Děti Suny - 9. kapitola - Útok

Gaara zůstal sám. Vlastně ne tak docela… jeho otec a strýc ho následovali, kamkoli se hnul. A pak tu byl ještě Shukaku, jeho věrný „přítel“. Chlapec litoval, že ho sourozenci tak rychle opustili, ale odloučení nikdy netrvalo dlouho. Temari chodil navštěvovat, bratr za ním docházel, kdykoli mu to paní Chiyo dovolila. Ne, nebyl sám, nemohl být. Napořád s ním zůstávala jeho matka.

Hlídky zanedbaly svou povinnost a do Skryté písečné se dostal špeh. A to byl začátek všeho zlého, co v následujících dnech Sunu postihlo. Nepřátelské jednotky zaútočily náhle. Skrytá kamenná vesnice nikdy nedala najevo otevřené nepřátelství. Kde se tedy stala chyba? Nikdo nevěděl. Naděje pohasla ve chvíli, kdy vojáci prolomili obranu a pronikli za hradby.

Džana pobízela děti k většímu spěchu. Pomáhala s ostatními evakuovat všechny v Akademii. „Už dlouho nevydržíme! Musíme si pospíšit!“ volal jeden ze cvičících.
Temari nic nechápala. Proč tolik povyku? Co se stalo? A pak uslyšela, že nepřítel napadl vesnici. Starost o bratry a otce se strýcem byla silnější než zdravý rozum.
„Musím za nimi!“ Dívenka vyběhla z hlavních dveří. Jejího útěku si nevšiml nikdo krom jediného člověka. Džaně trvalo pěknou chvilku, než neposlušné dítě dohonila.
„Temari!“ zavolala na ni, ale děvčátko dělalo, že ji neslyší.
„Já musím domů!“
„Vesnice je pod útokem! Sama nic nezmůžeš!“ domlouvala jí žena, která ji měla na starost. „Jsi slabá! Čeho si myslíš, že asi tak dosáhneš?“
Slabá! To slovo donutilo dívku svěsit hlavu, ale přece tu nemůže jen tak stát. „Prosím, pojďte se mnou. Když budu s vámi, nic se nestane!“
Džana nakonec souhlasila. S těžkým srdcem a hlavou plnou pochybností se rozběhla za děvčátkem.

Muži z cizí vesnice začali napadat obyvatele Suny. Obranné jednotky byly nuceny zasáhnout. Kazekage jako by čekal na tuhle chvíli. Vyšel před sídlo se svým nejmladším synem a něco mu šeptal do ucha. Hned poté ho popostrčil dopředu a chlapec šel pomalými kroky vstříc nepříteli. Lidé se schovávali a vojáci zastavovali.
„Běž odtud, kluku!“ zavolal někdo ve tmě.
„Pane! Kráčí tam dítě!“
Několik mužů vyběhlo, aby strhlo chlapce stranou, byli však zastaveni svým velitelem. „Ale…!“
Kazekage promluvil a jeho podřízení na místě strnuli. „Nechte ho jít. Je to můj syn!“

Gaara šel stále vpřed, kolem něj létaly zbranně. Nezastavoval se, snad dokonce ani nevnímal ten ruch kolem sebe. A pak se to stalo! Vržený shuriken mířil dítěti do obličeje. Odněkud se vyplazila písečná ruka a zabránila střetu, hned poté se písek rozpadl. A v té samé chvíli se hošík usmál. A teď to pěkně roztočíme, kluku! Zachechtal se Shukaku a nechal chlapcovy oči potemnět…

Blonďatá dívenka zahnula za nejbližší roh. Džana se hnala za ní a přitom se snažila nepolevit v ostražitosti. Temari se nečekaně rozběhla vpřed a ostří letící hvězdice jí poranilo ruku. Klekla si. Před očima měla stále tu strašlivou vidinu, tu hromadu mrtvých těl u vstupní brány. Kousla se a nic se nezměnilo, ale pak to tedy byla skutečnost. „Gaaro!“

Oči dítěte ztmavly a nakonec zežloutly. Když otevřelo ústa, cosi v něm nelidsky zařvalo. Kdo je to mrně? A proč mu obránci vesnice ustupují z cesty a začínají se schovávat na hradbách, v očích němý úžas?
Nepřátelé byli náhle pohlceni pískem, hněv toho stvoření uprostřed bojujících bylo zřetelně znát. Za několik okamžiků už vzduchem prolétla sprška krve a malý chlapec se svíjel na zemi.

Obyvatelé Suny, kteří neztratili odvahu a nakukovali ven oknem, byli doslova zděšeni. Uprostřed té spouště už nestál malý chlapec, ale… zrůda. A někteří ji poznali. „To je on! Shukaku se vrátil!“

Džana doběhla k Temari a hned zjistila, že rána je jen povrchová. Přivinula plačící děvčátko k sobě a odtáhla ho do bezpečí. Zde už nejsi nic platné.

Ebizou, bratr paní Chiyo, před malou chvilkou opustil dům. Právě se vrátil a tlumeně rozmlouval s prázdnou chodbou. „Zdá se, že Suna byla napadena. Zažehli světla.“
Kankurou, který stál opodál, zaslechl poslední slova. Okamžitě vyhledal vchod a ztratil se ve tmě.