Ve stínu

Malý chlapec běžel noční vesnicí. Neohlížel se kolem. Do zelených očí se mu draly neúprosně slzy a pomalu mu docházel dech.
Konečně doběhl na místo, které pro něj mělo alespoň nějaký význam. Nikdy nic nepovažoval za svůj domov, ale tento temný roh, u kterého stál byl pro něj natolik důležitý....
Opřel se zády o našedlou zeď a s hlubokým oddechováním se po ní zády sesunul.
Slzy se mu neřízeně řinuly z tváře a smáčely jeho oblečení. Zase to ucítil...Zase tu bolest, která mu pokaždé sevřela srdce. Chytil se za něj a z hloubi duše si přál, aby to konečně přestalo. Jeho obličej se sevřel v bolestivé grimase a on si opřel své studené čelo o kolena.
Zrůda............
Jako by to slyšel ze všech stran. Jako by ho to odporné slovo pronásledovalo na každém kroku. Copak nestačí, že i bez těch lhostejných očí neustále trpí?
Jediná osoba, kterou měl rád ho zradila. Zradila jeho city, jeho srdce, duši. Zradila všechno o čem ho tolik přesvědčoval..Yashamaru...
Znovu ta neúprosná bolest na srdci. Ta křeč, která nechtěla povolit.
Zaskučel a schoval si obličej v dlaních. Jeho pláč ještě zesílil a proměnil se v úpěnlivé naříkání.
Jeho pozornost, ale odlákal náhlý stín, který padl na stěnu vedle něj.
Vzhlédl k místu odkud se objevoval. Osoba stojící naproti něj se na něj dívala. Věděl to. Ve strachu se přichoulil více ke stěně. Postava se k němu pomalu přiblížila a vztáhla k němu svou malou dlaň. Dřepla si naproti něj a zkoumavě ho pozorovala.
Konečně ji uviděl...Malou dívenku přibližně stejného věku jako byl on sám.
Hleděla na něj a v rukách stiskla malého medvídka, který jí hověl v klíně.
Ty oči...Podíval se do těch očí, které byly natolik jiné než všechny, které doposud poznal. Nesledovaly ho s lhostejností, odpudivostí nebo zlobou. Ty oči na něj hleděly s lítostí, zájmem a porozuměním. Mohl by se do nich dívat celou věčnost a dokonce i pozorovat ten úsměv, který se té dívence právě rýsoval na bledých tvářích.
"Kdo jsi?" zeptal se jí opatrně tichým hláskem.
"Jmenuju se Hana," odpověděla mu.
Dokonce i její hlas byl jako ten nejlíbeznější zpěv. Nikdy nic takového neslyšel.
"Ty jsi Gaara?" zeptala se ho na oplátku.
Rudovlasý chlapec přikývl a trochu sklopil oči. Chvíli jimi těkal po zemi, než se odvážil znovu pohlédnout na Hanu.
"Ty se mě nebojíš?" zajímalo ho.
Hana zakroutila hlavou a přisedla si vedle něj. Svého medvídka mu položila do klína. Gaara se na něj smutně podíval.
"Co se děje?" zamračila se.
"Já jsem svého ztratil. Byl to můj jediný kamarád," vysvětlil jí, ale nespustil z plyšové hračky oči.
"Můžeš si ho nechat. Mám ještě jednoho," usmála se na něj a pohladila medvídka. Gaarovy oči se zaleskly vděčností a přitisknul ho k sobě.
"Proč pláčeš?"
Chlapec sebou škubnul a znovu sklopil oči.
"Nenávidí mě. Jsem zrůda,"zašeptal.
"Nesmysl," mávla rukou Hana a postavila se na nohy. "Nechceš si se mnou hrát?"
Její společník vykulil překvapeně oči, ale ta dívka mu na tváři vykouzlila úsměv. Vesele vyskočil a přikývl.

Kolik času uběhlo? Týdny? Měsíce? Tolik času s ní trávil? Byli si blízcí jako sourozenci. Dvě děti, které si den co den hrály a vesele se smály.
V tu dobu ho už nebolelo srdce. Byl šťastný a plný energie, kterou toužil rozdávat jen jediné své milující osobě. Snad už celá vesnice věděla, že ti dva jsou nerozluční. I kazekage to věděl....

Tichá noc. Vánek se nesl spící vesnicí. Zdálo se všechno poklidné a jaksi tajemné. Ale pod jednou ze žlutých skal se rýsovaly dvě siluety.
Gaara držel v náručí malé bezvládné tělo. Zkravené od krve stále ještě proudící z místa kde bylo srdce. Její tvář zůstala klidná tak jako vždy a černé vlasy jí volně spadaly po ramenech. Gaara jí tisknul k sobě v přerývavých vzlycích. Slzy kapaly na její obličej a mísily se s rudou krví.
Chápal, že to měl být on kdo měl dnes zemřít. Proč ona? Proč Hana? Proč zase jedna milující osoba. Zabili jí, aby on trpěl. Aby pochopil, že je odsouzen k tomu být sám. Pohladil jí a po dlouhé době přišla zase ta bolest. Zaskučel, ale nepustil tělo držící v náručí.
Zabili jí jen kvůli němu. Opět zemřela láska, kterou cítíl v srdci.
Už chápal. On nebyl stvořen, aby mohl milovat ostatní.
Byl stvořen, aby miloval a bojoval sám pro sebe. Jediná věc, která se mu teď honila hlavou, byla pomsta. Pomstít její smrt....