Densetsu no Kunoichi - 3. Kapitola

KAPITOLA 3 - OČEKÁVANÁ NÁVŠTĚVA

Ukrývala jsem právě kunaie, shurikeny a otrávené jehly do svitků, když kolem mě prošla Akira do svého pokoje.
„Připravuješ se na válku, Ayame-sama?“ zeptala se pobaveně a kývla hlavou k hromadě zbraní vedle mě, ve které nechyběly ani fuuma shurikeny, kouřové bomby a dráty.
„Ne, jen na další misi v Akatsuki,“ odpověděla jsem lehce. Když jsem v Akatsuki, musím bý připravená jednak na to, že by se mé krytí mohlo prozradit, ale také na to, že většina ninjů by nejraději všechny členy Akatsuki viděla mrtvé. A to, že nejsem jedna z nich, by se mi asi dost těžko prokazovalo. A moje pravá totožnost by se mi prokazovala asi ještě hůř.
Akira jen lehce zavrtěla hlavou. Ona v boji vždy spoléhala na své genjutsu. Já spoléhám na katany, kunaie a shurikeny. A když už jsem u toho, moje zbraně jí už párkrát zachránily život.
Prakticky hned potom, co mě Akira opustila, se ozvalo jemné zaklepání na dveře.
„Vstupte,“ vyzvala jsem neznámého klepajícího.
Otevřely se dveře a vstoupil muž, kterého jsem napůl očekávala.
„Ayame-sama, omlouvám se, že vyrušuji, ale…“
„V pořádku, Kakashi-san,“ skočila jsem mu do řeči. Rukou jsem mu pokynula, aby se posadil. Sama jsem odešla připravit čaj a nechala jsem ho tak samotného. Z jeho chakry jsem vycítila, že ani sám neví, jestli tu chce doopravdy být. Chtěla jsem mu tak dát šanci, aby mohl v klidu odejít. Když jsem o tom chvilku sama přemýšlela, doufala jsem, že odejde.
Kakashi ale dostál své pověsti a zůstal. Klidně seděl na pohovce a čekal na mě. Nabídla jsem mu čaj a posadila se naproti němu. Získával čas tím, že se napil a misku potom držel v ruce a s předstíraným zájmem si ji prohlížel.
„Jde o tvého otce, že?“ řekla jsem. Je to tak snadné. Nezáleží na tom, jací jsme. Jak moc silní jsme… všichni chceme znát své kořeny… svůj původ. A kvůli tomu jsme velmi snadno zranitelní a také velmi snadno předvídatelní.
Kakashi přikývl. „Vy jste ho znala?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděla jsem jednoduše.
Když jsem se na něj koukala, přepadala mě vlna emocí. Podle toho, co jsem mohla porovnat, si byli s otcem neuvěřitelně podobní. I Sakumo nosil masku přes obličej, ale oči ho vždycky zradily.
„Jaký byl?“ zeptal se.
Přímá otázka. Jak mám odpovědět? Co mu mám říct? Že to byl muž, kterého jsem milovala?
„Byl to výborný ninja,“ řekla jsem vyhýbavě a zoufale jsem přemýšlela, co dál.
„To vím…“ odpověděl otráveně. „Vím, co dokázal jako ninja. Nevím, jaký doopravdy byl.“
„Matka s tebou o něm nikdy nemluvila?“ zeptala jsem se překvapeně. Proč, proboha?!
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Jako malý jsem se ptal, řekla mi ale totéž co vy, pouze s dodatkem, že zostudil celou vesnici. Víc jsem se dozvěděl později. Znám jeho styl boje… vím, jaké zbraně používal… jen nevím, jaký byl.“
Tohle jsem opravdu nečekala. Proč mu jeho matka nevyprávěla o Sakumovi?! Zostudil vesnici?! Ti pokrytci!!
Slyšet tohle z úst jeho syna mě zraňovalo mnohem víc, než bych čekala. Tohle si Sakumo nezasloužil. A nezasloužil si to ani jeho syn.
„Byli jste si hodně blízcí?“ zeptal se po chvilce ticha.
Hodně blízcí… jak moc blízcí si jste, když někoho milujete a on miluje vás?
„Velmi blízcí,“ odpověděla jsem šeptem. Najednou jsem si v tomhle rozhovoru přestala věřit. Tohle se mi nikdy nestávalo. Vždycky jsem se dokázala ovládnout… teď jsem ale vládu ztrácela. „Sakumo byl…“ na okamžik jsem se zadrhla. „Sakumo byl skvělý muž… vtipný, něžný, čestný… skvělý vypravěč… nikdy, nikdy nedokázal nikam přijít včas,“ bezděky jsem se usmála, jak se mi vybavovaly detaily. „Byl opatrný a velmi se staral o lidi, na kterých mu záleželo… to, co ti řekla matka… neznala jsem ji a ani její důvody, ale… neměla pravdu.“ Zpříma jsem se na něj podívala. „Tvůj otec byl hrdina a musíš na něj být hrdý.“
Kakashi sklopil pohled a přikývl. „Jsem. Hlavně proto, co mi řekl Minato-sensei. Neznal ho osobně, ale řekl mi, že cenění si přátel nad cokoliv jiného není ostuda… je to lidskost.“
V duchu jsem souhlasila. Přesně takový Minato Namikaze byl. A přesně něco takového by řekl. A v Sakumovi se nemýlil.
Kakashi se zvedl a odcházel.
„On vás miloval, že?“ zeptal se na půli cesty ke dveřím. Jak mám odpovědět?
„Já jsem milovala jeho,“ řekla jsem nakonec. Pořád ještě ho miluji, dodala jsem v duchu. Vstala jsem, abych mu zabránila odejít. Byla tu ještě jedna věc, kterou jsem mu musela říct.
„Je to moje vina,“ řekla jsem. Kakashi se prudce otočil. „To kvůli mně se vracel. Říkala jsem mu, že se z toho dostanu sama, ale nenechal mě…“
Nikdy jsem necítila tak silné nutkání k tomu, abych sama sebe ospravedlňovala.
Poprvé jsem vyslovila myšlenky, které mě sužovaly už takovou dobu. Vlastně je to poprvé, kdy jsem tuhle pravdu někomu řekla. Tohle nevěděl nikdo. Vůbec nikdo.
Kakashi si mě chvíli pátrva prohlížel. Po chvíli jeho pohled zjihl.
„Není,“ namítl prostě. „Sama jste řekla, že se staral o lidi jemu drahé. Nikoho by tam nenechal… a tedy ani vás, Ayame-sama.“
Smutně jsem se usmála a přistoupila jsem k němu. Opravdu si byli tak neuvěřitelně podobní. Vztáhla jsem ruku a pohladila ho po tváři. Pod tenkou látkou, kterou si halil tvář, jsem cítila tak známé a přesto úplně cizí rysy…
„Děkuji, Kakashi-san.“
„Já děkuji,“ řekl a zanechal mě v místnosti samotnou. Plnou emocí, které jsem dávno hluboko pohřbila. Plnou rozjitřených starých ran, o kterých jsem si myslela, že se dávno zahojily.
„Kdo to byl?“ Z vedlejší místnosti vykoukla Akira a viděla jsem, jak moc se snaží potlačit zájem, který jí přímo zářil v očích.
„Hatake Kakashi…“ odpověděla jsem. Zvědavě zvedla obočí. „Sakumův syn,“ vysvětlila jsem.
„Aha…“ chápavě přikývla. „Má krásný hlas,“ povzdechla si.
„Opovaž se, Akira-sama,“ zavrčela jsem a zmizela jsem ven. Měla jsem dnes ještě balit na svou misi, ale nechám to na ráno. Nyní jsem příliš rozrušená.