Nepodceňujte mě! 6.díl

Bylo horké odpoledne. Hikouki hledal s Matsudairou nějaký potůček, u kterého by doplnili zásoby vody, zatímco Tokudaiji hledala něco k jídlu a Ebisu se snažil najít svoje nezbytné sluneční brýle. Netušil však, že Hikouki si je vypůjčil, aby mu slunce nevypálilo oči.
„Hikouki, já budu upřímný: nevěřím ti ani slovo z toho, co mi o tom vlkovi vyprávíš! Vysvětli, jak může divoké zvíře mluvit?“ pronesl Matsudaira, potom, co mu Hikouki převyprávěl boj s vlkem.
Matsudaira byl první, komu Hikouki řekl tu část, kde mu vlk vyhrožoval. Tokudaiji a Ebisu- senseiovi se s tím nesvěřil. Doufal že to Matsu pochopí. Nyní Hikouki viděl, že doufal marně.
„Hele, všechno je možný! Tak proč by nemohlo být tohle?“
„Je to asi stejně možný, jako že najdem potůček a u něj ještě bude hora grilovaných kuřat! Když už mluvíme o tom potoku, radši hejbnem nějáký najít nebo se z toho horka zcvoknem. Mimochodem, v těch brýlích vypadáš jak gay, radši si je sundej.“
„Asi máš pravdu, teda myslím tu část s těma brýlemi, já tě brzy přesvědčím o tom, že jsem nelhal!“ zakončil Hikouki diskusi, sundal si brýle a dal je do kapsy.
Po deseti minutách marného hledání si ti dva sedli a odpočívali. Byli moc unavení na to, aby v tomto horku dál hledali vodu. Nyní chtěli jenom spát a spát. Přenést se do světa snů, kde je neotravuje neustále poučující Ebisu- sensei. Kde na ně nepálí tak děsuplně sluníčko. Prostě v klidu spinkat. Hikoukimu a Matsudairovi se začala klížit víčka. Už měli oči skoro zavřené…..
Hikouki náhle zaslechl kňučení. Ohlédl se a uviděl malé, opuštěné vlčí štěně! A jak roztomilé! Hikouki měl chuť se k němu přiblížit a pohladit si ho, jenže Matsudaira si toho štěněte také všiml a rychle se postavil do bojového postavení. Hodil na Hikoukiho pohled, kterým ho vybízel, aby se také postavil. Hikouki na něj chvíli nechápavě civěl a pak pochopil:
„Kde je štěně, tam bude jeho mamka.“
Od strejdy Kakashiho věděl, že fenky svá mláďata nespouští z očí a chovají se agresivně vůči každému, kdo by se k nim jenom přiblížil. Tak proč by to mělo být jinak u vlků?
Hikouki se tedy rychle postavil a naznačil Matsudairovi, aby se vzdálili. Matsu přikývl, otočili se a odcházeli.
Štěně opět zakňučelo. Hikouki se ohlédl. A povzdechl si. To štěně mělo tak roztomilý a zároveň opuštěný pohled!
Matsudaira netrpělivě Hikoukiho zatahal za rukáv trička a snažil se svého kamaráda odvléct pryč. Jenže Hikouki se mu vytrhl a popošel ke štěněti. Štěně sebralo odvahu a šlo mu naproti. Hikouki se usmál. Odvahu možná sebralo díky zvědavosti.
Hikouki natáhl ruku. Mezi ním a vlčátkem zbývalo jenom pět metrů. Čtyři metry. Tři metry. Dva metry. Jeden metr…
Pak ze křoví vyskočil šedo-černý vrčící tvor. Hikoukimu okamžitě došlo, že to je matka vlčátka!
Matsudaira popadl Hikoukiho za ruku a chtěl s ním utéct pryč, i kdyby mu měl utrhnout ruku. Jenže zjistili, že je obklíčila rovnou vlčí smečka!
Matsudairovi se v hlavě přehrávaly ty nejsprostší nadávky, které existovaly a Hikouki přemýšlel o možném útěku.
Rozhlédl se po smečce. Smečka se čítala kolem sedmi vlků a vlčic. Silní, statní a s vyceněnými tesáky. Hikouki se u jednoho pohledem zastavil. Byl to ten vlk z minulého setkání!
Vlk zavrčel:
„Snad si mě pamatuješ, ne? Minule jsem tě vzal na milost, ale nyní to nebudeš mít tak lehké!“
Hikouki polkl a zašeptal Matsudairovi:
„Teď mi už věříš nebo snad ne?“
Matsudaira přikývl. Tak tohle opravdu nečekal. Musel začít Hikoukimu více věřit, vyplatí se to.
A navíc to štěně zmizelo. Fungovalo jako návnada, aby aspoň jeden z nich padl do pasti! A oni do ní spadli oba! Jak mrzuté.
Vlčici, která pravděpodobně byla matka toho štěněte, se zableskly oči a potichu zavrčela ve vlčí řeči:
„Keiji, už bychom se na ně mohli vrhnout. Beru si toho hnědovlasého, vypadá šťavnatěji než ten černovlasý.“
„Nyoko, asi tě zklamu ale zrovna toho hnědovlasého chce zrovna náš Vůdce!“
„Si ze mě děláš srandu! Tak ať si ten Vůdce občas zvedne ten svůj líný zadek a jde s námi!“
„Co si to dovoluješ!? Toto říkat o našem Vůdci!“
„Co je to za vůdce, který se ani neobtěžuje jít s námi na lov! To nechápu!“
„Měla bys! Přece víš, že jen ti nejzaslouženější mohou spatřit jeho tvář! Jinak se skrývá a objevuje se jen při bojích, ve kterých je téměř vše ztracené!“
„No jasně! Tomu tak budu věřit!“
Hádka ve vlčím jazyku by jistě pokračovala ještě dlouho, ale to se ozval Matsudaira:
„O čem se to sakra bavíte?“
Keiji a Nyoko rychle zmlkli a už se chtěli věnovat svým obětím, jenže Hikouki a Matsu na nic nečekali, vytáhli kunaie a vrhli je po nejbližších nepřátelích. Ti těm kunaiům snadno uskočili. Bohužel pro vlky se tím pro Matsudairu a Hikoukiho naskytla škvíra pro únik. Využili příležitosti a utíkali pryč.

O pár minut později se chlapci ocitli na neznámé pěšině.
Rozhlíželi se okolo, jestli nezahlednou něco, co by je navedlo na místo, kde se naposled viděli s Tokudaiji a Ebisu- senseiem.
Matsu začal trochu panikařit. Nebylo divu, být v lese, který jste nikdy neprozkoumali, ještě k tomu se stát svačinou pro smečku vlků, kteří vám za chvíli budou v patách, to určitě není nic příjemného.
Hikouki si všiml pohledu svého kamaráda, usmál se na něj a povídal mu:
„Prosím tě, nepanikař! Určitě najdem ostatní, ani nemrkneš!“
Matsu mu roztřeseným hlasem odpověděl:
„No…j-j-já ti nevím. Spíš se na nás ti vlci vrhnou, ani nemrknem!“
Hikouki si uvědomil, že Matsu má vlastně pravdu. Přece jenom…. ne, takhle on nesmí smýšlet! Musí zůstat v klidu, udržet si chladnou hlavu! Když už ne Matsudaira, tak aspoň on!
Náhle v křoví něco zašustilo. Hikouki vytáhl kunai a hodil ho tím směrem. Ozval se zvuk nárazu kovu na dřevo. Minul!
Napjatě čekal. Matsudaira samou nervozitou skoro nedýchal. Hikouki ostražitě sledoval křoví. Čekal, až z něho vyskočí vlk nebo jiná šelma.
Ale když z něho dlouho nic nevycházelo, Hikouki se k němu začal přibližovat. Pomalu a opatrně. Natáhl jednu ruku, v druhé držel kunai. Rozhrnul větvičky křoviska. A úlevou vydechl. Pod kunaiem, zaraženým v kmeni stromu za křovím, byla vyděšená veverka. Unikla jen o vlásek smrti, což způsobilo zvětšení kukadel malého zvířátka na velikost tenisáku.
Hikouki zastrčil kunai zpátky do pouzdra, popošel od křoví a posadil se. Cítil se jako štvané liška při honu. Pohlédl na Matsudairu, který měl ve tváři stejný výraz.
Hikouki povzdychl:
„A tohle měl být výlet!“
A vtom ho něco trklo: vždyť dostali za úkol na tomto výletě najít svitky! A nemají ani jeden! A to už jsou na tomto výletě skoro tři dny!
Zrovna tuto připomínku chtěl říct svému společníkovi, ale ten byl něčím zaneprázdněný. Hikouki se lekl, jestli mu něco není, ale pak si všiml, že Matsudaira něco drží v ruce.
Hikouki k němu přistoupil. A pak radostí zavýskl. Našel svitek! Svitek Ohně! Už zbývaly jen čtyři!
Jenže pozdě si uvědomil, že to zavýsknutí bylo přece jenom trochu hlasité. Po lese se ozvalo zavytí. Matsudaira a Hikouki na nic nečekali a utíkali pryč, jak nejrychleji mohli.

Kdesi na tmavém místě
„To si ze mě děláš legraci! On vám unikl? Zase? Sakra práce s váma neschopama!“ nadával vrčivý hlas do prostoru spoře osvětlené jeskyně.
Keiji, jež se odtrhl od zbytku smečky, aby sdělil výsledek dnešního pronásledování, nyní litoval, že sem vůbec chodil. Vůdce byl velice přísný. Za každou chybu nemilosrdně trestal. A přece, tak silný, odvážný a uctívaný vlk se musel stát Vůdcem, jinak by ostatní vlci a zatoulaní psi, co byli schopni bojovat o přežití, jen bezvýznamně bloudili po lese. Díky Vůdci měli za co bojovat, za hrdost vlčího nezkrotného plemene a klanu.
Keiji na chvíli zavzpomínal:

Další tmavá, deštivá noc v lese. Takové noci mladý nezkušený vlk zažil spoustu, jenže tušil, že se děje něco, co ho bude provázet po celý zbytek života. Něco, co ho v budoucnu bude dělat někým jiným, než je dnes. Ale co? Co může vyvolat takový pocit? Předtucha? Instinkt?
Vstal a vyběhl z jeskyně. Nemohl zůstat tady, musel se podívat ven! Něco mu říkalo, že by měl jít na Starou mýtinu.
Běžel jak nejrychleji mohl. Ladně přeskakoval spadlé kmeny, potoky, úzké propasti, až došel na Starou mýtinu. A tam se mu naskytl neuvěřitelný výjev.
Celá mýtina hučela bojem. Bojem krvavým a nelítostným. Bojem vlků.
Vlk se chvíli na souboj díval. Nechápal, oč se bojuje. Věděl ale, že do tohohle by se neměl zaplétat, jen by mu to přineslo problémy. Lepší bude, když bude jenom přihlížet.
Po pěti minutách se boj trochu zmírnil. Okolo leželi mrtví či zranění vlci. Nyní bojovali jenom tři. Jeden z nich spadl na zem a jeho protivníci se mu zakousli do hrdla. Trhali ho, dokud napadený nevydechl naposled.
Poslední dva bojovníci na sebe upřeně hleděli, jakoby se pouhým pohledem snažili odhadnout, jaké jsou slabé stránky nepřítele.
Statnější z těch dvou štěkl a vrhl se na svého o něco méně robustního protivníka. Ten menší měl výhodu, že co mu chybělo do vzrůstu svého nepřítele, to mu vynahrazovala rychlost a pružnost. A vyplatilo se mu to. Za chvíli ten robustnější umíral v hrozných křečích a bolestech.
Ti zápasníci, co vzdali a tím pádem přežili ten krvavý boj, a také další přihlížející opatrně přešli k vítězi. Vítěz těžce oddychoval, v očích se mu však zračila radost z vítězství.
Mladý vlk také přešel k výherci. Zastavil ho však jeden starší vlk, který na něj hlubokým hlasem promluvil:
„Tvářil ses zmateně, když jsi sem přiběhl. Určitě tě zajímá, co se zde udál za zápas viď? Jak se jmenuješ?“
„Jmenuji se Keiji. A ano, docela by mě zajímalo, co zde probíhal za souboj.“
Starší vlk se ušklíbl a začal povídat:
„Dnes proběhl souboj o post Vůdce. Minulý Vůdce zemřel před měsícem a nezvolil žádného nástupce a tak se musel uskutečnit tento boj.“
Keiji užasle vydechl. Starší vlk pronášel slovo „Vůdce“ se zvláštním důrazem, jakoby mluvil o bohu.
Keiji se zeptal:
„Ale tento souboj byl jen pro vyvolené, že ano?“
„Přesně tak, nejdříve museli být nominovaní vlci, co by mohli být schopni vést náš klan Lesních Bojovníků. O těch jsi snad slyšel, ne?“
Keiji přikývl. Ano, o tomto silném a bojovném klanu slyšel mnohokrát. Klan tvořili jen ti nejsilnější. Keiji si přál být v takovém klanu, jenže nikdy neměl příležitost se k němu nějak dostat.
Starší se na něj zkoumavě podíval a pronesl:
„Chceš- li se stát součástí Lesních bojovníků, musíš za naším novým Vůdcem, ten ti něco dá za úkol, abys mohl prokázat svou sílu a inteligenci. No tak si pospěš, ne?“
Keji radostně zavyl a běžel k novému Vůdci.
Vůdce si ho prohlédl a nakonec mu řekl:
„Jistě jsi skvělý bojovník. Ale abys mohl do klanu, musíš projít strastiplným výcvikem a nakonec úkolem, který tě prověří. Mnoho věcí získáš, ale jiné zase ztratíš. Jsi i tak ochoten to podstoupit?“
Keiji zuřivě přikývl, div mu neupadla hlava. Byl schopen udělat skutečně cokoliv, aby se dostal k Lesním Bojovníkům!
Po několika měsících výcviku, při kterém tekl pot i krev, si Keiji uvědomil, že život u klanu je těžší než se zdálo na začátku. I tak se nevzdával. Jakákoliv pochvala i pokárání ho vždy vyburcovala k lepším výsledkům.
A zavěrečný, krvavý úkol také zvládl. Bylo mu nakázáno zabít vlčí rodinu, jež plánovala vzpouru proti klanu Lesních Bojovníků. Během výcviku se naučil být nemilosrdný a nedbat na rány, které mu budou utržené, hlavně musel splnit úkol. A to se mu podařilo.
Stal se členem klanu Lesních Bojovníků!

Vůdce si přísně prohlížel jednoho ze svých nejdůvěryhodnějších velitelů. Keiji nikdy nezklamal! Tak proč tak najednou?
Vůdce Keijimu přikázal, aby pokračoval v hledání.
Když Keiji odběhl, Vůdce zavelel:
„Pojď sem, příteli, potřebuji se tě na něco zeptat.“
Ze tmy vyšla mužská postava. Obličej měla zahalený, jenom oči byly vidět.
Muž se zeptal:
„Co potřebuješ, Kenshine?“
„Nic, já jen… už mi tu sloužíš dost dlouho, tak mě napadlo, přivést sem někoho, kdo ti je blíž než si myslíš. Poslední dobou mi totiž připadáš osamělý. Jen jsem se potřeboval ujistit, že s tím souhlasíš.“
„Kenshine, děláš toho pro mě víc než dost, věř mi. Ale dobře, aspoň si tu nebudu připadat tak cizí.“
Kenshin se zachechtal a odpověděl:
„Ty a cizí? Pro mě si nejlepší přítel, i když jsme každý jiného druhu! Jsem rád, že tě tenkrát před jedenácti lety Otec zachránil! Tak proč si připadáš cizí?“
Na tuto otázku už muž neopověděl. Díval se na plamínek zapálené louče. Cítil se tu jako doma, jenže nemohl zapomenout na svůj starý domov. Chtěl tam opět být se svou láskou a dítětem, jenže to mu Kenshin nikdy nedovolí. Nikdy.