Osud

Byla unavená, všude kolem ní byla tma. Když si sáhla na tvář ucítila šrámy a pálivou bolest, jak se jí do kůže dostává slaný pot z jejich zničených rukou. Stála tam, uprostřed temného lesa a nevěděla co jí čeká. Nevěděla vůbec nic, kde je, jak se odtamtud dostane a hlavně s kým má tu čest. Cítila něčí přítomnost. Nemohla se toho pocitu zbavit, jakoby jí něco pozorovalo. Najednou uslyšela šramot listí a křupnutí větví. Lekla se a srdce jí začalo bít o něco rychleji.
,,Kdo je tam?“ zeptala se s třesoucím se hlasem, ale nikdo, nebo nic se neozvalo. Už neslyšela ani křupnutí, ani šum. Najednou se v celém velkém lese rozhostilo ticho. Bylo jen slyšet jak jí po tváři stékají kapky potu a jak dopadají na zem. Její srdce jí bušilo do žeber tak hlasitě, že jí bubnovalo v hlavě. Nemohla zůstat klidná pořád se ohlížela, ale nic nikdy neviděla.
Ale přece jen, najednou se něco ozvalo.
,,Temari!…Pojď ke mně…“ Byl to velmi tichý a zastřený hlas. Byl jako z jiného světa, když k nám mluví mrtví. Bylo to děsivé, ten hlas lezl až do morku kostí. Hned jak domluvil, Temari neváhala a rozeběhla se víc a víc do hlubokého a temného lesa. Bylo jí jedno kam běží, hlavně že se dostane co nejdál od té věci. Běžela a za sebou slyšela ten tajemný hlas jak volal znovu její jméno. Jak se strašně snažila tomu hlasu utéct, tak přehlédla na cestě kořen a zakopla. Dopadla na zem, krev jí tekla z kolenou a z paží, ale na to se nesoustředila. Ohlédla se a uviděla asi dva metry od ní, siluetu muže. Vyjekla a její křik byl slyšet ještě dlouho v lese. Táhl se celou krajinou, ale nikdo jiný než zvířata ho neslyšela. Ležela tam bezvládně na zemi, nemohla se hrůzou ani pohnout, jen na něj nechápavě,hrozivě, ale i lítostivě koukala. On vytáhl z pochvy velký, ostrý meč a znovu zopakoval…
,,Temari! Pojď semnou…“ Ale ona nic nechápala a jen si v duchu říkala.
,,Kam a proč? Kdo je to? Co ode mě chce?!“
,,Tak tedy nejdeš…“ Jen co to dořekl, přiložil k ní meč a přesekl jí hrdlo. Temari jen bezvládně lapala po dechu, ale už bylo příliš pozdě, nedalo se nic dělat. V posledních okamžicích jejího života, jen cítila jak se jí do hrdla vlévá její teplá, rudá krev a jak se ve své vlastní krvi utápí. Zemřela v bolestech, ale hlavně nevěděla proč to ten člověk udělal a proč tam teď leží a umírá.

,,Crrr!“
,,To už je ráno… To byl ale hrozný sen. Bylo to jako kdyby se mi to opravdu stalo. Byl tak reálný .“ Řekla s potem na tváří a přála si aby se jí to už nikdy nezdálo.Vstala a šla si opláchnout obličej studenou vodou. To teď opravdu potřebovala, aby se z toho vzpamatovala. Oblékla se a vyrazila ven. Spatřila Gáru, jak za ní běží ze slovy…
,,Ahoj Temari, to bys neuhádla co se mi zdálo… Bylo to hrozné, byla jsi tam ty a nějaký muž pořád volal tvé jméno. A já se tě snažil zachránit, ale nemohl jsem se k tobě dostat. Neviděl jsem mu do tváře a ani jsem nechápal proč šel zrovna po tobě a nakonec tě ten muž… Když jsem se probudil ucítil jsem takové divné mravenčení a pak jsem za tebou hned šel.“
Temari jen nevěřícně koukala.
,,To se mi zdálo taky…“ A už nevěděla co říct, bylo jí jasné že se mu zdálo úplně to samé jako jí. Oběma spadl z tváří úsměv a se strachem v očích se objali, jakoby to bylo naposled. Gára jí zašeptal do ucha…
,,Neboj tentokrát tě nenechám umřít, jako v tom snu…“a přejel mu mráz po zádech…

Najednou, ani nevěděla jak, stála v hlubokém, temném lese a uslyšela divný hlas…

,,Ale nějaké sny se plní!!!…“