Poslední z rodu ocasatých 5

Nedotknutelná

Kakashi seděl na stráni nad Konohou a užíval si chvíle volna. Nechal se hřát odpoledním sluncem a unášet klidem okolo sebe. Po chvíli ho z rozjímání vyrušil šramot z křoví. Vzhlédl od své knížky a zaposlouchal se do směsi vrčení a syčení ozývající se z houštin. Odtamtud vyběhla rezavá kočka. Asi dva metry od něj se zastavila zády k němu a naježila se. Těsně za ní se vyplazil malý nafialovělý had. Očividně si usmyslel, že jeho další kořistí bude tohle mírně odrostlé kotě. Nepočítal ale s jejím nesouhlasem. Čím víc se k ní blížil, tím víc se kočka hrbila a výhružně prskala a syčela. Had nakonec podniknul proti ní výpad, ale jeho zuby zajely do prázdna. Kočka se mu hbitě vyhnula a zezadu se mu zakousla do těla těsně za hlavou. Vzteklý plaz se zkoušel vykroutit, ale šelma ukončila jeho život rychlým trhnutím tlamy a had jí zůstal viset mezi tesáky. Kakashi ji sledoval a v duchu obdivoval to statečné zvíře, které se postavilo svému osudu. Jakoby cítila jeho uvažování, došla až k němu, položila hada k jeho nohám a upřela na něj divoké žluté oči. Chvíli ho sledovala, pak tiše mňoukla a zmizela ve vysoké trávě.
„Ty oči,“ znělo mu v hlavě. Už je kdysi viděl a byl stejně odhodlané jako téhle kočky. Tenkrát ale patřil ještě nedospělé dívce s červenými vlasy a spalujícím pohledem. Zavzpomínal na ty oči ještě krásnější když se změnily a zasvítily smaragdovou barvou. Už to musí být nejméně pět let, co ji potkal a pořád v něm zanechávala ten zvláštní pocit neskutečna. Zatřásl hlavou jakoby ho chtěl odehnat. Už je to dávno a měl by se soustředit na nastávající chuuninskou zkoušku. Zaklapl tedy svoje věrné čtení a vyrazil zpátky do města.
Druhý den se konala všemi očekávaná poslední část této věhlasné zkoušky. Vše probíhalo tak jak mělo do té doby, než se v aréně utkal Sasuke s Gaarou. Události pak nabraly rychlý spád. Poté, co byl Gaara zraněn, Skrytá v listí byla napadena. Kankurou s Temari vzali mezi sebe svého bratra a prchli z vesnice. Sasuke na nic nečekal a jal se ho pronásledovat. Orochimaru dříve, než odhalil svou skutečnou identitu pod maskou Kazekage, si všiml vzdalujícího se Uchihy.
„Akari,“ tiše zavelel a vedle něj se objevila postava v černém plášti se zahalenou tváří.
„Přiveď mi Uchihu. Hned!“ zamračil se a osoba okamžitě zmizela v oblaku kouře.
Dál se o to nestaral, věděl, že jeho přání splní a nesmí selhat. Tohle tělo už dlouho nevydrží a po krvi z jejich už téměř mrtvého klanu toužil už drahnou dobu.
Sasuke nakonec dohonil svého protivníka s Narutem a Sakurou těsně v patách. Gaarova nenávist vůči všemu a všem se stále více prohlubovala a jeho démon zatoužil se opět na chvíli podívat na tento svět. Napadl Sasukeho, který zůstal ležet vysílený na větvi stromu po použití své techniky, Sakura zůstala uvězněná v písečném vězení a Naruto se je rozhodl chránit za každou cenu.
„Nikdy neublížíš mým přátelům!“ ječel Naruto na už skoro přeměněného Gaaru.
„Dávno sis vysloužil smrt tím, že ses mi postavil!“ na oplátku na něj cenil zuby poloprobraný Shukaku.
Pak ale upřel svou pozornost jakoby směrem k Sasukemu.
„Nejdřív se ale zbavím té cizí štěnice!“ zavrčel jednoocasý démon a vypustil tím směrem velké množství písku, které se ve vzduchu přeměnil na tvrdé hroty a těsně nad Sasukeho hlavou z lesa natropil ohromnou spoušť.
„Vylez!“ zařval Gaara, když na zem dopadla poslední větev. Z hromady třísek se zvedla zahalená postava v plášti.
„Chceš rychle umřít, že mne sleduješ?“ zachechtal se démon.
„Nesleduji tebe. Jdu si pro někoho jiného!“ ozval se chladný ženský hlas a osoba ze sebe strhla plášť. Před nimi stála asi osmnáctiletá, velice útlá dívka, spíše skoro žena s dlouhými rudými vlasy a zelenýma ledovýma očima. Měla na sobě dlouhé černé kimono, ovázané v pase fialovým provazem vzadu uvázaným do mašle a spíš než boty měla černé návleky na nohou. Její oblečení přímo kontrastovalo s bledostí její tváře. Na zádech měla křížem uvázaný pár dlouhých katan připravených k boji.
„Tse! Holka! Bude jednoduché tě zabít!“ usmál se ošklivě Gaara, připravil se ke skoku a neznámé se po jedné půlce obličeje rozlila černá znamení podobná tygřím pruhům. Něco bylo ale špatně. Gaarova druhá, už přeměněná půlka se odmítala hýbat. Shukaku stále upřeně sledoval tu ženu a snad i ztratil slova.
„Co je?!“ ohnal se Gaara a udeřil svou levou půlku do obličeje.
„Nemohu,“ zahřměl Shukakův hlas a držel tak svého hostitele na místě.
„Zabiju ji i bez tebe!“ zavrčel Gaara, ale byl umlčen Shukakovou pěstí do břicha. Svalil se na větev a zůstal lapat po dechu.
Rudovláska využila jeho indispozice a vyskočila na strom k Sasukemu. Lehce ho přemohla a hodila si jeho bezvládné tělo na záda. Otočila se k odchodu, ale za ní už stál Naruto.
„Nikam ho neodneseš!“ vykřiknul a bodnul proti ní kunaiem. Ten se před jejím břichem zastavil, aniž by ji škrábnul.
Ač se blonďáček snažil, dál se k ní se svou zbraní nedostal. Vypadalo jako by ji to nepřekvapilo a bez emocí jen sledovala jeho chabý souboj samotného se sebou.
„Co to je, sakra?!“ zoufale kvílel Naruto, ale něco mu bránilo v ráně. Něco uvnitř jeho.
„Mým úkolem není s tebou bojovat. Vrať se tam, kam patříš,“ řekla mu a zmizela ve větvích s nebohým Sasukem.
Nemohl ji ani pronásledovat, tak jen bezmocně sledoval její mizející postavu.
„Ji zabít nemůžu, ale s tebou jsem ještě neskončil,“ ozval se opět Shukaku a svoji nenávist upřel znovu na Naruta.
„Donutím tě, abys pustil Sakuru!“ prsknul liščí Jinchuriki a vrhnul se proti Gaarovi.
Zatímco ti dva bojovali, Akari nesla Sasukeho čím dál blíž k Orochimarovi. Když už byla blízko vesnice, všimla si Orochimara a jeho ochranky ve vzduchu prchající pryč. Zastavila, hodila Uchihu na zem a sledovala jejich úprk. Když jí zmizeli z dohledu, zrak jí sjel na jejího zajatce. Ten se zrovna probudil k životu a upřel na ni svůj pohled. Měl černé hluboké oči a někoho jí připomínaly. Někoho jí blízkého. Ten pocit ji začal vyvádět z míry, protože mu nerozuměla. Už dlouho nic necítila a tohle bylo tak silné. Zničehonic se začala bránit tomu, že by ho přivedla svému pánovi.
„Kdo jsi?“ zeptala se ho a hledala u něj odpověď.
„Po tom ti nic není. Spíš mi řekni ty, kde jsi přišla k těm znamením!“ popudlivě si ji měřil Sasuke.
„Dar od mého otce. Jsem tak daleko silnější,“ odpověděla mu bezbarvě a pak si všimla totožného znamení na jeho krku. Věděl, kam se dívá a za to rameno se automaticky chytnul.
„Ty jsi také vyvolený,“ podívala se mu zpět do očí. „Už chápu, proč si tě Orochimaru-sama žádá.“
„Dá mi víc síly?“ zaslechla v jeho hlase zájem.
„Dá ti mnohem víc, než kdokoliv jiný tady!“ odpověděla a vzduch okolo ní se rozvířil fialovou chakrou.
Sasuke na to fascinovaně hleděl a chuť po pomstě přerůstala přes zdravý rozum.
„Pojď se mnou,“ nabídla mu svou ruku, aby vstal.
„Nikam nepůjde!“ zaznělo za ní a v zádech ucítila cizí kunai.
„Kakashi-sensei!“ vydechl Sasuke.
Akari se ani neotočila a stále sledovala černovlasého kluka.
„Rozluč se a přijď sám!“ pravila a před Kakashim se rozplynula v bílou mlhu. Vzápětí se objevila na nedaleké větvi. Mezi listím na Kakashiho ještě upřela svůj zeleně chladný pohled. V okamžiku pak byla pryč.
Stříbrovlasý chvíli sledoval místo, kde předtím cizinka stála a opět zahnal vzpomínku na dívku, které tahle byla tak podobná. To nemohla být ona. Tamta byla živoucí bytost, tohle jen vraždící loutka. Sebral tedy zraněného Sasukeho ze země a odnesl ho mlčky do nemocnice. Ani jednomu z nich se nechtělo mluvit. Oběma v hlavě běžela tatáž osoba, ale každému s jiným záměrem.

Za pár dní skutečně Sasuke odešel z vesnice a po dlouhých peripetiích konečně došel ke skrytému hadímu doupěti.
Před vchodem se před ním zjevila temná ženská postava.
„Přišels,“ konstatovala chladně Akari.
„Pochybovala jsi?“ zvedl obočí Sasuke.
„Já ne. Ale můj otec ano,“ blýskla očima do tmy, odkud se vynořil i Orochimaru.
„Vítám tě, Sasuke-kun,“ zavrněl chraplavě hadí muž, ale s cizí tváří.
„Kdo jsi?“ zamračil se Sasuke nepoznávajíc jednoho ze Senninů.
„Měli jsme menší problém, musel jsem změnit tvář,“ odpověděl Orochimaru a zle se podíval po Akari. Ta jen stále klidně stála kousek od nich s nic neříkajícím pohledem.
„Jaký problém?“ mračil se stále víc černovlasý.
„Teď už nepodstatný,“ zazubil se bledý muž a otočil se k odchodu. Ti dva ho klidně následovali.
„Akari, poděkuj mu za život,“ dodal Orochimaru ještě než zmizeli do temné chodby.
„Proč mě?“ zastavil se Sasuke.
„Nepřivedla jsem tě. Kdybys nepřišel sám, za nesplněný úkol je trest smrti,“ vysvětlila mu bez emocí.
Prázdnota jejího pohledu ho nepřestávala udivovat.
Zastavil se i Orochimaru.
„Zdá se, že moje dcera k tobě pojmula určitou formu náklonnosti a proto tě nechala si zvolit. Ale nenech se zmást,“ spokojeně se usmál, „stačí mi jediné slovo a zemřeš její rukou!“
„Nevěřím!“ odfoukl opovržlivě Sasuke.
Orochimaru zvedl obočí a rozkázal : „Akari! Řízni se!“
Ta na jeho slova vytáhla nůž od boku a prořízla si ruku, ze které v okamžiku začal vytékat slabý pramínek krve. Akari je dál tiše stála a neprojevila ani náznak bolesti nebo emoce.
Orochimaru se na Sasukeho vítězně usmál a zase se rozešel dovnitř.
„Proč to děláš?“ sledoval ji Sasuke ohromeně.
„Protože mi to přikázal,“ odpověděla mrtvě, zandala nůž zpátky do pouzdra a následovala svého otce zanechávajíc za sebou krvavou stopu.
„Ona je jenom...zbraň!“ pomyslel si Sasuke a po dlouhé době přestal myslet jen na své problémy. „Orochimaru musí mít víc dovedností, než jsem si myslel. Musím přijít na všechny a možná bych jí mohl vrátit zpátky uvažování!“
Rozhodl se, že ona bude vrcholnou zkouškou jeho síly než se konečně utká se svým bratrem....jednou...!