Dvojčata 12- Velká, malá chyba

Rain se začala pomalu probouzet, ještě se ji motala hlava, ale byla spokojená. Potom co jí unesli se tak dobře nevyspala.
Pohlédla na postel vedle sebe, byla prázdná.
Konan už nejspíš odešla, tak aby ne už dávno nebylo ráno, snídani už zmeškala a oběd už byl na stole.
Rozhodla se, že bude silná a půjde dolů za ostatními. Cestu si pamatovala, ale když dorazila na místo, kde jí ten muž chytil, zastavila se.
Zaujaly ji krvavé louže na podlaze. Nebyly zas tak velké, ale dost na pořádnou rvačku.
Už je raději nechtěla zkoumat, vzpomínky na včerejšek ji pořád ještě trápili.
„Možná ta rvačka byla kvůli mně,‘‘ pomyslela si a pomalinku šla dolů. Nejistota sílila, Rain čím dál víc zpomalovala.
Než dole stačila otevřít, někdo tu za ní. Ustoupila dva kroky zpět, aby ten za dveřmi mohl otevřít. Netušila kdo to je, ale přála si, aby to byla Konan. Ale ne, byl to ten co jí včera chytil.
Lekla se a přilepila se ke zdi. Vzpomínka na včerejšek jí celou otřásl. Sliboval, že si to zopakují a tentokrát dokonce.
Ale nic, mlčky kolem ní prošel jako by jí ani nevyděl. Rain to trochu udivilo, ale pak si všimla jeho obličeje.
Dalo se říct, že musel včera dostat pěknou nakládačku.
„Takže ta krev byla jeho,‘‘ usoudila a dál se o něj nezajímala a byla ráda, že on si nevšímá o ni.
Za otevřenými dveřmi byli slyšet hlasy. To množství ji vystrašilo, zas ji ochromil strach. Nedokázala jít dál ani o krok.
„Ale co, to tu mám zkysnout,‘‘ dodala si odvahy a vstoupila dovnitř.
Na prahu se zastavila, vystrašeně hleděla na ostatní a oni zase na ni. „Hmmm.... už se nedivím, že si ji Itachi před Deidarou tak bránil,‘‘ poznamenal rudovlasý muž sedící vzadu.
„Sklidni hormony Sasori,‘‘ vyštěkla na něj Konan a rozešla se k ní. Sasori se na ni ušklíbl.
„Dělal jsem si srandu, stejně žádné hormony nemám,‘‘ poznamenal a všichni ostatní se rozesmáli. Jí to však tak směšné nepřipadalo.
„Fakt, dělal jsem si srandu, nikdo jiný tak aktivní jako Deidara a Itachi už tady není,‘‘ řekl, aby ji alespoň trochu uklidnit, ale to jí nepomohlo. Stejně tady nikomu nevěřila ani Konan ne. Ona byla nepřítel, patřila k nim. Uznala, že raději bude hlady než, aby tu byla s nimi.
Otočila se a rozutíkala se zpět do pokoje Konan.Někdo na ni ještě volal, ale to jí nezajímalo. Utíkala pryč, co nejdál od nich, nezajímalo ji co s ni udělají, už jí na ničem nezáleželo.
Když procházela kolem obrovských dveřích uslyšela dva hlasy.
„Mě nezajímá, že nic neví, asi si moc měkký!‘‘ zanadával jeden v nich a praštil rukou do stolu. Hned pochopila, že mluví a ní.
„Mluví pravdu, věřím ji,‘‘ odporoval ten druhý. Ten hlas však znala to byl Itachi.
On, že jí věří, to není možné.
Pomalu přistoupila k dveřím a zaposlouchala se do rozhovoru.
„Tohle se nedělá,‘‘ ozvalo se za ní. Polekaně nadskočila a otočila se. Byl to Deidara ten co jí včera chytil.
„Hmm. já… já jsem se ti chtěl omluvit,‘‘ řekl, udivilo jí to.
„Já nevím co to do mě vjelo,‘' pokračoval, ale nevěřila mu ani slovo.
„To ti mám jako věřit,‘‘ zakřičela a nalepila se víc ke dveřím.
Ty dveře se však otevřeli, což nepředpokládala a spadla dovnitř.
„Co tu dělaš?‘‘ Zeptal se ji Itachi jakmile ji chytil.
„Co tu chceš, blondýnko,‘‘ vyštěkl a zlostně pohlédl na Deidaru. Ten se o točil a zmizel.
„Není ti nic,‘' zeptal se podal ji ruku. Ona však vyskočila a utíkala pryč. Nevěděla kam, ale Itachi běžel ní.
„Nechtě mě být!‘‘ zakřičela, ale nezastavila.
Zakopla a spadla na zem. Při pádu si poranila zapěstí, bolest byla tak silná, že se rozplakala.
Ale nejen kvůli bolesti, ale kvůli tomu, že Itachi se blížil čím dál víc.
Teď už neměla šanci, Itachi jí vzal do náruče a odnes jí do svého pokoje. Celou dobu si držela ruku, bolest nepřestávala.
Itachi si toho všiml, ve svém pokoji ji položil na postel a vyndal ze skříně obvaz.
Rain už se přestala bát, trochu mu začala důvěřovat. Jemně jí vzal za ruku a začal jí ji obvazovat. Celou dobu ho pozorovala, ani nevnímala tu bolest, cítila se mnohem líp.
Když skončil zadíval se jí do tváře, nemohl jí odolat. Chvíli váhala jestli má uhnout jeho pohledu, ale jeho oči ji zastavili. Jeho pohledu nešlo odolat. Jemně ji cítil za bradu a přitáhl si jí k sobě.
Věděla co bude následovat, ale tentokrát se nebránila. Políbil ji, Rain byla v rozpacích zda se má od něj odtrhnout nebo zůstat.
Ale on se oddělil od ni, trochu ji to podivilo, přece ji to nevadilo.
„Promiň,‘‘ řekl a sedl si vedle ni, omluvně se ji podíval do očí.
„Já, neovl……,'' začal, ale už větu nedokončil, Rain ho umlčela polibkem, věděla, že je to největší chyba, kterou mohla udělat.
Ale co stejně ji odsud živou nepustí.
Itachiho to úplně dostalo, obejmul ji kolem pasu a posadil si ji na klín. Polibek jí opětoval, rozhodně si nechtěl ničím tohle chvíli zkazit.

Naruto uháněl co mohl, celou dobu mu stékali slzy po tváři.
Myslel na Sakuru, musel jí opustil. Nic jiného mu však nezbývalo, musel jít pryč přemýšlel kam se schová.
„Ale co Rain nemůže jí jen tak nechat na pospas Akatsuki, něco musím udělat. Chtějí přece mě, vyměním ji za sebe,‘‘ přemýšlel a rozhodl se, že ty šašky najde.
Věděl kde jsou, ale jako kdysi se řídil srdcem.
Chtěl, aby byla Sakura spokojená, oni jediná mu teď věřila, byla pro něj vše.