Tajemné

Nejspíš měli strach o vlastní život, po tom, co viděli takové představení.

3. kapitola: Konohamaru

[i]Kolem zasvištěl teplý vítr a mlha se zvedla.
,,A co to jako mělo znamenat?“ vyhrkl znenadání kluk s černými vlasy a nepatrně potrhaným oblečením.
,,Jsme na misi. Co by to mělo znamenat?“ opáčila osoba zahalená v kápi.
,,Jo, přesně tak, Sasuke!“ zařval poněkud neoprávněně rozjásaný blonďáček stojící opodál. ,,Máme misi, tak co tě překvapuje?!“

Reina ležela na posteli a dívala se do stropu. Přemýšlela o všem, o minulosti, přítomnosti i o budoucnosti. Musela se pousmát. Sedla si na postel, rozhlédla se kolem. Vylezla z postele a došla do kuchyně. Sedla na linku a začala jíst jogurt. Dojedla a vyšla ven. Sebou si vzala papíry a deku. Došla na své oblíbené místo, rozložila deku a posadila se na ní. Rozložila si papíry vedle sebe a začala je třídit na popsané a čisté. Když třídění dokončila bylo popsaných dvakrát více než čistých.

Pozn:myšlenky kurzivou

Otevřela oči a zjistila, že se nachází ve spoře osvětlené místnosti kde byl kolem její postele roztáhnutý závěs, malý stolek a židle. Ucítila jak jí na rameni tlačí obvaz a prohlídla si své ruce, taktéž obvázané.
Jakási osoba plachtu odhrnula a prohlédla si jí.
„Áááá, už jsi vzhůru,“ usmála se na ní jakási žena a sáhla jí na čelo.
Yuti neodpověděla a sledovala ženu, která teď nejspíše už po několikáté ošetřovala její ránu.
„Vy jste medik?“ zeptala se.
Žena přikývla.

Černé stěny žaláře jí děsily. Každou chvíli chodil někdo kolem, ale nikdy se dveře neotevřely. Byla tu zavřená už týden. Před očima jí vytanuly obličeje jejích nejlepších přátel, které asi už nikdy neuvidí.
„Saii, Ryo, promiňte.“ Zašeptala zničeně. Najednou se otevřely dveře a do nich vstoupil rusovlasý muž. Přisunula se ke zdi a zděšením strnula.

4.kapitola – Procitnutí
Blonďatá dívenka ležela na posteli a spala tvrdým spánkem, věděla, že brzo vyrazí do podzemních chodeb, ale bála se. Bála se, že to pokazí a také nechápala ten hlas, který ji jakoby naváděl ať něco udělá. Ona nechtěla již jej poslouchat, ale zdálo se, že za ním bylo něco mnohem mnohem silnějšího, kdyby se svěřila komukoliv obvinili by ji, že je blázen a tudíž si to nechala sama pro sebe.

„Hledal jsem tě!“ ozvalo se jí u ucha. Vyděšeně se posadila a zmateně se rozhlížela okolo. Pohled jí padl na smějícího se Kakashiho.
„Co jsi potřeboval?“ zeptala se ho odměřeně.
„Omluvit se.“ Odvětil prostě. Sora na něj udiveně hleděla.
„Omluvit se?“ zašeptala udiveně. Kakashi mírně kývnul hlavou. „Nemáš proč..Byla jsem vystresovaná..“ zamumlala
„To jsme každý…Já byl taky na nervy i když to někdy nevypadá.“ Usmál se.

Konoha napadena

Gaara chytil Mella do písku a řekl ,,Sabaku sousou" , ale než to Mella rozdrtilo tak Mello řekl ,,Chidori nagashi" a písek se rozletěl na všechny strany. Mello vyskočil na střechu domu.
,, Znám tvé scopnosti, takže proti mně nemáš šanci." začal se smát Mello a v ruce se mu vytvořil bleskový luk. Gaara na Mella poslal svůj písek, ale než tam písek dorazil, tak byl Mello na jiné střeše, ze které vystřelil bleskový šíp. Gaara postavil šípu do cesty písečnou zeď, ale šíp skrz ní hravě proletěl a proletěl i ramenem Gaary.

„Kankuro!!! Že to není pravda!!!“ zakřičel Shikamaru na Kankura.
„Ne, jsem živá.“ řekla Temari, vyšla z hotelu a pokračovala.
„Nevím, co se tady dělo, ale od té doby co jsem Kankura našla, tak jsem byla pryč. No co... zjistila jsem, že naproti v tom módní obchodě mají šaty!! Jsou úžasné!! A já si je musela koupit!!“ řekla Temari a vytahovala si je z tašky.

„Podívej se mi do očí.“ Pobídl mne. Odtrhla jsem pohled od země, ale do očí jsem se mu nepodívala.
„Ne..“ zavrtěla jsem hlavou.
„Hnusím se ti?“ zeptal se. Až teď jsem se odhodlala se mu podívat do očí. „Odpověz!“
„Ano..“ prohlásila jsem tvrdě. „Ano hnusíš..“ Otočil se ke mně zády.
„Tak to se musíme rozloučit.“ Prohlásil, ale nepodíval se na mne.
„To ano..Sbohem.“ otočila jsem se k němu zády.

Itachi lehce zatřásl s dívkou ležící na posteli a tvrdě spící. Neprobudila se. Zkusil zatřást více, ale ona se jen zavrněla ze spaní. Na chvíli se zarazil a pomyslel si, že se snad na to vykašle, ale to by mu asi neprošlo. Zatřásl s ní znova o něco silněji a ona se ze spaní po něm ohnala rukou a něco zamumlala.
To už nevydržel. Opatrně se k ní naklonil a……
„VSTÁÁÁÁVÉÉÉJ,“zaječel jí do ucha tak, že poplašeně vyskočila z postele, mnula si ucho a zírala nevěřícně na svého přítele.

Ach jooo... Nechápem načo by Ino išla do Akatsuki, poznám ju lepšie ako ktokoľvek iný no na túto otázku odpoveď nájsť neviem. Sakura sa postavila a šla zavrieť okno ktoré ju tak veľmi studilo,v jej malej no celkom útulnej rúžovej izbe vyzdobenej krásnymi kresbami ktoré kreslila keď bola celkom maličká. No najvzácnejšiu vec mala položenú celkom vysoko na jej veľkej skrini vyzdobenej rôznymi tvarmi a ornamentmi bola celom maličká fotografia.

Otevřela oči, na tváři měla šťastný úsměv. Rozhlédla se po pokoji a pohled jí padl na Itachiho, který seděl v křesle a obličej měl schovaný v rukou. Přišla k němu blíž a podívala se mu do očí. Měl je zarudlé, ale suché.
„Co se děje?“ zeptala se ho mile.
„Nic..“ špitl. Reina se na něj ustaraně podívala.
„Jen..jsem vzpomínal…“ Reina se pousmála.

Největší pozornost v předsíni, na sebe upoutával jedna velká kresba. Na krásné, zřejmě nově vymalované zdi, se na své pozorovatele šklebila tmavá kresba. V divných kruzích a jiných geometrických obrazcích se skrývali postavy a zajímavá zvířata. Účelem téhle kresby bylo vyjádřit pouhým neforemným způsobem i ten největší strach. Sai přistoupil a sledoval v očích divného zjevení s mnoha ocasy, nocí překrytý dnešní svět. Černé rysy téhle noční můry jakoby vystupovali z lehce pokřivené zdi, a z každých úhlů viděli jakýkoli tvůj pohyb.

Poslední díl této série. V předchozím dílku se Naruto dozvěděl jedno zvláštní a nečekané tajemství. Nyní na Hinatu čeká to nejtěžší na tom celém. Musí mu to vysvětlit. Naruto totiž nejen, že si nic nepamatuje, ale nebyl by to ani on, aby pochopil od začátku vše správně.Takže, co se vlastně stalo, že si Naruto nic nepamatuje?

3.kapitola – Důležité informace: Podzemní cesty
Malá blonďatá holčička seděla na zemi opřená o zeď, dorazili k jejich spojencům, rebelům. Občanům, kteří povstali proti vládě téhle vesnice. Bylo to těžší, s její sestrou by se lépe přesvědčilo ostatní povstalce, že tahle skupinka Shinobi jim chtějí pomoci.
Ale kdo by dal na slovo malé holčičky, kterou každý lehce přesvědčí? Nebyla dospělá, byla lehkou objetí pro Genjutsu, iluzi či jiný klam. Jak lehce se dá lhát dítěti, dítě Vám uvěří, protože neví jak je svět krutý.

Minato stál před dveřmi do bytu svého senseie. Přemýšlel, jestli má zaťukat, nebo si nějak poradit bez jeho rady.
„Proč stojíš před dveřmi jako idiot?“ ozval se zevnitř veselý hlas. Dveře se otevřely a Jiraiya se zkoumavě podíval na svého starého studenta.
„No..já…no!“ nemohl ze sebe nic dostat Minato. Byl nervózní a začínal se mírně červenat. Jak nezvyklé na nejsilnějšího shinobiho Konohy.
Jiraiya se ušklíbl. „Ty než se vymáčkneš! Pojď dál, nebo tu budu čekat až do zimy a umrznu!“ řekl a dostrkal Minata do svého bytu.

Po chvíli došli tři muži a jedna maskovaná postava. Maskovaná žena řekla:
„Kdo je to, Yuno??“
„Takže, ta postava je to žena... Ale ten hlas, je mi povědomí.... Z někama ji znám...“ pomyslel si Shikamaru.
„Hele nehraj, že ho neznáš. Vždyť...“ nestačil doříct Yuno.
„Yuno... Nemusí vědět, kdo jsem.“ řekla postava.
„Tak se ho zbav ty. Určitě ti to nebude dělat problém...“ řekl Yuno a poodešel o kousek dál.
Temari se rozklepala ruka a pomyslela si:

Dopadá na mě smutná nálada... venku leje jako z konve a ta hudba co se právě lehce tiše line z repráku tomu nepomáhá-je to ta správná ,,EMO" nálada... Taky mě poslední dobou omrzelo psát kapitolovky a tak teď se pokusím napsat takovou jednu hodně divnou jednorázovku...

Černé mraky plují po noční obloze. Já se procházím po ulici. Nebojím se... Už nemám strach z ničeho. Jen touhu. Navrácení... Chci trochu štěstí, ale to mě stálé míjí. Míji mě stejně jako mě právě minulo auto.

Tma, a ten nepríjemný pach hniloby a smrti. Kam sa to dostal? Predsa nemôže len tak... nohy mali v úmysle odísť, utekať, zachrániť sa, zatiaľ čo rozum i srdce kázali stáť a vrátiť sa. Nikdy sa necítil v takom rozpore.