Být chráněn 5

Kapitola čtvrtá - Tady

Kapitola pátá - O spropitném. O klení. A o přátelství.

„Děkuju, senseii, že jste nás dneska večer pozval na ramen…“
„No jasně, nic se neděje… Ale… Asi jsem si zapomněl peněženku, takže asi…“
„Cože?!“
Minato na svého učitele hodil překvapený pohled, ale Aki, která seděla vedle nich, se jenom zasmála.
„A protože jsi starší, Minato, platíš to ty.“
„Hele! To je spiknutí!“ zamračil se Minato, ale v duchu se smál. Konečně… Protože s nimi dvěma je… Hned má lepší náladu. Potřeboval to… A jak.
Slunce už skoro zapadlo a všude se smrákalo. Majitel Ichiraku dokonce rozsvítil ty dva lampiony, které visí na okraji stánku a oba tak pěkně svítily... I ramen byl dneska nějak lepší. To chlapec mohl směle potvrdit, už měl dva v sobě. Kdyby býval věděl dřív, že platí on, dal by si jenom jeden…
Aki, která seděla vedle Minata na jedné z těch barových osvětlených židliček přímo naproti výrobně nudlí, právě dojedla svůj první a hned zvedla ruku.
„Dalš-,“
„Ne!“ zacpal jí rychle Minato pusu rukou. „Hele… Já sebou taky nemám tolik peněz…“ zašeptal jí potichu. Ale hned vedle něho zavolal na jednu ze dvou hezkých kuchařek obchodu ruku Jiraiya.
„Hele, zlatíčko…“
Minato si nebyl jistý, jestli by měl pusu zacpávat i jemu… Vážně nemá peníze!
„Zlatíčko… Dej nám tři, ano? Pojedeme novou rundu, co vy na to?“ usmál se na Minata a Aki a dívka se jenom usmála.
„Potom ale budete muset něco dát do zástavy, Minato sebou tolik peněz nemá,“ rozhodla se Aki držet se svým bráškou a Jiraiya jenom zrudl. S tímhle nepočítal…
Kuchařka, kterou předtím oslovil, se ale mile usmála.
„Máte tu rezervu, pane,“ mrkla najednou a Jiraiya pokrčil obočí. Nějaké rezervy by si snad pamatoval…
„Prosím?“
„Ano… Kdysi jste nám nechat strašně velké spropitné-,“
„Jiraiya-san a spropitný? A ještě velký?“ zakuckala se Aki, ale Minato jenom mávl rukou.
„Beztak chtěl jenom udělat dojem…“
„-tak jsme si řekly, že vám to necháme na někdy příště… Protože to bylo tolik, kolik u nás stojí čtyři rameny a nám to přišlo jako okrádání,“ zahihňala se kuchařka.
Jiraiya se rozzářil.
„Skvěle, skvěle! Tak… tak nám dejte čtyři!“
„Ale pane,“ zčervenala dívka najednou. „To nám z toho nic nezbu-,“
„Ten život je vážně krásnej!“ nevšímal si jí muž a radši si rychle rozepnul chuuninskou vestu. Horké jídlo, trocha saké… Samozřejmě, jenom trocha, je tu přece s dětmi… To saké člověka zahřeje. A kuchařka naštvaně obrátila oči v sloup a začala si pro sebe něco šeptat s nenávistným pohledem.
Minato si jenom položil čelo do dlaní a protíral si víčka.
„Jiraiyo-sensei…“
„Hm?“ podíval se na něho učitel vesele.
„Já sem chodím celkem rád, takže…“
„To chápu! Jsou tu skvělý žens… Jídla. A váš táta s mámou to tu měli taky moc rádi, máte to po nich…“
Chlapec jenom zavrtěl hlavou a povzdychl si. Má cenu mu vůbec něco vysvětlovat? Asi ne… Ale to už přece věděl dávno. No jo… Hlavně, že všechno nebude muset platit on. I když na volné poukázky na jeden oběd u Ichiraku bude asi muset zapomenout.
Zatracenej…
„Minato?“ položil mu najednou někdo ruku lehce na rameno. Jenom lehce, jemně… Jako kdyby se bál, že ho vyruší. Ale stejně se lekl.
„Aki… Co…“ První, čeho si všiml bylo… Měla trochu zarudlé oči. Že by… Že by teď… Proč Jiraiya jenom mluvil zrovna o nich…
„Já…“
„Jasně, běž domů, jestli chceš,“ usmál se kluk. Nechtěla ukázat, že se jí to dotklo. A bylo jenom otázkou času, kdy… „Alespoň budu mít víc porcí z těch čtyř pro sebe, hehe,“ zazubil se nepřesvědčivě a hned potom si v duchu začal nadávat, že takhle blbé vtipy už nesmí vypouštět z pusy.
Jeho sestra se shovívavě usmála. Vyrostla… A čas ji naučil skrývat, co cítí. Skrývat, co si myslí. Skrývat... Skrývat, skrývat a skrývat. Styděla se za svoje pocity? Kdysi ale říkala, že se za ně nestydí. Tak co tedy? To ještě nechápal… Ale věděl, věděl, že i když nic neřekla, i když nic neudělala, i když nebrečela, když táta zemřel… Příjde to. V soukromí. Jenom potřebuje soukromí a čas.
„Ahoj,“ zašeptala a seskočila ze židle, až za ní zavlály zlatavé vlasy.
To bude dobrý, chtěl jí říct Minato, ale ona najednou zavrtěla hlavou. Ustrašeně se podívala na smějícího se senseie bůhvíčemu, který pil další saké, na kuchařky, z nichž jedna něco rozhořčeně šeptala ostatním a na svého bratra se s úsměvem obrátila.
Já vím, naznačila rty a rychle vyběhla směrem k domu.
Musí být, pomyslel si, zatímco se díval, jak se ztratila v davu lidí v krásných kimonech. Dneska byl totiž nějaký svátek a všichni přátelé se scházeli, aby si navzájem ukázal svoji přízeň. Byl to snad ten nejhezčí svátek v roce… Den ohně. Musí být. Cítím, že teď leží všechno na mě… Postarat se o tebe. O svoji… malou? Ale jo. Vždycky jsi byla moje malá ségra, i když jsi jenom o rok mladší… Postarat se o svoji malou sestřičku. Tebe už ztratit nemůžu, Aki-chan… A ty mě taky ne. Oba to víme…
„Minato! Chceš ještě, nebo si všechny čtyři rameny můžu nechat?“ zasmál se Jiraiya najednou a hodil do sebe další saké.

„Sakra! Na tohle nemáte právo! Co si o sobě myslíte?! Jsem jenom host ve vaší zemi, a jdu jenom navštívit hrob svýho mrtvýho kamaráda, sakra…“
Muž s medvědí maskou se na mladou rusovlasou dívku úsečně podíval.
„Ještě jednou zaklej a…“
„Sakra, sakra, sakra! Bééé!“ nenechala si vyhrožovat a drze vyplázla jazyk.
„… A dáme tě do tý nejhnusnější cely v celým vězení!“
Dívka se po něm vyděšeně podívala.
„Sakra…“ zašeptala ještě jednou, sama pro sebe. Kdyby to věděla, asi by ho jenom kopla. Radši už bude ticho a nechá se… Unášet. Jo, unášet. Sakra! Vždyť oni ji unášejí!
Drze se po obou podívala. Muž se psí maskou se raději držel zpátky a mlčel, ale medvěd ji pevně chytil v týlu. Pevně a silně. Jenom sama sebe tišila, aby neusykla bolestí… Neukáže mu, že ji to bolí! Neukáže mu, že nad ní má převahu! I když on to zřejmě dávno ví…
O Konoze měla tedy jinou představu. Ale alespoň ji vedou dovnitř… No dobře, prohrála ten boj hned jak začal – samozřejmě, kvůli nepozornosti a… Možná byla trošku sprostší. Ale oni ji vyprovokovali! To tu tak nesnášejí cizince, nebo co?
Málem zakopla o jeden kámen na cestě, která byla ponořená v šeru. Slunce zapadlo právě před chviličkou a už skoro nic nebylo vidět. Jenomže jak padala, muž ji za zátylek uchopil ještě surověji a vykašlal se na pohledy žen v modrých kimonech, které právě cupitaly s ještě pár ostatními lidmi do vesnice.
„Au!“ vzchopila se rychle a nenávistně se na něho podívala. Koutkem oka ale zahlédla muže v psí masce, jak jenom omluvně mává rukou. On se jí… Omlouvá?
Už bylo vidět hlavní bránu. Z vesnice šlo hodně zvuků - nadšených, výskot se tam ozýval společně se smíchem, i s tím přiopilým druhem smíchu, i s tím dětským druhem. Kolik druhů smíchu vůbec existuje? Nikdy nad tím nepřemýšlela…
Páni, tam je ale hluku…
„Jsi připravená na věznici Konohagakure no Sato?“ zachechtal se medvěd. Kushina si jenom nešťastně - ironicky - oddychla.
„Ne?“
„Smůla, smůla…“
Pod jejich nohama se najednou změnil písek. Z vlhkého a chladného, z něhož studily prsty na nohou, najednou vešli někam, kde písek hřál, kde křupal, vesele a jemně. Vstoupili úplně na jinou zemi… Tady, touhle bránou. Kushina by si toho všimla… Kdyby se tolik nesnažila, aby jí slzy nevytryskly bolestí z toho stisku.
„Nahlaš nás a naši… návštěvu, hehe, strážím,“ zachechtal se posměšně na svého kolegu medvěd a vláčel dívku dál. Skrze všechny ty bavící a usmívající se lidi, skrze všechen ten dav, který proudil do centra. A pes zůstal u brány, u jakési velké boudy… U boudy, kde se zřejmě ohlašuje, kdo právě přišel.
Jako kdyby ho, muže se psí maskou, ještě slyšela zašeptat: „Vítej v Konoze a nedej se,“ ale nemohla se obrátit, aby si to ověřila. Stisk by byl ještě a ještě horší…
Najednou jí surovec smýkl a prudce strhl napravo. „Věznice nejsou v centru,“ zachechtal se a vláčel ji dál, tam, kam žádní lidé nešli, odkud ani nevycházeli… Směrem do jakési tmy a prázdnoty a Kushinu najednou, konečně, popadla panika.
Takže on to vážně myslel… vážně.

„Hehe, tak díky za částečný pozvání, chlapče,“ usmál se Jiraiya a znovu usrkl ze své mističky na saké. Už celkem rudl… Ale to u něho nebylo zvláštností. Jeho alkohol jenom tak nepřemůže, to už Minato věděl a tak mu v pití nijak nebránil.
„Nemáte zač,“ zamumlal Minato otráveně a s plnou pusou. Tohle sousto žvýkal už asi deset minut, už totiž vůbec nemohl… Proč ty dvě porce radši nedal Jiraiyovi? Protože… Nó…Říkal si, že by to přece nebylo fér…. Přece… Ale teď byla škoda nechávat to tu nedojedené… A nebude dělat, že už to nezvládne, no…
„Jede ti to nějak pomalu, mladej,“ zasmál se sensei a začal se usmívat na jednu z kuchařek. Ta se ale hned uraženě odvrátila.
„Nevíš, co se jim stalo?“ zvedl muž obočí a nechápavě zavrtěl hlavou.
Minatovi se nechtělo nic moc vysvětlovat a tak konečně polkl.
„Ženský…“ zamumlal a znechuceně se podíval na jedno z koleček naruta, které si zlomyslně plavalo okolo nudlí.
„No jasně, jasně,“ přikývl Jiraiya účastně a chvíli mlčel. Ale jenom chvíli. „A Aki-chan,“ začal, ale Minato zavrtěl hlavou.
„Přišly na ni vzpomínky-,“
„Né, to je mi jasný,“ zavrtěl hlavou muž, „chtěl jsem se zeptat… Bude to už v pohodě?“
„Už?“ zvedl obočí překvapeně chlapec a s odporem naruto spolkl.
„Bylo mi jasný, že to v sobě dusí…“
Takže proto se o jejich rodičích předtím začal bavit?
Minato přikývl.
„Ona… Ona, je v tomhle prostě zvláštní. Lidi kolem ní umírají a už dávno si toho stačila všimnout. Když byl před dvěma měsíci někdo z jejího týmu v nemocnici v kómatu, smála se, jakoby nic… Ale v noci jsem slyšel, jak brečí… Moc… Brečela.“
„Hodně lidí to má stejně,“ díval se bělovlasý jounin zamyšleně do dálky… Aniž by si to uvědomil, pozoroval při tom znovu jednu ze tří kuchařek, která se po něm na oplátku snažila vrhat opovržlivé pohledy. Ale Jiraiya se ‚díval‘ dál, to ji namíchlo ještě víc. „Někdo se na to snaží zapomenout, ale stejně ho to dostihne. Snaží se dělat, jakoby nic a potom… Potom je pláč k nezastavení… Znám hodně takovejch lidí. Ale vím taky, že existujou ještě další… typy. Někdo bolest utápí v…“ podíval se do svých rukou, které svíraly bílou lahvičku, „… v chlastu. Někdo to zase přijme hned, ale potom je považovanej za sraba… Někdo to po troškách přijímá delší dobu… Jedno dopoledne je veselej, odpoledne je mu ale na draka, večer už je zase v pohodě… Podle nálady. Která se smutkem znásobuje…“
Rychle do sebe hodil mističku se saké a Minato pokrčil obočí.
„Tý jo… A…A, sensei… No…“
„Hm?“
„Kterej typ jste vy?“
Jiraiya se překvapeně podíval na vypité lahvičky před sebou a snažil se je rukou zamaskovat. Tedy… Nevěděl, že pije tak nenápadně…
„Já?“ začervenal se. „Eh… Jak kdy… Ehm…“
„Aha… Ale stejně děkuju. Za tu Aki.“
Tohle od Jiraiyi Minato vážně nečekal.
„Vždyť jsem jí jenom vehnal slzy do očí…“
„No právě…“
Oba dva se naprázdno dívali před sebe. Minato neochotně žvýkal vařenou mrkev a Jiraiya na jazyku převaloval trošku saké. Lidé se od sebe prostě liší… Každý vidí svět jinak, každý ho vnímá jinak. Stejně jako smutek… Co po pohřbu udělal Minato? Šel domů. Šel domů a… A… No, šel domů. Byl to už druhý rodič, kterého ztratil. Druhý a poslední, nikdo z rodiny mu nezbýval, kromě Aki… Ještě, že měl přátele. Protože přátelé… Dobří přátelé… Přátelé někdy rozumí víc, než tisíc rodičů. A přátele a sourozence… Ty musí teď chránit. Ještě víc.
V hlavě mu vylétávaly obličeje lidí, u kterých by nikdy nechtěl, aby zemřeli. Ten, ten a ten… Pravých přátel… neměl jich tolik, jak myslel. Kolika jim může věřit? Neví… Ale někomu svoji důvěru věnovat musí. Komu už ji ale věnoval? Moc lidem ne… A komu nejvíc? Aki. Aki a… A té… Kushině. Kushině… No jo, o Kushinu by taky nechtěl příjit… I když už ji zřejmě nikdy v životě neuvidí. Ale těch pár dní tehdy… Ty byly zvláštní.
Moc pěkný…
Najednou ho ale z přemýšlení něco vytrhlo. Kdosi cosi říkal…
„No, jenom jsme dneska šli za Konohu, prý tam totiž někdo byl. Jakási holka… Strašně drzá. A parťák ji vzal… Nó…“
Nějaký ANBU mluvil právě s Jiraiyou. Zřejmě jeho kamarád? Mluvili spolu dost přátelsky.
„Takže těžkej den?“ zasmál se bělovlasý muž a poplácal ANBU s jakousi… psí? maskou po zádech. „Jenom si sedni, pozvu tě na saké…“
„Já nemůžu, oniisan... Musím ještě za Hokage.“ Oslovení zašeptal hodně potichu.
„No jo, no jo… Tak pak přijď. A odkaď že byla ta otravná cizinka?“
„Ehm… Myslím, že říkala… Uzu no Sato? Měla na čelence vír.“
Teď se na ně Minato podíval. Nechtěl vypadat, že poslouchá, ale… To musí být přece jenom náhoda.
Jiraiya vypadal taky dost zaskočeně.
„Aha… A říkala, proč k nám jde?“
ANBU přikývl.
„Hmm… Jo… Prý jde za kamarádem… Ne, ke hrobu svýho kamaráda. Cože tě to tak zajímá?“
Minato pozvedl obočí. Takže to nebyla ona, asi tu žádné mrtvé kamarády nemá… Proč ale… Proč najednou cítí to zklamání…
„A… Asi neměla zrzavé vlasy, že?“ rozhodl se vmíchat do rozhovoru. Přece jenom, chtěl se ujistit.
„Měla. To víte, že měla. Její povaha byla stejně divoká jako barva jejích vlasů, hehe.“
A to už Minato vyskočil ze židličky do toho hřejícího písku.
„A… A nevíte, jak se jmenovala?“
„Myslím, že…“ muž se zamyslel, „Ku-,“
„Kushina! Uzumaki Kushina!“ Minato se usmíval čím dál víc… A když si to uvědomil, zase se rychle, rádoby, zamračil. To ten pes vypadal hodně překvapeně.
„Jo jo, tak to bylo… Hele, jestli ji znáte… No… On ji… No, ten…“ zřejmě chtěl říct nějaké jméno, ale uvědomil si, že je na ulici, kde by už tak neměl moc dlouho postávat. „No, kolega, on ji vzal do vězení… Ale… víte, on ten kolega… Nemá moc bílou pověst, já osobně… No…“
„Co tím myslíte? Nemá dobrou pověst…“
„Je celkem sadistický, no a… Já bych vám to neměl vykládat, ale když ji znáte… No… Myslím, že ji tam ani nedovede, ale já mu nemám co říkat… No…“
„Nedovede?“

***
Nananáá... Eh-ehm... No dobře. Pardon... Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale teď to bylo... zvláštní xD Neměla jsem prostě čas na psaní, zpočátku. A jak bylo pozdějc a pozdějc... Nějak jsem... Měla pocit, že už to nenapíšu dobře, protože už jsem dlouho nepsala xD A tak... tak se mi pořád nechtělo Nó... A konečně jsem si k tomu sedla a začala jsem psát... A, zjistila jsem jednu věc. Jsem děsně blbá, že jsem tenhle díl nenapsala dřív xD Protože prostě... Víte, možná je to zvláštní, ale většina lidí vkládá svoji náladu do toho, co píše, ale já... Ten text, kterej píšu já, ten vkládá náladu do mě Fíí a prostě... Psalo se mi to strašně dobře I když je to možná divný, protože už jsem přece jenom měsíc nic oficiálního nenapsala (ale vzniklo spousty kratičkých kravin xD), psalo se mi to moc dobře Snad se vám to dobře i četlo... ^_^
A další díl! Ornitolog a jeho oběť. Setkání.