Ještě nezmizela ze světa láska - 3. kapitola - Vzpomínka na matku

Taya za sebou zabouchla dveře pokoje. Co je to s nimi? Co se děje? Nejdřív otec, teď i Emi. Čeho se tolik bojí?
Ještě před malou chvílí klidně spala, než ji vzbudil křik. Přiřítila se do stájí, jak jen to šlo nejrychleji. Ten cizinec jménem Gaara byl tak strašně vyděšený. Bylo jí ho líto. A teď stála ve svém pokoji a stále znovu si v duchu přehrávala tu nepříjemnou scénu s Emi.

Mladík ráno vstal a už si nepřipadal tak zesláblý jako v noci. Sice nemohl vypudit z hlavy záhadnou postavu mstitele, ale podle jeho mínění spíše vraha, ale alespoň se stačil uklidnit. Vyšel ven ze dveří a hned ho kdosi polil vodou. Malá Chiko, první vzhůru, se bavila tím, že budila zvířátka.
„Já… nechtěla jsem, pane, promiňte, prosím.“
„Nic se nestalo,“ mávl rukou Gaara a začal si ždímat vlasy. Málem si ani nevšiml Tayi, která schovávala hlavu za džbánem, aby nikdo neviděl, jak se uculuje.
„Ano, to je tedy směšné.“ Červenovlasý hoch se ušklíbl a došel až k ní. „Měl bych se omluvit za ty těžkosti v noci.“
„V pořádku. Každý se občas budí z nočních můr.“
Taya sledovala, jak Gaara přivolal malou Chiko k sobě, vtiskl jí do ruky kamínek a zašeptal: „Na památku.“
„Ííí!“ vypískla a rychle zmizela.
„Dělá tohle často?“ zeptal se udiveně.
„Ale ne. Ona se jen malinko stydí.“ Zčervenala.
„Zřejmě rodinné geny,“ usmál se a jí došlo, že právě změnila barvu obličeje na sytě růžovou.

Požádala ho, aby jí pomohl natrhat ovoce, aby bylo co prodávat, protože rodina Shikari vlastnila i malou alej zaplněnou ovocnými stromy, které právě plodily své největší a jediné poklady.
Dívka sbírala ovoce a Gaara jí ho pomáhal ukládat do košíku. Ale bylo jasné, že nezvládne sama dosáhnout na nejhořejší větve. Chvilinku váhala, než se rozhodla postavit na mladíkova ramena. Všechno šlo dobře do té doby, než se zakymácela a začala padat. Zareagoval pohotově a nechal ji dopadnout na své břicho, do nějž mu nechtěně zaryla loket, a sám si přitom odřel záda. Pomalu se zvedal a opatrně ji ze sebe setřásl. Právě si na něco vzpomněl…

Viděl ženu na fotografii, byla mu trochu podobná. V jeho vidině se díval dopředu. Pozvedl malinko oči… stál u hrobu. Byl to náhrobek té ženy.
Zavrtěl hlavou a přivřel oči. Taya si toho pohledu všimla. „Bolelo to hodně?“
„Ne… já si jen na něco vzpomněl.“ Podíval se na ležící děvče a pokračoval: „Viděl jsem asi záblesk vzpomínky. Měl jsem matku, ale zemřela. Proč a jak, to mi není známo.“
„Je dobře, že se ti paměť vrací.“ Brunetka se pousmála a pohlédla za sebe… na tu hromádku rozmačkaných ovocných plodů, která tu po nich zůstala.