Srdce na kusy: 3.část Vrah

Mýtinu ozařoval jasný svit měsíce a nemilosrdně obnažoval čin dívky.
Ležela na palouku a pro slzy neviděla.
Ležela na chladnoucím těle.
Ležela a ptala se proč.
Žádná útěcha a žádná pomoc. Jen šum větví a zvuky lesa. Dívka měla v očích výraz šílenství.
Co odlišuje člověka od zvířete?
Možná sebekontrola, nepodléhání chvilkovým touhám a potřebám?
Na těle jí vyskočila husí kůže. Bylo už docela zima. Cosi jí říkalo, že pokud je ti zima máš se obléct. Sesbírala své oblečení a oblékla se.
Nebo schopnost mluvit, vyjadřovat své pocity?
Zvedla hlavu a z hrdla se jí vydral bezeslovný výkřik.
Schopnost uvažovat a přijímat odpovědnost za své činy a taky jich litovat?
Rozběhla se a probírala se houštím. Nevnímala škrábání větví na obličeji, ani zvuk trhajícího se oblečení. Přehlídla i ostrou bolest jak si rozrazila o kámen nohu. Běžela bosa. Jen utíkala.
Možná naše převaha nad ostatními živočichy?
Zvířata rychle uhýbala z její cesty. Byla nejsilnější z nich.
Ne je to schopnost tvořit umění!
Začalo svítat. Dívka se zhroutila na zem vyčerpáním. Prsty zaťala do hlíny. Pak jedním začala vyrývat do hlíny čáru. V obrazci se dalo poznat rozpůlené srdce.

V jiném lese stála na větvi velkého dubu Uido. Čekala!
Zašusti vítr a vedle ní se zjevila postava. Neotočila se na ni.
„Jdeš pozdě Madaro!“ vyčítavě poznamenala.
„Taky tě rád vidím!“ odpověděl se znatelnou ironií v hlase. „Jak pokračuje tvůj plán?“ ptal se dál.
„Dobře! Teď někdy by měla být připravena na první fázi výcviku,“ bez pohledu na něj odpověděla Uido.
„Jsi si jistá, že to vyjde?“ zeptal se rozrušeně. Jakoby měl z něčeho strach.
„Neboj se! Máme ještě přinejmenším 20 let. Do čtyř let budu vědět, jestli tento plán uspěje,“ uklidňovala ho Uido. Znatelně se uvolnil.
„ Když myslíš. Je mnoho věcí, které na tom plánu mohou selhat.“ Mírné pochyby byli ještě pořád slyšet v jeho hlase.
„Jako vždy mě podceňuješ Madaro,“ otočila se na něj a podívala se mu do očí. Vyvedlo ho to z rovnováhy. Uido se zasmála.
„Jedině co by se mohlo pokazit je, že ho nezabije. To je možné, i když jsem na ni použila velmi silné genjutsu a do vědomí jí zasadila pár takových hezkých vět.“
„Jako vždy si skvělá,“ složil jí poklonu.
„Musím už jít a naučit jí věci co bude potřebovat,“ rozloučila se Uido a seskočila z větve. Madara se na ni ještě pár chvil díval a pak se odebral na druhou stranu.

Čtyři postavy se rychle proplétaly lesem. Po pár špatných odbočeních se naučily, jak poznat kudy šla jejich kořist. Kapitán se prudce zastavil.
„Cítím pach krve,“ varoval.
Čtyři postavy mlčky poslouchali. Někde nad nimi zakrákal krkavec.
„Opatrně,“ upozornil je a pomalu se prodíral křovím.
Chvíli trvalo, než se proplížili křovím a vešli na mýtinu. Uviděli nahou mužskou mrtvolu s prořízlým hrdlem. Kolem ní bylo rozházeno jeho oblečení.
„To je náš cíl Samatsu,“ řekl Aiken, který byl jedním ze čtyř pronásledovatelů. V jeho hlase byla cítit úleva.
„Dobře! Podívejte se po svitcích!“ rozkázal kapitán.
„Pane, mohu se jít podívat po té dívce, co měla jít s ním,“ zeptal se Aiken.
„Nezapomínej, že teď tady plníme misi,“ lehce mu vytkl kapitán.
„Prosím, pane!“
„Dobře!“ slitoval se nad ním kapitán. „My jsme tady vlastně skončili. Takže to děláš na své vlastní nebezpečí.“
„Děkuji, pane!“ poděkoval a uklonil se.
Pak se rychle oddělil od svého týmu. Byl v něm nový. Všiml si znatelné cestičky s polámaných větviček, která vedla hloub do lesa. Vydal se po ní.
Nechávala za sebou velké množství stop. Tu niť z látky na větvičce, jinde zrzavý vlas a na jednom místě to dokonce vypadalo, že si zranila nohu o ostrý kámen.
Stopoval dál.
Pak ji našel. Ležela v klubíčku na zemi a spala. Na tváři měla uštvaný výraz a okolí očí měla zrudlé. Její oblečení bylo rozedrané a byla bosa.
„Kushino,“ zašeptal zděšeně Aiken. „Co to s tebou udělali?“
Zavrtěla se, když slyšela cizí hlas a pak zase upadla to tvrdého spánku. Přišel k blíž k ní.
„Vezmu tě do vesnice,“ řekl spíš pro sebe než pro ni. Spala, a i když na její tváři bylo vidět utrpení, které přetrpěla, byla nádherná. Vzal jí do náručí a viděl se směrem k vesnici. Znovu se jí podíval do obličeje. Měl neodolatelnou touhu ji políbit. Bláhově věřil, že pokud to udělá, tak se všechny její bolesti rozlétnou. Bude šťastná! Ne! Budou šťastní!
Přiblížil se k ní hlavou a přesně v té chvíli se probudila. Z několika centimetrů se díval do jejích očí. Lekl se! Nebyli to oči dívky, kterou znal. Byli to oči divokého zvířete.
Vymrštila se mu z náručí a dopadla na zem pár kroků od něj. Do tváře mu vystřelila ostrá bolest. Přejel si ji dlaní. Na prstech mu ulpělo pár kapek krve. Škrábla ho nehtem.
„Kushino?!“ zavolala na ni a postavil se do bojového postavení. „Kushino to jsem já Aiken!“
„Aiken,“ nevýrazně zopakovala a nalila si chakru do svých pěstí.
„Jsem Aiken tvůj nejlepší kamarád, vzpomínáš,“ znovu zkusil.
„Aikene,“ zavzlykala a svezla se na zem. Chakra z ní zase vyprchala.
Přišel k ní a objal jí.
„Všechno bude zase dobré!“ uklidňoval jí.
„Nic nebude dobré! Já.. Já ho zabila!“ řekla mu přes potlačované vzlyky.
Na to jí neměl co říct a tak ji jen byl nablízku.

Kushina se cestou do vesnice stihla alespoň trochu vzpamatovat. Hned u brány potkala Uido. Usmívala se.
„Gratuluji k splnění tvé mise. Je tady ještě něco co s tebou musím probrat!“ oznámila Kushině a pak se otočila na Aikena „Mužu si ji na chvíli půjčit?“ zeptala se ho mile. Probodl jí pohledem.
„Dobře jdeme,“ řekla Kushině a vyrazila směrem ke svému bytu.
I přes kyselý pohled Aikena se vydala za Uido. Po pár metrech ji dohnala. Do bytu došli mlčky.
Vešli a Kushina za sebou prudce zabouchla dveře. Uido se na ni rychle otočila.
„Co to děláš?“ zeptala se.
„Ty můžeš za to, že jsem ho zabila!“ procedila skrze zaťaté zuby Kushina.
„Samozřejmě zasloužil si to,“ odpověděla ji Uido, bez známky starostí v hlase.
„Já ho milovala!“ zakřičela na ni.
Uido se zasmála „To si vážně myslíš. Je ti šestnáct a myslíš si, že víš, co je to láska. A i kdyby co by si tady sama dělala. Jen by ses užírala, že tě opustit. Byla by s tebe patetická troska a on by mezitím ležel v náruči nějaké jiné.“
„To by nikdy neudělal! On mě taky miloval!“ vyštěkla na ni Kushina, která cítila, že se její pozice začínají bortit.
„Jak málo ještě znáš muže. Já ti nabídnu lepší variantu. Nabídnu ti sílu o jaké, se nikdy mužům ani nesnilo. Žádný ti neodolá a ty se budeš moc pomstít všem mužům, za to co ti udělal,“ překvapivě podmanivě mluvila Uido a Kushina se pomalu začínala ztrácet v jejích jedovatých slovech.
„Samatsu byl jen chudák co se tě snažil využít a zranit tě. Na tom že se mu to nepovedlo, mám zásluhu i já, ale bylo to o fous, a proto se chci postarat, aby se to nepovedlo žádnému i v budoucnosti.“
„Ale…“ zkoušela něco namítnout Kushina.
„Žádné ale! Podívej se na sebe, jak vypadáš. Roztrhané oblečení, bosa s ránou na noze, celá poškrábaná a za to může on. Doopravdy chceš ještě někdy skončit jako taková troska.“
„No ale…“ znovu zkoušela něco říct. Uido ji jen sjela pohledem a pokračovala.
„Nechceš! Vidím to na tobě. Někde v hloubi své duše víš, že za to může on. Takže ti nabízím výcvik. Výcvik vraha a ženy.“
Kushina cítila vztek. Na Uido, na Aikena, na vesnici, na Samatsa a nejvíc na sebe. Na sebe za to co za chvíli řekne.
„Přijímám,“ tohle jediné slovo uzavřelo jednu její životní kapitolu. Kapitolu kdy byla dítě. Nová kapitola byla kapitolou ženy a ona do ní vstoupila namáhavým a nemilosrdným výcvikem.

Pod vedením Uido se učila jak co nejvíce vytěžit ze svého těla. Učila se jak se chovat na dvoře zemského lorda i v levné putyce. Uměla rozeznávat drahá vína a předstírat opilost. Zvládala přijmout složité komplimenty šlechtice i polichotit barovému zápasníku. Mohla svést snad každého muže a následně z něj dostat všechna jeho tajemství. Uměla zabít a pak v tichosti zmizet. A hlavně dokázala zastavit každého muže jedním pohledem! Bylo ji 20 let.

„Tvůj výcvik je už skoro u konce,“ oznámila Kushině Uido jednou odpoledně.
„Co mám udělat, aby byl úplně u konce?“ šla rovnou k věci Kushina.
„Mám pro tebe úkol. Pokud ho splníš, bude tvůj výcvik u konce.“ Uido se usmívala.
„Tak mi dejte ten úkol,“ ozvala se nedočkavě Kushina.
Uido vytáhla ze záhybů svého oblečený balíček bílých papírů.
„Vyber si jeden. Je na něm jméno muže, kterého musíš svést a to se vším všudy.“
Kushina natáhla ruku a vytáhla si jeden z papírů. Ozdobným stříbrným písmem na něm bylo napsáno jméno. Jméno osoby, kterou znala velmi dobře, a která ji před čtyřmi lety moc pomohla. Aiken byl tím, koho měla svést a následně zlomit srdce.
„Ne!“ jen vykřikla.
„Něco se ti nelíbí!“ zeptala se jí starostlivě Uido a vzala si papír z roztřesených rukou Kushiny.
„To je mi vážně líto, ale los je los a ty se s tím budeš muset vypořádat,“ uklidňovala ji stále Uido.
Kushině trvalo jen pár okamžiků, než se sebrala.
„Dobře udělám to,“ řekla skoro rozhodně.
Uido se na ni usmála „skvěle!“
„Začnu hned teď!“ oznámila ji a vyběhla z bytu.
Jen co odešla, všechny ostatní papíry se jmény byly hozeny do ohně. Na všech stálo to samé jméno!
Najít Aikena ve vesnici netrvalo dlouho. Seděl se svými týmovými kolegy v jednom baru na hlavní ulici.
„Ahoj!“ pozdravila ho
„Ahoj! Už jsme se dlouho neviděli!“ odpověděl a zazářil jako sluníčko. Jo, to on vždycky uměl.
„Nechceš někam zajít!“ vyzvalas a směrem k jeho kámošům dodala „Teda pokud mi ho půjčíte,“ a zářivě se usmála.
„No já nevím…“ podíval se na ni Aiken a zkoumal, co asi chce.
Zato jeho kamarádi měli jasno. Jeden s nich ho s úsměvem pobídl „ale no tak přece nenecháš tak hezkou dámu čekat.“ Křenili se.
Kushina se usmíval ještě víc. Aiken se usmál. „Tak dobře půjdeme“.
Nabídl jí rámě a ona ho přijala.

Několik hodin chodili po městě. Zastavili se v kavárně a pak se procházeli pod olšemi.
„Už je docela pozdě nemyslíš?“ zeptal se jí. Podívala se na nebe. Bylo poseto hvězdami.
„Je pozdě!“ přikývla a naklonila se k němu „Máš doma volno?“ zašeptala otázku. Slyšela, jak nahlas polkl, a tak se uvnitř usmála.
„Mám…“ vydechl.
Věnovala mu zářivý úsměv a lehce mu přejela prsti po hrudi a pohodila vlasy. Šel za ní,
když kráčela k jeho bytu.
Před dveřmi se kolem ní protáhl a odemkl dveře. Gestem jí pozval dál.
Kushina vešla dovnitř a udržovala svůdný úsměv na svých rtech. Jen co kolem něj prošla, chytil jí za ruku. Dveře zaklapli.
„Kushino!“ zašeptal a sklonil se k její ruce. Cítila jeho dech na své dlani. Jemně jako by tam ani nebyl přejel jazykem po dlani.
„Ach!“ uniklo Kushině ze rtů. Podíval se jí do očí. Něha s nich jen syčela.
Aiken se rychle pohnul a chytl jí i druhou ruku a prudce jí přitiskl ke zdi. Skoro jí vyrazil dech. Něha byla ta tam.
Obličeje od sebe měli vzdálené jen pár čísel. Podívala se mu do očí. Linul se z nich zvláštní chlad. Na okamžik dostala strach.
„Kushino Uzumaky, změnila ses!“ trochu smutně jí řekl.
„Nejsem jediná, kdo se naučil něco nového,“ odpověděla mu jen, co se vzpamatovala s prvotního překvapení.
Dlouze se jí zadíval do očí. „Kdo pohřbil tu starou Kushinu? Uido? Samatsu? Nebo jí prostě nebylo dáno štěstí do osudu?“
„Možná jedno možná druhé. Je to vlastně důležité? Teď jsem tady já!“
„Možná si, ale co když už tě nemám rád! Co když tě budu nenávidět?“ bolestně se zeptal.
V Kushině hrklo. Vypláče se až jindy. Teď má úkol a ten splní.
Její rty se dotkly jeho a on ji pustil ruce. Objal ji a jí ruce sklouzli níž.
„Tvé tělo po mě touží,“ poznamenala.
„Vůbec tě nepoznávám,“ řekl a ona jen pokrčila rameny a znovu spojila své rty s jeho.

Té noci bylo její srdce rozdrceno na padrť.

V tom samém okamžiku psala Uido krátkou zprávu na první pohled obyčejnou hliněnou destičku.
„Kushina Uzumaky je připravena na svou misi. Získá onen svitek z Konožské knihovny. Myslím, že jediný člověk, přes kterého se bude schopna dostat do chráněné části knihovny, je hokage. Nejsem si jista, že Třetí je nejvhodnější. Podle mě by se měla zaměřit na Namikazeho Minata. On je nejžhavější kandidát na hokageho a Třetí je již unaven. Tvoje láska.“
Jen co dopsala zprávu, udělala ve vzduchu několik pečetí a písmo zmizelo.