Příběh dvou legend

„…Ale přes všechny ty útrapy, přes to všechno..“
„Žili šťastně až do smrti, jako je to vždycky… tyhle konce mě už nudí,“ postěžoval si chlapec.
„Šťastné konce přece nemůžou nikdy omrzet,“ podivila se jeho babička.
„Ale jo… je to pořád to stejný,“ namítl. „A na pohádky jsem už dost starej…“
„Je ti deset,“ usmála se. „A kromě toho, na dobré konce nejsi nikdy dost starý.“
„Je to nuda! Vždycky to všichni přežijí… proč nikdy hrdina neumře? Bylo by to taky aspoň něco novýho …“
„To by ti ho nebylo líto? Alespoň trošku?“
„Vždyť by to byla jenom pohádka! Proč líto, babi?“
„Protože… když posloucháš nějaký příběh, je to jako bys ho prožíval… chápeš?“
„Nesmysl.A.. řekni mi ještě nějaký,“ poprosil. „Ale opravdovější, babi…“
Usmála se. „Když jinak nedáš…“

„Bylo nebylo… žil kdysi jeden muž. Jeden ninja, jak se takovým lidem dříve říkalo – jmenoval se Shinobi.
Ninjové byli lidé, kteří bojovali za svého krále… a za svou zemi. Bylo jich hodně, mnozí byli dost silní a talentovaní… ale tenhle byl přesto výjimečný, i mezi nimi.
Nikdo se mu nikdy nevyrovnal v boji. Zkoušeli to, ale vždy, vždy prohráli… Byl mistrem kenjutsu – umění boje s katanou, a to takovým, že i sebelepší bojovník svou katanu sklonil, jen když ho uviděl.
Ovšem, takovým se člověk nestane jen tak. Moc, moc dřel, aby to dokázal…aby se stal hrdinou. Aby byl dost silný, aby se mohl postavit všem nepřátelům a dobře chránit své milované, vždyť to byl jeho sen.

Léta plynula, a on stále bojoval. Nikdy se nevzdal, ačkoliv mu mnohokrát ublížili. Bojoval za své přátele, za svou… ale ano, i za svou lásku, císařovu dceru Tenshi. Vždyť – i sebelepší bojovník se jí, lásce neubrání,“ usmála se babička.

„Romantika? No jo, jak jinak… Nuda…“ zašklebil se chlapec.
„Jen počkej a nepřerušuj mě,“ napomenula ho.

„Jednoho dne, bylo to zrovna za Velké války, došla do hlavní vesnice země hrozná zpráva. Nepřítel, se kterým země dlouhá léta bojovala, se rozhodl zaútočit přímo na hlavní vesnici. Nebyl čas, do útoku zbývaly pouhé hodiny, možná i míň…
Král okamžitě povolal Shinobiho, aby pomohl.
Ten si vzal svou nikdy nepřemoženou katanu a vyrazil do boje. Nebylo mu lehko na duši, v té době právě jeho milovaná očekávala narození jejich prvního dítěte.
Ale kdyby odmítl, vyčítal by si to do konce života, zklamal by sám sebe. Ale co víc – zklamal by důvěru lidí, a to nedokázal. Nemohl.
Naposledy Tenshi políbil.
„Vrať se mi,“ zašeptala. Ohlédl se, ale neřekl nic. Jen se usmál. Ona věděla…

Dlouho, dlouho trval boj. Ti nejvytrvalejší stále bojovali, ale mnoho lidí leželo mrtvých… chladná těla bez života. Ale byli tam také živí, a proto bylo třeba dál bojovat. „Nikdy se nevzdat,“ šeptl si sám pro sebe Shinobi, rozmáchl se katanou, a ukončil život dalšímu nepříteli.
Dalšímu a dalšímu… nepočítal je, nezáleželo mu na tom, kolik jich už zabil. Záleželo na tom, kolik jich ještě žilo… ano, zní to krutě. Ale taková válka je.
Ostří katan se blýskala, pot z lidí tekl… síly jim ubývaly, tatam bylo jejich odhodlání. Už chtěli jen domů, ke své rodině. Rychle ukončit to nesmyslné krveprolití.
„Tohle nemá cenu!“ ozývaly se výkřiky mezi řinčením zbraní a bolestnými steny. Na obou stranách, našeho císaře i nepřátelského pána.
Už nechtěli bojovat, už nechtěli dál zabíjet. Sklonili zbraně.
„Tohle ne!“ zařval pán. „Zabijte je! Musíme je zničit! Tahle země bude moje!“ ječel.
„Mlč,“ doporučil mu Shinobi s lesknoucím se čelem od potu. „Když bojovat nechtějí, tak…“
„Ticho! Tohle je moje armáda! Mě budou poslouchat! Copak to nevidíte! Zabíjeli vás! Zabili vám vaše přátele! A vy to necháte jen tak?!“
Lidé váhavě pohleděli na své zbraně.
„Ne!“ vykřikl Shinobi. „Proč vlastně bojujete? Protože to on řekl?! Kde je vaše čest, vaše čest ninji?! Zabíjíte nevinné.. a sami umíráte! Přestaňte už s těmi nesmysly! Skončete války!“
„To říká slavný bojovník, který už sám mnohokrát zabíjel?“ zeptal se posměšně pán.
„Já,“ obrátil k němu ledově oči, „vždycky bojoval za mír! Za, to, na čem mi záleží! Bojujte za to i vy, buďte dobrými lidmi!“
A lidé poslouchali. Nevěděli proč, ale mužova slova měla zvláštní účinek. Nebo snad to, jak svýma modrýma očima na ně odhodlaně hleděl, jakoby-„

„Jakoby co?“ zeptal se Kishimoto nedočkavě.
„Jen počkej, dočkáš se…“

„Jakoby je tak nějak… znal? Jakoby věděl, co cítí… byl tak nějak jejich. Jejich hrdina. Až ho zamrazilo. Když se díval, a viděl v jejich očích… důvěru? K nepříteli?
Ale ne ve všech očích. .. a ne všechny viděl.
Takže nevěděl, že se k němu velitel nepřátel vztekle blíží, neviděl, jak do něj zabodává tu katanu… do mistra boje s katanou.
Ale už viděl krev, která se z rány řinula…

Nedaleko odtamtud právě mladá žena chovala své před hodinou narozené dítě. Náhle zaplakalo. A ji samotnou prudce zabolelo na hrudi.
„Shinobi,“ pomyslela si rozrušeně. Nevěděla jak, ale cítila, že je něco v nepořádku.
Nedbala na svou zesláblost, a vyběhla ven.
„Tenshi-hime!“ zavolala za ní její služka. „To nemůžete!“
„Něco se děje, musím jít ven!“ odpověděla slabě.
Možná ale raději neměla…

Protože by pak neviděla, jak její hrdina umírá. Jak nejstatečnější ninja v zemi naposled vydechuje.
Nenapadlo by ji, že teď už je jen jeden způsob, jak spolu můžou být navždycky...

„Takže jejich láska trvala navždy… a nejen to – od té doby se těm nejstatečnějším bojovníkům říká shinobi. Na jeho jméno se nikdy nezapomnělo, navždy zůstane legendou… “ Dovyprávěla svůj příběh žena. „A ty máš svůj nešťastný konec… i když,“ zamyslela se. „Vlastně ne…“
„Ale on zemřel! To není štěstí!“
Pousmála se. „Má,“ odpověděla.
„Ale… zemřel přece!“
„Ano, ale… zachránil svou vesnici. Na tom přece záleží, ne?“
„Ne… měl to přežít! To by bylo správný. Ne tohle. Bylo to předčasný a hloupý. Vůbec se to tam nehodilo! Ten příběh začínal dobře, ale konec to zkazil!“ protestoval zapáleně.
„Takže bys chtěl raději šťastný konec?“ pocuchala mu černé vlásky. „Navíc – je to přece jenom pohádka.“
„Nikdy se to nestalo?“
„Ne. I když, kdo ví,“ zamyslela se.
„Ne, nemohlo se to stát. Vždy´t je to nesmysl – hrdina jako on neumírá. A když ano… ne takhle jednoduše. A navíc – co ty slova? Ten nepřítel měl možná pravdu – nemohli jen tak přestat bojovat. Ne, když je zabíjeli…něco začali, měli to dokončit. Nebo aspoň ne se bratříčkovat s těma, kdo vraždili jejich přátele… to nejde!“
„Ještě tomu nerozumíš,“ pohladila ho babička . „Ale jednou pochopíš… a třeba napíšeš vlastní příběh, jak sám budeš chtít,“ usmála se.
„Ale ten bude určitě mít lepší konec, než tohle!“ vykřikl. „Jo… bude to lepší… taky o bojovníkovi! Ale… ale...jinak. Hlavně bude jiný konec! To slibuju!
Jako že se Masashi Kishimoto jmenuju!“