáhla se a opřela si záda o chladivé kameny, ze kterých kdysi dávno její dědeček vystavěl pevnou a dobrou studnu. Pomalu zaklonila hlavu a podívala se do slunce … I když jenom krátce, pálilo jí v očích a musela ucuknout. Ještě pořád viděla nějaká neurčitá bílá kola.
„Ahoj,“ zaznělo najednou odněkud.
Ahoj? Jak ahoj? Vždyť tady nikdo … Nebydlí … Mohl by to říct jedině bráška, ale …
Protřela si oči. Kola pomalu zmizela. Nebyl to bráška …
„Co tu děláš?“ pokrčila čelo.
Byl jí nějak povědomý …
„Nevím,“ zasmál se hlas. Patřil nějakému klukovi, který se teď bůhvíproč a bůhvíjak objevil přímo před ní. Neslyšela ho přijít. Vůbec o něm nevěděla … Jenom se nesměle usmíval, jednu ruku za hlavou a tou druhou, jako kdyby šátral v kapse tmavých kalhot. Nervozita?
„A kdo jsi?“ zeptala se.
Kdo je … Počkat … Vždyť …
„Ty jsi ten můj výplod fantazie!“ vykřikla najednou a rychle vyskočila na nohy. Ano! Žluté vlasy, to odpovídá, modré oči … Ty taky. Nikdy ho tu neviděla, takže sem asi jenom nepřišel na procházku odněkud z pryč.
Kluk jenom pozvedl obočí.
„Ehm … Já nevím …“
„Ale jasně! Jsi to ty!“
Ale byl trošku starší, než chtěla … Mělo mu být šest, jako Torovi … Tak proč mu je …
„Kolik ti vůbec je?“
„Mě? Mě je deset.“
„A proč ne šest?“ zamyslela se Kushina. Fantazie ji jaksi neposlechla …
„Protože … Rostu?“ pokrčil čelo kluk, ale dívka jenom mávla rukou.
„To nevadí. Hele, jmenuješ se nějak, nebo ti můžu dát jméno, když jsi můj výmysl?“
Kluka to očividně zaskočilo.
„Jmenuju se … Počkej, ty sis mě přece nevy- ,“
„Takže ti nějak můžu říkat? Hmm …“ zamyslela se dívka a pořádně si ho prohlédla. Svoje zvířata mohla taky pojmenovat, tak proč ne tohohle … I když, oni moc nenamítali. Ani nemohli. Tenhle má nějak moc vlastních slov.
„Budeš …“
„Počkej!“ zarazil ji kluk a zvedl ruce před tělem. „Nemůžeš mi dát jméno!“
„Proč?“
„Protože už se nějak jmenuju!“
„Ty jsi použitá fantazie?“ zamyslela se Kushina. Že by si ho vymyslel už někdo před ní a on potom k ní jenom přešel? Ale tohle nebylo dobře … Kdyby se tak dal někde reklamovat …
„Jsem Minato,“ zazubil se kluk a natáhl před sebe ruku. „Minato Namikaze. Z Konohy.“
„Fíha,“ zakývala Kushina hlavou, ale ruku mu netiskla. „Ty jsi hodně dobře vymyšlenej … Dokonce máš i příjmení. U koho jsi byl předtím? Asi u někoho z Konohy, co?“
Jistě, že znala tuhle vesnici. Jednou by tam chtěla žít … Stát se kunoichi a ... No, to je jedno. Teď byl důležitější on.
Kluk se jenom bezradně podíval na svoji nataženou dlaň a pomalu ji vrátil do kapsy. Začal šátrat ještě horlivěji než předtím.
„Ale já ne-,“
„Co umíš?“ usmála se Kushina. Zvířata jí pomáhala, on by měl taky … Nebo ne? Měl by nahradit jejího brášku, pokud je to tedy dobře vymyšlená fantazie.
„Já?“
„Ne, ten medvěd za tebou.“
Kluk se okamžitě otočil. A potom pochopil.
„Hele, nevím, co tu dělám, ale …“
„Víš co? Musím odnýst tohle vědro, ale počkáš tu?“ vzpomněla si Kushina a nádobu okamžitě vytáhla ze studny. S heknutím ji nazvedla a rozutíkala se směrem k domu. Voda se po troškách vylívala na všechny strany.
„Počkej, pomůžu ti,“ zakřičel ještě Minato, ale dívka se pomalu otočila.
„To tak! Já ti řeknu, ať mi pomůžeš, podám ti to do ruky a propadne to tebou jako vzduchem, co? Jsi jenom myšlenka, nemysli si, že bys to vůbec zvládl chytit!“ zasmála se a pokračovala s hekáním dál.
Kluk jenom bezradně zakroutil hlavou a sedl si na zem, tam kde předtím seděla ona. Všiml si, že všude kolem něho jsou jako kdyby rozsypané drobné fialové kvítky a díval se na ně.
„Počkám, jasně že jo … Stejně nevím, kde jsem …“

„Hodně mi pomáháš, víš?“ usmála se najednou. Právě zapadalo slunce a dívka Minata odvedla na místo, ze kterého se na západ ráda dívávala. Moc se jí to líbilo … Všechny ty barvy, její nejoblíbenější barvy – žlutá, oranžová a červená, byly smíchány do jedné. Zabarvovaly všechno kolem … A celý ten výhled dostával tak krásný ráz. V zimě se na západ dívat nemohla, žádné slunce nebylo. Tohle byl její první, po půl roce.
„To je fajn,“ usmál se kluk a sedl si trochu víc pohodlněji.
Dnešek byl dlouhý den. Znala ho teprve chvíli, ale už ho s ní donutila hrát nějaké dětské hry, které hrávala s bráškou, už se bavili o všem možném, ukázala mu celé okolí a hlavně, myslela na něco jiného … Pomáhal jí, ani asi nevěděl jak. Tohle byla hodně podařená fantazie.
„Kdybys nebyl jenom můj … Jak se tomu říká … Imaginární přítel? No, asi by ses mi hodně líbil,“ řekla bez okolků, zatímco se v jejích očích odráželo krásné nebe.
Minato vedle ní se jenom zaskočeně začervenal.
„Ale protože neexistuješ … No, je to škoda,“ vzdechla Kushina.
„Třeba existuju.“
„Neexistuješ,“ přikývla Kushina s úsměvem. „Trošku prosvítáš, věděls to?“
„Cože? Já přece - ,“
„Ale to je jedno. Za chvíli už budu muset jít spát, tak bych ráda věděla něco o Konoze. Protože až půjdu spát, už tě nebudu moct vidět. Ve snech se mi zobrazuje ten, koho poručí ten chlápek, kterej ovládá sny.“
„Kdo?“ zvedl obočí kluk.
„Já nevím jak se jmenuje … Nikdo to přece neví,“ zaťukala si na čelo, „ale vždycky se k nám v noci vkrade a určí, koho a co uvidíme ve svých snech. Tos nevěděl?“
„Ne,“ usmál se chlapec a Kushina zavrtěla hlavou.
„A to máš vědět to, co já, protože jsi z mojí hlavy.“
Minato se zhluboka nadechl a usmál se.
„Ale vím něco navíc,“ přikývl potěšeně. „O té Konoze …“
Kushina zazářila.
„Tak povídej!“

„Tati?“
Kushina rozrazila dveře a s úsměvem vběhla dovnitř. Slunce už zapadlo, těsně před chvílí … Byl to ten čas, kdy se měla vrátit domů. Vlastně, trošku dýl … Do západu slunce, slíbila. Ale jí bylo tak dobře, nemohla odejít dřív … Minata nechala stát před dveřmi a jeho námitky typu ‚Nemám kde spát‘ a ‚Nesmíš mě tu nechat!‘ ignorovala. Fantazie si doopravdy někdy dovolují až příliš …
Ale otec neodpovídal. Seděl na staré dřevěné židli. A díval se do země …
„Tati?“ přiblížila se dívka pomalu.
Konečně vzhlédl … A opět nasadil ten smutný úsměv.
„Zlatíčko,“ zašeptal s námahou.
„Tati?“
Dala mu jednu ruku na rameno a pečlivě si prohlídla jeho oči.
„Tati … Nebuď už smutný …“
Tolik smutku … Tolik starostí v nich bylo. Mnul o sebe svoje hrubé ruce a znovu se zadíval do dřevěných parket.
„Nejsem,“ zaznělo od sklopené hlavy.
„Víš …“ zamyslela se Kushina a sedla mu na jednu nohu, „tati … I když už tady máma a bráška nejsou … Alespoň máme sebe … Já mám tebe a ty máš mě.“
Otec překvapeně vzhlédl.
„Ale když budeme jenom smutní … Budeme mít jenom vzpomínky,“ usmála se. Dneska si to uvědomila. Musí se víc dívat do slunce. Do nebe … Protože to jedno ztratila. Ztratila svět, který měla ráda. To bylo její nebe … Každý ho má jiné. Nějaký dokonalý svět, ve kterém možná žije, nebo o něm sní … Ale když ho ztratíme, musíme si vytvořit nové. Aby nám zase bylo dobře … A ona tatínkovi musela pomoct …
„Slib mi, že budeš takovej, jako kdysi,“ usmála se a silně ho objala.
Takovej jako kdysi …
Usmál se. Měla pravdu … Jako kdyby mu tím odejmutím přidala nějakou novou energii … Energii, pozlacenou energii … Plnou štěstí …
„Máš pravdu, zlatíčko …“
Objala ho ještě silněji, až se otec zavrtěl.
„Máš celkem sílu, Kushino,“ zasmál se. „Víš … Chtěla bys jít odsud?“
Dívka ho překvapeně pustila.
„Odsud?“
„No … Mám příbuzné v Konoze v Ohňové zemi …“
„V Konoze?“
V té Konoze? Tam, kde vždycky chtěla žít? Tam, kde si přála být … Pryč odsud … Tady bylo tolik vzpomínek … Bála se, moc se bála, aby to zvládl. A tady, v prázdném domě …
„Jasně, že chci!“
Potřebují odjet …

Pravděpodobně předposlední díl ... A v něčem možná zdání klame
Poslední část:Tady