Doma v listí: kapitola 12. - Příchod

Nebyla bych zrovna ráda, kdybyste mě začli kamenovat...

Další filler, uznávam. Ale opravdu dojdou před budovu, kde má být zkouška! Vztahy v týmu "I" se nelepší, to až časem (i když možná na konci už jo ). Takimaro se zatím též chová normálně. A objeví se "nepřátelé".

Dny plynuly a tým Chouji byl vyslán na téměř rutinní misi jako dočasná ochranka karavany, na hranicích se Zemí Větru měli být vystřídáni týmem z Písečné. Do zkoušky sice zbývaly jen čtyři dny, ale Hokage rozhodl, že Iwahi by předtím měla aspoň jednu misi pro Skrytou Listovou splnit. Vzhledem k jejímu věku a vyprávění usoudil, že jistý počet misí má za sebou již ze Skryté Kamenné.
Od incidentu na chodbě před kanceláří Hokage se Inote uklidnil a choval se, jako by se nikdy nic takového nestalo. Iwahi to naprosto vyhovovalo a tvářila se také tak. Nebo se o to alespoň snažili. Ale nejspíš jim to nešlo moc dobře, neboť Inoko se občas zeptala, jestli se nepohádali, nebo co se vlastně stalo. Ale při plnění mise, když karavanu napadli bandité, jakékoli osobní neshody šly stranou a tým Chouji pracoval téměř perfektně. Po předání karavany písečným pod vedením elitního loutkaře se Inote a Iwahi zdokonalovali v technikách nevšímání-si-toho-druhého. Nešlo to do nijakých extrémů, ale jistá hráz mezi nimi vyrostla.
„Nechcete toho už nechat?!“ zeptala se naštvaně Inoko při poslední pauze před Listovou.
„Čeho?“ nechápala Iwahi, která byla Inočinou otázkou vytržena z proudu svých myšlenek. Inote jako obvykle mlčel a tvářil se, že si jich nevšímá.
„Nedělej blbou, od tý doby, co jste odevzdali ty přihlášky na chuuninskou zkoušku, se chováte, jako byste se ani neznali!“
„Hm,“ Iwahi pokrčila rameny a zadívala se někam do prázdna.
„Zase přede mnou máte tajemství, že já se s váma vůbec bavim!“ rozčilovala se Inoko.
„Uklidni se, Inoko,“ napomenul ji Chouji, když zrovna dožvýkal svačinu. „Neni nic špatnýho na tom mít tajemství.“
„Jo, ale to by ho přede mnou nesměli mít všichni.“
„Jen jsme se pohádali, to přejde,“ ozvala se Iwahi jemně. Inote na ni vrhl zlý pohled, ale pak se zase odvrátil.
„To mi došlo, že jste se asi pohádali,“ Inoko se uklidnila. „Jen jsem chtěla vědět proč.“
„Mít tajemství je součástí života shinobiho,“ poprvé promluvil Inote. Naštvaně. „A neni mi jasný, že zrovna ty to nedokážeš pochopit.“
„Proč zrovna já?“ zeptala se Inoko podrážděně.
„Yamanaka.“
„Blbečku.“

„To snad ne, proč zrovna já? Dneska začíná chuuninská zkouška a já musim zaspat!“ nadávala Iwahi, když ráno hledala po svém pokoji poházené oblečení. Večer zapomněla ve svém budíku vyměnit baterii, ta stará se v průběhu noci vybila a budík nezvonil. Naštěstí se probudila později jen o dvacet minut, což jí přišla připomenout Sakura, která ji šla upozornit na zkoušku, takže ještě měla šanci to stihnout. Naštěstí se s dvojčaty domluvili, že se sejdou o něco dřív. Když vynechá snídani, bude tam dokonce včas. Rychle se oblékla, učesala, pohledem do zrcadla zkontrolovala svůj vzhled a seběhla dolů do kuchyně. Tam už jí Sakura stavěla na stůl snídani.
„Nestíham,“ řekla omluvně, popadla rohlík a chystala se ven.
„Nikam, mladá dámo,“ zastavila ji Sakura. „Bez snídaně na tu zkoušku nepůjdeš,“ prohlásila přísně.
„Ale...“ zkoušela Iwahi protestovat.
„Ta zkouška je dost náročná, takže se nasnídej,“ přerušila ji nekompromisně.
Iwahi si bez řečí sedla ke stolu a začala hltat snídani. Po pár minutách měla všechno v sobě, na jeden lok vypila připravený čaj, vstala od stolu a zamířila pryč.
„Dík za snídani,“ zavolala na Sakuru při odchodu a vyběhla ven.
Před budovou, kde se měla konat zkouška netrpělivě postávalo docela dost skupinek ninjů. Proto jí chvilku trvalo, než našla Inoko s Inotem, kteří se zrovna bavili se Sayou, Aoshim a Takimarem. Teda bavili se jen Inoko, Saya a Aoshi. Inote a Takimaro na sebe nenávistně zírali.
„Ahoj Iwahi, konečně seš tu!“ zavolala na ni Saya, když si jí všimla.
„Ahoj,“ pozdravila Iwahi všechny přítomné.
„Jdeš pozdě,“ zavrčel Inote.
„Já vim, omlouvam se,“ sklopila hlavu.
„To nevadí, ne?“ usmál se Takimaro. „Vždyť to ještě nezačlo...“
Iwahi se na něj nervózně usmála. Od jejich prvního rande se ještě párkrát sešli, k ničemu víc než objetí mezi nimi nedošlo a nikomu o svých schůzkách neřekli. Ale stále měla v paměti Inoteho chování tehdy na té chodbě.
„Ty se do toho nepleť, ve tvym týmu neni!“ odbyl ho Inote a vrhl po něm vražedný pohled.
„Ale no tak, přece přišla včas, ne?“ Takimaro stále zachovával klid.
„No to teda nepřišla! Domluvili jsme se...“
„Nechte toho! Oba!“ okřikla je Saya. „Hádáte se jak malý děcka!“
Inote a Takimaro se na ni podívali, pak po sobě střelili pohledem a odvrátili se. Iwahi si v duchu oddychla. Její klid ovšem neměl dlouhého trvání.
„Neni tohle naše zrádkyně Iwahi?“ ozvalo se kousek od skupinky geninů. „Co myslíš, Tsubachi?“
Listoví a jeden vodopádový se otočili. Stál tam tříčlenný tým, dva kluci a jedna holka, všichni ve věku tak čtrnáct až patnáct let. Podle čelenek patřili do Skryté Kamenné. Ten, který zrovna mluvil, měl uhlazené vínově zbarvené krátké vlasy a v nose a uších spoustu piercingů. Pravou rukou si pohrával s podivně tvarovaným kunaiem.
„Ne, Kantsu, to asi nebude ona. Ta přece chcípla někde na hranicích, vzpomínáš?“ odpověděla holka vedle něj a pobaveně si prohrábla dlouhé vlasy, hnědé se zlatými pruhy.
„Ale ta podoba... Co na to říkáš ty, Deimo?“ otočil se Kantsu na posledního člena jejich týmu, vysokého blonďáka s na krátko ostříhanými vlasy, ve kterých měl černé sluneční brýle.
„Vyzkoušíme jí, ne?“ navrhl a v obličeji vytvořil škleb, který měl nejspíš být škodolibý úsměv. Iwahi zaujala bojovou pozici a vytáhla kunai. Věděla, že když jsou tu tihle tři, nečeká ji nic dobrého.
Náhle ji někdo pevně chytil za paži. Věděla kdo, takovýto stisk už zažila.
„Ovládej se,“ řekl přísně Inote. Iwahi se na něj překvapeně podívala.
„Kašli na to, to neni ona,“ uchechtl se najednou Kantsu. „Tak hluboko, aby bojovala s pravym kunaiem, by neklesla ani ona. Jdem,“ zavelel a členové jeho týmu jej následovali blíže ke dveřím budovy, v níž se měla konat zkouška.
„Dík,“ zamumlala Iwahi, když odešli.
„Taky bylo za co,“ Inote ji pustil a tvářil se naštvaně.
„Kdo to byl?“ zeptala se zvědavě Saya. „Vypadalo to, že se znáte.“
„Jo, známe,“ odpověděla Ivawi trpce. „Geninové z Kamenné, vyrůstali jsme spolu. Bakuha Deima, Kamizuru Tsubachi a Kouzai Kantsu, můj bratranec.“