Poslední přání - 3. kapitola - Protesty

Shenai opatrně otvírala dveře vedoucí do sídla. Našlapovala tiše, nechtěla způsobit rozruch. Itachi na ni hleděl mlčky. Kisame do černovlasého šťouchl loktem a přitom se pochechtával. Z chodby se ozvalo hlasité mužské zvolání. Pak oba ninjové uslyšeli cosi jako plesknutí a hned poté dvojí smích. „Jdeme dovnitř?“ zeptal se žralok.
„Nebuď nedočkavý, taky chci vědět, co se tam děje!“ klidnil ho Uchiha.
Vklouzli do dveří. Před nimi v chodbě ležel na zemi Deidara, který s největší pravděpodobností zakopl o vlastní plášť a nad ním se skláněla Shenai, která mu pomáhala vstát.
„Proč jste mi neřekli, že ji přivedete s sebou?“ zlobil se blonďáček.
„No… jak to vysvětlit… protože tohle nebylo vůbec v plánu,“ přiznal Itachi a pásl se na Deidarově udiveném pohledu.

Dveře jednotlivých místností se rozlétly. „No to jsem blázen!“ vyjevil se Kakuzu.
„Holka, kde ty se tady bereš?“ přidal se k němu okamžitě Hidan.
„Zetsu!“ Zamávala kanibalovi, který jen plaše těkal očima. Tobi se už také ukázal. Zdálo se však, že z dívčina návratu není příliš nadšen.

Ninjové si dívku prohlíželi, na všechno se vyptávali a ona jim radostně odpovídala. „To musíme oslavit!“ nadchl se bělovlasý.
„Návrat naší holčičky,“ zamrkal Kakuzu, jak se mu do očí dostala docela malá slzička.
„Ale co když Šéf nebude souhlasit?“ namítl Zetsu.
„To zařídíme, žádný strach,“ prohlásil Kisame.

S Uchihovým rozhodnutím nechat ji zde jen asi týden Akatsuki naprosto nesouhlasili. „Tobě přeskočilo! Osud nám ji vrátil, tak jí tady nech!“
„Může být přece prospěšná i bez nějakých připitomělých jutsu!“
„Uživili jsme Konan, tak si s další ženskou taky poradíme!“
Výčitky a obvinění padaly na Itachiho ubohou hlavu. Přece za to nemohl, že se mu ta mladá žena zas připletla do cesty. Nakonec jen zamumlal: „Na mně to přece nezáleží! Musíme počkat, co řekne Vůdce.“
„No tak běž za ním! Sedí v pracovně!“Akatsuki popostrkovali Uchihu ke schodišti.
„Tak dobrá. Shenai, jdeme!“ Nic nenamítala.

Z Vůdcovy pracovny se linuly obvyklé zvuky. Itachi se pokusil zakrýt aspoň část své velké nervozity, a teprve potom vzal za kliku.
„Copak potřebuješ?“ Velitel se zvedl a sjížděl ho pohledem. Uchiha poodstoupil, aby mohla Shenai vejít dovnitř. „Ne! To není možné!“ vydechl. Pak se zadíval na černovlasého mladíka pohledem, kterým by mohl vraždit. „V žádném případě si nemysli, že ji tady nechám! Tohle už jsme probírali aspoň stokrát!“
„Jdi ven, Shenai.“ Itachi jí pokynul rukou.
„Ale…“
„Hned!“ zasyčel. Našpulila tváře, ale odešla.

Vůdce začal přecházet po pracovně. „Itachi, začnu trochu zeširoka. Ty jsi skvělý Shinobi se slibnou budoucností, vynikajícími schopnostmi a velkou mocí. Naproti tomu ta dívka… sebrali jste ji v nějakém domě, naučili ji pár svých technik, ale tenhle pošetilý, i když velkorysý plán zkazil Orochimaru, jak mi milostivě sdělil Zetsu. Shodli jste se na tom, že odejde, až se jí vrátí paměť. Tak mi teda laskavě vysvětli, proč jí sem potom táhneš zpátky?!“
Uchiha se zatvářil malinko rozmrzele. „Bylo to její poslední přání,“ řekl a zavrtal pohled do podlahy.
„Měl jsem dojem, že jste ji nechtěli oddělat.“ Vůdce nakrabatil čelo.
„Slíbila, že když jí vyhovíme, už se nikdy nevrátí a přestane se nám plést do života. Povolte jí zůstat asi tak týden, přece o nic nejde.“
Pein si odkašlal a Itachi pochopil, že je to špatné znamení. „Vážně vás nikdy nepochopím. Kdyby to byl někdo z tvé rodiny, pak bych možná přimhouřil oko. Ale je to holka z ulice, co má možná špetku zabíjáckýho nadání! Není součástí tvého klanu, ani vás k sobě nepojí manželské pouto. Tak proč na tom proboha trváš?“
Itachi ani nevzhlédl. „Dejte týden.“
Pein se zamračil. „Dostaneš jenom týden. Ale hlavně se vzpamatuj! To, co děláš, je bláznovství!“
„Já ani ostatní s vámi nesouhlasíme. Tak se jich zeptejte, schválně, co odpoví. Kakuzu o ní mluví jako o „naší“ holčičce, nebudou se jí chtít vzdát!“
„A ty?“
„Já… Váhám,“ přiznal Itachi.
„Zmiz, ať tě nevidím!“ vykázal ho Vůdce z pracovny.

Uchiha sešel po schodech dolů. „Smíš zůstat… na týden.“ Akatsuki začali hlasitě protestovat.
„Ne! Dost! Já to přijímám! Uklidněte se, kluci, je čas na trochu optimismu.“ Usmála se, jako kdyby přesně takovou reakci čekala. „Kdybys mě hledal, Itachi, budu ve „svém“ pokoji.“ Vklouzla do chodby.