Příběh dítěte lásky- 27. kapitola

Kouzelná flétna

Co nejtišeji jsem hrála melodii na aktivování flétny, kdyby ji slyšel, lehce by mě našel. Bylo to divné, na flétnu jsem hrála tolik písní, ale při této melidii můj nástroj hrál krásněji než kdykoli jindy. Tak krásná nebyla ani když jsem jí hrála poprvé, nedokončenou. Užívala jsem si hraní jako nikdy, mé prsty jako by se řídili něčím vyšším, já je neovládala. Tak či tak, skladbu jsem zdárně dohrála bez chyby. I když měla být flétna aktivována, nic jsem necítila. Vymyslela jsem plán, díky kterému jsem měla dobrou šanci ho porazit. Zatím si mě nevšiml, zabýval se Kakashim, který stále marně zkoušel vztát. Ještě, že mě Kakashi neviděl, jeho reakce by mě prozradila. Převalila jsem se na místě. Pro můj plán jsem musela být rychlá, hodně rychlá. Dobře, hýbat jsem se mohla, ale bolel mě bok. Když jsem uviděla co tam mám, málem mě trefil šlak. Měla jsem uražený malý kus boku. Moc to nebolelo, což nebylo dobré. Ale kdyby to bylo něco zlého, Kakashi by misi okamžitě odvolal.

Obavy na toto téma jsem musela pustit z hlavy. Byl čas provést můj útok. Naštěstí jsem hodně rychle vztřebala pravidlo podle kterého se převáděli pečetě do hmatů. Moje prsty kmitaly po flétně a tvořili pečetě pro Jutsu Suiton: Suishouha (Živel voda: Vodní vlna). I když jsem mi povedla jen jednou, tentokrát musela zase. To co přede mnou vzniklo se dalo považovat za dobrou vlnu. Teprve po jejím vytvoření si mě všiml. Když uviděl s flétnou u úst a vlnou před sebou, uvědomil si, že to je zlý.
,,Tak to jsi ty...,'' zašeptal, ale já jsem to slyšela. Více toho říct nemohl, vlna se na něj vrhla a strhla ho s sebou do vody. V tu ránu jsem vyběhla. Po cestě jsem sebrala šátek a dala si ho pod triko, nemohla jsem riskovat, že ho znovu uvidí a přeřízne. Čekal mě boj ve vodě.

Ani do té vody nedopadl a já tam už byla. Vyndala jsem kunai... Počkat! Nemohla jsem vyndat kunai, jelikož v pravé ruce jsem měla flétnu a zandat jí by trvalo dlouho. Přeci se jen v mém plánu objevila skulina. No což, nezbývalo mi nic jiného, než bojovat flétnou. Bylo to riskantní, mohla jsem ji nenávratně zničit, ale kdybych to tak neudělala, Kakashi a Neji by téměř určitě zemřeli. Nestihl se ani vzpamatovat a já na něj útočila. Nenapadlo mě nic jiného, než ho bouchnout do hlavy. To jsem ale neměla dělat. Jak se později ukázalo, flétna nebyl jen pomocí nástroj kterého se dali vykonávat Jutsu, byla to i bodná zbraň. V místě, kterým jsem chtěla udeřit, se objevila tenká, ale velice ostrá čepel. Nechtěně jsem ho tedy bodla. Kdyby tu místo mě byla Sakura, hlavu by mu rozpůlila. Ale já jsem naštěstí takovou sílu neměla a tak jsem mu způsobila menší ránu. Menší, ale smrtelnou. Když jsem si všimla, že okolo plave krev, zareagovala jsem rychle. Vytáhla jsem ho na břeh, bylo potřeba získat nějaké informace ještě předtím, než zemře. Naštěstí ještě žil, musela jsem to udělat rychle. Přesunula jsem se do jeho hlavy a začala pátrat. Bylo tam spoustu vzpomínek na jeho otce, na Hanimiho a také na.... Na jeho bratra. Neměla jsem čas zjišťovat proč ho zabil, hledala jsem informace spojené s Akatsuki nebo Orochimarem. Cítila jsem jak se jeho tep rychle zpomalovat. Zemřela bych s ním? Asi ne, vždyť jsem pořád byla ve svém těle. Ale musela jsem pohnout. Nevěděla jsem zda-li dokážu číst myšlenky i mrtvému, ale nejpíše ne. Umíral, umíral hodně rychle. Zběsile jsem prohledávala paměť abych konečně našla to co jsem hledal. Už, už! Je mrtvý...

Tato mise nebyla nejšťastnější. Ale ano, stihla jsem zjistit proč to dělal. Chtěl najít, a zabít, člověka který se místo něj stal dědicem jeho otce. Ten člověk jsem byla já. Kdybych věděla, že jsem tak blízko smrti, nevím jak by to dopalo. Kdybych vyndala flétnu o něco dříve, byla bych mrtvá. Hned poté co zemřel, já opět omdlela. Jeho tělo mě vyvrhlo ven, já pocítila poraněný bok a byla jsem v mlobách. Při této misi jsme s Kakashim měli velice špatný vztah, ale když jsme bojovali, chránili jsme jeden druhého jako nejlepší přátelé. Když mě pak probouzel, jeho protivnost byla zpět. Uvědomila jsem si, že tenhle boj na něj neměl žádný vliv, jeho postoj ke mě byl stále stejný. Zklamalo mě to, myslela jsem, že už možná bude jeho zlost zapomenuta a budeme opět přáteli. Mýlila jsem se...

,,Hmm...,'' zamyslela se Pátá když jsme jí pověděli co se nám stalo. Já i Kakashi jsme na sebe házeli vinu. Neji podal nezávyslé svědectví, které neuškodilo a ani nepřispělo nikomu z nás.
,,Nad čím přemýšlíte? Vždyť je to úplně jasné!,'' pronesla jsem pohrdavě s myšlenkou, že by mohla Kakashimu věřit více než mě.
,,Oba dva...,'' začala potichu, ,,Jste naprostí blbci!!!'' Ztuhli jsme. Poslední slova zařvala tak nahlas, že to museli slyšet až u brány.
,,Ty Kakashi jsi jí nenechal bojovat.,'' zařvala a já se posměšně podívala na Kakashiho, ,,A ty jsi Aido-sama neuposlechla rozkazu velitele.'' Teď následoval pohled na mě. Ale ani Neji z toho nevyšel jen tak.
,,A ty Neji jsi jí neměl pomáhat!,'' dodala. Neji jen zamumlal něco v tom smyslu, že to udělal nedobrovolně.
,,Vás dva dát na jednu misi bylo šílenství a proto to už nikdy neudělám.,'' řekla.
,,To doufám.,'' oddechla jsem si.
,,Dobře, můžete jít.,'' propustila nás. Já se otočila a suveréním krokem zamířila z kanceláře. Při průchodu dveřmi mě zabolelo v boku. Měla jsem ho obvázaný a hodně bolel. Musela jsem zase do nemocnice.

V nemocnici mi řekli, že jediná kdo mě může ošetřit, je Rin. Chtě nechtě jsem k ní musela i když jsem na ní neměla moc dobré vzpomínky. Spíš ona na mě, bylo by dobré se jí omluvit. Když jsem vcházela na ošetřovnu a ona stála u skříňky s léky, bylo mi trapně. Pak se otočila a uviděla mě. Mlčela dál.
,,Dobrý den, Rin.,'' pozdravila jsem jí.
,,Dobrý den, Aido.,'' opětovala pozdrav. Zlost ze mě částečně vyprchala a tak mi její hlas nedělal takové problémy.
,,E, no víte...,'' začala jsem nejistě, ,,Jsem tu proto aby jste mě ošetřila, na misi jsem měla malé škrábnutí.'' Mlčela.
,,A také se vám chci omluvit. Bylo to ode mě strašné jak jsem na vás vyjela, Sakura vám jistě předala moji omluvu, ale já vám to chci říct osobně.,'' vydala jsem ze sebe překvapivě dlouhou větu. Rin nasadila překvapený obličej.
,,Nečekala jsem, že se obluvíš osobně. Mohu ti odpustit, z toho co jsem slyšela jsi na můj hlas neměla zrovna příjemné vzpomínky a proto je to pochopitelné.,'' řekla mi.
,,To budu moc ráda.,'' souhlasila jsem s pohledem upřeným do země. Když jsem se na ni podívala, smála se. Nemohla jsem se udržet a musela se také usmát.
,,Tak já se na to tvoje zranění kouknu, ne?,'' usmála se.

Rin mi sundala staré obvazy, vydesinfikovala ránu, něco do ní nakapala a zase obvázala. Během vyšetření jsme si spolu povídali.
,,A ty by jsi nechtěla být medikem?,'' zeptala se mě.
,,No...,'' zapřemýšlela jsem se, ,,Ani ne.''
,,Závysí to na mnoha věcech. Na dobré koncentraci čakry, na talentu a samozdřejmě také na psychické stránce, ne každý to může zvládnout.,'' pokračovala dál.
,,Myslím, že by to pro mě nic nebylo, koncentraci mám dobrou, ale ne nějak moc.,'' odpověděla jsem jí.
,,Možná sama uvidíš jaká krásná práce to je a určitě se ti zalíbí.,'' řekla s úsměvem a natáhla se pro injekci.
Když jsem jí spatřila, celá jsem ztuhla: ,,V-Vy mi chcete dát injekci?''
,,Ano.,'' řekla zaujatá stříkačkou.
,,N-Na co? J-Já nechci injekci!,'' zaječela jsem. Ve chvílích když jsem se bála, můj hlas se nadpřirozeně změnil. Z normálního přešel do extra ječivého.
,,Na to aby jsi nedostala infekci.,'' vysvětlila mi a s vražedným pohledem kráčela ke mě.
,,J-Já ji nedostanu, to bude dobrý.,'' koktala jsem vyděšeně, pohledem upřená na jehlu. Z části mé tvrzení bylo i pravda. Když ve Vodopádové řádila nějaká nemoc, nikdy jsem jí nechytila. A když přeci, moc jsem si nezastonala a hned jsem byla zase na nohou.
,,Ale je to doopravdy nutné.,'' domlouvala mi.
,,Není!,'' zaječela jsem znovu. Injekce byla jedna z věcí co mě dokázali pořádně vyděsit. Ale určitě nebyla jediná.
,,Když ti jí nedám, budeš mít hodně problémů, rána ti zhnisá a bude to doopravdy ošlivé.,'' děsila mě. To děšení na mě zapůsobilo.
,,No dobře...,'' souhlasila jsem s nevolí. Uvolnila jsem svaly, otočila se na druhou stranu a zavřela oči. Pak už zbývalo jen jediné.
Nemocnicí se zanedlouho ozvalo: ,,Ááááááááááááááááááááááá!''