Příběh dítěte lásky- 22. kapitola

Hlas, který změnil život

Pohled na tu ženu se mi ze srdce protivil.
,,Co se stalo?,'' zalekla se Sakura mého vražedného pohledu mířící na Rin.
,,Aido, jste v pořádku?,'' zeptala se mě starostlivě Rin. Její hlas mě doháněl k šílenství.
,,Buďte zticha!,'' rozkřikla jsem se. Rin se zarazila.
,,A-Aido!,'' kulila oči Sakura
,,Nechci aby mě ta žena léčila.,'' umanula jsem si. Sakuře a Rin jsem musela připadat přinejmenším jako blázen.
,,P-Proč? Rin je skvělá lékařka!,'' domlouvala mi Sakura.
,,Když si to nepřeje...,'' řekla smutně Rin. Zase slyšet její hlas, to už nešlo!
,,Vypadněte!!!,'' zařvala jsem na ní. Sakura se lekla a Rin se na mě dívala. Pak beze slov odešla.
Naštvaná Sakura na mě hned spustila: ,,Co to mělo znamenat?! Takovej výstup před tak skvělou ninjou jako je Rin! Co ti proboha udělala?'' V té chvíli jsem si nepřipouštěla co jsem udělala, měla jsem prostě vztek.
,,Ona...,'' začala jsem vzlykat, ,,... její hlas...''
,,Co je s jejím hlasem?,'' zeptala se Sakura.
,,Slyšela jsem jí jak se baví s Kakashim o mě.... On mě nenávidí!,'' brečela jsem.
,,Co to říkáš? Jak nenávidí, vždyť jste byli přátelé.,'' nechápala.
,,Hned od třetího dnu se mi vyhýbá... A s ní mluvil o tom, že už se mnou nechce nic mít.,'' vypověděla jsem jí všechno. Ona se na mě soucítivě podívala.
,,Ale to není důvod proč máš být zlá na Rin, ta ti nic neudělala, že?,'' objasňovala si to Sakura.
,,Ne...,'' přiznala jsem, ,,Ale byla tam s ním a její hlas...'' Brečela jsem pořád víc a víc. Bylo těžké na to myslet a o to víc o tom mluvit.
,,Její hlas máš spojený s tou událostí.,'' porozuměla Sakura. Já kývla.
,,Prosím, omluv se jí za mě,'' poprosila jsem ji, ,,Nechci se s ní setkat už jen z toho důvodu, že je mi trapné co jsem tu před ní předvedla.''
,,Jasně, myslím že to Rin pochopí.,'' souhlasila Sakura.
,,Rin... to mi něco řiká. Vždyť Rin byla v týmu s Kakashim!,'' dovtípila jsem se, ,,Ale on říkal že je mrtvá.''
,,Byla považována za mrtvou, ale před týdnem a pár dny se vrátila zpět do Listové, celé ty roky pracovala jako informátor v různých vesnicích.,'' vysvětlila mi.
,,Aha...,'' řekla jsem tiše. Před pár minutami jsem byla vzteklá jako něco a teď jsem se cítila pěkně blbě. Nebylo správné takhle po Rin vyjet, ale prostě to nešlo zadržet. Už jsem ani nebrečela, jen jsem tam seděla a dívala se do prostoru.
,,Tak, když už tě Rin neošetří, musím to udělat já.,'' vzdychla si Sakura.

S hlavou jsem naštěstí nic neměla. Celou prohlídku i cestu domů jsem přemýšlela o Rin. Když jsem šla nemocnicí, dávala jsem si dobrý pozor abych na ni nenarazila. Ještě jedno setkání s ní by mě zničilo. Doma mě čekalo stereotypní prázdno. Pomalu jsem se začínala cítit samotná. Ano, měla jsem kamarády, ale žádný z nich na mě nečekal doma... Na takovou samotu jsem nebyla zvyklá. Ve Vodopádové kolem mě vždycky lítalo spousty lidí, ale žádný z nich si se mnou nepopovídal. Nikdo si nedovolil promluvit na chráněnkyni vládce. Snad jen má chůva si se mnou povídala. Ale teď mě zasáhla samota toho druhého typu. Všude bylo tak prázno až se mi z toho svíralo srdce. Nemohla jsem to vydržet a tak mi nezbývalo nic jiného než jít ven.

Rozhodla jsem se že půjdu trénovat. Poté co jsem zjistila, že ostatní jsou na tom fyzicky o dost líp než já, rozhodla jsem se s tím něco udělat. Když jsem došla, pustila jsem se do tréninku. Nemám ráda trénování v lese, pořád se mi zdá, že mě někdo pozoruje a to mě znervózňuje. Ale na druhou stranu, tady se už necítím tak osamělá.

Trénování pěstí mě brzo pustilo a tak jsem se znovu vydala domů. Tam mě čekalo to stejné jako předtím, samota. A nejlepší lék na samotu je, podle mě, uklízet. A tak jsem začala gruntovat. Nejdřív jsem vydrhla kuchyni, pak šla na koupelnu. Ložnici a obývák jsem zfoukla hned. I chodba byla za chvilku a já zase nevěděla co dělat. A pak jsem si vzpomněla na poslední pokoj. Na ten nevyužitý pokoj. Sice tam nic nebylo, ale řekla jsem si že aspoň opráším pavučiny. Těch tam bylo doopravdy hodně a tak jsem hned měla co na práci. Vzala jsem z kuchyně židly a zamířila ke dveřím. Začla jsem u rohu nejblíže dveřím, kde jich také bylo nejvíce. Práce mi šla pěkně od ruky a tak jsem za chvilku byla u posledního rohu. Zrovna když jsem oprášila poslední pavučinu a trochu pohnula z židlí, spadla jsem.
,,Sakra! Jak jsem jen mohla-,'' začla jsem nadávat, ale pak jsem se zarazila. Ze země jsem koukala na obrovskou díru ve zdi. Tajně zabudované zveře se zjevně otevřeli v okamžiku když jsem o ně opřela židly a jak se otevřely, spadla židle a s ní i já. Neotálela jsem a šla jsem se kouknout co tam je. Za dveřmi byl vypínač a já rozsvítila světlo. Přímo přede mnou byly schody vedoucí nahoru. Vyšla jsem po nich. Nakonci byli další dveře. To co bylo za nimi jsem fakt nečekala.
,,Fíha.,'' vydala jsem překvapeně ze sebe. Za dveřmi totiž byla skvěle vybavená tréninková místnost. Bylo tam všechno co bylo k trénování potřeba, ba i to co ne. Chvíli jsem tam stála jako solný sloup. Když jsem se vzpamatovala, začala jsem se radovat. Mít svoji vlastní tréninkovou místnost je o dost lepší než si blbnout někde v lese! To by mě zajímalo kdo to tady udělal... Kdyby o tom správce domu nebo Pátá věděli, určitě by mi to řeklo. Možná že ten kdo tu bydlel přede mnou... To se určitě musí prozkoumat!

Plna odhodlání jsem se vydala do knihovny. Skryté dveře jsem zase zavřela a doufala, že zástrčka o které si myslím, že je otevírá, je správná. V knihovně jsem dlouho hledala tu správnou sekci. Nakonec jsem jí našla a i dotyčnou knihu. Byla to kniha o majitelech všech bytů ve čtvrti kde byl můj byt. V papírech od bytu bylo, že je už patnáct let neobydlen. Á tady to je.
V knize bylo napsáno přesně toto: ,,Dům v ulici té a té, s číslem tím a tím byl vystaven pro přistěhovalce. Byt 11 byl přidělen slečně U.K. .'' Byt 11 byl můj byt. Slečna U.K.... To byl nějaký monogram. Zajímalo mě kdo to je, ale z monogramu toho moc nevyčtu.

Zklamaná jsem šla domů. Myslela jsem že toho najdu víc a že zjistím kdo tam dřív bydlel. U.K., to mi pomůže... Ale aspoň vim že to byla holka a že nebyla z Listové. Doma jsem šla do tréninkové místnosti. Dlouho mi trvalo než jsem se osmělila začít trénovat. Připadalo mi to jako kdybych používala něco co není moje. I přes ty počáteční obavy mě to překvapivě bavilo. Jako by mi ta místnost byla stvořena přesně na míru. Trénovalo se mi tam tak dobře, jako nikde jinde. Byla to strašná náhoda že zrovna já jsem dostala tento byt. Ale osud si nevybírá, za což jsem šťastná.