Anděl písku a sněhová rebelka

Silný vítr ji cuchal vlasy a bílý sníh,který se do vlasů bořil s nimi silně kontrastoval.
„Maminko,tatínku...“ viděla před sebou malou dívku, která dřepěla nad těly svých rodičů. Kolem nich byl sníh zbarven do ruda jejich krví. Dívka se rozplakala.
„Mami!Tati!“
Zezadu se k ní blížil ninja.
„Ty půjdeš semnou!“
„Ne!To nepůjde!“
ozval ještě něčí hlas.
„Uteč!“
„Bráško, ale..“
„Utíkej! Nesmějí tě chytit!“ dívka se rozběhla a ve chvíli, kdy se otočila viděla, jak ninja probodnul jejího bratra katanou.
„Ne!“ vykřikla zaroveň ona i dívka, která to pozorovala.
Prudce rozevřela oči a po tváři ji stékaly slzy.
„Zatraceně!“ z venku uslyšela hlasy. Bylo něco po půlnoci a bylo neobvyklé,aby byl někde takový rozruch. Vyhlédla z okna a jen tak tak uhnula letícímu shurikenu.
„Miomi! Musíme opustit vesnici!“
„Co se stalo Jimone?“
„Asi nás našli. Nevím jak...“ Rychle se zvedla a rozběhla se k oknu.
„Kam teď?“ zeptala se, když přeskočila na střechu domu.
„Nevím, ve vesnici jsme byli pár hodin. Ale prý je tady nedaleko jeden ukrýt!“
„Dobře jdeme tam!“
„Miomi pozor!“ Dívka se otočila a udělala pár ručních pečetí a ninju na ni utočícího zasáhl prudký nával sněhu.
„Je tu hrozně! Špatně se mi tu manipuluje se sněhem.“
„Neboj dlouho se v Písečné nezdržíme!“
„Už mě nebaví pořád střídat vesnice!“
„Miomi, teď na to není čas!“ řekl ninja a odrazil další útok.
„Zabili všechny tvé stráže.“ řekl smutně Jimon.
Miomi začali po tváři stékat slzy.
„Už mě to nebaví...“
„Musíme utíkat!“
„Já nechci...“
„Zajdu pro posily, které nás doprovodí až do Konohy.“
„Já už nikam nepůjdu!“ trvala tvrdohlavě na svém.
„Jseš malá holka! Budeš mě poslouchat!“
„Je mi patnáct! A můžu si dělat, co chci!“
„Ne, to v tvém případě nemůžeš! A počkej tady!“
Naštvaně si zase sedla do písku, který ji rozčiloval čímdál víc. Asi za čtvrt hodiny něco nad ní zašramotilo. V ruce sevřela kunai a když se rozevřel poklop, prudce s ním vyrazila dopředu, ale zastavila se, když uviděla Jimonovu tvář. Do úkrytu se nahrnuli tři ninjové.
„Takže toto je elitní písečný tým! Půjdou s námi!“
„No skvělý!“ poznamenala ironicky.
„Promiňte. Ona to tak nemyslela, ale má špatnou náladu....“
„Nemám špatnou náladu! A myslela jsem to tak!“
„Ta holka je ještě horší než Gaara!“ rýpnul si kluk, který měl na zádech něco jako mumii.
„Kankuro,mlč!“ okřikla ho blondýnka s velkým vějířem.
„To je v pohodě! Ať si vyjádří názor!“ řekla Miomi.
„Miomi!“
„Tak půjdeme?“ zeptal se červenovlasý chlapec s chladným pohledem.
„Já nikam nejdu!“
„Ale jdeš!“
„Ehm, to máme až do Konohy doprovázet tudle puberťačku?“ zeptal znovu ten divnej kluk.
„Jo máte mě doprovázet! Máš radost?!“
„Kdo ti dovolil mi tykat?!“
„Moje drzost!“
„Ty..ty..“
„Kankuro v klidu!“ okřikla ho znovu blondýna.
„Jo! V klidu, vem si příklad z tvýho parťáka! Ten je v klidu, mlčí a nedělá problémy!“
Gaara po ní hodil zlostným pohledem. Blondýnka i Kankuro zmlknuli a pozorovali, jak bude Gaara reagovat. Sevřel ruku v pěst.
„Gaaro neblbni!“
„Nech mě být Temari!“ okřiknul blondýnku a kolem černovlásky se začal shromažďovat písek.
„Toto na mě nezkoušej!“ Miomi rozevřela dlaň a začaly kolem ní vlát její černé vlasy. Písek se zastavil, brzdilo ho něco bílého. Sníh. Gaarův pohled ztvrdnul a písek ještě přitlačil, ale Miomi se ani nehnula a stále se bránila sněhem.
„Nechte toho! Na todle tu není čas!“ řekl Jimon, ale ani jeden z nich ho neposlouchal.
„Já neustoupím!“ řekla Miomi a dál držela před sebou rozvřenou dlaň.
„Vybrala sis špatnýho soupeře!“
„Ne to ty nevíš proti komu stojíš!“
„Ale jo vím! Proti jedné malé holce, která neví, z koho mít respekt!“
„Už mě nebaví, jak mě oslovujete malou holkou!“ Miomi rozevřela i druhou dlaň a sníh začal útočit na Gaaru. Oba vypadali zhypnotizovaně. Jimon jedním pohledem naznačil Temari a Kankurovi, aby zasáhli. Temari a Kankuro okamžitě přerušili útok Gaary a Jimon strhl Miomi na zem.
„Zbláznila ses?!“
„Nemá si začínat!“
„Nemáš se nechat vyprovokovat!“
Podobný rozhovor panoval i mezi trojicí sourozenců.