Být chráněn 7

Část šestá - Tady

Část sedmá - Ukaž mi, co dokážeš! Řekni mi, co chceš!

„Hmm… Prosím tě, nedívej se na mě, jak jím…“
„Jo, jasně, promiň,“ otočila se Kushina rychle. A po vteřině její pohled znovu vklouzl do Minatova oběda.
„Hej,“ zamračil se s plnou pusou a natočil se tak, aby k ní byl zády. Kushina jenom lhostejně kývla rameny a dívala se alespoň dopředu, tam, kde nudlí bylo o moc víc. Přímo ve výrobně… Tenhle obchůdek byl vážně něco. Člověk se nemusel dívat jenom na to, co si sám zaplatil, nebo co si zaplatil někdo, kdo byl s ním, což byl její případ, ale mohl sledovat rovnou celé tuny nudlí! Všechnu tu páru kolem, čichat onu pověstnou vůni, aniž by obětoval jednu jedinou minci…
„Fakt ti nemám koupit?“ pootočil se k ní Minato s pozdvihnutým obočím a s hůlkami v ruce.
„Říkám, že už jsem jedla…“
„Jak chceš,“ přikývl lhostejně zase on. Pro změnu.
Nudle se převracely v hrncích, pára se zvedala do vzduchu…
„Nečum tam pořád!“
„No jo, no jo,“ pokrčila rameny. Lhostejně, jak jinak.
Konečně se zvedl a nechal na pultu nějaké mince. Podle toho, co si Kushina stačila všimnout, jich bylo víc, než co jim měl dát a stejně ho jedna kuchařka pozorovala s nenávistným pohledem.
Dal jí dýško a ještě je na něho protivná… Tak, tohle si Kushino zapamatuj. Až budeš někde něco v Konoze kupovat, nikomu nedávej spropitný! Ještě tě za to zabijou… Holt, jiná země, jiný zvyky…
Rychle seskočila dolů, až písek zakřupal a ochotně chlapce následovala dál. V cizím městě si hned první - ale v podstatě ano, první – den nedovolovala vzdálit se moc daleko. Ne, že by neměla orientační smysl, pche, ten má až moc dobrý… Hned si vzpomněla na svoje začátky, kdy ji Sueko, kdysi dávno předávno, nechala u vodopádů Tří živlů, zavázala jí oči, zatočila jí a řekla, ať dojde sama domů. Že prý čeká na obědě a bude si tam číst. Ještě rychle jakýmsi záhadným jutsu pojistila šátek, aby si ho dívka sama nemohla sundat, kdyby náhodou měla to nutkání, a tiše se vytratila. A Kushina tehdy bloudila. Poprvé… No… Chápete, byla tam voda a ona byla úplně sama… No, trošku se namočila… Ale potom, za nějaký čas, dokázala Kushina Sueko překvapit už za jednu hodinu. Ten den se učitelka zvedla, odešla, a když se vrátila s dívčiným batohem, řekla Kushině, ať bez mapy dojde až do Sunagakure no sato. Prý jestli to stihne do deseti dnů, stihne i chuuninské zkoušky, kam ona, sensei, právě vyjíždí s menší výpravou představitelů Vírové země. No a… Kushina to stihla. A stálo to za to.
„Sednem si k řece?“ otočil se na ni najednou Minato a ona jenom s úsměvem přikývla.
Došli za vesnici a vysokou trávou seběhli dolů do lesa. Byla tu krásná příroda… I když tak blízko lidí, vypadalo tu všechno tak netknuté, čisté, udržované. Snad jakoby sem, do volné přírody, pravidelně docházel nějaký zahradník a pečlivě všechno zachovával. Pomocník matky Země bez gáže, který pracoval dnem i nocí. Za čistou vodu a radost ze své práce. A co by ne.
I Minato si uvědomoval, že je tady hezky, i když tu za svůj život byl snad už tisíckrát. Možná ale právě tím, že Kushině ukáže místo, kde je hezky, jí chce trochu vynahradit to úterý. Ukázat jí, že Konoha vůbec není vesnice plná násilností, ale právě naopak. Lidé tady jsou… Skvělí. Odhodlaní. Se silou, vůlí ohně… No, to jí zřejmě jednou řekou neukáže, ale každopádně je to dobrý začátek.
Krátce se na ni podíval, jak prochází pod větvemi stromů se širokým úsměvem a usmál se taky. No jo, málem by zapomněl. Ona má nakažlivý úsměv… Ale, hlavně, líbí se jí tu. A to ho těšilo u srdce.
Už bylo slyšet šumění vody a Minato věděl, že za chvíli se před nimi les otevře, jejich kroky nebudou víc křupat jehličím, ale začne je tlumit zářivě zelená, zdravá tráva, a na řece se bude zrcadlit slunce. Bude se jí tam líbit.
Usmál se ještě víc, když se stromy vážně začaly rozestupovat. Jakoby to tady všechno sám vytvořil a byl pyšný na svoje dílo.
„Krásný,“ hvízdla. I jemu se tak zdálo. Zase a znovu. Velká modrá šumící řeka, čerstvá zelená tráva pokropená rosou, krásně čisté tyrkysové nebe a v dálce hustý, majestátní les. „Ale u nás je to stejně hezčí,“ pokračovala a chlapec se jenom zhluboka nadechl.
No jo, já vím…
„Hele, pojď si sednout,“ kývl ke skupince velkých plochých kamenů. Nezdálo se to, ale když se posadili, byly velice pohodlné. A navíc nahřáté od slunce, touhle dobou.
Snažil se pečlivě pozorovat řeku, ale sem tam mu pohled zabloudil na ni, Kushinu, která seděla s rukama za hlavou a širokým úsměvem vedle něho. Ještě si ji nestačil pořádně prohlédnout… Kolik jí bylo naposledy? Jedenáct? Málem ji nepoznal, když ji ten večer viděl. Což o to, že byla od krve a vypadala zničeně. Její oči pořád stejně zářily životem. A slušelo jí to. Nedokázal si to vysvětlit, ale vždycky, když se na ni díval, musel se pousmát. Už zase. To mu příjde tak směšná?
„Co se na mě díváš?“ zeptala se najednou a Minato cítil, jak rudne.
„Já… Já nic…“ Rychle, zamluv to! „Hele, víš, jak jsem ti říkal, že ti něco musím říct…“
„Šup to ze sebe.“
„Eh? No… Jo. Budu… Šupat,“ pokrčil obočí a pobaveně se podíval jinam. Ale ten pobavený pocit hned zmizel s tím, jak si v hlavě formuloval větu, kterou jí řekne. „Nó, víš… Ani ne před týdnem mi zemřel táta.“
Kushina se zatvářila překvapeně.
„Táta?“
„Jo… Během mise.“
„Aha… To… Je mi to moc líto. A, víš… On se taky jmenoval Namikaze?“
Minato se na ni překvapeně podíval.
„Jo. Namikaze Kófuku. Proč?“
Kushina se trochu začervenala a zavrtěla hlavou.
Aha, pomyslela si. Takže tenhle Namikaze je mrtvej… Tak to je pěknej trapas…
„Jenom tak… A… Jak to neseš?“
„Ále,“ podíval se do trávy. V jeho pohledu bylo hodně smutku. „Nějak… Nějak jsem to už přešel. Ale pořád… Znáš takovej ten pocit prázdnoty?“ podíval se na ni s otázkou v očích a Kushina přikývla. Zná. „No… Ten ve mně je. V jedný části mý duše… Táta byl můj učitel a někdo, kdo mi v životě ukazoval cesty, kterejma jít. A teď… Tu není. Ale dost o mě. Horší to bylo s Aki. No, naštěstí, už je to snad dobrý…“
Podíval se na Kushinu a čekal, že mu na to něco řekne.
Ale co bych měla?
Nikdy nebyla dobrá v utěšování. Ale přála si být… Pátrala v paměti po větách, které se říkají v takovýhle situacích, ale nic ji nenapadalo. Samé zbytečné nebo ohrané fráze… Na tohle všechno mu nemohla říct jenom „Je mi to líto.“ a ahoj. Soustředěním přivřela oči a dívala se do řeky. A najednou jí něco z ničeho nic vletělo do úst. Až ji zamrazilo.
„Každou ztrátou začíná něco nového.“
Proč si vzpomněla zrovna na tohle? A odkud to vůbec zná?
Minato se na ni podíval s vytřeštěnýma očima a ona se provinile zašklebila. To řekla až takovou blbost?
„Víš,“ pokračoval chlapec najednou jakoby nic a začal při tom něco vytahovat z kapsy. „Prý u táty, po tý, co zemřel, našli ve vestě dopis. Dopis pro mě a Aki, ale já ještě neměl to srdce ho ségře ukázat…“
Rychle papír vytáhl z obálky, rozložil ho a podal jí ho. Několik znaků psaných očividně rychle tvořilo tři sloupečky. Celkem dvě věty. Kushina přimhouřila oči, aby škrabopis rozluštila, a čím dál postupovala, tím víc je zase otevírala překvapením.
„Každou… Každou ztrátou začíná něco nového,“ přečetla potichu a podívala se na chlapce, který jí pokynul, ať čte dál. „Každou ztrátou začíná něco nového. Nespalte se.“
Hlasitě polkla. Proč předtím řekla zrovna tuhle větu? Proč ji napadla?!
„Vidím, že jsem si vybral správnýho člověka, kterej mi s tím dopisem pomůže,“ usmál se Minato a čekal nějaké vysvětlení. Ale ona nevěděla, co mu na to má říct.
„Já… Já ale fakt nevím, co to znamená.“
„Ne? A proč jsi předtím řekla úplně to samý?“
„Nevím… Prostě mě to napadlo, zčistajasna…“
Chlapec se zamračil a pomalu vstal.
„Aha,“ zašeptal potichu. Vypadal zklamaně… Hodně zklamaně. Nejdřív u něj zasvítilo světélko naděje a potom, hned potom…
„Ale pomůžu ti,“ přikývla rychle a stoupla si taky. Nevěděla proč, ale cítila, že se v takovýhle situacích stát má. „Pomůžu ti zjistit, co tím táta chtěl říct… A jednu věc už přece máme! Nespal se… Chápeš, ne?“
Minato zavrtěl hlavou a ona protočila oči v sloup.
„Vždyť je to tak lehký! Nemáš si hrát s ohněm!“
„To jako… To jako ten oheň myslíš jako… Jako co?“ pozvedl obočí.
„No… Jasně, že oheň myslím jako… Oheň… Cos myslel?“
„Nevím… Tak trochu jsem v tom hledal nějakej symbol něčeho,“ zavrtěl hlavou. „Ale pochybuju, že to fakt znamená oheň. Táta rád mluvil v hádankách a tohle má nějakej hlubší smysl… I to, proč zemřel. Podle mě čekal svoji smrt a proto nám stihl napsat dopis. Asi bych měl jít na to místo, kde vydechl naposledy…“ Najednou zvedl oči a pokrčil čelo. „To zní pěkně ohraně.“
„Půjdu s tebou!“ vykřikla dívka odhodlaně. Nejenom že v Konoze nemá co dělat a tou nudou by se ukousala k smrti, ale navíc… Cítí, že mu potřebuje pomoct. Měla by.
Minato krátce přikývl. S úsměvem.
„Jak chceš…“ kývl rameny. Zdánlivě lhostejně, ale jedno mu to vůbec nebylo. „Hele… Pojď změnit téma. Jaký umíš jutsu? Ukaž mi nějaký.“
„Proč?“ vyvalila oči a radši si hodně rychle sedla zpátky na balvany nahřáté sluncem.
„Jenom tak… Zajímá mě to. Když jsem tě potkal poprvý, neumělas lozit ani na ty skály. Tak mě zajímá, jak seš na tom teď…“
„No… Co ti mám ukázat… Třeba vodní klony! Viděl jsi je někdy?“
Minato bez zájmu přikývl. Když viděl, že jí tím pokazil radost, hned se nadechl.
„Ale nikdy jsem je neviděl, aby mě nechtěli zabít! Víš jak. Podle mě jsou zajímavější než konožský stínový… Tak ukaž.“
Kushina se začala soustředit. Očividně. Přivřela oči a vypadala, že se dívá do řeky, ale on chápal, že ji řeka teď vůbec nezajímá. Nejspíš sbírá chakru. A za chvíli by se ten klon měl ukázat. No… Už to trvá nějak moc dlouho.
A Kushina najednou z ničeho nic vstala se zamračeným pohledem, krátce řekla:
„Mám chuť na jablko. Jdeme do vesnice, ne?“
A vrátila se na prošlapanou cestu, která vedla do lesa.
Ještě se rychle otočila na Minata, aby si ověřila, že jde za ní, a on vážně okamžitě vyskočil s překvapeným, až trochu vyděšeným pohledem. No jistě… Slíbila mu ten klon a nic se nastalo. Jenomže…
Jenomže ta blbá chakra prostě nejde vyvolat…
Vykročila rychlejším krokem než předtím a pod pokrčeným obočím se jí honily tisíce možností, proč se děje to, co se děje. Špatně jí? Málo pije? Všechno to byly podobné blbosti.
S falešným úsměvem se otočila dozadu, na pořád podiveného Minata.
Teď budu vypadat jako srab…
Co už. Však ono to půjde! Musí… Nikdo přece nemůže přijít o chakru přes noc…
Piju málo mlíka? Málo… Mám málo čerstvýho vzduchu? Ne, musím na to jít jinak…
Dívala se pod nohy, jak křupe jehličí a svítí do něho slunce, sem tam. A začala vzpomínat na věci, které se staly za posledních pár dnů.
Možná… Možná mě tak vyčerpala ta dlouhá cesta, že… Jenomže jsem dělala už i delší a chakře to nic neudělalo. Třeba ta do Suny. Ta byla dlouhá dost…
Tak… Než jsem odešla z vesnice, co se stalo? Byla jsem v bezvědomí… Řekli mi, že zemřel Minato… Teda, jeho otec.
Zase se trochu začervenala. Jakože ji tahle možnost předtím nenapadla?!
A ještě, než se to stalo… Jsem spala. Spala jsem a… Měla jsem nějakej zvláštní sen.
Najednou se v ní zatajil dech. Rychle zvedla hlavu a vyrazila ještě rychleji než předtím. Za sebou slyšela jenom Minatovy rychlé kroky a tiché spílání, jestli by nemohla jít pomaleji… Ale ona neslyšela. Přemýšlela.
Co mi ten sen sakra říkal? Bylo to… Divný. Byla jsem na místě, kde byla jenom… Černá a bílá! No jo. A potom mě to na nějakou stranu odvívalo… Pokaždý na jinou… Jakoby si mě ty dvě barvy chtěly přivlastnit, jakoby se o mě hádaly... A potom… Pak jsem slyšela ten divnej hlas…
Ještě teď jí zněl v uších, když si ho vybavila. Takový… Strašně zvláštní a nepřirozeně hluboký, prostě… Nadpozemský? Otřásla se. Tohle slovo v ní vždycky nahánělo hrůzu.
A říkal, jasně a srozumitelně: „Každou ztrátou začíná něco nového.“
Každou ztrátou začíná něco nového…
Když si to opakovala a myslela při tom na ten hlas, chvílemi se jí zdálo, jakože jí to do uší zeptá znovu. Každou ztrátou začíná něco nového…
Rychle se zastavila a rozhlédla se. Ale nikdo tu nebyl… Jenom Minato, pár metrů za ní, jak ji se zrychleným dechem dobíhal.
„To máš tu chuť na ty jablka tak velkou, nebo co?“ zamračil se, trochu naštvaně, ale ona neodpovídala. Proč jí to ten hlas tehdy šeptal? Proč zrovna tohle? A proč zrovna tohle bylo v tom dopise?
Rychle se na Minata obrátila.
„Minato?“ počkala, až zvedne hlavu. Právě totiž rychle oddechoval, zatímco se rukama opíral o kolena.
„Hmm?“ vydechl a znovu rychle nasál vzduch.
Kushina pokrčila čelo. To vážně tak letěla? Fíha… Příště, až budou nějaké závody, musí o něčem usilovně přemýšlet. Nějak to pomáhá v rychlosti.
„Ten dopis musíme vyřešit, ať se děje, co se děje…“
„Proč? Teda… Jasně, že musíme. Ale proč tě to tak dostalo?“
„No…“ Má mu to říct? To o tom, že se jí zdají divné sny? Ale ano… Co už. Stejně si o ní zřejmě už teď myslí nějaké fikce po tom, co najednou vyrazila z toho kamene jako blázen. „Tak jo… Víš, před pár dnama, než jsem se dozvěděla, že seš… No… Než jsem vyrazila k vám, něco se mi zdálo. Asi to bude znít uhozeně, ale… Prostě se mi to zdálo…“

A zase Konoha. Ulice jsou prázdnější, než předtím, lidé jsou totiž v prácích, starají se o to, aby jejich rodiny měly co jíst. Ale stejně je tu ruchu dost a dost. Živá Konoha. Ženy s malými dětmi nakupují, ty starší děti se honí pod dohledem vychovatelů a učitelů, a ty nestarší, mladí shinobi, jdou za svými cíly, bůhví jakými… A Kushina, která je v podstatě jednou z nich, jde za Hokage. Měla by se tu konečně přihlásit… Minato jí stručně vysvětlil cestu a řekl jí, ať tam jde sama, že ji doběhne, ještě než otevře dveře kanceláře a milostivého Hokage poprvé uvidí. Že prý něco musí zařídit. A ona měla zvláštní tušení, že se jedná o ten dopis…
Tak šla. No dobře, už jednou špatně odbočila, ale za to její orientační schopnosti vůbec nemůžou. Dobře, díky tomu se úplně ztratila, ale za to nemůže ani za mák, prostě vůbec. A dobře, teď ani náhodou neví kudy má jít…
Okna byla pevně zavřená, v téhle čtvrti a přišlo jí, že se vzdaluje od lidí. Okenice – zabedněné – se na ni mračily temným dřevem a jenom sem tam tudy proběhlo nějaké dítě, nebo spěšným krokem prošel nějaký dospělý, ale jinak si všimla, že se dostala do části, která nebyla zrovna příjemná. A cítil to i její žaludek. Sevřel se, jak se stává, když má člověk špatné tušení… A Kushina ho měla. Bůhvíproč čekala, že se něco musí stát. Že sem nedošla pro nic za nic… Proto byla obezřetnější, než kdy předtím.
A navíc, ona se teď může bránit jenom hodně těžko… Ta chakra… Minatovi o tomhle radši neříkala. Bylo to tak… Zvláštní a potupné zároveň. A byla si jistá, že to brzo přejde. Nebo v to alespoň doufala.
Z nervozity si začala kousat špičku palce. Bylo to těžké, být na cizím místě a úplně neozbrojená. Přišla si jako nahá. Nejistá. Sama.
Palec už začal bolet…
Křižovatka.
Zhluboka se nadechla, pořádně se rozhlédla, po těch ulicích zdobených žlutým pískem, a vydala se doprava, kde byla na obzoru vidět velmi vzdálená skála se třemi vytesanými hlavami. Věděla, že tudy to povede mezi lidi. Slunce už bylo úplně uprostřed nebe a pálilo jako divé.
Potřebovala bych se napít…
Se skloněnou hlavou přemýšlela nad vším možným, na zemi si našla jakýsi malý kamínek a vybrala si ho jako oběť. Pomalu ho kopala dopředu, když uhnul, uhnula za ním a zase kopla. Jednou se netrefila a už se na to chtěla vykašlat, ale o ten krok se vrátila a kopla znovu. Uskočil do leva. Kushina udělala pár kroků do leva. Kamínek… Jak si tak do něho kopala a myšlenky jí v proudu vířily a vířily, vzpomněla si na ten den, kdy byla na cestě. Na ten den, který teď vypadal jako jenom nějaká špatná vzpomínka, zbytek snu… Ale ona věděla, že se stal. Ten den, kdy v jeskyni našla průhledný kámen, který v určitém úhlu světla oranžově zasvítil a měl na sobě celou dobu černě vyrytý podivný znak.
Rychle si sáhla na kapsu a ucítila v ní něco tvrdého. Pořád ho má. Úplně na něho zapomněla… Chtěla se na něj znovu podívat, proto zastavila, do kapsy sáhla a kámen nastavila světlu.
Ten kamínek…
Nic. Nesvítil. Zklamaně svěsila ruku, ale v tom… Nějaký pohyb! Vpravo! Automaticky sáhla ke kapsičce se zbraněmi, ale pohyb byl rychlejší a vrazil do ní celou svou vahou, až zaškobrtla a kámen jí vypadl z ruky.
„Ty… To ty!“ uslyšela.
„Co já?“ otočila se s pozdvihnutým obočím a uviděla starého muže, velmi starého, v otrhaných špinavých šatech a se šíleným výrazem. A stejně se ještě rozhlédla. Čekala někoho dalšího, protože nevěřila, jak takhle starý muž mohl… Zaútočit? Dá se tomu tak říkat? No, jak do ní prostě mohl tak rychle vrazit! Zrovna on. Ale nikdo jiný tu nebyl.
„Ty…“ ukázal na ni prstem a zabodl svůj podivný zakalený pohled do jejích zelených očí.
„Co chcete?“ pokrčila obočí a rychle vytáhla kunai. „Varuju vás, jsem chuunin z Uzu no kuni…“
„Ty… Musíš jít ke Třem živlům!“ zaskuhral starým, tichým hlasem. Z té aktivnosti, se kterou do ní před chvílí narazil, v něm nebylo vůbec nic. Třásl se. I jeho prst, když na ni ukazoval. Nepřetržitě se třásl, jako papír visící v prudkém větru na šňůře od prádla.
„Prosím?“
„Musíš tam jít! Ten kámen… Musíš tam jít!“
„Kam?“
Věděla, co řekl, ale musela si to ověřit… Tři živly? Nemůže je znát! Nemůže… Vždyť… Tohle byly ty vodopády u ní doma!
„Moc dobře jsi slyšela… Běž ke Třem živlům. Musíš tam jít!“
Ruka, která na ni ukazovala, se rozevřela a všech pět špinavých, třesoucích se prstů jí silně sevřelo rameno. Přiblížil se a naléhavě šeptal:
„Běž tam… Běž!“
„Nechej ji!“ ozvalo se najednou odněkud zepředu. „Ztrať se!“
Kushina se tam ani nestihla podívat, ale stařík ji hned pustil. S nějakým skuhráním, tišším, než předtím, kterému ale vůbec nerozuměla, se doopravdy otočil a pomalu se šoural pryč. Pořád si něco mumlal… A dívka, první, co věděla, že musí udělat, rychle sáhla na zem po kameni, který jí vypadl a strčila si ho do kapsy.
„Ty jsi… Kushina Uzumaki?“
Okamžitě vzhlédla a před ní stál muž ve středních letech. Zkoumavě se jí díval na pravou kapsu, ale hned zvedl svůj pohled a mile se usmál.
Krátce přikývla a s podivem se zadívala na jeho dlouhý bílý plášť.
Není mu v tom vedro?
„Tak tě konečně poznávám…“
„A ty seš kdo?“ pokrčila obočí. Jeho tvář, trochu zvrásnělá, ale pořád ne moc stará, jí něco připomínala… Ale, stejně, zvykem bývá, že se příchozí představí jako první, no ne? Neměla důvod mu vykat. Alespoň dokud neřekl další větu.
„Jenom zdejší třetí Hokage…“

***
(I blbější názvy kapitoly mě napadly... Mohlo to být ještě horší xD)
Cha, je to včas, žádní, žádní, žádní duchové nebudou, tůdle ^_^
A je to dlouhý Já doufám, že za to budete rádi... Teda... Vážně doufám xD Nevím, možná vám ta dýlka vadila... Není to už moc dlouhý? xD Když já se někdy neumím zastavit kdybych nechtěla skončit nějakou určitou věcí a nekrotila se, mělo by tohle všechno asi deset stran xD Ale nebojte, toho vás ušetřím
Snad se vám tenhle díl líbil
Pokračování - Začátek cesty je vždycky u rámu dveří