Kabuto - jeho vlastní volba

Kolik je mi let? Tohle není podstatné.
Odkud jsem? Tak ani toto není podstatné. Navíc to ani přesně nevím.
Kdo mne vychoval? Jeden Jounin z Listové vesnice.
V čem vynikám? Asi nejvíce v lékařských technikách.
Co mne baví? To nikdo neví přesně. Ani já sám ne. Nejvíce si užívám sbírání a ukládání informací o lidech, které sleduji.
Kdo je můj přítel? Tento luxus si nemohu dovolit. Vlastně jej neznám a nechci znát.
Koho nejvíce ze všech obdivuji? Nikoho, ale respektuji svého Mistra.
Mé nejtypičtější charakterové rysy? Jsem nevyzpytatelný a záhadný.
Co je na mne nejvíc zvláštní? Mé karty.
Co chci v životě dokázat? To je mé největší tajemství…

*** Konoha: blíže nespecifikovaná minulost ***

Tik tak --- Tik tak.

V tichu mého pokoje se rozléhá pouze zvuk budíku na stolku. Pořád ještě ležím a snažím se předstírat spánek. Nejde mi to, ale ani to mi nezabrání v tom, abych se o to nepokoušel pokaždé znovu a znovu. Poslední dobou špatně spím. Já vlastně nikdy pořádně nemohl spát, ale poslední dva měsíce je to opravdu síla. Vlastně to tak je od doby, kdy se o mne začal zajímat ON. Je to ten nejvíce arogantní a sobecký člověk, kterého jsem kdy potkal. A přeci… Má ten nejzajímavější plán a životní cíl, o kterém jsem kdy slyšel. Chce být nejmocnějším člověkem, který kdy existoval. Chce znát a umět všechna jutsu, která kdy existovala. Chce být tou nejdokonalejší bytostí, která kdy existovala. Chce… Co vlastně ON chce? Nevím, ale v každém případě to zní zajímavě.

Vlastně je to ta nejzajímavější a nejlákavější výzva v mém doposud ponurém, nudném a svým způsobem nesmyslném životě. Co jsem vlastně já? Nic a nikdo. Nemám pořádný cíl, jen kopu snů a možná také hlavu plnou ideálů. Anebo že by to bylo jinak? Co když … co když … co když jen chci to samé jako ON. Co když jen nemám odvahu si to přiznat. Tak jako ON. Mohu se mu vůbec postavit po boku? Mohu s ním vůbec alespoň přiměřeně srovnat své, řekněme umění? Mohu vůbec pro něho být přínosem?

Pochyby. Tisíce pochybností a otázek proudí mojí mladickou myslí. Na vše je jednou nalezena nějaká ta přinejmenším uspokojivá odpověď. Stačí to ale? Stačí to vůbec mě samotnému? Nevím. Jedno ovšem vím tak jistě, jako že dnes opět vyjde na ranní obloze slunce a večer se objeví na nočním nebi jasné hvězdy. Já se nevzdám. Nikdy a vždy! Nikdy také nepřestanu. Budu bojovat. Do posledního dechu. Do poslední kapky mé ubohé a nicotně bezcenné krve. Budu zkoumat. Najdu všechno, co budu potřebovat proto, abych se pro něho stal neocenitelnou pravou rukou. Budu se učit. Naučím se všechno lékařské umění těch nejlepších, které se jen lze naučit. Tak, abych pro něho byl užitečný. Jeho úspěchy půjdou ruku v ruce s těmi mými.

Poslední myšlenka vyloudí na mé vážné tváři slabý úsměv. První slabé krůčky v této oblasti mám už za sebou. Otevřu oči a upřu je na noční stolek. Vidím ji. Leží tam a vypadá tak prostě a neužitečně. Jen já jediný vím, co obsahuje za informace a jak je využít. Je to moje první dítě. Má první a prozatím skutečně jediná pýcha. Velikostí a tvarem nevypadá moc zajímavě. Mohla by to být jen obyčejná karta jako každá jiná. Jenže tato taková není a já jediný to vím přesně. Je to unikát. Je stejně neobyčejná jako data, která obsahuje. Je první svého druhu, ale ne poslední. To vím bezpečně. Můj první sběr dat a jejich zapečetění pomocí mého prvního tajného jutsu. Nebo to tak není? Ne, je to přesně tak. Mohu umožnit čtení uložených informací každému. Zrovna tak ale mohu znemožnit přístup k těmto informacím. Je to taková moje pojistka. Proti všem vlezlým lidem. A speciálně proti členům ANBU týmu. Vůbec nejhorší scénář by byl, kdyby se tato moje chlouba dostala do rukou Ibiki Morinovi. Ten ví, jak získat nepřístupná data. Je to koneckonců mistr výslechů a elitní jounin. Pouze on ví všechno o psychickém mučení a bolesti, protože tím vším sám prošel. Jeho odolnost vůči bolesti je přímo legendární. Neexistuje člověk, který by mohl být větší sadista nežli tento muž. Vlastně ano, mohl by… ON. Já ale jednou budu lepší než je Morino. Rozhodně!

A možná že jednou – že se tak jednou pro NĚHO stanu nepostradatelným. Koneckonců na vše, co by chtěl dokázat, mu jen jeden život nestačí. To je ta pravá životní výzva. To je to správné adrenalinové opojení. To je to, co pro svůj marný a nudný život poslední dobou hledám. To je správný směr. Ano Mistře, mám jasno. Už jsem se rozhodl. Příjmu vaši výzvu a připojím se k vám. Koneckonců mám pro to i svůj osobní důvod. Posadím se na posteli a podívám se na budík. Je teprve 7:00 hodin ráno. Ani ne za dvě hodiny se máme sejít. A pak bude chtít ode mne odpověď. Teď už vím, co mu odpovím. Už mám jasnou představu o tom, jak se svým životem naložím. Budu to já, kdo určí svůj osud a kdo bude pánem svého života a smrti. Jen a pouze já. Nikdo jiný! Rozhlédnu se kolem sebe po místnosti. Je to naposled, co ji takto vidím. Obléknu se a stáhnu své bílé vlasy do culíku. Pak si nasadím brýle a vzápětí si je posunu na nose víc vzhůru. Hloupý zlozvyk, já vím, ale některých věcí se nezbavíte nikdy v životě. Sáhnu na stolek pro svou kartu a poznámkový notes. Otevřu ho na poslední popsané stránce a mezi chemickými vzorečky si přečtu onen text.

„Na této zemi ležím – nehybný bolestí.
Vidím svůj život – záblesk před mýma očima.
Usínám mrtev. Je to všechno jen sen? Vzbuď mě! Žiju noční můrou.
Já nezemřu, já přežiju. Já nezemřu – počkám tu na tebe.
Cítím, že žiju, když jsi vedle mne.
Já nezemřu – počkám tu na tebe. Je čas mého umírání…“