Bolest ze ztráty

Vysoký muž stál u pomníku, který byl věnován shinobi, kteří s hrdostí padli pro svou vesnici, přátele, pro své milované nebo pro to, v co věřili.
Bylo na něm vytesáno mnoho jmen. Všechna byla známá a kdokoliv úzce spjat s osudem lidí, po kterých zůstaly už jen vyryté znaky, chodil na toho místo zavzpomínat na dobu, kdy byli jeho přátelé ještě mezi živými.
Jak nostalgická byla každá návštěva, která pokaždé vyvolala v už zahojené duši člověka další novou bolestivou ránu, která se zaplnila smutkem.

Jako každý den jsem tám stál. Před velkým šedým kamenem. Co mi zbylo? Už jen vzpomínky a výčitky. Nedokázal jsem ochránit ty, které jsem miloval a jejich jméno skončilo ve spleti písmen. Proč jsem to byl zrovna já, který zůstal? Sám a opuštěn, bez jediné osoby, kterou jsem miloval. Byl to osud? Nebo trest? Nebo snad jen obyčejné štěstí? Kde je teď můj otec, aby mi řekl: "Jsem na tebe hrdý, synu."?
Kde je moje matka, aby mě objala, když bych se pokaždé vracel ze splněné mise?
Kde je můj mistr, který při mě tolik stál?
Kde je moje přítelkyně, která mi věnovala tolik láskyplných pohledů a kterou jsem slíbíl ochraňovat?
A kde je můj nejlepší přítel? Obito............... tak kde jsi?!

Muž si posunul z levého oka svou ochranou čelenku. Zůstalo zavřené, ale po pár sekundách se zalesklo šarlatovou červení.

Jen tohle mi po tobě zbylo. Řekl jsi, že díky mě uvidíš budoucnost, ale vidíš jí skutečně? Jsi tam někde, kde opravdu můžeš vidět? Naivně někdy přemýšlím jestli existuje nebe, protože kdyby ano, ty bys byl tím shinobim, který by se do něj dostal.
Tolik jsi mě naučil, příteli. Změnil jsi mě, ale cena, kterou jsme za to všichni zaplatili, byla vysoká.
Teď tady stojím a nezbylo mi už zhola nic krom tvého sharinganu, fotky nad postelí a planých proseb.
Často si přeji, abych při nějaké z misí zemřel, ale vědomí, že jsi kvůli mě objetoval život mi nedovoluje tuto ubohou myšlenku realizovat.
Můj život byl vykoupen tvým, jen proto se snažím zůstat na živu.
Nedokázal jsem se postaral o Rin, jak jsem slíbíl. Postarat se o tobě důležitou osobu. Nechal jsem ji zemřít v mé náruči. Proč jste vy dva teď někde spolu a jen já trpím na tomto světě? Trestám sám sebe?!
Slíbil jsem senseiovi, že se postarám o jeho syna. On jediný se stal mým dalším přítelem, kterého si vážím. Co když se nedokážu postarat ani o něj?
Nenávidíte mě? Pohrdáte mnou? Tak, SAKRA, odpověz, OBITO!!...

Muž se sesunul na zem před pomník a zaryl své dlouhé prsty do hlíny.
V obou očích se mu zaleskly kapky slz, které pak pomalu kanuly po jeho bledé tváři...