Gaaro!Osud nelze změnit 10: malá nehoda

Den se táhl pomaleji než předchozí dva a oba společníci cestovali s nezvyklou tichostí. Skoro celou cestu nemluvili a jen ostražitě napínali všech šest svých smyslů, aby jim snad neunikl sebemenší pohyb. Nebyli příliš daleko od Listové vesnice a v této části lesů se potulovalo mnoho ninjů a ne všichni byli natolik přátelští.
Zastavili se na pod jedním z velkých listnatých stromů, aby se najedli a na chvíli odpočinuli.
Yuti nastavila tvář slunci a zakusovala se spokojeně do housky, kterou vytáhla ze svého váčku.
Gaara si ani nesednul a postavil se o pár metrů dál. Zíral kamsi do dáli a nad něčím zarputile přemýšlel. Na čele mu vyskočila hluboká rýha. Otočil hlavu na Yuti. Ona se zarazila v přežvykování sousta a vyjeveně se na něj podívala.
„Co je?“ zeptala se drze, když chvíli nic neříkal.
„Nic,“ odpověděl suše.
„Tak co je,“ nedala se odbýt a vyskočila na nohy, rázem zahodila své jídlo a přiskočila ke Gaarovi.
„Nic není,“ trval tvrdohlavě na svém.
„Tohle nesnáším,“ pronesla Yuti kriticky a založila si ruce.
Gaara nasadil stejný výraz, který před chvíli věnovala ona jemu a založil si taktéž ruce.
Stáli oba naproti sobě a hleděli do tvrdohlavě do očí. Kazekage měl svůj klidný, lhostejný výraz a Yuti rentgenový pohled, kterým se snažila alespoň trochu přečíst jeho myšlenky. Ovšem bylo jí to houby platné.
„Tak za hodinu dorazíme do Konohy,“ sdělil jí místo odpovědi na její otázku.
„Dobrá,“ přitakala uraženě.
Znovu se vydali na cestu lesem, který tvořil většinu krajiny Ohnivé země a převážnou část krajiny kolem Listové.
Přeskakovali ze stromu na strom, z větvě na větev. Yuti se držela v Gaarově těsném závěsu a následovala jeho kroky. Chtěla ho dohnat, aby mohla cestovat vedle něj a ne jako pejsek jemu za zadkem. Přeskočila na jinou tlustší větev, která byla k její smůle potáhlá jakousi slizkou tekutinou.
Když na ni její nohy dopadly, rozjely se každá na jinou stranu a ona nevybrala nečekaný pád, který poté následoval. Než stačila koncentrovat chakru, aby se zbrzdila, byla dávno na zemi. Její pád byl bleskový a nečekaný. Rozplácle ležela na trávě pod stromem než vydala skučivý zvuk a s námahou se posadila. Chytla se kořene, který vyčuhoval ze země a podepřela se jím, aby mohla vstát.
Postavila se na obe nohy, ale v levém kotníku jí zlověstně zapraskalo a celou levou spodní částí nohy projela řezavá bolest. Přenesla svou váhu na pravou končetinu a zavrtěla hlavou nad svou hloupostí, kterou udělala. Gaara dopadl lehce před ní a ona si sedla na kořen, o který se před chvíli opřela.
Podívala se na něj omluvně, ale on nehnul ani brvou. Zamračil se a zamířil k ní.
Kleknul si před ní a pokynul gestem ruky, aby natáhla nohu se zraněním. Udělala tak a on jí chvíli prohmatával dokud Yuti nezasyčela naštvaně bolestí.
„Nespíš máš zlomený kotník,“ pronesl trochu zamyšleně.
„No paráda,“ opáčila ironicky.
„Na mě protivná být nemusíš, já za to nemůžu,“
Trochu se zamračila, „Sorry, jsem rozzuřená sama na sebe,“
Nic neodpověděl a místo toho její kotník políbil a něžně pohladil. Usmála se a jeho gesto v ní vyvolalo vlnu klidu. Pokusila se vstát, chvilku dokonce věřila, že svým polibkem jí vyléčil, ale opak byl pravdou. Nemohla na nohu ani v nejmenším došlápnout a tak přeskákala pár metrů po jedné.
Nebylo to příliš pohodlné ani jednoduché. Pohlédla povzbudivě na kazekageho na náznak, že by měli pokračovat v cestě. On vstal a zamířil k ní. Popadl jí do náruče a pevně chytil.
„Ty mě chceš nést?“ zeptala se nevěřícně a trochu pochybovačně.
„Samozřejmě,“ přitakal.
„Nesmysl,“
„Žádný nesmysl, za hodinu jsem na místě a znám někoho kdo si s tvým kotníkem poradí v pár vteřinách,“
Nečekal na její odpověď a pohotově vyskočil na větev nad nimi i s Yuti v náručí.
Celou hodinu nic moc nepromluvili dokud se před jejich očima konečně nevybarvila rozrostlá vesnice s barevnými střechami a poletujícími ptáky nad ní.
Gaara pustil Yuti na zem, když se ocitli pár metrů před branou do Konohy. Podepřel jí, aby mohla dojít aspoň po svých. Přešli bránu Listové a u budky seděli dva vyloženě nudící se ninjové.
„Kazekage-sama,“ vykřikl jeden z nich a oba se lehce uklonili.
„Hned vás uvedu k hokage-sama,“ nabídl se ten druhý a vyskočil zpoza stolu, za kterým seděli.
„Potřeboval bych někoho kdo se postará o zranění mého doprovodu,“ požádal ho Gaara.
Ninja přikývnul a podíval se na druhého, který taktéž zamířil k nim.
„Vezmu slečnu do nemocnice, postarají se o ni,“
„Ale já--“ snažila se namítnout, ale kazekage jí skočil do řeči: „Nemusíš mít obavy, dají tvůj kotník do pořádku a pak se uvidíme,“
Pak se jen otočil a zamířil spolu s průvodcem k budově hokage.
„Můžeme jít,“ zeptal se jí ten druhý trochu naléhavým tonem.
„To bys mi, ale musel pomoct kamaráde,“ odsekla a on se trochu pobouřeně podíval na její napuchlý kotník, ale beze slova přistoupil a podepřel jí.
Cesta, která by normálnímu člověku trvala zhruba pět minut, jim trvala dvacet.
Když konečně došli před velkou budovu, Yuti si oddychla a na malou chvíli se opřela o plot, který místo obepínal.
„Potřebujeme, aby se někdo postaral o zlomený kotník téhle slečny,“ řekla její společnost, když se objevili před recepcí v nemocnici. Sestra si Yuti prohlédla od shora dolů a s lehce panovačným tonem pronesla: „Zrovna je tady Sakura-san, poprosím ji, jestli by se o ni nemohla postarat, všichni naši medici teď mají nějakou práci,“ odběhla kamsi za roh a nechala tam oba návštěvníky stát.
Za pár minut se vynořila zpět v závěsu s jakousi velmi mladou dívkou, snad ani ne starší než ona sama.
„Posaď se prosím,“ vyzvala jí a Yuti se mlčky posadila na nejbližší židli.
Dívka chvíli projížděla rukou po její noze než se, jako by nic, pustila do léčení.
Bolest, která se nechtěla doposud její nohy pustit začala pomalu, ale jistě ustupovat a ona pocítila výrazné zlepšení. Po pár minutách medička dokončila svou práci a přátelsky se usmála na Yuti.
„Odkud jsi?“zeptala se.
„Jsem z--Písečné,“ odpověděla pohotově.
„Takže jsi tady s Gaarou-sama?“
Přikývla a snažila se pousmát.
„Děkuju za pomoc,“
„Není za co, jak se jmenuješ?“ zajímalo jí,“
„Yuti,“
„Jsem Sakura, neměla bys kotník teď aspoň tak tři dny namáhat a když s tím budou nějaké problémy tak mě tady někde ve vesnici najdeš, ještě se určitě uvidíme, měj se,“ rozloučila se pohotově a zamířila pryč.