Dvojí myšlení...

Poznávám ho.
Ten hlas v hlubinách moře...
Ozývá se pořád dokola a nikdo ho neslyší.
Jen já...

Křičíš. Bojíš se a škemráš o život. Nikdo tě neposlouchá. Jen jedna malá zbloudilá duše tě slyší naříkat. Já.
Chtěla bych ti pomoci, ale nevím, kdo jsi. Nikdy jsi mi neřekl nic konkrétního. Jen nějaké nesrozumitelné věci a něco o bolesti. Chci ti být nápomocná, jen mi prosím řekni tvé jméno.
Byl jsi někým v mé minulosti? Nebo jsem tě nikdy neznala? Jak je ale možné, že vím, co si myslíš? Jsem s tebou spojená, cítím to... Cítím tvou bolest i strach. Schovávám se. Chci utéct.
Ale kam?
Ta otázka mi visí v hlavě už pěkně dlouho a ty to víš... Ale nepomůžeš mi! Ani se o to nepokoušíš! Proč?
Chceš, abych si přišla pro odpověď za tebou? To se nestane! Nejsem tvou služkou! Jen mi to řekni! Chci od tebe slyšet něco rozumného!
Odmítáš, nebo se snad stydíš promluvit? Slyším tě přeci jen já, není se čeho bát... v klidu a pomalu promluv... Promluv do mé duše a zastav ty strašné pocity! Patří přece tobě!
Nebo snad ne?
Jsi jen výmyslem mé tiché mysli? Vždy jsem se oddávala svému vlastnímu světu. Je to tím?
Chci tě slyšet... ještě jednou... tvůj hlas... začíná se mi líbit. Dlouho jsi mi ale nic neřekl. Jaký máš důvod?
Proč se na všechno ptám tebe? Stejně mi nic neřekneš... až budu úplně sama, začneš opět mluvit? Mám se pro tebe vzdát svých přátel? Mám?
Jsou pro mě vším. Stejně jako ty. Ale tebe nesnáším! Čím to je? Co je to za city, co k tobě chovám? K čemu mi vlastně jsi?
Jsi někým v mé hlavě, kdo o mě ví všechno a zároveň netuší, co jsem zač? Jsi někým zlým, kdo mě nesnáší a snaží se zmást mou mysl? To bys nemohl. Ty ne.
I když o tobě nic nevím...
„Mám tě ráda...“ Říkám tiše a ani netuším, že mě všichni slyší. Všichni kolem mě. Ten pocit... pocit samoty. Zase je tady!
‚Neboj se...‘
Zase mluvíš? Co se stalo? Čerpáš sílu z mé bolesti? Tak je to? Jsi má druhá duše? Mé druhé já? To, které jsem nikdy neslyšela?
Až teď... když mě všichni nenávidí!
Proč to děláš? Řekneš mi to konečně?
‚Protože ty a já jsme jeden. Nadáváš sama sobě!‘
„Nech toho! Ničíš mě! Ničíš sebe! Neodsuzuj mě tak, když víš, že ty jsi já!“
Ticho...
Nic neříkáš? Jak je to možné? Přemohla jsem tě? To ne... Jsi silný...
„Ale já jsem ty! Já ti poroučím!“