Tajemné

„Už je moc pozdě. Zklamal sem. Opět sem zklamal.“
„Ještě je tu šance jak ho zachránit. Musíme to do nemocnice stihnout než zemře.“
To se to stane znovu? Opravdu nemůžu nikoho kdo je mi blízký ochránit?
Teď nesu svého nejlepšího přítele v náručí, krvácí, umírá a mé srdce s ním.
„Už je pozdě.“
„Takže on už je …?“
„Stalo se to znovu. Tohle se nemuselo stát, a už vůbec ne MĚ. Ale přísahám že tohle bylo naposledy!“
Padl jsem na kolena a položil ho na zem, naposled se podíval do jeho očí a pak mu je zavřel.

Potom co si Daisa dopřála koupel se vrátila do jeskyně, kde přečkala minulou noc. Když byla u jeskyně uslyšela za sebou kroky, rychle se otočila, ale nikdo nikde.
„Nejspíš jen nějaké zvíře.‘‘ Pomyslela a pomalu vlezla do jeskyně. Ale ty kroky uslyšela znovu, vytáhla kunai a byla v pozoru. Zaposlouchala se do těch zvuku, pak vrhla kunai za sebe. Svůj cíl však netrefila, útočník jej odrazil svou katanou.

info: Nečekala, že je ještě někdy uvidí, tu rozdováděnou partičku ninjů zabijáků, kteří jí změnili život. Měla poslední prosbu... znovu s nimi strávit pár dní. Osud ji donutil s nimi zůstat o něco déle a být u pádu Akatsuki. Naděje pohasíná a vše závisí už jen na jediném člověku. Rozhodne se správně?

Pokračování povídek ŽIVOT S AKATSUKI a MINULOST SI NEVYBÍRÁ

povídka

Udýchaný chlapík s modrou kůži opřel ruku o strom. „Už nemůžu ujít ani metr! Odpočiňme si chvíli, Itachi.“

Kapitola 3.

Probuzení …

Kde to jsem?Jsem mrtvá?
Ne …
Kdo si????
Ty …
Já???
Ano…
To teda ne …Jak-?
Jsem „to“ uvnitř tebe …
Ty si ten, co je držen pečetí???
Ano …
Kde to potom jsem, když ne v pekle???
Uvidíš …

Hlas zmizel a dívku prudce ozářilo světlo. Viděla rozmazaně a tak párkrát zamrkala čímž zaostřila. Koukala na bíle vymalovaný strop.
„Probouzí se …“ slyšela někoho zašeptat. Všimla si, že je v nějakém pokoji. Pootočila hlavou, ale ten pohyb způsobil bolest v celém těle.

Rain narozdíl od ostatních zažila neklidnou noc, spíš ze strachu se bála usnout. Celou dobu byla schoulená v rohu a hleděla na dveře, za kterými se občas někdo ozval.
Ten co jí sliboval, že přijde, nepřišel. Nijak se ji po něm nestískalo, naopak byla ráda.
Znovu uslyšela kroky, usoudila, že zase nastane boj o koupelnu, ale nic. Kroky mířily k jejímu pokoji, on to nebyl její pokoj jen ho obývala. I hned se schovala pod peřinu začala se třást.

Část první

[i][center][font=georgia][size=16]Jak žít
Ztrácíme svoje nebe.
Ztrácíme svoje přesvědčení.
A ztrácíme svoji víru …
Jenom pro to, že děláme chyby. Že svět dělá chyby.
A my … Nepřestáváme se z nich učit.
Nepřestáváme z nich mít strach.
Pořád se díváme dopředu a hledáme svoje štěstí.
Pořád otevíráme zítřky a snažíme se v nich najít dobrou budoucnost …
Naproti tomu, nevydařené včerejšky uzavřeme na pět západů
a vhodíme do proudu myšlenek,

Neji a Lee se procházejí Konohou. Najednou se za nimi ozve hlas: „Neji-kun, Lee-kun, máte jít za Tsunade-sama!“ křičela na ně Sakura. Neji i Lee se překvapeně otočili.
„A nevíš, co nám chce?“ zeptal se Neji, Sakura jen mlčky pokrčila rameny. Když vstoupili do kanceláře, Tsunade, na ně hned vychrlila: „Mám pro vás dvě zprávy. Jednu špatnou a tu druhou… Taky špatnou. Kterou chcete slyšet první???“

Tato povídka je spoluatorská!!! Pracuje na ní dnem i nocí Iriam a Dibla !
Snad se vám to bude líbit, ale teď už se pusťte do čtení!!!

Příjemnou zábavu!

Kapitola 2

Nový tým

„Tohle neplatí! Podváděl jste!” ozývalo se z vnitřku restaurace.
„Ale platí, nemůžu za to, že jsem dnes snědl víc ramenu než ty. Tak hezky zaplať.” byl slyšet jiný hlas.

Naděje, zlamání, mraky a svoboda

Bylo časně ráno a Hokage-sama již byla ve své kanceláři. Hromady dokumentů na jejím stole se každý den zvětšovaly a ani brzké vztávání Páté moc nepomáhalo je odstranit. ,,Jak vidím, pracuješ od rána.,'' ozvalo se z okna za jejími zády.
,,Nic jiného mi nezbívá.,'' povzdechla si, ,,Projednou by si mohl přijít dveřmi Jirayo, co potřebuješ?''.

„Wow…“ Hlesl užasle Naruto a pozoroval jeho lesklou srst. Poté si ovšem uvědomil, proč sem přišel a jal se vysvětlování: „Tsunade mě poslala pro tebe, Kibo. Řekla, že pokud tě nepřivedu zpět, přesně takového jaký jsi byl bez jediného škrábance, tak… no víš co!“
„Aha… ale já již putuji s nimi a v normální podobě se těžko vrátím… Tohle není jen převlek nebo něco podobného. Jsem to prostě já.“ Kiba sklopil hlavu, poté ji však pozvedla a podíval se chlapci zpříma do očí.

Tato povídka je spoluatorská!!! Pracuje na ní dnem i nocí Iriam a Dibla !
Snad se vám to bude líbit, ale teď už se pusťte do čtení!!!

Příjemnou zábavu!

Kapitola 1

Střípky …

Nedaleko,v Zemi Ubývajícího měsíce, se procházela dívka. Nebyla tak obyčejná. Patřila ke kunoichi z jejich vesnice. Dívčiny bílé vlasy jako ty nejčistější vločky padající v zimě, vlály s větrem o závod. Milovala to. Konečně se probudila z myšlenek a otevřela své rudé oči a vzhlédla k nebi … To se začalo pomalu plnit hvězdami. Lesní procházka jí zabrala dlouho a skoro si ani nevšimla, že už se setmělo.
/Je pozdě …/ lehce se pousmála a vyrazila domů. Žila s paní ve středním věku, jelikož neznala svou minulost. Řekli jí, že dívku našli před vesnicí v košíku. Její nepravá matka byla od té lásky, že se o Yuri (Lilie) postarala. Dnes už jí je 17 let.

Hnědovláska

„Prečo mi chcete pomôcť, ak ma chcete na pokusy? Prečo? Je to len strata času, nie?“ Povedala mu priamo.
„Či na klasické pokusy, to ešte neviem. Zatiaľ sa mi pozdávaš a okrem toho, je mi to dole smutno. S Nessi sa mi až tak dobre nedá rozprávať.“ Uškrnul sa. „Či sa niekam ponáhľaš?“
„Ja? Nie, nikam. Nemám nikoho, môj život nemá cenu. Už dlhšiu dobu. Ak vôbec niekedy nejakú mal.“ Povedala a dodala: „Rob, čo chceš.“

Itachi se otočil odešel pryč, nechal ji tam samotnou. Rain se rozetřásla strachy, nevěděla co s ní mají v plánu nebo proč se k ní zničeho nic začal Itachi tak pěkně chovat. Přála si být doma, vycítila, že ji pak určitě oddělají. Zadíval se ven z okna, usoudila že je ještě noc.
Byla zvědavá pro co šel. Schoulela se do rohu postele a přitiskla se ke zdi. Stále se třásla strachy. Pomalu se rozhlédla po pokoji kde se nacházela, nebylo na něm nic zajímavého, kromě postele, dvou skříních tu nebylo nic zajímavého.

"Já... se nikdy nevzdávám!!!"

Ero Sennin

Na můj druhý den v Listové jsem si nařídila budíka, Kakashi říkal že se pro mě staví v devět hodin (ááá tak brzo). V osm mě vzbudil a já jsem se oblékla. Moc jsem se na dnešek těšila. V kuchyni byla Sakura která právě snídala.
,,Ty už jsi vztala?,'' divila a smála se až jí zaskočil chleba.
,,Jo, dneska jsem si nařídila budíka.,'' odpověděla jsem jí ještě polorozespale.
,,Dnes mám čas, můžu ti ukázat Listovou jak jsem slíbila.,'' navrhla.

Část druhá - Tady

Část třetí - Čtvrtý

Kakashi pomalu došel k rohu budovy. Slunce už téměř zapadlo. V tomhle období ostatně zapadalo velice rychle. Muž nepotřeboval nikam spěchat, ten za kým jde tam přece někde je. A on ho určitě najde. No, vlastně … Jak vůbec věděl, že tam je?
Co když tam je někdo úplně jiný?
Pomalu si to začínal uvědomovat.
A jak ho ksakru poznám?

MinaKushi tak trochu jinak.

Kushina Uzumaky pocházela z vlnkové země. Narodila se do rodiny s velkou tradicí ovládání větrných čepelí a větrné chakry obecně. Akademii vychodila celkem bez problémů, ale nepatřila k nejlepším. Vlastně byla vždycky jen průměrná. Svoji průměrnost si nahrazovala svým hravým až provokativním chováním a taky vlastností dříče. Když se pro něco rozhodla, neexistovalo nic, co by jí zastavilo.
Do týmu byla přiřazena ke zkušené konoichy Uido. V týmu pak s ní byli 2 chlapci Aiken a Kogane.

Světlo? zamrkal. Kde by se tu vzalo? Otevřel oči. Světlo. Opravdu. Opět oči zavřel.
„Takže už jsi vzhůru?“ ozval se nedaleko něho dětský dívčí hlásek.

Víla pohlédla na Tsumeho a kývla na něj: “Já se jdu podívat na Kibu.” Poté popošla k mladému vlkovi a prohlédla si jeho dlouhé škrábance na boku. Poté k nim napřáhla ruku a za bolestného Kibova skučení se jí z dlaně linulo narůžovělé světlo. Chlapec pozvedl hlavu, ale ona mu ji lehce přitlačila druhou rukou k chladné zemi, na které ležel.
Z očí jí stékaly slzy, ale nepřestávala léčit jeho šrámy. Pohlédla do jeho lesklých očí a pokusila se o úsměv. Přes rty jí však jen stekla další slza a víla stočila zrak zpět na jeho zranění.

Byl chladný večer, někteří obyvatele Konohy už se vydali na kutě. Avšak ani černočerná tma nedonutila Kakashe usnout, pořád musel myslet na dívenku.
„Naruto je zpět, už konečně dostal rozum?‘‘ Zamyslel se Kakashi a převalil se na bok, zadíval se osmnáct let starou fotku na jeho stolku.
Zavalili ho vzpomínky.
„Měl bych se s ním setkat.‘‘ Usmyslel si a vstal. Nevěděl, kde teď jsou, ale měl plán, najde ho podle pachu té dívenky. Udělal několik znamení rukou a před ním se objevil malý pejsek.