Doma v listí: kapitola 02. - Výslech

Když se probudila, ležela v bílém nemocničním pokoji, slyšela hlasy z chodby, cítila všudypřítomnou dezinfekci a nikoho neviděla. Tedy až do té doby, kdy pootočila hlavu na stranu. V rohu závěsy ohraničeného prostoru, který sloužil jako její pokoj, seděl na židli asi čtyřicetiletý muž v oblečení typickém pro jouniny z Listové. Ne že by někdy nějakého viděla na vlastní oči, ale v akademii byli docela podrobně popisováni, vzhledem k tomu, že Kamenná a Listová měli spíše nepřátelské vztahy. Tento shinobi měl ale oproti popisu místo čelenky šátek uvázaný nad čelem a v puse držel senbonovou špejli. Ale docela ji překvapilo, že spal. Nebo tak aspoň se zavřenýma očima a mělkým dýcháním vypadal.
Dívka se zadívala do stropu. Ne že by jí ten nějak zajímal, ale potřebovala si utřídit myšlenky. Jediná věc, na kterou však dokázala přijít, byla, že listoví zabili nebo zahnali kamenné a ji vzali do nemocnice. Což bylo v celku jasné. Jen měla trochu strach, přece jen je, vlastně byla, z Kamenné...
Zkusila se posadit. Sice měla dost namožené a ztuhlé svaly, ale šlo to. Potěšilo ji, že postel ani nevrzla. Možná by se jí podařilo nepozorovaně odejít. Už se chystala vstát z postele, ale zarazila se. Proč by měla odcházet, když stejně do Listové mířila?
„Měla bys ještě ležet a uzdravovat se,“ ozval se její bohužel-nespící hlídač a otevřel oči. Senbonová špejle mu zůstávala v puse, i když mluvil.
„Eh, co, já... já... už jsem v pořádku,“ vykoktala.
„V pořádku?“ pozvedl obočí. Přikývla. „Tak fajn, to tě můžu odvést k výslechu. Obleč se,“ vstal a položil jí na postel hromádku úhledně složeného a vypraného, jejího původního šatstva. Teprve teď jí došlo, že je oblečená v bílém nemocničním pyžamu. Sáhla nejprve po spodním prádle a zarazila se.
„To jako před váma?“ zeptala se mírně vyděšeně. Tentokrát přikývl on.
„Dostal jsem rozkaz tě hlídat a nespouštět z očí,“ odpověděl s naprostým klidem.
„Ale Genmo-san, proč jí tak děsíte?“ rozhrnul se závěs a vešla asi třicetiletá růžovovlasá žena v úboru lékařky, tedy bílém plášti.
„Nesmim jí nechat utýct, je ze Skrytý Kamenný...“ bránil se Genma.
„Ale především je to mladá dívka a stydí se,“ nenechala se odbýt žena. „Běžte na chodbu, já ji pohlídam. A nebojte se, mně neuteče.“
„Jak myslíš, necham ti jí na starost,“ řekl a odešel. Bílý závěs za sebou zatáhl.
„Tak už se můžeš převlíknout,“ usmála se na ní lékařka. „Já jsem Sakura a neboj se mě.“
„I-Iwahi,“ představila se dívka. „A nechci utéct.“
Beze slova a co nejrychleji si oblékla spodní prádlo, tmavozelené tričko s krátkými rukávy a černé tříčtvrťáky se spoustou kapsiček, nyní až na jednu prázdných. V té měla kapesník, všechno ostatní jí zabavili. Ani se jim nedivila. Před postelí našla boty a obula se a nakonec si tenkou červenou stuhou svázala vlasy do jednoduchého ohonu. Kratší přední vlasy jí splývaly podél obličeje.
„Hotovo, můžem jít,“ oznámila Iwahi už téměř uklidněná. Sakura se na ní podívala dost překvapeně. „Co se děje? Mam něco na obličeji?“ začala Iwahi automaticky hledat po kapsách zrcátko. Pak si vzpomněla, že ho nemá.
„Ne, nic,“ zavrtěla hlavou Sakura. „Jen jsi mi někoho připomněla,“ rozhrnula závěs a vydala se za Genmou na chodbu.
„Hm,“ zabručela Iwahi, dala ruce do kapes a následovala doktorku. Takže Sakura ho znala, pomyslela si. Mamka jí vždycky říkala, že je svému otci dost podobná.
Genma si ji beze slova převzal a tak i vyšli ven z nemocnice. Tam na levé její a pravé své zápěstí nasadil chakrová pouta a vydali se po střechách směrem k sídlu Hokageho. Usoudila tak podle obrovského znaku pro oheň, který měla kruhová budova na štítu. Nad ní bylo do skály vytesáno šest hlav, pět mužských a jedna ženská. Iwahi si domyslela, že to jsou předchozí Hokagové a ten současný, který se nápadně podobal čtvrtému.
Před vchodem se na chvilku zastavili a Genma poslal strážného informovat Hokageho. Pak se pomalu vydali po schodech nahoru. Zrovna když vcházeli do posledního patra, strážný vracející se na své místo jim oznámil, že můžou jít dál. Vstoupili do Hokageho pracovny, kde už na ně čekal dav lidí. Přesněji řečeno jich bylo šest a jediný, který vypadal starší než třicet let, byl muž v černém oblečení stojící po Hokagově levici, tudíž vpravo od Iwahi. Ta ho podle jizev a černého šátku okamžitě poznala, byl to ten, jehož jménem strašily matky ve Skryté Kamenné neposlušné děti, Morino Ibiki, expert na vyslýchání a mučení. Iwahi polkla a soustředila se na ostatní. Vedle něj stál muž s ježatým culíkem na temeni a znuděným výrazem. Blondýna po jeho levici měla čtyři culíky, čelenku Skryté Písečné a mírně zvětšené břicho, nejspíš těhotenstvím. Iwahi to dost překvapilo, věděla sice, že Písečná a Listová jsou spojenci, ale nechápala přítomnost těhotné ženy zde. Podívala se na druhou stranu, aby si prohlédla ostatní. Nejblíže k ní stál muž s dlouhými hnědými vlasy a levandulovýma očima bez zorniček. Z akademie věděla, že takové oči má jedině klan Hyuuga, momentálně nejsilnější v Listové. Další byl podmračený muž s tmavomodrými vlasy a černýma očima. Jestli byla Sakura překvapená její podobou, tak tomuhle téměř doslova vyrazila dech. Snažil se to zamaskovat, ale přece jen si toho všimla. No a za stolem seděl Hokage. Měl rozježené blonďaté vlasy a... cpal se instantním ramenem?! Iwahi nemohla uvěřit svým očím. Hokage se při výslechu cpe ramenem! To je snad zlej sen, nebo co?
„Dík, Genmo, můžeš jít,“ dojedl Hokage rámen a pokynul jejímu dozorci. Ten sejmul chakrová pouta, pokývnul hlavou a odešel. „Tak začneme,“ obrátil se k ní. „Kdo jsi, odkud jsi a proč tě honili shinobi z Kamenné?“
Iwahi se zhluboka nadechla. Přítomnost Morino Ibikoho na ni nepůsobila zrovna nejlíp. „Jmenuju se Iwahi a ještě nedávno jsem patřila do klanu Kouzai. A lovili mě, protože chtěli moje kekkei genkai,“ prohlásila pevně. Nastalo párvteřinové ticho.
„To nedává smysl,“ ozval se ten se znuděným výrazem. „Proč by kamenní lovili kekkei genkai od někoho z vlastního klanu?“
Zadívala se do země a přemýšlela, jak začít, když se ozvala rána a vedle Hyuugy se v obláčku kouře objevil další jounin. Měl stříbrné číro směřující doleva, přes levé oko čelenku jako pásku a od nosu dolů měl obličej schovaný pod maskou. Jeho výraz se tedy dal vyčíst pouze z pravého oka, ale vypadal notně zhuleně. Taky v jedné ruce držel její tašku, kterou mimochodem pustil na zem, a v druhé knížku založenou nějakými papíry.
„Čau,“ pozdravil přítomné.
„Jdete pozdě, Kakashi-sensei,“ vyčetl mu Hokage. Sensei?
„Když já jsem při cestě sem potkal jednu starou...“
„Jó, to sotva,“ přerušil ho modrovlasý, který se konečně podíval jinam než na Iwahi.
„Co je tohle?“ podíval se Hyuuga na papíry v knížce a vytáhnul je. Vypadalo to jako nějaké fotky. „To snad... Kde jste to vzal?“ zeptal se překvapeně a poslal je dál.
„V jejím báglu,“ odpověděl Kakashi a začal si číst.
Co kecá? Honilo se Iwahi hlavou, ale neodvážila se nic říct. Kromě tý zarámovaný s mamkou jsem si žádný fotky nebrala!
Ten modrovlasý po pohledu na ně vypadal, že to s ním za chvíli šlehne, ale ovládl se a předal je Hokagemu. Ten se, jak jinak, podivil a poslal je dál. Když došly až k písečné, tak ta je podala Iwahi. Na jedné bylo deset lidí, no, lidí, jeden půlžralok a jeden černobílý půlstrom a osm lidí v černých pláštích s červenými obláčky. Na druhé byl ten modrovlasý já-asi-dostanu-infarkt jako dítě a s ním tam byl jeden černovlasý, starší. Na téhle bylo zezadu matčiným písmem napsáno: Vyměnil slávu za opovržení, bratrovu lásku za jeho nenávist a umíral s úsměvem na rtech. Itachi&Sasuke
„Můžeš nám říct, kdes k nim přišla a proč je máš u sebe?“ zeptal se dost přísně ten znuděný, který už ani trochu nevypadal znuděně.
„Já...“ Iwahi se nahrnuly slzy do očí. „Já nevím, nikdy jsem je neviděla!“
„Nelži!“ vyjel na ni modrovlasý. „Řekni, kdes je...“
„Sasuke!“ přerušil ho Kakashi. „Třeba říká pravdu, byly v tý zapečetěný krabičce, co jsme nemohli otevřít.“
„A jaktože jsou teď venku?“ ozval se poprvé za celou dobu Morino Ibiki. Iwahi se otřásla, a to nejen z jeho hlasu.
„No,“ snažil se Kakashi zatvářit inteligentně, ale moc mu to nešlo. „Vim, že to bude znít blbě, ale ta pečeť prostě najednou zmizela...“
„Z-zmizela?“ v Iwahi by se krve nedořezal. „Ne, to nemůže být pravda... Řekněte mi, že jste jí odstranil?“ pustila fotky a chytla se Kakashiho, teď už jí slzy tekly proudem. Kakashi jen pomalu zavrtěl hlavou. Hyuuga v domnění, že jde o útok, ji od Kakashiho odtrhnul a zpacifikoval. To znamená, zkroutil jí ruce za zády a držel a jen díky tomu byla schopna stát na nohou.
„Co se to děje?“ zeptal se velice inteligentně Hokage. „Proč brečíš?“
„To bude tou pečetí,“ ozvala se žena z Písečné a všichni krom Iwahi se na ní otočili. „Slyšela jsem, že ve Skrytý Kamenný ovládají dost silnou pečetící techniku, říkají tomu Technika závěti, nebo tak něco. A ta pečeť prý nejde nijak zrušit, ale je svázaná s životem toho, kdo jí provedl, takže když ten zemře, tak pečeť sama zmizí. Což byl nejspíš i tento případ. A pokud tu pečeť vytvořil někdo, koho měla ráda...“ nechala větu nedokončenou, všichni pochopili.
„Neji, pusť jí,“ promluvil tentokrát klidně, k velkému Iwahinu překvapení, Sasuke. Hyuuga ji opartně posadil na zem, stále byla v šoku, ale už přestala brečet. Sasuke si před ní podřepl, sebral ze země fotku a zamával s ní Iwahi před obličejem. „Já jsem Uchiha Sasuke a rád bych věděl, proč máš u sebe fotku mě a mého bratra.“
„Bratra?“ vzhlédla a zadívala se mu do očí. Měl je tvrdé, ale už ne chladné. A byl v nich... zármutek? Došlo jí, že teď bude muset říct pravdu. Ne zítra, ne za chvíli, ale teď. „Děkuju,“ zamumlala, otřela si kapesníkem slzy, vysmrkala se a vstala.
Sasuke se i s fotkou vrátil na své původní místo.
Nádech, výdech. „Dozvěděla jsem se to teprve nedávno,“ začala a dívala se do podlahy. „Nikdy jsem ho nepoznala a slyšela jsem, že udělal něco moc špatného, ale mojí matku měl opravdu rád. Ti z Kamenné, před kterými jsem utíkala, chtěli získat kekkei genkai, kterou mi zanechal.“ Nádech, výdech. „Uchiha Itachi byl můj otec a ráda bych používala jméno Uchiha,“ zvedla hlavu a v očích, které upřela na Sasukeho, zazářil Sharingan. Kakashimu vypadla knížka z ruky, ale jinak zavládlo perfektní ticho.