Náš svět /7/ Sakuřiny myšlenky

Chvílemi jsem pozorovala výrazy ostatních a po porozumění jejich reakcí na nepochopitelné vjemy jsem došla k názoru, že z toho nedělají takový horror.
Jen mi přišlo, že je vše ztracené.
Prošli jsme podchodem, pomalovaným různými znaky- nepřipadalo mi to nějak známé, nebo podobné něčemu od nás. Jen jsem si chvílemi vzpomněla na Naruta. Zaslechla jsem, že se o něco takového pokusil, když byl ještě pošetilý.
Nechápala jsem, proč jsme ještě nezůstaly naše necelé tři dny u babičky, ale ptát se a myslet při tom na to jak navštívíme Zuzaninu matku a já si konečně umyji vlasy, bylo hloupé. Moc lidí s růžovou hřívou jsme zatím nepotkali. Zato jsme potkali spoustu lidí s mohutnými kombinézami , a proto jsem se divila, jak je možné, že holka jako je Zuzana se nechová jako někdo z tohoto světa. Jediné co jsme měli, byly tlusté svetry a to jsme se museli chvílemi, když nás vítr ovíval, přemáhat. Zuzana však jako holka odsud- holka, které je jedno zda je ten či ten měsíc, si zvykla. Tím se chovala jako někdo jiný.
Začala jsem se chytat nedůvěry. Moc lidí odsud- stále mi to připadá jako jiná planeta, ale podle jejích názorů, jsme z jiných světů- nemá babičky jako Zuzana. Nejsem tak nevšímavá, abych si nedokázala prohlížet pokaždé jiné domky. Hranaté, barevné, veliké i malé, ale nikde jsem nenarazila na nic podobného, jako byl právě malý domek rozměrné stařenky.
Přemýšlela jsem nad útěkem. Když se však na mě ostatní s rozzářenýma očima podívali, nastavila jsem pohodový úsměv.
Do teď jsme se dokázali normálně bavit, ale od té chvíle kdy se tu začínám ztrácet, se raději odvracím a proklínám tu chvíli, kdy jsem se pouštěla do boje. Vlastě ani nepočítám ty dny, i když bych měla vzpomínat na minulost. Tenhle svět mě uchopil a nebyl schopen se mě pustit.
Nevnímala jsem do té chvíle, než se ke mně ostatní otočili a mávali mi před očima. Tedy, ne všichni na ráz, vlastně popořadě. Začal tím samozřejmě Naruto.
Vstoupili jsme do jednoho z těch obrovských budov. Ucítila jsem neznámou vůni. Když mi Naruto strčil do ruky divně vypadající obložený chleba- chleba, maso, zelenina, podivná barevná tekutina, salát, chleba, jen jsem se zakousla a nevnímala chuť. Jediné čeho jsem byla schopna si všímat, byl rozhovor. O ničem. Prostě jen tak, jak padne nesmyslené slovo za dalším nesmyslným slovem.
„Jsme ve fast foodu.“ uculila se hnědovláska a rozlepovala hamburger-asi název toho, co jsem si jako jediná příliš nevychutnávala. Nejprve vytáhla a rozžvýkala maso. Kečup,-jak jsem poznala z nadcházející reakce, jí stékal po ruce a tak jej náruživě olízla. Poté snědla vše uvnitř, a až na konec si nechala tu divně chutnající věc, která vypadla jako chleba. Nebyl to však chleba. Zdá se mi, že poslouchám až moc, protože nás Zuzana pomalu seznamuje se slovem: rohlík, houska, jezdící schody…
Schody mě trochu zaujaly, protože měli stálý nepletoucí směr, ale nemohla jsem se na ně dívat stále, protože mě rozptýlila Zuzana, která vytahovala měnu a zaplatila tím další jídlo.
„To sem se nacpal.“ vyhlásil svou rezignaci Naruto a posadil se s rukama na břichu na plastovou židly, jenž ležela opodál.
Sai ještě nedojedl svou porci a sledoval Naruta, který se tajně natahoval po dalším kuřecím křidýlku. Usmál se a raději mu to pošoupl blíže, aby ze židle nespadl.
„Její nohy jsou vratké…tak si rychle vem ať tu nejsme do zítra.“ zašeptal, ale spíše tím způsobem, aby byl slyšen i ostatními.
Stále mě přemáhala ta zajímavá úzkost a to i ve chvíli, kdy už se pouliční lampy města rozsvítili a nadcházel večer.
Se Zuzanou jsme míjeli náměstí, a když jsme zahnuli za roh jednoho domu-myslím, že mluvila o nějakém hotelu. Asi jen toto slovo důvěrné znám.- Všechny ohromil obrovský supermarket. Nebyl však ani náhodou čas se rozhlížet, protože všichni sháněli výmluvu a pospíchali k Zuzaně domů.
„Vyjdeme schody, nebo chcete jet výtahem? pousmála se Zuzana. Všichni souhlasili pro schody. Každý si to rád vyšel až nahoru, protože vyjíždět tam něčím tak nepochopitelným, by byl až příliš velký šok.
Popisovat vám jak na mě působila její matka, by bylo až příliš těžké.
Pomalu jsem začala chápat proč je Zuzana tak samostatná, proč si dělá co chce.
Možná, až příliš brzo jí vpisuji své názory- ohledně jejích názorů, myšlenek,- ale vědět co si o někom myslím je v každém ohledu důležité. V každém případě jsme bez jakýchkoli komentářů vešli dovnitř- vítáni.