Nara Kameko 004: Lítost.

Už uplynul týden od odchodu ze Suny a Kameko se vzdalovala od domova. Několikrát přemýšlela nad návratem, ale vždy nad tím mávla rukou a pokračovala dál. Seděla v jedné z restaurací, které byli v městě, kde se zabydlela před další cestou. Rozhodla se napsat domů, musí o sobě dát vědět. Vzala do ruky papír a tužku. Povzdechla se a nahnula se nad list papíru.
„Milý Shikamaru, jak jsem slyšela je už třetí kolo zkoušky a ty jsi tam také…“ předříkávala si slova předtím než je napsala. Stýskalo se jí. Po jejím týmu a jejích přátelích. Složila dopis do obálka a pomalým krokem šla na poštu. Zaplatila cenu poštovného a vyšla ven. Cítila se svázaná. Už je to druhý týden, co je pryč. Nehledají ji. A to se jí líbilo. Volnost kterou tu měla. Nemusela brát ohled na rodinu a tradice klanu. Medic-ninja by z ní asi nikdy nebyl. Nebyla nikdy na léčení, spíš na boj. Zadumaně vešla do pokoje. Lehla si na postel a po chvíli usnula.

Shikamaru jako každý večer seděl na střeše jejich domu a pozoroval hvězdy.
„Shikamaru!“ ozval se křik jeho matky. Znuděně slezl ze střechy a šel za ní.
„Děje se něco?“ protáhl líně.
„Máš tu dopis.“ To je otrava. Pomyslel si znuděně. „Od Kameko.“ Dodala. Shikamaru se na ní udiveně podíval.

Milý Shikamaru,
jak jsem slyšela je už třetí kolo zkoušky a ty jsi tam také. Gratuluji ti. Jsi na dobré cestě být dobrý Shinobi. Je mi líto, že tam nejsem s tebou. Omlouvám se, slíbila jsem ti, že budu vždy s tebou. Nesplnila jsem to. Odešla jsem bez rozloučení jen s hloupým dopisem, vím že jsi ho roztrhal a nevadí mi to. Vím, že jsi si ho před tím přečetl. Asi mě nenávidíš, co? Rozumím ti. Musím se rozloučit, jdu zase dál. Napíšu ti po konci zkoušek. Dozvím se to rychle.

Zmateně se díval na dopis ve svých rukách.
„Děje se něco?“ zeptala se ho matka.
„Ne, nic.“ Zavrtěl hlavou a dopis zase složil zpátky do obálky a podal ho matce. „Nechci ten dopis už vidět.“ Zamumlal a vyšel nerušeně na střechu. Posadil se a díval se na hvězdy.
„Proč?Co se mohlo stát? Můžu za to snad já?“ otázal se, ale věděl, že mu nikdo neodpoví.
„Chtěla to udělat.“ Shikamaru se prudce otočil.
„Co tu děláte Asumo-sensei?“ Slyšel všechno? Pomyslel si Shikamaru. „Jak dlouho jste tu?“
„Tak dlouho abych pochytil nad čím přemýšlíš.“ Potáhl si z cigarety. Shikamaru kývl hlavou a znovu se posadil.
„A co si o tom myslíte?“ promluvil po chvilkové odmlce. Asuma pokrčil rameny.
„Tvou sestru jsem moc neznal, jen od vidění. Ale myslím si, že kvůli tobě to nebylo.“
„Napsala mi dopis.“ Oznámil zamyšleně. „Ví o tom, že jsem ve třetí zkoušce.“
„To znamená, že není daleko a stále se o tebe zajímá, Shikamaru.“ Usmál se Asuma.
„Nevím, co si mám myslet sensei.“ Zavrtěl hlavou. „ Jsem naštvaný, ale prostě…“ složil hlavu do dlaní. „Nevyznám se sám v sobě.“
„To znám Shikamaru,“ usmál se Asuma. „Prožil jsem něco podobného.“
„Vážně?“ otázal se. Asuma kývl hlavou. Shikamaru se uvolněně díval na oblohu. Třeba se někdy zase uvidíme sestřičko, doufám…

Kameko se převalovala na posteli. Zdál se jí ohavný sen. Třeba to nebyl sen. Pomyslela si zkroušeně. Posadila se na posteli a hleděla do zdi. Povzdechla si a přešla k oknu. Posadila se na parapet a dívala se na hvězdy. Zavřela oči a přemýšlela.

„Sestřičko!“ ozýval se nadšený křik jejího bratra. Mírně se pousmála a vyšla na zahradu.
„Copak chceš Shiki?“ usmála se.
„Dívej.“ Pobídl jí. „Henge!“ A místo Shikamara stála ona sama. Zasmála se a přišla k němu.
„Povedlo se ti to, konečně.“ Kývl hlavou. „Pojď půjdeme se projít.“

Znovu otevřela oči. Shikamaru, její malý bráška. Vždycky chápavý a milý. Někdy se i hádali, ale vše se vždycky vysvětlilo. Bylo jí líto, že se nerozloučila, ale potom by bylo těžší odejít. Přitáhla si kolena k tělu a zavřela oči, ze kterých se jí samovolně spouštěly slzy. Byla hloupá, že odešla bez rozloučení. Snad jí někdy odpustí. Snad. Omlouvám se, Shikamaru. Mihlo se jí hlavou. Znovu otevřela oči a pohlédla na měsíc, tak jako vždy v Konoze. Konoha, jak jí ta vesnice chybí. Přátelé, které tam měla a její rodina. Stýskalo se jí. Proč ona to vlastně dělá? Pro něj. Pro to, co k němu cítí. Povzdechla se. Život se jí zkomplikoval v té době, kdy se do něj zamilovala. Kdyby se s ním nikdy nepotkala, snad by bylo něco jiné.