Proč?

Kapky deště dopadaly na bledé tělo mladé dívky, nad kterou se skláněla blonďatá žena, která se zamračeně dívala na tělo. Blonďatý mladík stál kousek od ní a neodvážil se jí znovu pohlédnout do tváře. Zatnul ruce v pěst.
„Kdybych přišel dřív.“ Zavrčel.
„Nesmíš si to dávat za vinu Naruto.“ Zavrtěla žena hlavou a utrápeně se dívala na zohavené tělo své studentky.
„Já ho najdu a zabiju ho.“ Sykl a otočil se k žene čelem. „To slibuji.“ Žena se smutně pousmála. On se nikdy nezmění. Mihlo se jí hlavou.
„Pomůžu ti.“ Kývla hlavou. Naruto se na ní udiveně podíval. V jejím obličeji se zračilo odhodlání. Naruto se zamračil.
„Měla bys zůstat ve vesnici. Budou tě tu potřebovat.“ Zamumlal, ale do tváře jí to říct nedokázal.
„Rozhodla jsem se sama Naruto!“ okřikla ho. Její hlas, byl plný zármutku. Už zase někdo blízký zemřel. Nesnášela ten divný pocit prázdnoty. Naruto kývl hlavou, chápal jí až moc dobře. Nesnášel ten pocit viny.
„Ten pocit. Užírá mě…Pomalu…“ zašeptal a zaklonil hlavu. „Ale já se nenechám. Sakura-chan umřela a neměl bych si to brát za vinu. Vám se to lehce řekne…Já ji viděl pomalu umírat. Ona opravdu trpěla a on se usmíval.“ Zasyčel unaveně. Tsunade se na něj udiveně podívala.
„On tam byl?“ zeptala se ho tiše. Naruto nepatrně kývnul hlavou.
„Čekal až zemře…“ zašeptal jako by se bál to říct nahlas. „Stál nad ní a díval se jí do očí.“ Odfrkl si. Jako by na něco čekal, nebo spíš na někoho. „Když jsem tam přišel netvářil se vůbec překvapeně…Jako by na mě čekal.“ Pohled zaryl do země.
„Naruto ty si snad myslíš, že jí to udělal, aby se s tebou setkal?“ zašeptala Tsunade, její odvaha vyprchala.
„Já to vím, Tsunade-sama…On mi to řekl. Prý nemusela zemřít, kdybych přišel na naše smluvené místo.“ Zavrtěl bezradně hlavou. „Jenže mi žádné smluvené neměli.“ Hlas mu selhával a po tvářích se mu koulely slzy.
„Chtěl v tobě vyvolat vinu Naruto. Nevěř mu…“ zavrtěla hlavou.
„Řekne se to lehce, ale těžce se to udělá…“ zašeptal. „Na tohle nikdy nezapomenu…Já ji miloval, nemusela umřít. Kdybych ho tenkrát zabil.“
„Nesmíme plakat nad rozlitým mlékem. Musíme se o něj postarat. Zaplatí za to, co naší vesnici udělal.“ Přitakala Tsunade a otočila se zády k tělu. „Hned po pohřbu. Ostatní její přátelé mají také právo se s ní rozloučit.“ Kývla hlavou.
„Jak to řeknu jejím rodičům?“ zašeptal zmučeně. „Ona šla na obyčejnou misi a už se nevrátí.“
„Já za nimi zajdu. Jsem přece Hokage. A ty si běž odpočinout.“ Pokývala hlavou. „Musíš být na tuto akci čilý.“ Usmála se a vyrazila vstříc domu rodičů skvělé kunoichi, Haruno Sakury. Naruto se díval na její mizející záda. Potom se odvážil podívat na tělo Sakury. Zaštípali ho oči, a proto si je otřel do rukávu.
„Musím to udělat…slíbil jsem ti to…“ zašeptal směrem k dívce. „Brzo se zase uvidíme Sakuro-chan.“ Usmál se. Otočil se k ní zády a rozeběhl se hlavní bránou pryč z Konohy. Za bránou se naposledy otočil, aby pohlédl na Konohu, něco mu říkalo, že tentokrát už se nevrátí. Oči ho začali pálit čím dál víc. Proto se rozhodl běžet dál. V mysli mu proběhla poslední myšlenka, která byla směřovaná Konoze. Už se nevrátím přátelé… Běžel dál, nechtěl zastavovat, chtěl už to mít za sebou. Nesnášel loučení a nechtěl ohrozit život někoho jiného a proto se rozhodl jít už dneska. Znovu začalo pršet, ale tentokrát jinak, hustěji. Naruto skoro neviděl na krok. Běžel podle paměti.

Stanul v údolí konce. Stáli naproti sobě jako tenkrát. Ale tentokrát měl jasný cíl. Už ho nechce přivést do Konohy. Chce ho zabít.
„Sasuke!“ zakřičel. „Dneska je to naposledy.“
„Ano, naposledy, ale né pro mě. To ty tu zemřeš jako ona!“ okřikl ho.
„Ano dnes tu zemřu vím to, ale tebe vezmu sebou.“ Zamumlal Naruto. „Miloval jsem tě Sakuro-chan.“ Zašeptal do větru a vyběhl vstříc smrti.