Nejsilnější Hokage II

„Rodiče mě sem brávali jako malého. Pamatuji si, že to bylo nádherné slunné místo. Milí lidé, včetně feudálního pána, který se opravdu staral o lidi. Pamatuji si na místní přístav i pláže, kde si hrály děti. Čisté ulice a obchod s cukrovinkami, kde jsem pokaždé dostal od kníratého prodavače kopeček zmrzliny zdarma. S tímto místem jsem měl vždy spojené pocity lásky, štěstí a pohody. Žádné nebezpečí zde nehrozilo. Nikdo neměl o zem zájem. Byla zastrčená od velkých vesnic a vydělávala tak akorát. Všichni ti šťastní lidé…“ Sotva dvacetiletý chlapec seděl svázaný v křesle. Byl tam sám ve čtvercové místnosti. Omítka opadávala, vlhkost byla cítit ve vzduchu. Na dveřích byly rýhy od nehtů, jak se někdo snažil dostat ven z místnosti.
Zatuchlý vzduch a hniloba páchly všude. Mladíkovi chyběla levá noha a obě ruce měl ošklivě popálené. Z úst mu stékaly sliny smíchané s krví.
Někdo otevřel dveře. Skřípaní starých rozvrzaných pantů se zdálo být nekonečné.
Do místnosti vstoupila postava zahalená v plášti. Kapuce zabraňovala pohledu do tváře. Černý plášť, červené kožené rukavice a boty stejné barvy na podpadku.
„Kdo jste? Co jste udělali se Slunečnou vesnicí?“ Zmohl se mladík na otázky.
„Zajímavé, že ještě žiješ. Inu, zasloužíš si znát jméno svého vraha. Říkají mi Yersinia.“ Žena pozvedla ruku, aby si zakryla pravé oko. Z pod kápě byl vidět menší červený záblesk a pak byl slyšet pouze řev mladíka, kterého pohlcovaly černé plameny.
„Zvládnout tak náročnou techniku za tak krátkou dobu. Jsem geniální!“ Zaťala žena pěsti.

„Překročím tenhle les a budu v Slunné vesnici.“ Namikaze zastavil před vysokými stromy poskytující vesnici přírodní ochranu. Pokračoval mlčky v chůzi po cestě, jenž vedla hlouběji do lesa. Vzpomínal na podrobnosti k misi. Stupeň B. Pro někoho jako je on, by to měla být lehká práce.
„Jsi v tom sám. Tvůj úkol je zjistit co se v zemi stalo a podat o tom hlášení. Poté případně vyčkat na podporu.“ Sarutobiho slova měla znepokující tón.
„Jenom zjistím co se děje.“ Přidal blonďák do kroku.
Po půl hodině cesty, asi kilometr před vesnicí, obklopila Namikazeho nadpřirozeně hustá mlha. Viděl sotva metr před sebe. Po chvíli marného tápání v nicotě uviděl slabě zářící světélko. Neváhal a opatrně vyrazil oním směrem.
Došel k velkému bilboardu hlásící začátek vesnice. Všechny žárovky, až na jednu, které měly osvětlovat nápis, byly prasklé. Plakát samotný ukazoval město, nad kterým svítí zářivě slunce, ale něco bylo už špatně. Minato si povšiml také několika čmáranic v dolním rohu bilboardu.
Písmo bylo špatně čitelné a místy smazané, ale přesto dokázal něco přečíst.
„Je jen jede… všichni věříme… bezbožní zemřou. Ragnarok!“
„Bah, někdo tu neměl co na práci,“ Minato vyrazil k velké bráně. Mlha byla i ve městě, avšak ne tak hustá. Všechny stavby vypadaly staře snad i několik století, ale vesnice je nově založená.
Více jak pět hodin Namikaze bloudil po vesnici, hledajíc alespoň někoho živého. Poté se to stalo. Právě procházel místním parkem s alejí topolů, když na jejím konci uviděl několik postav. Všechny oblečené v černých pláštích. Všichni měli černé vlasy. Jakmile se pohli, uslyšel blonďák zvuk řetězů, které měli všichni přivázané na zádech. Jen co k nim vykročil, rozprchli se.
Při sledování jednoho z nich doběhl do místní pekárny. Rozrazil dveře: „To je smrad.“ Ihned si zakryl rukou ústa. Do očí mu vyhrkly slzy. Hrozný zápach, ale nebylo vůbec poznat, odkud přichází. Vyrazil do kuchyně. Kousky těl byly všude. Samá krev a vnitřnosti. V kotli s vodou Minato dokonce zahlédl lidské končetiny. Ta chvíle, kdy se mu zamotala hlava stačila, aby ho jeho nepřítel, kterého pronásledoval, praštil do hlavy.

„Ach, bolí mě hlava,“ chytil se Namikaze za zátylek. Byl v temné kobce, kam dopadalo světlo pouze ze škvír z pod dveří. Cítil vlhkost a smrad.
„Bejt starej, mám starost o svoje revma,“ stoupl na nohy. „Sakra ta hlava fakt bolí jako bych s Jiraiyou proflámoval celý víkend.“ Jen co se rozkoukal, dveře někdo pootevřel. Vstoupila osoba zahalená v černé kápi.
„Cítím v tobě velkou sílu shinobi z Listové. Co tady děláš a kdo tě sem poslal?“ Tichý syčivý hlásek šeptal z kápě.
„Slyšel jsem, že tu máte výborný léčivý prameny tak jsem myslel na rekreaci, ale asi blbá cestovní společnost. No, jestli mě omluvíte.“ Vyrazil ke dveřím.
„Legrácky tě přejdou až zde strávíš týden o hladu,“ Muž v kápi vyrazil k odchodu.
„To zrovna,“ blonďák složil prsty do pečetě.
„Nejsi v této cele jen tak pro nic za nic. Nejdou zde dělat žádné pečetě.“ Minato si byl jistý, že slyší smích ještě dlouho potom co muž odešel.
„Žádné pečetě…“ Namikaze sedl na zem a přemýšlel. Natáhl před sebe ruku a začal se soustředit. Chakra začala ztvárňovat v jeho dlani rychle rotující kruh, dokud se nestabilizovala na kouli.
„Tohle bude ještě chvíli trvat. Chtěl jsem to napřed ukázat Jiraiyovi.“ Blonďák vstal a rozeběhl se s rotující koulí v dlani ke dveřím: „Rasengan!“
Dveře se slabě otřásly: „Sakra!“ Zaklel Minato a zkusil to zkoušel to znovu.

„Pořád se snaží vyrazit dveře?“ Zeptal se muž v kápi jednoho ze strážných. Uběly již tři dny od jeho poslední návštěvy.
„Už jsem půl dne nezaznamenal žádné otřesy, pane.“
„Fajn, otevři dveře. Třeba s ním již bude rozumná řeč.“ Přikázal muž v kápi.
„Já sám!“ Ozvalo se z vězení. „Rasengan!“ Dveře vylítly z pantů a roztříštily se o protější stejnu.
Zahalený nestačil ani jednou mrknout a strážný už ležel na zemi s vlastní zbraní zaraženou v hrdle.
„Teď ty,“ Zaměřil Minato pozornost na svého věznitele.
„Mě nedostaneš tak snadno!“ Strhnul si muž kápi.
„Sharingan…“ Vydechl Namikaze.
„Ano, vidím všechny tvoje pohyby. Nemáš proti mně žádnou šanci!“
„Takhle ubohej sharingan jsem ještě neviděl.“ Blonďák vystartoval proti svému nepříteli. Nacvičeným pohybem mu ihned zpřelámal obě ruce: „Nestačí předvídat moje pohyby. Musíš být taky natolik rychlý, abys se jim mohl bránit! Tohle stejně nejsou tvoje pravé oči. Takhle znetvořenou oční techniku jsem ještě neviděl. Je to jako bys měl sharingan jenom z půlky a to je nemožné, když se u tebe projeví tak přes celé oko, ne jenom na půl.“
„Třeba mě zabij, ale já ti nic nepovím!“
„Fajn,“ Namikaze zarazil prsty do nepřítelových očí. Řev muže byl ohlušující. Jakmile si otřel prsty do vesty svého vězně hodil jej do cely, kde sám strávil několik dní. „Tak až si to rozmyslíš, zajdu.“ Prošacoval mrtvého stráženého a přivlastnil si pár výbušných lístků, kterými hned odpálil zničené dveře a zaterasil tak vstup do cely.
„Měl bych kontaktovat staříka Třetího,“ Vyrazil Minato spletitým systémem chodeb vězení.