Pod maskou...7.část

„Tak to těžko… tys nečet ty pravidla… první a nejdůležitější pravidlo je… že když tě někdo napadne.. jsi v tom sám!!“

„Moc tu nezlobte!!“ ušklíbl se kluk když je oba nechal hodit do cely. Zatuchlina byla cítit na každém kroku a holá, špinavá, kamenitá podlaha nevypadala moc lákavě. Sasuke se naštvaně opřel o mříže a cosi si mumlal. Akane hned došla ke dveřím a prohlížela si zámek.
„Bohužel… je to uzavřený nějakým jutsu… na to nemam!“ řekla po chvilce a neohrabaně si sedla do rohu.
„Jak…jak můžeš být tak v klidu?? Jsme tu zavření, nevíme co s náma chtějí udělat… nevíme nic a ty jsi v klidu sedneš a nic neděláš… jsi jen v klidu!!! Proč sakra!!!“ rozeřval se Sasuke a divoce házel rukama kolem sebe. Akane si stoupla a jen němě koukala před sebe. Sasuke už byl naprosto dokonale vytočený. Strhl si masku z obličeje a hodil jí do rohu.
„Chápeš co tu děje?? Můžeme tu umřít a ty jsi v klidu!!! Nevím jak ty ale já mám cíle!! Chci se pomstít vrahovy mích rodičů.. chci zabít svého bratra!!“ řval nekontrolovatelně. Akane k němu přistoupila a se vší parádou mu vlepila pořádnou facku.
„Uklidni se!! Začni trochu myslet!! Chováš se jako malí děcko!!“ Poprvé kdy jí viděl jinak než klidně. Když křičela její hlas byl výhružně zvýšen a ruce zaťaty v pěst. Zkroušeně se sesunul na zem a naštvaně bouchl pěstí do země. Akane si k němu přisedla a objala si rukama kolena.
„Promiň já… neovládl jsem se!“ zašeptal skoro neslyšně.
„V pořádku…“ řekla tiše.
„Ty… no víš.. se nebojíš že umřeš??“ otázal se a zadíval se na její masku.
„Zemřít.. nevím proč z toho lidé mají strach… Je to tak prosté! Narodíš se… najdeš si přátele a lásku… Vyrosteš a oženíš se.. narodí se ti spousta dětí.. rodiče ti umřou stářím… zestárneš … umřeš…! Nic na tom není… tak to prostě je a vždycky bude!! Co na tom jestli umřu teď nebo za dvacet let!“ Její hlas zněl bezcitně a přesto velmi procítěně.
„To si vážně myslíš?? A co tvé cíle??... tvá přání?? Tvé sny???“
„Sny??... sny jsou luxus který si nemůžu dovolit! Ano… když jsem byla dítě měla jsem sny ale rozpadli se v prach! Sny jsou jen pouhou iluzí co jsme si vymysleli abychom zakryli svoje nedostatky! Já nemám sny… to co chci se stane!!“
„Akane… byla jsi vždy taková??“
„Jaká…??“
„No…“
„Chladná, nepřístupná, prázdná… smířená se vším?“
„Jo…“
„Ne.. nebyla… vlastně… byla jsem pořád veselá a šťastná!“
„A proč už nejsi?“
„Já o tom nemluvím..“
„Víš… smě vlastně stejní!!“
„Jak to… no.... nechceš… no víš… mi to říct?? špitla Akane. Sasuke chvilku váhal pak ale spustil.
„Když mi bylo sedm můj bratr mi vyvraždil celý klan… byl jsem na tréninku a když jsem se vrátil… byli prostě pryč.. navždycky!! Nechápal jsem to… v jednu minutu jsem byl Šťastný a v druhé… Nevím proč to můj bratr udělal ale nechal žít jen mě….// sorry ale nece se mi vypisovat to co už znáte!!//“ Sasuke zarytě koukal do země a tiše vrtal nohou v hlíně.
„Co ty?? Kde máš rodinu ty??“ zeptal se. Akane se napřímila.
„No… Měla jsem matku Suki , otce Suzukiho a sestru Mitoko. Rodiče se občas hádali ale nebylo to tak hrozný!! Vždycky se pohádali a druhý den zase usmířili. Vždy když se hádali a křičeli u toho tak jsme se s Mitoko schoulili k sobě a jedna druhou utěšovali. Byli jsme dvojčata. Já ale byla to lepší dvojče.. Nechápala jsem jak mě může mít Mitoko ráda.. Byla jsem o dvě minuty starší, jako dospělejší prý i hezčí, uměla jsem mnohem líp bojovat, zdědila jsem kekei genkai, otec mě měl radši…. A ona byla přesto pořád veselá a neustále mi dokazovala jak mě má ráda. Nedokázala jsem to pochopit… byla pořád veselá, plná elánu a energie mě porazit… to co já se naučila za den udělala ona za týden. Byla mojí nejlepší přítelkyní. Nikdy jsem nikoho jiného tak skvělého jako byla ona neměla.

Jednou… byla už tma a pršelo jsme ze zdola slyšeli výkřik. Nepřikládali jsme tomu nějakou velkou vážnost. Dál jsme si spokojeně chroupali sušenky a povídali si o všem možném. Jenže pak se výkřik ozval znovu a mnohem hlasitěji. Mitoko se zvedla a běžela dolů. Než jsem jí stihla zastavit byla v obýváku. Jen jsem uslyšela výkřik a pak jsem vběhla dovnitř. Matka ležela na křesle. Otec na zemi v kaluži krve. Přede mnou stál nějaký muž a držel pod krkem Mitoko které z břicha čouhala krvavá katana. Vykřikla jsem leknutím. Ten chlap pustil mou sestru a otočil se na mě. Řekl mi tenkrát: Ahoj maličká… jmenuji se Orochimaru… vypadáš chytře… určitě nám řekneš jak funguje tvoje kekei genkai…! Samozřejmě jsem odmítla. Ani jsem nestihla mrknout a cílila jsem chladné ostí v břiše. Z úst mi stekl pramínek krve a já jsem spadla na zem. Ležela jsem obličejem naproti mému otci a koukala mu do očí… bylo to strašný!!! Poslední co si pamatuju bylo… Výborně Sasuke… toho chlapa jsi zabil skvěle… počkej si… brzy budeš ty.. Uchiha Sasuke nejsilnější ninja na světě!!... pak už si pamatuju jen tmu… když jsem se probudila ležela jsem v anbu nemocnici… neměla jsem nic kam bych se mohla vrátit a tak… jsem zůstala…“ Akane stékali pod maskou velké slané slzy. Sasuke seděl jako zařezaný. Před obličejem viděl jen Orochimara a vzpomínal. Najednou se na Akane obrátil, strhl jí k zemi a než se stačila bránit sundal jí masku. Její zářivě zelené oči plné otázek, zalité slzami na něj zoufale koukali. Malé, jemné rty se strachy a pláčem chvěly…. Ano… byla to ona. Moc se od té doby co jí viděl naposled nezměnila. Ten pohled… plný čisté pravdy… utkvěl mu v paměti… před očima se mu jako film vytvářel příběh. Pamatoval si moc dobře když si Orochimaru usmyslel že prozkoumá kekei genkai jejich klanu. To on sám byl ten co zabil jejího otce a matku… nečinně přihlížel jak on zabíjí její sestru… a jak se pokouší zabít i jí…
„Co…co to děláš Nori??“ její vyděšený hlas ho probudil. Pustil její ramena a opřel se zády o mříže.
„Já… promiň… A…Akane!“ řekl tiše a nasadil si masku. Akane si jí taktéž opět nasadila… zbytek dne strávili jen mrtvolným tichem…