Sbohem se nedává navždy 009-Zpět

Jak řekl, tak i udělal. Nejprve se potřeboval nějak skrýt, jak ale sám věděl, obelstít stráž před branami bylo to nejlehčí. To těžké mělo teprve začít. Sám netušil, kde teď může Sakura bydlet, mohla se klidně k někomu odstěhovat. Samozřejmě bylo nejlepší začít tam, kde bydlela před tím, než zmizel. Jakmile z dálky zahlédl ten domek, hned ho zavalily vzpomínky. Cítil se strašně. Netušil, co jí má říct. Po tom, co se všechno stalo, doufal, že ho ještě miluje. Pro všechny případy do domku raději vešel jedním otevřeným oknem. Jak se ocitl uvnitř pokoje, věděl, že je tu určitě správně. Její ložnice byla stejná jako tehdy, když tu spolu byli naposled. Zhluboka se nadechl, snažil se všechen ten nápor vzpomínek překousnout. Hned ho však vyrušil smích někde zezdola. Poznal ten hlas, tohle byla určitě Sakura, krásné pro něj bylo, že se smála. Nejspíš teď musela být šťastná. Ovšem stále nepochopil reakci Rain. Pomalu sešel dolů, sám se nemohl dočkat, až se s ní konečně uvidí. Čím víc se blížil, tím smích sílil, ale přidávaly se k němu i jiné zvuky. Tyhle zvuky ho velice překvapily, trochu i znervózňovaly. Naklonil se ze schodiště, dolů už se mu nechtělo. Ovšem zarazil se, tohle nečekal. Všechna jeho netrpělivost, všechna jeho radost rázem vyprchaly, už věděl, proč se Rain tak chovala.
Naskytla se mu velice zajímavá podívaná.
„Tohle ne…" vydechl, ale ti dva ho slyšet nemohli. Byli tak zaneprázdněni, že si vůbec neuvědomovali, jak na ně Naruto už bezmála několik minut zaujatě hledí.
Dole právě Sakura seděla na stole, blízko, velice blízko u ní seděl Sai a líbal ji na krk. Vypadalo to, že se jí to velice líbí, a to mu právě lámalo srdce.
„Jak si jen mohla." řekl tentokrát o něco hlasitěji. Neuvědomil si, že už o něm vědí.
Sai ihned odskočil od Sakury a ona si spravila košilku, kterou už jí Sai málem celou svlékl. Byla mnohem překvapenější než kdokoli z nich. Cítila se strašně. Do očí jí ihned vhrkly slzy. Litovala teď všeho, co zrovna udělala. Litovala hádky s dcerami, proč jen jim nevěřila, celou dobu to věděly a ona jim tímhle celou dobu ubližovala. Ale nejvíc teď ublížila Narutovi.
„Sai, běž prosím," špitla Sakura a ukázala na dveře. Na nic nečekal, raději ihned zmizel. Tohle si musí vyřešit sami. Do toho se nechtěl nijak plést. Tušil, že teď bude ten špatný on.
„Nechceš mi to nějak vysvětlit?" zazoufal Naruto a přistoupil k ní. Ona však jen zakroutila hlavou, přes všechen ten pláč nebyla schopná slova. On ale ano, měl jí toho hodně co říct.
„Promiň.. .já..byla jsem dlouho sama, dlouho jsem na tebe čekala a on byl tady vždycky, byl tu pro mě, nemohla jsem to nechat jen tak plavat," řekla a zhroutila se na zem. Byla bezmocná, cítila se špatně.
„To není žádné vysvětlení!" zakřičel na ni. Sakuru tohle vylekalo. Nikdy na ni nebyl takový, nikdy na ni nekřičel. Nejspíš se hodně změnil.
„Nikdy mě nenapadlo, že toho budeš schopná!" řekl. Sakura si zakryla obličej rukama. Teď se její život zhroutil jako domeček z karet. Nejprve dcery, teď dokonce i Naruto.
„A co jsem podle tebe měla dělat? Mysleli jsme, že jsi mrtvý, a už jsem se nechtěla dát trápit. Chtěla jsem začít znova. Já někoho potřebuji, už jsem nemohla být dál sama." řekla a dala se do pláče.
„Nejspíš jsem se v tobě zmýlil," Hlesl a posadil se na nejbližší židli. Sám toho měl dost.
„Promiň.," špitla a pohlédla mu do tváře.
Naruto ji i přes všechen ten vztek a zklamání nakonec zvedl ze země a pevně ji objal. Přitiskla se k němu a vyplakala se mu na rameno.
„Omlouvat bych se měl já, tohle všechno je jen moje vina," špitl a zavrtal se jí do vlasů. Znovu ta nádherná vůně, pořád byla stejná. Teď si tuhle chvíli užíval naplno. Odtáhla se od ní a pohladil ji po uplakané tváři. Přestala plakat a pohlédla mu do očí. Už věděla, kam tím směřuje, znala ho, i když s ním nebyla ani rok.
„Dlouho jsem na tebe čekal," začal a pomalu se přibližoval k jejím rtům. Neuhnula, nebránila se, věděla, co přijde. Sama to chtěla, dlouho čekala. Na nic nečekal, vzal ji do náruče a odnesl si ji nahoru.

Sasuke otevřel dveře, Daisa už byla oblečená a to mu značně vadilo. Přistoupil k ní a objal ji kolem pasu. Trochu se polekala, ale na útěk nepomyslela. Jak ale poznala, on myslel jen na jediné, nebyl oblečený, možná si to chtěl ulehčit. Vzlykla, už toho měla plné zuby.
„Děje se něco?" zašeptal jí do ucha a políbil ji na krk. Hned zalapala po dechu, přesně věděl, kde je její citlivé místo. Neměl na její plač náladu, chtěl něco jiného.
Otočil ji tváří k sobě posadil, ji na stůl za ni. Nemohl odolat, tak krásná a nevinná. Neměl ani náladu ji znovu svlékat, jen jí sundal sukni a kalhotky a přitáhl si ji k sobě. Pláč utichl celá ztuhla, dokonce si i prokousla spodní ret, aby umlčela všechny vzdychy. Sasukemu se však tahle poloha nezamlouvala, a tak si s ní lehl zpět do postele. Tentokrát měl však chuť vyzkoušet něco jiného, a tak si ji posadil na klín. Uznal, že teď je ta pravá chviíle ji svléknout. Sundal jí všechen zbývající šat a užíval si ten nádherný pohled. Ovšem tentokrát si to užívala i ona, nemohla si pomoct, ale líbilo se jí to. Moc. Začala sem mu sama od sebe vrtět v klíně.
"Wow, ty ses ale rozjela!" řekl jí mezi vzdechy s blaženým úsměvem rtech.
"Sklapni!" yyštěkla Daisa a dala mu pořádnou facku, až se mu hlava otočila o 180 stupňů. Na Sasukeho tváři se objevil ještě větší úšklebek. Tohle zacházení se mu velice líbilo. Tohle vždycky moc chtěl, ale žádná to tak neuměla. Pomalu si začal uvědomovat, že tentokrát bude unavený on. Za pár minut už se nezmohl ani na jediné slovo, a tak z něj Daisa raději slezla. I ona samotná byla unavená. Nikdy ji nenapadlo, že tohle udělá, ale jednou to zkusit musela. S blaženým úsměvem si lehla vedle něj a přitulila se k němu. Nedokázala jen tak odejít. Raději se k němu víc přitiskla. Stále však měla na tváři ten blažený úsměv.