Prokletí klanu Uchiha

Už zase končil den a začínal nový. Opět začínala mise, brzo bude ukončena. Už zase zklamání z lásky, on si jí nevšímá, vždyť je to génius. Ano, byli to jenom její dnešní myšlenky, ve skutečnosti spolu už nějakou dobu byli. Černovlasá dívka seděla a čekala, vždy se tu scházeli, ale dnes nepřišel. Nechápala, proč nepřichází.
Proč ji nechává čekat? Odbíjí osmá, srdce bije. Vždyť… Dostal misi, trvá už, ale dlouho. Byla nejistá, to jí neříkalo nic dobrého.
„Itachi… Kde jsi?“ zašeptala do větru.
Vstala a rozešla se do vesnice Uchihovců, přesto cítila jakési mrazení, byla nervózní. Pomaloučku se zvedla a zamířila domů, nic, všude tma.
Zaklela, nechápala to, ale vypadalo to zvláštně a nebezpečně. Hned uviděla několik mrtvých, vytáhla kunaii. Nebylo zase tak pozdě, ale její pocit nejistoty vzrůstal.
Co se sakra děje? Mihlo se jí hlavou.
Rozběhla se tmavou uličkou, vyskočila na střechu domu a rozhlédla se. Bylo tam hodně krve a mrtvých, mnoho mrtvých Uchihů. Nechápala to.
„Je tu někdo?“ zvolala do ticha.

Ve tmě se zaleskly dvě červené oči. Pochopila, že je to Sharingan, odrazila se od střechy. Jednu dobu plachtila vzduchem, prořezávala jej kunaiem. Dopadla na zem, lehce se jí z prudkého nárazu, podlomila kolena.
„Další, kdo jde na smrt.“ Ozvala se ona osoba.
Dívka stuhla, ten hlas důvěrně znala, až příliš dobře. Ale nechtěla věřit, že by zrovna on… Ne! On by přece nikdy nic takového neudělala, je to přece… Itachi… TEN Uchiha Itachi.
„Proč?“ hlesla.
„Abych změřil svou schránku.“ Odvětil chladně.
„Co?!“ vyjekla.
Čekala cokoliv, ale tohle ne. To je přece… To přece nešlo, kdyby alespoň měl důvod, ale on jej nemá. Jenom aby změřil schránku. Nedokázala to pochopit.
„Změřím ji i na Tobě.“
„Itachi…“ špitla jenom.

On na tohle však nedbal, byla to jenom slova, ho to nemohlo zastavit. Rozmáchl se svou zbraní… Katanou. Dívka stihla zareagovat a vyhnula se útoku, nemohla mu čelit. V jejích očích se zaleskl Sharingan, obvykle černé oči se stali rudými.
On ovšem na nic nečekal, jeho oči zazářili taktéž, ovšem jinak… To nebyl Sharingan. Ji to vyděsilo o téhle formě Kekkei Genkai slyšela, ale vidět ji na živo bylo něco jiného.
Nešlo jí do hlavy, on takový přece nebyl. Ano, poslední dobou byl jiný, ale… Byl jiný, ale tohle.
Jeho zbraň byla potřísněna krví, všude vlastně byla krev. Mrtví a umírající. Nebyla lékařský ninja, nemohla jim zachránit život. Je tohle konec Uchiha klanu? Dívka zavřela oči, proti jemu nic nesvedla. Pokoušela se vykrýt útoky katany, byl rychlejší i silnější. Její kunai rázem skončil na zemi, odzbrojil ji tak snadno.
„Poslední slova?“ zeptal se chladně.

Její srdce se rozbušilo, dech zrychlil, pohyby taktéž. Zavřela oči, čekala na svůj konec. Nyní tomu nerozuměla, bylo to příliš nejasné. Uslyšela švih zbraní, cítila jak se dere vzduchem. Rozřezává ho a nemá slitování. O vteřinu později už už ucítila chladný kov na krku, pak lehké říznutí a pád. Stále žila, byl to jenom škrábanec.
„Miyo, jsi v pořádku?“ zeptal se dětský hlas. Znala jej.
Byl to přece její bratr, Tsuyoshi Uchiha, zatím nebyli všichni mrtví, jenom někteří. Ale tohle byl pouze malí chlapec, dítě, statečné, bohužel i naivní. Její bratříček k ní přeběhl, bylo vidět, že se chvěje strachem a nic nechápe. Dívka popadla dech a křikla:
„Uteč!“
„Nee-chan…“
„Uteč, Tsu-…“ začala opět.
To už ale Itachi nečekal, zaútočil. Miya vyskočila a strhla s sebou bratříčka k zemi. Přitiskla ho k sobě, k hrudi, aby jej vyvarovala styku s katanou. Po chvilce stisk povolila, pustila ji a přešla do podřepu. Musela svého bratra odsud dostat, když už se nemohla v boji měřit s Itachim, mohla být lepším sourozencem.

„Rychle!“ pobídla jej.
Tsuyoshi nečekal na nic, chytl se jí kolem krku. Nedbala na bolest, bylo to jenom škrábnutí a odrazila se od země. Ocitli se ve vzduchu, Miya vytáhla několik shurikenů, mrskla je po něm.
On se jenom hravě vyhnul, taktéž vyskočil. Tuhle ulici již vyvraždil krom těch dvou. Ona však i nadále házela hvězdice, bylo to směšné… Takhle se proti němu bránit, jak zbytečné.
To sice věděla, ale nějak se bránit musela.
Dopadla k zemi, ocitla se na zemi, opět zajela rukou do kapsle pro Shurikeny, došli… Její oči se zúžili strachem, nevěděla co dělat ani jak ochránit svého brášku. Poslední co měla byl jeden kunai, nebyla vyzbrojena na boj.
„Prosím, uteč, Tsuyoshi.“ poprosila jej.
„Nee-chan…“ hlesl chlapec.
„Utíkat může, i tak zemře.“ Ozvalo se ze zadu.
„Je to jenom dítě!“ křikla Miya na Itachiho.
„Nee-chan…“

Náhle Itachi zmizel, ne doslova, byl to pouze velmi rychlí pohyb. Dívka vykřikla, ale bylo již pozdě zasáhnout. Nedokázala svého bratra ochránit… Hlava se nenávratně oddělila od jeho těla, tělo padalo. V tu chvíli jako by se čas zastavil, její oči byli jenom pro jeho mrtvé tělo.

„Nee-chan! Nee-chan! Koukej, naučil jsem se Henge! Koukej se! Já Ti ho ukáži, ano? Jo? Ukáži Ti své Henge no jutsu, to budeš koukat! Tohle je jen jeden krok k mé cestě coby Shinobi, chápeš to? Naučil jsem se Henge!“ poskakoval okolo své sestry malí klouček.
„Tak ukaž…“ pobídla jej s úsměvem.
„Henge no jutsu!“ křikl.
Objevil se kouř, ale stále nic. Stál tam pořád malí černovlasý chlapec se zelenýma očima, Miya se zasmála. Nic se nestalo, jenom se objevil kouř.
„Ale já to vážně dokázal!“ naříkal chlapec.
„Však já Ti věřím, Tsuyoshi, jednou se Ti to povede. Máš na to čas.“
„Ale… Já to vážně dokázal!“ naléhal její bratr.

„NE!“ vykřikla do vzduchu.
Její oči zaplnili teplé slzy, selhala i jako starší sestra, jako Uchiha, jako Kunoichi… Selhala i jako člověk. Pořád tomu nerozuměla, vždyť byli přátelé, nebo si to alespoň myslela. Tohle nebyl ten koho znala.
„Myslela jsem, že jsme přátelé.“
„Myslela jsi špatně.“ Pokrčil rameny Itachi.
Itachi se rozpřáhl, katana opět zasvištěla vzduchem. Miye proběhl celí život před očima… Byl tohle skutečně konec?

Malá černovlasá holčička trénovala hody shurikeny, pokaždé minula, ale i přese všechny své neúspěchy se nevzdávala a vytrvale trénovala dál. Proč všechna ta snaha?
Chtěla dokázat několika osobám, že i ona může být v něčem dobrá. Určitě se nemohla stát Jouninem, nebo Chuuninem, natož Lékařským ninjou, ale…
Ona se chtěla stát alespoň Kunoichi, která bude chránit svůj klan i svou vesnici, o to ji šlo a o nic jiného.
Možná to chtěla dokázat jemu, své dětské lásce, jedinému člověku, kterému důvěřovala ve všem a klidně by pro něj zemřela.
„To už vážně můžeš vzdát, to se Ti nepodaří.“ Prohlásil kluk za ní znuděně.
„Tak mi pomoz, Itachi.“ Odsekla dívka.
Ano, ona mu chtěla dokázat, malému geniovi jejího klanu, klanu Uchiha, že i ona může dokázat více s trochou snahy. Věděla, že on bude vždycky lepší, ale ona jej chtěla alespoň ohromit tím, že něco zvládne.

„Jsem Uchiha, Uchiha Miya, a hodlám svůj klan chránit ať se stane cokoliv, do poslední chvíle mého života, ať si ostatní budou myslet co chcou!
Cokoliv… Přes všechny překážky… Já pocházím z klanu, který je spjat s širokou minulostí, ale co je na tom? Jsem Uchiha a jsem na to hrdá!“ křikla dívka na svého protivníka v průběhu poslední Chuuninské zkoušky.
„Tak dokaž, že nejste jenom nějaká paka, které si hrají na důležité a zvítěz v tomhle souboji!“ ušklíbl se její soupeř.

„Kdo vlastně jsi?“ sykla nenávistivě Miya.
On již odpovědět nestihl, její ztuhlé tělo dopadlo na zem, bylo už tak chladné, spadlo do prachu víru naděje. Její život byl nadobro zničen, Uchiha Miya byla zabita, zmizela z povrchu zemského.
Ale nikdy nepřestala být věrná svému klanu a vesnici, plnila poslání Shinobi stejně dobře jako všichni Uchihové. Ona mezi ně patřila i když její schopnosti nebyli nijak legendární.
„Uchiha… Itachi…“ odpověděl na její otázku.
Zahleděl se na mrtvou dívku, nakonec po ní zbyla jenom…

„Itachi, na co čekáš?“ ozval se náhle nějaký hlas.
„Už jdu, Madara-sama.“ Přikývl Itachi, nyní věděl co musí udělat.
I když to je jenom mise, on nemohl už tohle dál dělat, ale… Tu misi přece přijal, kdyby to neudělal on, udělá to kdo? Sasuke?! Ne, jeho mladší bratříček ne.

Poznámky: 

Takže Hanushka už dlouho nic nenapsala a nakonec napíše 4 A4řky. ^^ Jsem divná, nu, Vás mučím svým podprůměrný psaním. Zlatka, gomene, všem, kteří umřeli při tomhle čtení.
Minutku naděje.

Věnováníško

Povídku věnuji (ano, podruhé věnuji povídku) svému andílkovi Kyuubiskovi a Mitsuki-chan, Sorafay.
Mi-chan já už ti hrozně dlouho chci napsat věnováníško, jsi zkrátka skvělá kamarádka, nevím co Ti říci, zkrátka sestřiško , zkrátka: Arigatou.
Kyu, Tobě nic říkat nemusím, jsi jedna z nejlepších kamarádek, které jsem v životě měla (fajn, fajn, možná nejlepší ), jsi můj andílek, ochrana, kterou nikomu nemám... Maminka. Arigatou, Kyuubisku.
Sorafay¨, Arigatou, Fajfko, Tobě též moc děkuji, díky Tobě byla povídka sepsána, fajfko. ;)[/

A proč tohle téma? Protože jste obě dvě skvělé a jiné téma mně momentálně nenapadlo, avšak... Mám dojem, že zvládne říci více než bych Vám řekla sama. ^^