Děti Suny - 6. kapitola - Zapadnout

Akademie v Suně se rozzářila mnoha barvami, když na ni dospělí navěsili stuhy z nejrůznějšího materiálu. Houf dětí už se shromáždil před budovou. Blonďatá dívka s rozpuštěnými vlasy kráčela hrdě vpřed. Doprovázeli ji oba její bratři a strýček. Temari pozorovala rozzářené tváře ostatních. „Nepřišel,“ zamumlala a v jejím hlase zaznělo zklamání.
„Má moc práce.“ Yashamaru se k ní sklonil. „Teď se ti otevírají dveře do zvláštního světa. Užij si ten den!“
Temari se na strýčka vděčně podívala a přikývla. „A já půjdu za rok!“ usmál se Kankurou.
„Však to uteče jako voda,“ přikývl Yashamaru. „Bude se ti tam líbit, Temari, uvidíš.“
Nechali děvčátko zařadit se do hloučku. Gaara sestřičce naposledy zamával. Teď ji bráškové hodně dlouho neuvidí.

Yashamaru a synové Kazekageho se vrátili domů. Ten je nechal vejít do pracovny. „Jak to šlo?“ zeptal se.
„Postrádala vás, pane.“
„Zvykne si. Koneckonců… jednoho dne bude mít možná na povel celou Vesnici ukrytou v písku.“
„To máte pravdu. Ale myslím, že tak dlouhé odloučení od rodiny ji poznamená.“
„Je silná, vydrží to!“ opáčil vůdce vesnice.

Děti ve Skryté písečné vesnici mívaly přísnější výchovu než ratolesti v jiných koutech říše. Učit se, studovat, pro ně znamenalo konec rozptylování. Byly ubytovány přímo na Akademii, aby se docílilo důsledného dodržování pravidel školy. Rodina je mohla navštěvovat, pokud si ovšem její příslušníci našli čas. Odložit dítě na ninjovskou akademii byl ten nejlepší způsob, jak se zbavit povinností.

Kazekage si byl dobře vědom toho, že pokud se má zaměřit na výchovu nejmladšího, musí obě děti z domu. S Temari to bylo snadné, příležitost se naskytla sama od sebe. Jenže… co s Kankurouem?

Yashamaru sledoval s úsměvem hrající si děti. Starší z chlapců si hrál s dřevěnými kostkami a právě stavěl opevnění. Gaara ho zvědavě pozoroval. Hnědovlasý se usmál a přistrčil mu pár kostek, aby se bratříček mohl zapojit do jeho hry. Strýc obou dětí od nich odvrátil zrak. Na jazyku ho pálilo milión otázek a všechny se týkaly Kazekageho nejmladšího potomka. Yashamaru nemohl zapomenout, proč jeho sestra zemřela doopravdy. Ne… nikdy nezapomene.

Temari seděla ve třídě a malinko se klepala, raneček s nejdůležitějšími věcmi měla položený vedle sebe. Vedle ní se jiná dívenka zlehka pohupovala ze strany na stranu, stejně nervózní jako ona.
Dveře se otevřely znenadání. Jejich hlavní cvičitelka si neodpustila okázalý přístup. Měla na sobě Chuuninskou uniformu, ale několika ostřížím zrakům neunikl znak Jouninů na její kombinéze.
„Vítám vás na Akademii! V následujících letech budu vaší hlavní cvičitelkou. Mé jméno je Džana Hizarashi a mám hodnost Jounin.“ Poklepala si na čelenku. Jeden z chlapců se odvážil zeptat, proč v tom případě nosí Chuuninskou uniformu. Opáčila, že jí přijde pohodlnější.

Temari měla dojem, že ta cizí žena se na ni soustřeďuje. Nemohla tušit, že všichni cvičitelé a zkoušející na Akademii vědí, že zde dcera Čtvrtého Kazekageho začala studovat, a tudíž se od ní očekávají velké věci.
„Tak… začneme s výkladem. Povíme si něco o rozmístění ninjovských vesnic…“

Temari utíkal čas na škole rychle, o to víc ji překvapilo, že i po závěrečném zazvonění zůstali chlapci a dívky sedět na svých místech. Objevovali se Chuuninnové, vyvolávali jména a oslovené odváděli někam pryč. Zůstala ve třídě poslední. Chodbou právě procházela její učitelka.
„Ty jsi Temari, že?“
„Ano,“ špitla dívenka. „Já… tedy… mohu už jít domů? Nikdo si pro mě nepřišel.“
Džana se zamyslela. „Tobě to neřekli?“
Temari se zarazila. „Co mi měli říct?“
„Ach tak,“ usmála se žena a začala s vysvětlováním. „Děti zde na Akademii zůstávají až do ukončení školního roku. Učíme je tím samostatnosti. Jako budoucí Shinobiové musíte být na své rodině nezávislí. Rodiče tě budou navštěvovat, ale sama za nimi nesmíš. Tvůj otec, Čtvrtý Kazekage, chtěl, abys měla stejné podmínky jako ostatní.“
Dívenka se zachvěla. „Aha. Takže vy to víte.“
Džana k ní natáhla ruku. „Pojď se mnou! Ukážu ti tvůj pokoj.“
Temari ji následovala mlčky. Uvědomovala si nyní pravý význam strýčkových slov. Musí teď udělat vše proto, aby si zde dokázala zvyknout a… zapadnout mezi zbylé děti. Věděla, že to bude těžké, ale hřálo ji vědomí, že její bráškové jsou aspoň v duchu s ní.