Odprostit se

Odprostit se

Slyšela ty tiché kroky všude. Oprýskané zdi ji svíraly ve svých černých pařátech. Byla k smrti vyděšená. Chlad se vkrádal pod její šaty a šeptající hlasy přicházely odevšad. Vlažné kapky se kutálely po její umazané tváři. Chtěla utíkat... utíkat daleko... Do bezpečí...

Jenže nemůžu, ty mě všude pronásleduješ. Jsi všude, kam se podívám, v odlesku očí lidí vidím tebe, ne sebe samu... Ale jejich posměch patří mě...

Jsem pryč, mimo ně... Jsem špína...

Mé slzy neznamenají nic. Pro ně, pro tebe... nejsou ani prachem cesty...

A já se ptám... Proč? Proč je to tak...

Proč jsou lidé dobří a špatní...? Dobří a špatní shinobi, zrádci a hrdinové... Vrazi a zachránci... Proč za ně platíme my? My všichni, kteří jsem jejich součástí, ačkoliv tolik toužíme být někým jiným...

Necítím k tobě nenávist, i když s ní mnohdy jednám...

Necítím k tobě lásku, i když jsi má rodina...

Chlapec vzal do ruky kunai. Šero noci se pomalu snašelo nad planinou. Ticho noci protínaly vzlyky dívky, která se krčila u staré zdi, lemující cestu.

Další dva chlapci, kteří stáli okolo ní udělali krok zpátky, snad aby je neušpinila její krev. Zatnul pěst se zbraní, přikryla si tvář, snad aby to neviděla, rána však nedopadla... Podal jí kunai, vtisknul jí ho do ruky a ona k němu tázavě vzhlédla.

„Udělej to sama... Nebudu si špinit ruce tvou smrtí.“ otočil se a odešel, ještě chvilku se dívala za oním blonďatým klukem a dalšími dvěma, kteří odcházeli společně s ním.

Jsi krutý... ani o tom nevíš. Stále k tobě cítí nenávist... přestože už vlastně není ke komu. V jejich očích stále žiješ... i když jsi mrtvý... Žiješ ve mně... Stále...

Tvé zločiny... špiní jenom mě. Nikdy jsem nedostala šanci... I když jsi mrtev, navždy budeš žít v jejich vzpomínkách, proto mě nikdy nepříjmou... Protože jsi je zradil, zabíjel a zničil jejich domovy, nesu podle nich vinu i já...

Já tě... já tě v sobě nemůžu zabít... bez toho, že bych...

Ruka se kunaiem se jí třásla. Ona celá se chvěla. Jeho slova visela stále ve vzduchu.

Myslel si snad, že se nikdy nepokusila...

Už mnohokrát to zkusila... Ale nikdy neuspěla...

Znovu zavlzlykala. Zavřela oči, jako dvě nepropustné brány. Nepropustné brány temna...

Měl jsi mě zabít. Měla jsem být dávno mrtvá...

Nemůžu tě nenávidět...

Nemůžu tě milovat...

Nikdy jsem tě nepoznala...

A proto se ptám proč... Proč jsi mě tehdy nezabil? Jako malé dítě? Proč jsi můj život ušetřil, proč jsi mi způsobil bolest větší, nezvolil jsi mi pouhou a lehkou smrt... Sasuke Uchiho, můj otče...

Jenže dnes to dokážu...
Dnes se konečně odprostím od tvých špinavých činů a tvého špinavého jména...

Ruce jí povadle klesly na kolena. Pomalu se to ochablé tělo převalilo na záda. Tma ruku v ruce se smrtí pomalu prostupovala mezi stébly trávy. Ledový vítr zasvištěl okolo mokrých a vychládajících tváří bez výrazu, jedině vlasy, černé jako noc, neustávaly v tom podivném pohybu, způsobeným větrem...